OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě srdce v New Yorku - 1. kapitola

25.07.2012 (20:00) • smiling • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 541×

Zatracená práce. Říkali, že má být hezky! Dokonce měly padat teplotní rekordy, pokud si dobře pamatuju! Tak proč mám nad hlavou bouřkové mraky, mokrá jsem jak slepice a chodím bosa po špinavé silnici, jelikož ty hrozně pohodlné boty nejsou tak pohodlné, jak jsem si na začátku myslela?

Vztekle jsem zaječela na projíždějící auto, které plnou rychlostí najelo do kaluže, co pak vycákla na mou osobu. Asi si ten nahoře myslí, že jsem moc suchá.

Nadávky ze mě vypadávaly, až jsem byla sama překvapená, že jich znám tolik. Lidi kolem mě chodili s deštníky a měřili si mě zvídavým pohledem. Nikdo se však nenabídl, že by mi dal svůj deštník… Ne, to by byla zbytečnost. Raději mi přeci věnují soucitný pohled a spěchají domů.

V tom se u mě zastavil veliký Jeep. Nějaký kluk stáhl okénko a podíval se přímo na mě.

„Jsi v pohodě?“

„Mělo být hezky! Žádný déšť, chápeš? Nemůžu za to, že jsem si vyšla na procházku jen s klíči! A k tomu ty zatracený boty! Víš, jak je hrozný, chodit po cestě plné kamínků bosa a s puchýři na nohou?! A aby toho nebylo málo, každý projíždějící auto mě pocáká špinavou kaluží, takže jsem mokrá, špinavá, unavená a momentálně dost naštvaná!“ spustila jsem na něj.

 „Tak to máš vážně smůlu. Pojď, svezu tě,“ nabídl mi a já naštvaně naklusala do jeho vyhřátého auta. Pomalu se rozjel a pak si mě začal prohlížet. Vypadalo to, jako by se snažil nesmát.

„Kde bydlíš?“ zeptal se mě s cukajícími koutky.

„To bych taky ráda věděla. Přistěhovala jsem se před dvěma dny a dneska jsem se rozhodla na velkou procházku, jenže si nepamatuju adresu, na které bydlím. Jen vím, jak vypadá okolí, takže mi je jasný, že jsem se dobře ztratila. To byly plány, že New York je skvělá volba na začátek nového života. Už jsem si dokonce začala plánovat, že si tu jednou koupím baráček, ve kterém budu bydlet se svou rodinou. Jak bych si mohla koupit dům, když se ztratím sotva se sem nastěhuju?“

„Ty ses fakt ztratila?“ podivil se a začal se smát. Ten kluk mě dost vytáčel, ale na druhou stranu jsem mu byla vděčná, že sedím v suchu.

„Jo, odvezl bys mě do nějakého hotelu? Zítra se pokusím vrátit domů.“ Unaveně jsem se posunula hlouběji do sedačky a rukou si promasírovala čelo.

„Neříkala jsi, že sis sebou vzala jen klíče? Máš peníze?“ Vytřeštila jsem oči a následně je s tichou nadávkou zavřela. Jasně, že jsem je neměla.

„Klid, můžu tě odvézt k sobě domů. Bydlím kousek odsud v docela velkém bytě.“

„Co když se mě pokusíš zabít?“

„Buď překousneš fakt, že jsem potencionální vrah, nebo si můžeš ustlat na lavičce v parku,“ zasmál se a já si pro sebe přikývla. Jedna možnost lepší než druhá.

Začala jsem si ho prohlížet. Měl zelené oči, světle hnědé kudrnaté vlasy a evidentně vysportovanou postavu. Byl pěkný, ale ne můj typ. Snažila jsem si ho představit, jak jde po mně s nožem v ruce… Ale nějak mi to k němu nesedlo. Na druhou stranu, koho bych si dokázala představit v roli vraha?

„Jestli se o něco pokusíš…“ začala jsem pomalu, ale nenechal mě domluvit.

„Ani se k tobě nepřiblížím,“ zazubil se a zvedl ruce v obraném gestu.

„Pozor!“ zařvala jsem a chytila volant, který pustil. Spletla jsem se. On mě nezabije u sebe doma, protože k němu domů ani dojet nestihneme.

„Klid, v životě jsem nenaboural,“ uklidňoval mě.

„Já jsem klidná, jasný? Jen bych ráda přežila.“ Mrkl na mě a podal mi ruku – tentokrát volant držel levačkou.

„Já jsem William, ale říkej mi Wille.“ Podala jsem mu svou ruku a krátce si s ním potřásla.

„Kate.“

***

„Tohle je tvůj byt? Děláš si legraci?“ zeptala jsem se v úžasu a pořád se rozhlížela kolem sebe. Byl… obrovský a i to bylo slabé slovo. Byl moderně zařízený a bylo poznat, že do něho investoval spoustu, spoustu peněz.

„Líbí?“ Následovala jsem ho do kuchyně a přikyvovala, i když si toho nejspíš nevšiml.

Will vzal lahev šampaňského, brambůrky a vydal se do obývacího pokoje. Panebože, ta televize?! Nevěděla jsem, že je dělají takhle veliký.

I když měl v obýváku koženou sedačku, sedla jsem si na koberec. Chtěla jsem zkusit, jaký je na dotek a dokonce bych si dovolila tvrdit, že na sezení byl pohodlnější než některé gauče. Přede mnou byl stolek, na kterém se objevily dvě skleničky naplněné alkoholem.

„Tak mi o sobě něco řekni,“ pobídl mě Will a posadil se vedle mě.

„Jsem z Anglie a před dvěma dny jsem se nastěhovala sem. Mám dvě sestry a jednoho bratra. Jsme veliká rodina, protože sestra i bratr už mají děti. Celou dobu, co jsem byla v Londýně, jsem přemýšlela nad tím, co v životě chci. Zjistila jsem, že to vlastně nevím, a tak jsem se vydala sem. Vždycky jsem o New Yorku snila a přišlo mi to jako skvělé místo na hledání sama sebe.“

„Co ti na ten nápad řekla rodina?“

„Nebyli nadšení, ale už jsem dospělá, takže mi bránit nemohli. V životě jsem udělala hodně blbostí, a tak asi doufají, že jsem se z nich poučila a další dělat nebudu.“ Will svraštil obočí a asi přemýšlel, jaký věci jsem mohla dělat.

„Kradla jsi?“ Záporně jsem zakroutila hlavou.

„Tak jsi snad… No, víš co. Spala jsi s lidmi za peníze?“ Uraženě jsem se na něj podívala a zase zakroutila hlavou.

„Tak co jsi udělala tak hrozného?“ Povzdechla jsem si.

„Před dvěma lety a čtyřmi měsíci jsem se na jedné párty hrozně opila – bylo to zrovna po velké hádce s rodiči…“

„To není tak hrozný,“ skočil mi do řeči.

„Ráno jsem se probudila s prstýnkem vedle svého nejlepšího kamaráda. Do dvou dnů jsem se s ním rozvedla a jeho rodiče mi zaplatili vysokou částku, aby se to nedozvěděli jejich známí – je to bohatá a vlivná rodina. Moje rodina se to však dozvěděla a ztropili z toho hroznou aféru, čemuž se ani nedivím. O toho kamaráda jsem přišla, nechtěl se se mnou dál stýkat.“

„Páni, takže máš za sebou první rozvod. To je děsivý, nemyslíš?“ Pokrčila jsem rameny, nerada jsem o tom mluvila, protože jsem toho litovala.

„Co ty? Nemáš nějakého kostlivce ve skříni?“ Dloubla jsem do něj a usrkla si ze skleničky. Nechtěla jsem se opít, a tak jsem si slíbila, že víc jak jednu sklenku nevypiju.

 „Nevím, jestli to chceš slyšet,“ pronesl vážně.

„Jasně, že chci.“

„Chodil jsem s jednou holkou, Sarah se jmenovala. Byla to má první velká láska, dokonce jsem si myslel, že ta pravá. Měla dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči, které jsem na ní tolik miloval. Vždy se v nich zračily její pocity, ať už byly jakékoliv. Před rokem a půl byla ve špatný čas na špatném místě – byla přítomna přepadení banky a jeden z lupičů ji postřelil. Na místě zemřela… Od té doby jsem se s holkama ani nebavil, myslel jsem si, že bych ji podvedl. Až dnes jsem udělal výjimku,“ řekl a smutně se usmál. Oči se mi zalily slzami, tohle jsem nečekala.

„To jsem tak dobrý vypravěč, že jsem tě rozbrečel?“ Rýpl si, asi aby odlehčil atmosféru.

„To ani ne,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„I když tě možná překvapím, jsem hrozně citlivá. Brečím při čtení knížek, u filmů, po hádkách s rodiči… Wille, to co se stalo… Je mi to hrozně líto, vážně. Ale jestli tě to potěší, taky jsem neměla žádný vztah od doby, co jsem se rozvedla. Nějak mě to poznamenalo.“

„To je hrozný, nemyslíš? Jsme mladí, měli bychom si užívat a ne držet celibát,“ povzdechl si.

„Já ti ani nevím, chce to čas.“

Později večer, když jsme si stále povídali, jsme se přesunuli do ložnice na postel. Koberec byl sice pohodlný, ale pořád jsme seděli na zemi a mě už bolela záda.

„To nemyslíš vážně,“ prohlásila jsem, když jsem uviděla postel přes půlku pokoje. Ta musela být dělaná na zakázku, protože byla dvakrát větší než normální manželské postele.

 „Jednou jsem řekl rodičům, že bych chtěl velkou postel. A oni to vzali doslova,“ zamumlal a podrbal se na hlavě.

Natáhl se na postel a já taky. Matrace se příjemně zhoupla a já se zaradovala nad její pohodlností.

„Rodičův mazánek?“ Střelil po mně pohledem a já v sobě dusila smích. Překulila jsem se na bok a hlavu si podložila rukou.

„To není pravda, jasný? Stejně jako ty i já pocházím z velké rodiny. Mám dvě sestry a mladšího bráchu. Jen rodiče mají tendenci dopřávat nám to nejlepší… Občas to trochu přehání, to přiznávám, ale nikdy mě nerozmazlovali.“

„Dobře, nechtěla jsem tě naštvat,“ začala jsem se ospravedlňovat a celkem se mi to i podařilo.

Uběhly další dvě hodiny povídání. Nakonec to dopadlo tak, že jsme leželi vedle sebe a dívali se do očí. Zvláštní zábava, co? Ale mě to zvláštním způsobem dělalo šťastnou.

„Kate?“ zašeptal Will a prolomil tak ticho.

„Hm?“ Posunul se blíž ke mně a já ho nervózně pozorovala.

„Chci něco zkusit, tak nevyváděj, prosím,“ opět zašeptal s pohledem upřeným do mých očí. Začal se ke mně ještě víc přibližovat, až zastavil těsně před mými rty. Cítila jsem jeho teplý dech na své tváři a přemýšlela, jestli chce udělat to, co si myslím. Chtěl…

Jemně se dotkl mých rtů a rychle se odtáhl.

„Tohle jsem dlouho nedělal,“ omluvil se. Byl roztomilý, i když z nás dvou jsem to byla já, kdo se nelíbal dva roky.

„Můžu?“ zašeptala jsem naléhavě. Chtěla jsem znova cítit jeho rty na mých. Will přikývl a se zatajeným dechem mě pozoroval. Zapletla jsem si prsty do jeho vlasů a nosem se dotkla toho jeho. Něžně jsem ho políbila. Ten pohyb rtů jsem zopakovala několikrát, až jsem ucítila jeho ruku na zádech a druhou zezadu na krku. Opatrné líbání se změnilo ve vášnivé. Málem jsem zapomněla, jaký to je pocit…

„Skoro tě neznám,“ zpanikařila jsem, když mi přetáhl tričko přes hlavu. Byla jsem vzrušená, ale na druhou stranu mě děsilo pomyšlení, že se vyspím s někým, koho znám sotva den.

„Zapomínáš, že já tebe taky ne. Jsme na tom stejně,“ odpověděl mi zadýchaně. Ne, že by mě to nějak uklidnilo, ale snažila jsem se na to nemyslet. Raději jsem se na něj vyhoupla a dravě si přivlastnila jeho rty.

Moje vůbec první tvorba na této stránce. :)

Autor: smiling, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě srdce v New Yorku - 1. kapitola: