OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-VI.

13.10.2009 (18:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 937×

  Pomalu bych se měl zvedat, pomyslel jsem si, ale zůstal jsem ležet
 „Však on mě tu někdo najde,“ zašeptal jsem si pro sebe a otočil se na druhý bok. Tahle postel byla tak pohodlná, mnohem lepší než tak před ní. A o té další ani nemluvím.
  Postele všeobecně nic nevydrží. Tu první jsem rozbil s kamarády při mejdanu. Tu druhou ze vzteku, když mi otec oznámil, že už doma nebudu moct dělat večírky. No a teď mám tuhle. Schválně jak dlouho vydrží.
 „Pane Williame?“ ozvalo se mi u hlavy. Vyletěl jsem leknutím, ale ukázalo se, že jde jen o našeho sluhu.
 „Hm?“ zabručel jsem.
 „Pane, už je čas, měl byste vstávat,“ popoháněl mě.
 „No jo, Franku, vždyť už jdu,“ otočil jsem se na druhý bok.
 „Ale, pane,“ snažil se mě probudit k činnosti.
 „Vypadni!“ zařval jsem na něj a on nadskočil a odkolíbal se ke dveřím. Nechápu, proč si tu vydržujeme stoleté staříky, kteří dokážou akorát znepříjemňovat život. A jo, už vím; tatínek ho má rád. Jak ubohé.
  Vstal jsem a podíval se z okna, kde Frank odhrnul závěsy, asi v domnění, že mě to světlo probudí, nebo že budu skákat nadšením z toho, že ta otravná koule zase jednou vyšla na naší obloze. Povzdechl jsem si nad ubohostí lidí tam dole, kteří se plahočili od šesti ráno do noci a nic z toho neměli, a přešel jsem k šatníku. Vlastně spíš k vlastnímu křídlu domu. Jednou jsem někde slyšel, že moje skříň zasahuje do několika časových pásem, jak je velká. To ten někdo neviděl matčinu. Ale co, já nejsem posedlý nakupováním oblečení a bot jako ona.
  Otevřel jsem dveře a vešel. Chvíli mi trvalo, než jsem si vymyslel, co si vezmu na sebe a další, delší chvíli, mi trvalo, než jsem to našel. Vybral jsem si bílou košili, béžové kalhoty a přes to béžové sako. Přehodil jsem si oblečení přes ruku a odešel do koupelny. Celá byla obložená černým mramorem a na zemi byly vyhřívané dlaždice.  Alespoň čtvrtinu místnosti – nikdy jsem to nepočítal – zabírala obrovská vana. Další celou stěnu zabíral sprchový kout a ve zbytku místa jsem měl umyvadlo a toaletu.
  Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe vodu.
 „Kruci!“ zaječel jsem a uskočil z proudu ledové vody. Opatrně jsem se natáhl a přidal teplou vodu. Za chvíli se ve sprše začala šířit pára a já už byl spokojený. Voda mi laskala každý centimetr mého krásného, vysportovaného těla.  Ještě jsem si vydrbal vlasy a pak jsem konečně vylezl. Pořádně jsem se utřel, abych nenamočil oblečení a pak se konečně oblíkl. Vlasy mi uschly během chvíle a já se mohl obdivovat ve finální podobě. Jako vždy perfektní.
 „Williame?“ ozvalo se z mého pokoje.
 „Co je zase?“ zabručel jsem a odtrhl oči od mé kopie v zrcadle.
 „Ty nejedeš na ten výlet?“ Byla to máma. Vešel jsem do pokoje a podíval se na ni. Dlouhé nastřelené, odbarvené vlasy, perfektní postava z fitness centra, umělá prsa, na těle růžovou značkovou teplákovou soupravu, jehlové podpatky. Prostě otcova dokonalá vizitka. Nebo vizitka našeho tučného konta.
 „Jedu,“ zabručel jsem.
 „Co ten znuděný tón?“ popošla ke mně máma.
 „Ty se mi divíš? Přes dvacet lidí, které nemůžu ani cítit a musím s nimi strávit celý víkend v nějaké smradlavé, polorozpadlé chatce prolezlé plísní a krysami, kde akorát chytím nějakou chřipku a pak umřu,“ vysvětlil jsem jí své stanovisko. Musela se zasmát.
 „Zlato, jsi jak pětiletý. Co bys tam chytal, prosím tě? Tatínek to prověřoval, je to moc hezký kemp,“ pohladila mě po tváři. „A teď si pospěš, nebo to nestihneš,“ poplácala mě tak silně, že to vypadalo skoro jako několika násobná facka.
 „No jo,“ zabručel jsem.
 „Franku!“ zakřičela máma a svým vysokým hlasem mi málem prorazila oba ušní bubínky. Chvíli trvalo, než se Frank došoural až do patra k mému pokoji.
 „Volala jste, madam?“ zeptal se svým ukňouraným hlasem.
 „Ano. Mohl byste odnést zavazadlo mého syna do auta?“ zeptala se ho máma zdvořile.
 „Ano, madam,“ přikývl a přešel místnost k posteli, u které se válela moje taška. A zase se šoural.
 „Williame,“ pokárala mě matka, když viděla, s jakým výrazem Franka pozoruji.
 „Proboha, mami, vždyť je mu nejméně tisíc let. Neměli byste k němu být tak krutí a nutit ho pořád pracovat. Zavřeme ho někde v domově důchodců a najmeme někoho mladšího,“ prosil jsem.
 „Už zase chceš přivést do jiného stavu dvacetiletou služku jako minulé léto? Mysleli jsme, že z toho už jsi vyrostl,“ zamračila se na mě máma. Vzpomněl jsem si na Isabellu, tu loňskou služku. Byla… moc pěkná, v duchu jsem se usmál. A byl jsem její první, připadal jsem si jako král, dokud mi to neoznámila. Okamžitě jsem jí poslal na potrat a už se tu neukázala. Pořádně mě za to naši seřvali.
 „Tentokrát bych si dal pozor,“ zabručel jsem pro sebe.
 „Williame!“ Zjevně jsem to neslyšel jen já.
 „No jo,“ zabručel jsem.
 „Měl bys jet,“ kulantně mi matka naznačila, že už to přeháním. Oba jsme vyšli z mého pokoje a prošli celé dům. Hala byla obložena dřevem a působila ještě tepleji, než kolik bylo doopravdy stupňů.
  Před domem stálo nablýskané Volvo XC90. To auto jsem měl rád. Možná radši, než limuzínu. Ale to bylo asi tím, že jsme ho kupovali nedávno.
 „Tak se opatruj,“ otočila se ke mně máma. „Pojedeš sám?“ zeptala se mě.
 „Aby ho někdo za víkend ukradl?“ rozkřičel jsem se. „Zavolej Maxe, aby mě odvezl,“ rozkázal jsem. Máma zamířila do domu a já si sedl do auta. Byl tam příjemný chládek a kouřovými skly alespoň nepronikalo moc slunce.
  Za chvilku se otevřely dveře a nastoupil vysoký černoch, Max.
 „Dobré ráno, pane,“pozdravil mě.
 „Jeď už,“ rozkázal jsem mu. Beze slova nastartoval a vyjel. Chvíli trvalo, než jsme vyjeli z našich pozemků, měli jsme opravdu rozlehlé. Dům jsme měli postavený za městem, protože v něm nebylo dost místa na tak rozlehlý pozemek. Než jsme dojeli ke škole, chvilku to trvalo.
  Max zaparkoval na parkovišti, kde se už pomalu hromadila auta.
 „Seď,“ rozkázal jsem mu a vylezl ven. Šel jsem ke kufru, kde jsem si vzal svoji tašku. Bylo to zvláštní, když jsem si věci tahal sám.
 „Uvidíme se v pondělí,“ naklonil jsem se do Maxova otevřeného okénka. Přikývl.
 „Na shledanou, pane.“
  Odstoupil jsem od auta, které se rozjelo zase zpět domů. Pomalým krokem jsem se vydal k pěknému autobusu a přistoupil k řidiči. Hodil jsem mu tašku pod nohy a šel dál. Stejně, jako bych to udělal doma.
 „Pakáž,“ brblal si pro sebe řidič, ale práci udělal.
  Nastoupil jsem do autobusu a hledal prázdné sedačky.  Nehodlal jsem si sedat k nějakému svému spolužákovi, abych byl upřímný, nikdo nebyl hoden mé přítomnosti. Nejradši bych jel vlastním autem, ještě od nich něco chytnu. Ale tahle možnost nebyla dovolená, takže jsem s nechutí jel autobusem.
  Procházel jsem vnitřkem a spěchal k prázdné dvojsedačce, která mi byla nejblíže. Zaplul jsem na ni a nepříjemně se usmál na Flinna Osbournea. Bylo jasné, kam míří, během mého hledání jsem si všiml Nicollette Sparkleové úplně vzadu. Je to ale blázen, že za ní pořád tak běhá. Vždyť je jasné, že ho nechce, má svého Mika Nielsena. Alespoň si umí vybrat a nechodí s takovými nickami jako je ten Flinn.
 „Jsme všichni?“ slyšel jsem učitelku zepředu. Ach můj bože, teď nadejde teprve legrace. Tolik zmatků, jako ona umí vytvořit za dvě minuty, neumí ani tsunami.
 „Šestnáct, sedmnáct, osmnáct,…“ počítala  nahlas.
  „Dvacet jedna, dvacet sedm, dvacet čtyři.“ Mike si zase dělal srandu. To bylo jeho. Dělat si srandu, ale nic neumět. Kam se na mě hrabal.
 „Michaele, přestaňte provokovat!“ okřikla ho učitelka. „Sedmnáct, osmnáct, ne… Sakra úplně jste mě popletl!!“ rozkřičela se, povzdechla si a musela začít znova. „Dvacet pět, jsme všichni.“ očividně se jí ulevilo.
 „Vážně?“ nedal si pokoj Michael. „Započítala jste i sebe, to si nepamatujete?“ Učitelka byla totálně mimo.
 „No, já nevím.“ chvíli přemýšlela a zase začala počítat. „Dvacet pět! Ze mě si, Michaele Nielsene, dělat ptáky nebudete! Mám snad zavolat vašemu otci?!“ Otočil jsem se na Mika a sledoval, jak ztuhnul.
 „Ne, to nechci,“ řekl a už byl zticha. Všichni věděli, jakého otce Mike má. Je to posera, je mu dvacet a není schopný se odstěhovat.
  Cesta započala. Brzy jsme vyjeli z města a napojili se na nějakou silnici. Nesledoval jsem, kde jsme. Ale pak zhoustnul provoz a mě bylo jasné, že se blížíme k Las Vegas.  Už by to nemělo trvat tak dlouho. Do Vegas jsme ani nevjeli a pokračovali směrem na východ. Chvíli za městem jsem si všiml něčeho nepříjemného. Začalo pršet. A dost. Dost na to, aby mi to zkazilo celý víkend. Kdyby bylo pěkně, tak to tam nějak přežiju, ale v dešti, kdy bude víc mokro v chatkách než venku, vážně něco chytnu, nejlépe zápal plic.
  Déšť nevypadal, že by chtěl skončit. Slyšel jsem brblání z celého autobusu, jak se to nikomu nelíbilo. Alespoň v tomhle jsme se shodli. Povzdechl jsem si a zavrtal se hlouběji do sedačky. Hýbal jsem se, takže jsem ten první otřes necítil. Druhý, mnohem silnější ale už ano. Znepokojeně jsem se rozhlížel po spolužácích. Všichni byli nervózní, určitě to cítili taky. Než jsem se stihl podívat z okna a pokusit se něco vidět přes hustou clonu deště, uslyšel jsem trhání svodidel a pak jen ticho. Zděšeně jsem sledoval, jak padáme do propasti. Nevnímal jsem křik ostatních, jen to ticho, které protrhl až náraz.

  Zdálo se mi, jak mi otec říká, že nebudu moct dělat večírky. Pak jsem rozbíjel tu svou postel. Ale otce to naštvalo a já musel spát na těch třískách. Hrozně to tlačilo. Byl jsem přehnutý přes jednu fošnu, bolela mě záda a špatně se mi dýchalo. Když už jsem myslel, že mi bolest roztrhne plíce, probudil jsem se. Chvíli jsem lapal po dechu a pak mi došlo, že ta bolest nebyla ze snu, že opravdu ležím přes něco přehnutý. Roztáhl jsem ruce a zjistil, že je to nějaký starý kmen porostlý mechem. Napjal jsem svaly a zvedl se do sedu. V zádech mi to zapraskalo a já heknul. Nahrbil jsem se, abych na chvíli uvolnil záda, lépe se mi dýchalo a já se rozhlédl, kde to vůbec jsem.
  Všude kolem mě byla samá zelená barva. Copak jsem v nějakém pitomém deštném pralese? A jak jsem se sem vůbec dostal? V dáli jsem slyšel téct vodu, i ze vzduchu jsem jí cítil. Že by pršelo? Mému detailnímu rozhledu vadila mlha, která se všude kolem převalovala. Povzdychl jsem si a stoupl si na nohy. Nic mě nebolelo, jen ta záda. Jestli je tohle nějaká blbá reality show o přežití v divočině, zažaluju všechny ty úchyly, že jim jejich značkové kalhoty budou malé!
  Vydal jsem se po nejschůdnější cestě, kterou jsem našel. Nepospíchal jsem, k čemu? Ať si to diváci užijí. Rozhlížel jsem se kolem, zatímco jsem pokračoval v chůzi. Všude samé stromy, keře, ostny a nebezpečně vypadající větvě. Mlha mi otvírala jen pár metrů cesty, takže kdyby se tam znenadání objevil nějaký smrtonosný kořen nebo tak, neměl jsem šanci se zachránit před pádem.
  Taktak jsem se zastavil na místě, abych nespadl do potoka, který se přede mnou z nenadání objevil.
 „Sakra,“ ulevil jsem si, když jsem si byl jistý, že v něm neskončím. Už jsem chtěl odejít, ale něco ve vodě upoutalo moji pozornost.  Otočil jsem se k hladině a pozoroval svůj odraz.
  Moje oblečení, které mě stálo 200 dolarů, bylo zralý akorát tak do koše. Celé bylo ušpiněné od zeminy a od trávy, vlhké od deště a mlhy a potrhané.
 „Skvělé! Vážně super! Uprostřed lesa, kde nemám co na sebe a já vypadám jako vandrák! Co si o mě v té televizi pomyslí??? Navíc tohle prostě nezpravím!“ chytil jsem za roztržený rukáv.
 „Je tam někdo?“ slyšel jsem slabý hlas.
 „Kdo tam je? Jste ze štábu?“ křikl jsem zpátky. Zatímco jsem čekal na odpověď, vydal jsem se směrem, kterým jsem ten hlas slyšel.
 „Z jakého štábu?“ zněla odpověď. „Já se nemůžu hýbat, pomozte mi, prosím,“ škemrala ta osoba. Byla to žena. Došel jsem na kraj blízké rokle a podíval se dolů. A tam, mezi nepořádkem a spadanými stromy ležela ona. Dlouhé rovné vlasy zamotané do listí, kdysi hezký obličej naprosto zmazaný a poznamenaný bolestí, zelené oči prosící o pomoc. Ta vysoká dívka byla Nicollette Sparkleová.
  Zapomněl jsem na své poničené oblečení a pocuchané nervy a seběhl na dno rokle.
 „Williame!“ vydechla úlevou a rozplakala se. „Myslela jsem, že tu umřu.“
 „Co se ti proboha stalo?“ ptal jsem se, když jsem se u ní skrčil, abych se podíval, jak ji z toho nejlépe dostat. Začal jsem s vlasy.
 „Probudila jsem se tu, takhle zamotaná,“ vysvětlovala, ale já ji přerušil.
 „Proč ses nepokusila se vymotat?“ zajímal jsem se a pokračoval dál v jejím osvobození.
 „Asi mám zlomenou nohu nebo tak něco,“ ukázala na ni a já si všimnul, v jak nepřirozené poloze jí ochable visí přes větev. Přišlo mi, že se trochu chvěje.
 „Aha,“ odtušil jsem a pokračoval. Snažila se mi pomáhat co nejvíc a díky tomu byla za chvíli volná.
 „Musíme se odtud dostat.“ Nebylo to konstatování, byl to rozkaz. Stál jsem a rozhlížel se po nejschůdnější cestě nahoru.
 „Ale jak?“ souhlasila se mnou Nicollette a ukázala ke své noze. Sehnul jsem se k ní a vzal ji do náručí, ale… co to bylo? Prošlo mi, že její vlasy ztmavly skoro do černa, a když jsem se přiblížil, zase zesvětlaly na normální odstín. To se mi ale zdálo, bylo to asi světlem.
  Nijak jsem to nekomentoval a zvedl ji. Ruku mi omotala kolem krku a pořádně se rozhlédla.
 „Taky ses pěkně potloukl,“ konstatovala.
 „Nic mi není,“ funěl jsem, jak jsem lezl do toho kopce. Když jsme vylezli, dohodli jsme se akorát, kterým směrem půjdeme. Pak bylo dlouho ticho.
 „Cos vůbec dělala v takovémhle lese?“ zeptal jsem se. Vyvalila na mě oči.
 „Copak si to nepamatuješ?“ zeptala se.
 „Co si mám pamatovat?“ Dělala ze mě nějakého pitomce, který je rád, když si pamatuje jméno.
 „Ten autobus. Jeli jsme přeci na výlet k jezeru Mead, to nevíš? Pršelo a asi se podmáčela silnice a pak jsme přece spadli,“ vysvětlila mi. Když to dořekla, všechno se mi to promítlo před očima a já ji šokem málem upustil.
 „Zapomněl jsem,“ vypravil jsem ze sebe. Všechno jsem si to promítal, zatímco jsme mířili dál. Šel jsem pořád rovně a pak trochu zatočil. Před námi se otvírala jen mlha a všude další spadané kmeny a podobně.
 „Jak se dostaneme domů?“ zeptala se Nicollette, když jsem došel na jeden kamenitý útes asi pět metrů vysoký.
 „Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. Pak jsme uslyšeli šramot.
 „Je tam někdo?“ křiknul jsem a Nicollette se ke mně víc přivinula, asi strachy. Kdyby ji teď viděl Mike, asi by se mu to moc nelíbilo. Nikdo mi neodpověděl, ale slyšely jsme šramot a kroky.
 „Budu to muset obejít,“ zašeptal jsem jí a o několik set metrů se vrátil. Obkroužil jsem tu oblast a doufal, že to místo zase najdeme. A taky že ano.
 „Williame! Nicollette!“ zaječel někdo.  „Jak ráda vás vidím.“ Napnul jsem zrak a poznal Valerii Fableová, jedna z mých spolužaček. Přidal jsme do kroku a zjistil, že ten výběžek, na kterém jsme stáli, byla jeskyně. A v ní se schovávali dva lidé.  Valerie a… ta hromádka na zemi byl Flinn Osbourne. Asi spal.
„Val, co se stalo? Probudil jsem se sám v lese, pak jsem narazil na Nicolette a nějak jsme se dostali až sem. Kde jsou ostatní? Kde je autobus?“ vychrlil jsme na ni to, na co jsme celou cestu myslel.
„Já nevím, Wiliame.“ kroutila hlavou. Nicollette, kterou jsem položil na jeden velký kámen, zaujala Valerii a sledovala ji. Zadíval jsem se na Flinna.
 „Co mu je?“
 „Nevím,“ bezmocně se na mě podívala.
 „Nicolette, jak jsi na tom?“ křikla najednou a já se okamžitě otočil, abych zjistil, co se děje. Dívala se na Valerii takovým zvláštním pohledem a pak se otočila a já sklopil zrak, abych se nemusel dívat, jak zvrací.
„Sakra! To snad ne! Bloudím lesem a někdo mi ještě pozvrací boty!“ Cuknul jsem sebou při zvuku mužského hlasu.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-VI.: