OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvanáctka-II.

03.10.2009 (14:00) • SamMoore • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 906×

„Ahoj… Bene.“ řekla jsem si víceméně pro sebe a sklonila jsem hlavu. Vítr mi čechral vlasy, které mi lítaly do obličeje. „Dnes to jsou dva roky, co...“ mnula jsem v ruce stonek rudých tulipánů v sudém počtu. „Čas bez tebe je věčnost. Všechno je tak nekonečné, nudné.“ kroutila jsem hlavou a zastrčila si pramen vlasů z obličeje za ucho. Cítila jsem teplou slzu stékající po mé tváři. Sklonila jsem se k náhrobnímu kameni, na kterém bylo zlatě vyryto jeho jméno. Květiny vedle hrobu už byly trochu zvadlé, tak jsem je vzala a vyměnila za deset tulipánů, které jsem s sebou přinesla. „Chybíš mi. Chybí mi tvůj smích, tvůj hlas…“ vzlykla jsem a rychle si promnula oči. „Nejspíš se mi tak někde směješ, jak tu tak trapně bulím co?“ usmála jsem se. Sklopila jsem zrak a zase se postavila. „Miluji tě. Vždycky budu.“ zašeptala jsem a pomalým krokem vycházela z uličky hrobů. Nadechla jsem se chladného večerního vzduchu a rozhlédla po obloze. Všude plno sladkých červánků a zapadající slunce nad obzorem.

S rukama zastrčenýma v kabátu jsem se líně procházela parkem a vůbec nemířila směrem, kam bych měla jít. Domů. Dobře jsem věděla, že si musím sbalit věci ještě večer, když hned ráno odjíždím.

„Já s tebou nemůžu nikam jet, Bene, zbláznil jsi se?“ křičela jsem na něj a nedokázala uvěřit jeho bláznovství.

„Proč ne?“ podíval se na mě zklamanýma očima. „Budeme jenom ty a já… V Las Vegas! To jsme přeci vždycky chtěli, sama jsi říkala že s semnou jednou odjedeš. Tak… teď je ten čas.“ rozzářil se mu úsměv.

„Nemůžu tady nechat tátu, bráchu jen tak, samotný. A navíc- co chceš dělat? Nikde neseženeme práci! Ty možná ano, tobě už bylo dvacet, máš vychozenou školu, ale já? Mně je šestnáct, Bene, sotva jsem odrostla plínkám, a jsem v prváku, co s semnou chceš dělat v obrovským městě? Budeš vždycky utíkat když se pohádáš s tatínkem?!“ smála jsem se ironicky. On byl vždycky takový snílek. Všechno si představuje jako Hurvínek válku.

„Jasmíne… Myslel jsem že mě miluješ, že chceš být s semnou.“ ztuhl mu úsměv a oči mu posmutněly.

„Ano, to je pravda. Ale nikam s tebou nepojedu. Rozhodně ne teď.“ složila jsem rozhodně ruce v kříž a nehodlala měnit názor.

„Ale já musím odjet. Tady v tomhle městě mě už nic nečeká. Jsem tu jen kvůli tobě. Zaplatím ti školu tam, jestli chceš.“ pohladil mě po vlasech a snažil se mě obejmout,  ale já ho odstrčila.

„Z čeho? Nemáš peníze. Nebuď blázen. Myslíš že celé Las Vegas čeká jen na tebe?“ řekla jsem mírným tónem, ale zjevně se ho to dotklo.

„Kde se to v tobě bere? Odkdy jsi taková puritánka? Chovej se někdy jako mladá nezodpovědná puberťačka.“ zase se mírně usmál, ale já měla stále naštvaný výraz.

„Buďto jedeš s semnou nebo je konec je ti to jasné?“ zvážněl najednou.

„To nemyslíš vážně.“ rozklepaly se mi ruce.

„Je mi to líto… Ale pokud naše cesty nejdou společně, měli bychom se rozejít.“ řekl, z kožené bundy vyndal klíče a jeden z nich začal sundávat. Byl to ten od mého domu, který jsem mu dala. Vyhrkly my slzy.

„Ale já tě miluju.“

„To já tebe taky. Ale tady jsem nešťastný. Sbohem, Jasmine. Naklonil se ke mně a políbil mě. Kéž bych bývala věděla, že tenhle polibek bude tím posledním v jeho životě, odjela bych do toho pitomého Las Vegas třeba tisíckrát…

Pak se otočil, naposledy se mi podíval do očí, naposledy jsem viděla v jeho očích zrcadlící se slzy a pak odešel. Myslela jsem že se vrátí, že si to rozmyslí. Ale osud tomu chtěl, abychom se už nikdy nesetkali. Za pár hodin zazvonil telefon, v kterém mi uplakaný hlas Benovy matky oznámil, že se její milovaný syn a můj přítel zabil na motorce, když v plné rychlosti  narazil přímo do protijedoucího náklaďáku. Celý můj svět se zhroutil. Všechno bylo pryč…

            Když už bylo asi deset hodin večer, přeci jen jsem šla domů a celá ospalá si ještě balila poslední věci do batohu. Ocenila jsem, že všichni doma už spali a tak jsem měla klid. Věci jsem spíš naházela než je složitě rovnala a pak už jsem unavená padla do postele.

            „Jasmine, ty nevstáváš?“ přiřítil se ke mně do pokoje táta s křikem.

„Cože?“ zamžourala jsem očima a snažila se najít pohledem budík. „Sakra!“ vylétla jsem z postele jako střela. Na displeji stálo 8:45 a autobus odjíždí v 9 hodin. Ne že bych si ho s klidem nenechala ujet, ale když už táta ten výlet zaplatil, nebudu mu dělat starosti. Pokud ho ovšem stihnu.

            Ve skříni jsem vytáhla první světlé džíny, které mi přišly pod ruku a jakési bílé tílko se špagetovými ramínky. V rychlosti jsem běžela do koupelny a měla jsem chuť jednu vrazit svému desetiletému bratrovi, který si před zrcadlem geloval těch pár chlupů, co na hlavě má.

„Pusť mě sem na chvíli, Briane.“ odstrčila jsem ho za dveře koupelny, nečekala na odpověď a zamkla. Svůj bledý obličej jsem opláchla ledovou vodou a tak mi na tváři vyvstala alespoň červeň,  takže jsem nevypadala jako mrtvola. Rudofialové vlasy, které od posledního barvení už trochu vybledly jsem se snažila učesat, ale nakonec jsem krocení vln vzdala a svázala je do culíku. Pod smaragdově zelené oči jsem namalovala silné linky, spěšně jsem si vyčistila zuby a mohla jsem vyrazit.

            „Uvidíme se v pondělí.“ dala jsem tátovi pusu na tvář a popadla jsem svůj velký batoh.

„Dej tam na sebe pozor.“ objal mě ještě táta, usmál se na mě a… zdá se mi to nebo se mu lesknou oči?

„Tati…“ smála jsem se.

„Utíkej nebo ti to ujede!“ zasmál se táta, podal mi klíče od auta a vystrčil mě ze dveří.

„Tak jo… věřím ti. To zvládneš.“ konejšila jsem auto, které ne a ne nastartovat. Nebyl to zrovna nejnovější model, ale musel mě štvát zrovna teď?

„Notak!“ zkusila jsem to ještě jednou a motor konečně nastartoval. Podívala jsem se na hodinky. Zbývá mi pět minut. Musela bych projet všechny křižovatky na červenou a nezastavovat na přechodech, abych to stihla. Ale kupodivu nebyl až takový provoz, jaký jsem čekala a tak jsem k naší škole dorazila pár minut po deváté. Zaparkovala jsem na parkovišti, které je hned vedle školy. Hledala jsem na parkovišti hlouček lidí z naší třídy, ale když jsem zahlédla krásný nový autobus, bylo mi jasné, že tenhle bude pro nás. Jak jinak, na téhle škole muselo být zkrátka vše perfektní. Ale na mě tu všechno působilo spíš chladně. Ale nikdy mi to nevadilo, spíš naopak.

Jedna ruka z toho davu na mě začala mávat. Hned jsem ji poznala. Nicolette.

„Jasmine, už jsem myslela že snad ani nedorazíš.“ hned mě objala. Kaštanové vlasy jí zavoněly broskvemi.

„Nový šampon?“ usmála jsem se. „Trochu jsem zaspala. Ale jsem tu.“

Nicol si přičichla k vlasům „Jo novej šampon.“ usmála se. Vždycky jsem jí vlasy záviděla. Byly tak…rovné. Ne jako ty moje, jedna vlna za druhou. A taky byla vždy skvěle oblečená, měla skvělou postavu, vždy vypadala skvěle. Vedle ní jsem vždycky jen šedá myška.

            Uklidnilo mě, že jsem nebyla poslední kdo dorazil. Postupně jsme se všichni začali soukat do autobusu, hned jak nám baťohy strčil řidič do spodního prostoru na zavazadla. Hledala jsem pohledem Nicol, abych si k ní přisedla. Seděla skoro úplně vzadu u okna a v uších strčenou mp3. Někdo do mě neomaleně strčil a rozběhl se k Nicol. Nebylo těžké to uhádnout. Flinn. Když jsem přišla blíž, slyšela jsem jenom Nicolettin otrávený hlas. „Odprejskni.“ propichovala Flinna pohledem. Ten ještě chvíli zaraženě čučel, prohrábl si vlasy a odešel si sednou jinam,.

„Je tak otravný.“ řekla zhnuseně Nicol, když jsem si přisedla.

„Je sám.“ konstatovala jsem a prohlédla jsem si ho, jak si sednul přímo na sedadla vepředu. Všichni kdo nastupovali ho obcházeli jako by tam ani nebyl. Nikdo ho neměl moc rád, ale za to si mohl sám. On neměl rád nás, my neměli rádi jeho.

„Můžu si sednout před vás, holky?“ zářivě se usmál Josh, takový hodný třídní zlatíčko.

„No nevim co na to řeknou ostatní holky.“ usmála se Nicol. Josh se zasmál. Nebyl z těch, kteří by měli nouzi o zájem holek, ale nebyl ani z těch, kteří by toho okamžitě využili.

„Ahoj Joshi.“ uslyšela jsem ten starý známý vtíravý a rádoby svůdný hlas. „Můžu si k tobě přisednout?“ zamrkala těma svýma umělýma řasama a nasadila nevinný tón.

„Jasně, Lucy.“ řekl mile Josh. Protočila jsem oči v sloup. S kým tahle holka ještě nespala?!

„Krásko, myslel jsem, že si sedneš za mnou.“ slyšela jsem mužný hlas. Michael se naklonil k Nicol a dal jí pusu. Oni byli ideální páreček. Ona krásná a oblíbená, on byl silný, hezký a měl respekt. Rozhodně nebyl žádný svatoušek a to možná bylo to, co Nicol milovala.

            Když už to vypadalo, že jsme opravdu všichni, zvedla se naše třídní učitelka, nevkusně oblečená, postarší a s obřími brýlemi, a začala nás počítat.

„Šestnáct, sedmnáct, osmnáct,…“ počítala si pro sebe nahlas a za námi se jen ozývalo „dvacet jedna, dvacet sedm, dvacet čtyři.“ chichotal se za námi Mike.

„Michaele, přestaňte provokovat!“ rozzuřila se učitelka. „Sedmnáct, osmnáct, ne… Sakra úplně jste mě popletl!!“ rozkřičela se a začala počítat znovu. „Dvacet pět, jsme všichni.“ očividně se jí ulevilo.

„Vážně?“ řekl provokativně Michael. „Započítala jste i sebe, to si nepamatujete?“ řekl rádoby milým hlasem. Učitelka se zmateně začala rozhlížet.

„No, já nevím.“ chvíli přemýšlela a zase začala počítat. Michael se za námi skvěle bavil. Velice rád provokoval.

„Dvacet pět! Ze mě si Michaele Nielsene dělat ptáky nebudete! Mám snad zavolat vašemu otci?!“ vypadala skoro jako by jí hořely oči. Slyšela jsem jak za námi Mike polknul.

„Ne, to nechci.“ řekl a už byl zticha. Učitelka se vítězoslavně usmála a šla si sednou na svoje místo. Za chvíli autobus vyrazil.

            Nasadila jsem si sluchátka a poslouchala hudbu, občas odpovídala Mikovi, ale ten se spíš věnoval své Nicol. Všimla jsem si, že začalo pršet. Přes hudbu jsem neslyšela co ostatní říkají, ale z jejich kyselých výrazů bylo jasné, že je ten déšť zjevně naštval. Zavřela jsem oči a snažila se všechno kolem ignorovat. Za chvíli jsem ale ucítila cukání autobusu, pak znovu. Otevřela jsem oči a cítila, jako by mě něco tlačilo do sedačky. Hudbu jsem měla na plné pecky, ale i přesto bylo slyšet ječení všech okolo. Rychle jsem se nahnula přes Nicol abych viděla ven. Udělalo se mi zle a zatmělo se mi před očima- padáme kamsi hluboko.

„Jasmine! Jasmine! Teď to nevzdáš!“ uslyšela jsem povědomý hlas. Viděla jsem jen bílé oslepující světlo a v něm obrys postavy. Necítila jsem tělo, viděla jsem jenom tu krásu.

„Bene?“

„Jasmine…“ začal se mi ztrácet v dálce. Najednou jsem procitla. Cítila jsem bolest.

Otevřela jsem oči. „Bene vrať se!“ snažila jsem se křičet, ale můj hlas zněl jako šepot. Začala jsem kašlat. Všude kolem sebe jsem viděla stromy a nebe, prosvítající mezi nimi. Snažila jsem si sednout, ale všechno mě bolelo. Nejvíc zápěstí na pravé ruce. „Au!“ vyjekla jsem, když jsem se snažila si ho prohmatat. Bylo celé nafialovělé. Co se k sakru stalo? Matně jsem si vybavila poslední vteřiny, které jsem si pamatovala. Autobus řítící se do propasti. Před očima mi vyvstaly obličeje mých spolužáků. Stáhlo se mi hrdlo. Co když jsem mrtvá? Kde jsou ostatní? začala jsem panikařit.

„Musíš je najít.“ uklidňovala jsem sama sebe a snažila se vstát. Jakmile jsem došlápla na nohu, zase jsem vyjekla. Tentokrát to byl kotník. Raději jsem se ještě prohlídla, abych věděla i o tom, co necítím. Bílé tričko bylo špinavé od krve, džíny potrhané, spoustu odřenin a modřin. Alespoň mám jistotu že nejsem mrtvá.

            Rozhlédla jsem se kolem sebe. Trochu mě vyděsilo, že všude kam jsem dohlédla byly jen stromy, ale viděla jsem jen na pár desítek metrů. Všude kolem byla mlha, ve vzduchu byla cítit voda.

„Haló? Je tu někdo?“ křičela jsem z plných plic. Ale slyšet byla jen vlastní ozvěna.

„Ok, holka, musíš to zmáknout sama.“ řekla jsem si pro sebe a pomalu pokulhávala. Nevěděla jsem na jakou se vydat stranu, ale stejně jsem se nikam vydat nemohla, kotník bolel tak příšerně, že každý krok mi vyrazil slzu na tváři.

„Pomoc!“ volala jsem a z celého srdce si přála, aby mě někdo uslyšel. Ale stále nic.

„Pomoc!“ zkusila jsem to hlasitěji, protože jsem si byla jistá, že jestli mě někdo nenajde, nejspíš tady umřu hlady.

„Už jdu Nicol!“ uslyšela jsem matně zdálky, ale ten hlas jsem poznala ihned.

„Miku, tady jsem!“ křičela jsem a srdce mi poskočilo radostí, když jsem viděla jeho siluetu vycházející z mlhy. Brzy doběhl ke mně a nejspíš se při pohledu na mě zhrozil.

 „Nemůžu chodit, asi mám zlomený kotník, pomoz mi, Miku.“ prosila jsem a měla jsem co dělat abych nezačala skuhrat bolestí. Mike se sehnul a vzal mě do náruče. Zaregistrovala jsem jeho bolestný obličej a jak snažil se nadechnout.

„Jsem moc těžká?“ bála jsem se, abych mu ještě něco neudělala, ale on se jen mírně usmál.

 „Asi jako vrabec. Jen mám něco s žebry, možná budou zlomená.“ řekl. „Kam půjdeme?“ dodal.

„Kamkoliv kde je doktor.“ špitla jsem a držela si zápěstí.

 „Souhlasíš tedy s cestou přímo za nosem?“ usmál se a já se jen zasmála. Vydali jsme se na cestu. Stále jsem měla strach, že se mi Mike bojí říct, že ho ta žebra musí strašně bolet, když nese náklad jako jsem já. Ale byl statečný.

 „Miku, tady jsme už byli.“ řekla jsem, když jsem poznala místo, na kterém  mě už jednou upoutalo ostružiní.

 „Máš pravdu. Zkusíme to jinou cestou,“ zamyslel se a vydal se tedy jiným směrem. Šli jsme celkem dlouhou dobu, začínala jsem se bát, že tenhle les je nekonečný.

 „Jak myslíš, že je to daleko?“ zeptala jsem se po chvíli.

Kdybych alespoň věděl, kde jsme.“ povzdechl si. „Jasmine, bude ti vadit malá přestávka?“ prosil pohledem.

„Samozřejmě, že ne!“ nechápala jsem, jak se vůbec může ptát když mě možná už několik hodin nese v náruči, sám se zlomenými žebry. Všimla jsem si jeskyně, ke které mě donesl. Byla veliká. Když jsme zašli dovnitř, začala jsem poznávat siluety známých lidí…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvanáctka-II.: