OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dům na vyhlídce - Pátá kapitola

07.03.2011 (16:00) • MessengerOfDeath • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1135×

Když s vypětím všech sil vylezl na kopec, hned zamířil k autu. Přemýšlel, jestli nemá zůstat raději v autě, ale nakonec to kvůli pohodlí raději vzdal a i když ho ten příběh alespoň trochu vyděsil, řekl si, že to stejně riskne. Pořád mu ale nešlo do hlavy, proč by někdo stavěl dům na tak těžko dostupném místě. Zezdola ten dům vůbec nebyl vidět, ale tady na kopci se majestátně tyčil do výšky. Sedl do auta a pořád přemílal tyto myšlenky dokola a dokola. Mezitím si vytahoval nákup z tašky s označením „Národní farmaceutická společnost, severní Michigan“ a chystal se na převaz. Pro teď však nechal tyto myšlenky, které se mu teď v hlavě rojily a bzučely jako stáda rozčilených čmeláků a soustředil se na znovuošetření své rány.

Už se začínalo pomalu stmívat tak si musel pospíšit aby to nemusel dělat po tmě. Ránu si vydezinfikoval a převázal. To už mu šlo dobře, vzhledem k tomu, kolikrát to za těch pár dní opakoval. Ještě povečeřel hrst prášků proti bolesti (začal si uvědomovat že se na nich možná stává závislým, ale v tuhle chvíli mu to bylo docela jedno) a začal se chystat na přespání v ponurém domě. Ale stejně nemohl dostat z hlavy dva hlasy. Prodavačovo:

„Měl byste odjet.“ a lékárníkovo: „Raději se tam moc nepotulujte“. Pořád na to musel myslet ale neměl dnes kam hlavu složit. Do motelu nemohl. Co kdyby ho někdo poznal? Ráno by měl zase za dveřmi policajty a o takové probuzení znovu nestál. V autě už se mu další noc taky trávit nechtěla a venku být nemohl. Určitě bude v noci chladno. Jediná možnost byla ta, že mohl přespat v opuštěném domě.

„Nedá se svítit. Bude už tma, tak to risknu,“ řekl si s tím, že když na něco nebude myslet, tak to ani nebude existovat. Sice mu ten dům docela naháněl strach a to nejen díky těm povídačkám, zároveň ho však něco silně táhlo dovnitř. Jakoby ho dům nějak přitahoval.

Jen pokrčil rameny a protože se ochladilo, vzal si z auta bundu, deku a batoh a zamířil ke vchodovým dveřím. Protože se venku už stmívalo, tak v domě panovala už naprostá tma. Vytáhl proto baterku a posvítil si. Nejen mimo dům, ale i tady uvnitř byla ponurá a nepříjemná atmosféra. Kdo by to byl řek, co? Ve světle baterky v hustých oblacích vířily částečky prachu a vzduch byl nepříjemně zatuchlý, jakoby se tam léta nevětralo. Najednou se z ničeho nic zvedl studený vítr. Rozvířil poletující prach a prásknul vchodovými dveřmi, až Matt leknutím nadskočil. Nechápal, odkud se ten vítr vzal, ale v tuhle chvíli měl střechu nad hlavou a dobrý úkryt, tak mu to protentokrát bylo jedno.

Tím rychlým pohybem se opět zkroutil bolestí, když mu do jeho rány vletěla nová dávka otupující bolesti. Naštěstí ji léky jakž takž utlumily, ale ani tak to nebyla žádná sláva. Začal se rozhlížet po vstupní hale. Pokud se dům zvenku jevil jako opuštěný, interiér tomu opuštěnému dojmu jen nahrával. Hala vypadala, jako by v ní nikdo neprošel alespoň třicet let. Když ho napadla tato číslovka, vzpomněl si na lékárníkovo vyprávění o tragédii, co se tu před třiceti lety odehrála. Z haly z obou stran vedlo schodiště do druhého patra a mezi oběma schodišti byl již dávno vyhaslý krb. Najednou měl pocit, jakoby za sebou ucítil pohyb a cítil, jako by ho někdo sledoval. Prozatím stále ještě pevnou rukou si posvítil do rohu, odkud ten nepříjemný pohled cítil. K jeho velkému překvapení a mnohonásobně větší úlevě to byla jen vačice.

„Tys mi teda dala,“ oddechl si Matt a usmál se na ošklivého chlupatého tvora v rohu. Vyhnal ji a šel se trochu porozhlédnout po domě. I když vzhledem k vládnoucí tmě spíš hledal místo na přespání. Vyšel po schodech do prvního patra a ocitl se v úzké, zato však dlouhé chodbě. Vzpomněl si na lékárníkovo vyprávění a otřásl se. Částečně vzpomínkou na ten depresivní příběh a částečně klesající teplotou.

„Bezva. Ještě tu nastydnu,“ řekl si. Pořád se však nemohl zbavit pocitu pohledu upřeného na jeho záda.

„Tak Matte,“ utěšoval se, „To tě vážně tak vyděsí malá vačice? Tak se přece vzmuž. Vzpamatuj se. Seš tu jen ty, jedna vačice a kdovíjaká havěť. Ale jinak jsi tu jen ty.“ Ale ani tohle polohlasné utěšování mu moc nepomohlo. Zkusil první dveře nalevo. Vstoupil do pokoje, který na první pohled vypadal jako pokoj dospívající dívky. Byly tam panenky. Samozřejmě jen takové ty sběratelské porcelánové. Puberťačky si už přece  s panenkami nehrají, že? Ale když je sbírají tak proti tomu nikdo nic nemá. Zvláštní to svět puberťáků. U zdi stálo zrcadlo se stolkem na kosmetiku. Tady se nejspíš odehrávala všechna kouzla, kdy k zrcadlu přisedne obyčejná tuctová dívka a odejde jinak namalovaná obyčejná tuctová dívka. V rohu stála větší šatní skříň. Taková, jakou můžete najít v levném motelu, ale tahle vypadala že je dělaná na míru. Při pohledu na skříň si opět vybavil lékárníka a jeho povídačku.

„Tak už na to přestaň myslet!“ napomenul se Matt přísně.

V protějším pokoji pocítil nepříjemné mrazení. Vypadalo to jako chlapecký pokoj. Všude byly rozházené hračky. Hlavně autíčka. Zdálo se mu, jako by u zatlučeného okna zahlédl nějaký pohyb. Ale když tam namířil světlo baterky, nic nenašel. Ani obyčejnou vačici. Raději dveře zavřel a šel se podívat dál. Ale opět si, i přes veškeré napomínání, vybavil tu historku a vzhledem k tomu, co zatím viděl a cítil, začal pochybovat o její nepravděpodobnosti. V posledním pokoji byla velká manželská postel. To už Mattovi stačilo. Otočil se na podpatku a vydal se ke schodům. Zase měl pocit, že se kolem něj něco mihlo. Dokonce měl pocit, že ho ovanul studený vánek a jakoby se mu něco ledově studeného otřelo o kůži.

„No tak, Matte. Kamaráde. Přece nezačneš vyšilovat kvůli báchorce nějakýho lékárníka,“ snažil se utěšit sám sebe ale stejně se vydal ke vchodovým dveřím s tím, že přece jen asi přespí v autě. Ale když chtěl zkusit dveře, jakoby na druhé chodby zahlédl nějaký pohyb. Byl by přísahal, že viděl nějaký stín, jak mizí za jinými dveřmi.

„Je tu ještě někdo?“ zavolal do prázdného domu. Nic. Žádná odpověď. Proč ho to nepřekvapovalo? Své věci odložil na pohovku v hale a vydal se za tím stínem.

„Asi už opravdu začínám bláznit.“ Pomyslel si Matt a myslel, že za to může atmosféra domu a místní povídačky.

„Moc díky, lékárníku,“ zanadával na adresu postaršího lékárníka, který teď v televizi sledoval nedělní fotbal a popíjel pivo. Když otevřel dveře (kde jak si myslel viděl zalézt stín), ocitl se v temné kuchyni. Opět si baterkou osvětlil co možná největší plochu místnosti, ale i tak viděl jen starou kuchyňskou linku a prastarý sporák. Najednou ucítil, že teplota v místnosti klesla nejméně o deset stupňů celsia.

„Když už jsem tu…“ řekl si v duchu a vzpomněl si na kuřecí sendviče, co si dnes odpoledne koupil. Zjistil, že sporák je na plyn. Ale to mu bylo docela jedno, protože světla stejně nesvítila. Tušil to na pojistky a tak se vydal dveřmi, za kterými tušil sklep, zkusit je najít. Sešel po schodech do sklepa a odsunul těžké kovové dveře. Svítil si sice baterkou, ale i tak si málem ukopl palec o nějakou těžkou krabici.

„Bože! Třicet let je ten barák opuštěnej a stejně tu je pořád bordel! Proč to tu někdo nevyklidil?!“ zanadával. Pomocí baterky našel pojistky a modlil se, ať nejsou spálené, protože náhradní by se mu tu asi hledaly těžko. Naštěstí se mu proud přece jen podařilo nahodit. Sice napočtvrté ale přece jen.

„Pašák!“ pochválil se Matt a měl radost, že se mu dnes taky konečně něco povedlo. Upřímně řečeno, těch posledních několik dní opravdu stály za starou belu.

Zhasl baterku a vylezl schody do kuchyně. Náladu mu zvedlo také jídlo, které si ohřál a které zapil (světe div se!!!) limonádou místo whisky!!! Když se vracel do haly, byl spokojený jako už dlouho ne. Nejenže si byl jistý, že tady policie určitě nenajde, ale také byl konečně pořádně najedený a náladu mu nemohla zkazit ani pulzující tepavá bolest pod žebry, kterou se protentokrát rozhodl ignorovat a nechal si její prožívání až na ráno. Teď mu náladu opravdu nic nemohlo zkazit.

Jakmile však znovu vešel do haly, zůstal stát jako opařený.

Autor: MessengerOfDeath (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dům na vyhlídce - Pátá kapitola: