OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 14

17.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 316×

* 14 *

Následující večer svého rozhodnutí rozhodně nelitovala. Již včera byl dům překrásný. Nebylo to nic ve srovnání s dnešním večerem.

Obrovské kytice plnily sály omamnou vůní. Orchestr vábil na parket okouzlujícími melodiemi rozléhajícími se až na terasu. Stoly se téměř prohýbaly pod tíhou jídel, z nichž některá nikdy ani neviděla.

V zapůjčených šatech proplouvala po boku sira Frederika pokoji a kochala se tím vším.

Taktně ji představoval jako svou chráněnku.

Byla mu za to vděčná. Nestyděla se za své současné postavení, ale ušetřilo ji to nepříjemné pozornosti. A ona si chtěla tento večer vychutnat. Nikdy nic takového neviděla. Možná už nikdy ani neuvidí.

„Spokojená?”

Zeptal se celkem zbytečně sir Frederik. Odpověď jasně viděl na jejích zařících očích. S malinkou výčitkou si připomněl jejich zítřejší odjezd. Opět bude muset odhodit šaty a obléct mužské oblečení. Zasloužila by si takovýto život. Někdy ale není to, co si zasloužíme tím, co potřebujeme a osud si pro nás připraví.

Zahnal chmurné úvahy. Tento večer chtěl, aby byla opět tou kouzelnou dámou, jakou kdysi pravděpodobně bývala.

„Věnujete mi jeden tanec?”

„S největším potěšením.”

„Snad jsem to ještě nezapomněl. ”

„Zvládli jsme horší věci.”

Pohlédl na ty okolo.

„Tím si nejsem jist,” dobíral si ji. Jasně jí to naznačoval jeho šelmovský úsměv.

Nezapomněl zhola nic. Vedl ji po parketu jistým krokem bez jediného zaškobrtnutí. Než tanec skončil, obkroužili nejméně třikrát celý taneční parket.

„Děkuji,” usmála se na něj, zatím co ji vedl z parketu.

„Neměl bych děkovat já vám?” připomněl jí pobaveně etiketu.

„Děkuji za tenhle večer.”

„Bylo mi potěšením.”

Zvážněl. Myslel to naprosto vážně. Rád by ji požádal, aby s ním zůstala, dělala mu společnost na jeho cestách. Na to však neměl právo. Ona musela žít svůj vlastní život, který teprve začínal. Ne dělat starci jako on doprovod a společnost.

S každým dnem, kdy se blížili cíli její cesty, si to uvědomoval stále intenzivněji.

Za zády se mu ozvalo tříštění skla. Reflex ho pobídl se ohlédnout tím směrem.

Byla to jen sklenička. Upoutal ho však ten, komu sklenka patřila. Hleděl směrem k nim. Snad ani nepostřehl, co se stalo. Zíral, jako by snad viděl ducha. Sklenka mu projela mezi prsty a ty stále v nezměněné poloze zůstaly viset ve vzduchu.

„Margaret?”

Otočila se na sira Frederika. Jeho zvláštní tázavý tón ji zaskočil. Vzhlédla k němu a pak i do míst, kam upíral pohled.

Její ruka, stále položená na jeho paži, se mimoděk sevřela.

„Richarde.”

Jen to jméno zašeptala. Nemohl to slyšet. Snad jen odezřít z jejích rtů. Konečně ho to ale probralo. Vykročil k nim.

Jako by tam nikdo jiný ani nebyl, sledoval jen ji, dokud se neocitl přímo před ní.

„Margaret,“ zašeptal ještě nevěřícně. Netušil, že tohle jméno ještě někdy vysloví. Teď tu stála před ním. Živá, zdravá, překrásná.

„Jak?” vydral ze sebe po nekonečně dlouhé době, kdy na ni dokázal jen zírat.

„Možná by bylo lepší si promluvit stranou.“ Teprve hlas sira Frederika je probral. Zamrkala k němu. Jako by si teprve teď uvědomila, že tam stále stojí. Stále svírá jeho paži. Ostatní se po nich už začínali zvědavě otáčet.

Richardovi to připadalo jako výborný nápad a okamžitě to i udělal.

„Dovolíte.”

Pokývl na něj a v dalším okamžiku s ní vyrazil k otevřeným francouzským oknům vedoucím na terasu a zahradu.

Tisknul její dlaň na své paži. Cítila jeho pevný stisk, jako by se mu snad mohla vysmeknout.

Jen co se ocitli v přítmí terasy, bez zvědavých pohledů, otočil se k ní.

„Řekli mi, že jsi se utopila...” zašeptal. Hrdlo se mu stáhlo jen pro té vzpomínce.

„Skoro ano. ”

To ale nebylo to, o čem by teď chtěla mluvit. Stačilo se mu podívat do očí a všechno to bylo pryč. Díval se na ni jako tenkrát.

Přivinul si ji blíže.

Tak dlouho o něm snila a toužila to udělat, až se toho teď bála. Poslední kousek překonal jen on a políbil ji.

Přitiskla se k němu a poddávala se všem těm pocitům, které ji zachvátily.

„Už tě nikdy neopustím,” zašeptal jen co se od ní udýchaně odtrhl. „Nespustím tě z očí.”

Cítila jeho horký dotek na svých zádech. Opřela se čelem o jeho hruď. Užívala si ten pocit. Nepotřebovala nic víc. Byla doma. Byla u něj.

* * *

Sir Frederik kontroloval uvázání vaku na sedle. Ani ji neslyšel přicházet, jak byl myšlenkami jinde.

„Už odjíždíte?”

Otočil se.

„Ano, má drahá, už je nejvyšší čas.”

Jejich společná cesta skončila. Oba to věděli.

Impulzivně se k němu vrhla a objala ho, jen na okamžik, nemohla si však pomoci.

Odtáhla se a on uviděl v jejích očích slzy. Byla pro něj dcerou, kterou nikdy neměl.

„Jste ta nejsilnější žena, jakou jsem kdy měl tu čest poznat. Už mě nepotřebujete. ”

Chabě se usmála. Necítila to tak. Ztrácela jednoho milovaného muže, aby mohla být s jiným.

„Sire Frederiku.”Obrátili se k Richardovi. „Doufal jsem, že se zdržíte.”

Došel až k nim.

„Ne, už takto jsem se zdržel příliš. Za dva týdny mi odplouvá loď a ještě mám několik zastávek.”

Přikývl. „Musíte nás však navštívit hned, jak to půjde.”

„Bude mi potěšením.” Byla to jen fráze. Velmi dobře si uvědomoval nevyzpytatelnost svých cest. Mohlo to trvat roky, než opět zavítá sem.

Richard chytil Margaret za ruku. Sevřel jí prsty. Velmi dobře věděl, komu za její záchranu vděčí. Ačkoliv ona nechtěla o tom, co se stalo, příliš mluvit, cítil to z pouta, které mezi sebou měli.

Podíval se na ni. Slzy se jí třpytily v očích a úsměv na rtech se stěží dal považovat za šťastný. Pohledem zavadil i o její oblečení. Měla sebou jen to, ve kterém přicestovala. Nemohl mít sice přesnou představu, co si prožila, ale rozhodně se hodlal postarat, aby už nikdy na sebe nic takového neměla potřebu oblékat a byla s ním šťastná.

Sevřel jí dlaň.

Siru Frederikovi jeho pohled neušel.

Tady ale opravdu už neměl důvod zůstat. Nasedl a s galantním pokývnutím k Margaret pobídl koně do klusu.

* * *

Rudá záře zapadajícího slunce vše zabarvovala do nachova. Zpěv ptáků pomalu utichal a krajina se začínala nořit do tmy. Sledovala to vše. Ještě pár dní a bude vdaná. Vezme si muže, kterého miluje a on ji. Přes to všechno, co se stalo. Nemohla být šťastnější...

„Věděl jsem, že tě tu najdu.”

Ani se neotočila, po rtech jí jen přelétl úsměv.

Richard došel až k ní. Obrátila se k němu. Dlaněmi se mu opřela o hruď. Milovala to důvěrné gesto. Cítit jeho teplo, jeho objetí. Přitáhl si ji blíže a prsty si spletl za jejími bedry.

Přivřela oči jen okamžik před tím, než se k ní sklonil, aby ji políbil.

„Jen pár dní a bude z tebe moje žena, navždy.“

Usmála se. Nemohla se dočkat. Při každém jeho dotyku jasně cítila, jak jí to nestačí. On by nikdy nepřekročil své zásady. Jasně vnímala, jak po ní touží, ale nikdy si nedovolil více.

Přejela dlaněmi po jeho ramenech až na šíji a propletla si prsty.

„Polib mě,“ poprosila. Chtěla využít každou chvilku, kdy byli takto sami. Poslední dny jich bylo tak málo.

Pohledem zavadil o jizvu, která se jí při tom pohybu poodhalila.

Viděla, jak zatnul čelist. Okamžitě bylo po romantice. Opřel si čelo o její a zavřel oči.

Chvíli takhle ještě zůstali, než ji líbl na špičku nosu.

„Musím ještě něco vyřídit.”

Nechal ji tam stát a sledovat jeho záda.

Věděl o nich. Nemělo cenu je před ním tajit, ani skrývat. Neviděl je všechny, ale to co zahlédl, mu bohatě stačilo. Doteď měla před očima jeho zděšený výraz. Naučila se úzkostlivě je před ním skrývat. Do zad ji hřály poslední záblesky slunce, zatím co zírala tiše k domu.

Jasně jí docházelo, že ať se tvářil a snažil jakkoliv, s tím co se jí stalo, se nikdy úplně nesmíří.

Nemohla byt šťastnější... ale přesto nebyla.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 14: