Španělsko. Splněný sen Mell. Nejenže se v práci seznámí s novými kamarády, ale také, až odpoledne nebude mít nic na práci, zajde na pláž. Na úžasnou, rozlehlou a písčitou pláž! Mellany bude v sedmém nebi. Ale to neví, co ji tam čeká...
24.08.2012 (17:00) • bellabarcacullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 500×
Pláž
4. kapitola
Cítila jsem, jak mi slunce šlehá paprsky do zad. I přes tílko to bylo cítit. To bude síla, až přijdu domu. Musím si zvyknout na to, že se budu muset každý den mazat. Typuji, že už teď ráno je třicet stupňů.
„Takže ty jsi z Floridy, jo?“ zeptala se mě Lusy, když mi podávala motyku.
„Jo, jsem.“
„Není to trochu dálka?“ pousmál se Jared. Až teď jsem si uvědomila, že je tak nějak hezký. Oči měl zelené, zvláštně zelené, které se na mě usmívaly. Rty měl plné, nos úzký.
„Potřebovala jsem změnu. Španělsko mám ráda, a díky tetě jsem se sem mohla dostat.“
„Vždycky jsem se chtěla podívat do Ameriky,“ začala se rozplývat Lusy. „Jak to vypadá na Floridě?“
„Florida je fajn. Přes den sluníčko, teplo, normální život. V noci to ve městě žije. Mejdany, ulice rušné. Pořád tam máš co dělat, tedy kromě mě,“ pousmála jsem se, ale naštěstí si toho nikdo z nich nevšiml.
„Ale rozhodně tam není takový vedro jako tady,“ znuděně se pousmála. Ano, to tedy není. Obě jsme se daly do práce.
Přišlo mi, že oba jsou hrozně fajn. Vlastně, dá se říct, že mám nové kamarády. Zvlášť Lusy, přišla mi hrozně ukecaná. A Jared, je takový zvláštní. Oba jsou vzhledově krásní, přemýšlela jsem, jestli nejsou sourozenci.
Přemítala jsem, co mi řekla teta. Budu mít odpoledne volno. Rozmýšlela jsem, co budu dělat, až přijdu domu. To už nebudu sedět doma a nudit se. Možná bych se mohla porozhlédnout po městě Palma. Nebo zaskočit na pláž. Projít se. Ach, tolik možností! Byla jsem vážně šťastná.
„Vy jste sourozenci?“ zeptala jsem se najednou při práci.
„Ne, to ne,“ pousmála se Lusy. „Ale máme stejnou krev, - je to můj bratranec,“ poukázala na Jareda, který se také pousmál.
„Jste si vážně podobní,“ pousmála jsem se také.
„Ano, to nám říkají všichni.“
„Jsme spíše takoví nejlepší kámoši. A jelikož Lusy nemá bratra, chováme se jako sourozenci,“ podotkl Jared.
Uvědomila jsem si, že Lusy je jako já. Jedináček. Tedy, pokud jsem tomu dobře rozuměla.
„Tak to máme stejné. Jsem také jedináček,“ pootočila jsem se na Lusy. Usmála se na mě.
„Mell, řekni nám něco o sobě,“ začal najednou Jared, když okopával brambory. „Jak jsi příbuzná s Emmou Woodsovou?“ pokračoval. Podíval se na mě a čekala na odpověď.
I Lusy na mě zírala. Všichni čekali na odpověď. V podstatě i já. Až po chvíli mi došlo, že Emma Woodsová je moje teta. Jsem jelito. To sluníčko mi už leze na mozek.
„Emma je moje teta,“ vydala jsem ze sebe a opřela se o motyku. „Donutila mě, abych sem jela. Prý sháněla brigádníky.“
„Ona je tvá teta?“ divila se Lusy.
„Jo. Co je na tom?“
„Já jen, že vypadá mladě. No, kolik jí tam může být. Dvacet? Dvacet jedna?“ uvažovala Lusy mezitím, co já jsem si podle data vypočítala, kolik jí je. Dvacet jedna. Lusy to trefila dobře.
„Dvacet jedna.“ Věděla jsem, kam tím míří. „S maminkou žijeme samy. On… totiž, táta nás nechal a mamka mě měla už v osmnácti. Moc se s maminkou nepohodli, no, byli mladí a nezkušní,“ pokračovala jsem. Sledovala jsem jejich reakce, ale žádná známka podivení nebyla, jenom pozorně poslouchali a čekali, co dál řeknu.
„S mamkou mě žít sama nevadí, jsme jako nejlepší kamarádky. Ale chtělo to už změnu. Nebavilo mě dělat doma pořád to samé, pouštět si dokola ty samé filmy, učit se nebo uklízet. A tak z čista jasna zavolala teta a jsem tady,“ pousmála jsem se, když jsem si uvědomila, jaké štěstí to bylo, zavolala a teď jsem se konečně mohla smát na tu krásnou zemi – Španělsko.
„Tak to jsme si podobné,“ odvětila Lusy. „Také to nemám doma moc jednoduché. Žiju sama s taťkou,“ pokračovala mezitím, co se dala do práce. „Ještě že mám Jareda,“ zasmála se, k níž se přidal i Jared. Vycenil ty své bílé zuby a oslnil Lusy ohromným úsměvem. Zírala jsem na něj, jak moc je hezký.
„Bydlíte tady, v Palmě?“ zeptala jsem se najednou.
„Jo, bydlím hnedka u pláže,“ odpověděla Lusy a poukázala k pláži. Och, jako kdybych věděla kde přesně pláž je. Doufám, že si nevšimli mého výrazu, jako že všemu rozumím, přitom to byl všechno velký opak.
„Já kousek od Lusy, ale spíše v centru města,“ zamumlal Jared. „Taťka pracuje ve městě, tak se to přizpůsobilo jemu,“ pokračoval a sehnul se pro brambor.
„No, měli bychom máknout. Ještě nás čeká tenhle kus,“ rozhodla najednou Lusy a poukázala na další půlku pole, odkud trčely záhonky bramborů. „Měli bychom to stihnout do odpoledne.“ Pustily jsme se do práce.
Pořád jsem litovala toho, že jsem se nenamazala. Kůže mě pálila a svědila, bylo to k nevydržení. Sluneční paprsky mi do kůže vyrývaly červené fleky, které až na kůži přímo bolely. Lusy s Jaredem se určitě tomu vyvarovali, jelikož mi přišlo, že jim slunce nevadí. Nebo spíš jsou na to zvyklí. No, žijí tu od narození, no ne? No jasně.
Byla jsem nesmírně ráda, když nám skončila směna a mohli jsme jít domů. Těšila jsem se tam, až si schladím záda, kam sluneční paprsky padaly nejvíce, jak jsem byla sehnutá.
„Tak co, máte to hotovo, jak vidím,“ prohlásila teta Emma, když se přišla na nás podívat, kolik kus práce jsme udělali.
„Jo, zítra doděláme tu druhou půlku,“ odvětila udýchaně Lusy, jak jsme se hýbali v tom pařáku.
„Super. Mell, tady máš klíče. Můžete jít domu,“ povolila nadšeně Emma a podávala mi klíče. Bylo na ni vidět, že je ráda, jakou práci jsme vykonali. Ještě aby ne, je to na nás znát. Celý upocení a zmordovaní jsme se odebrali od pole a mířili k silnici po té příjezdové. Najednou jsem se zarazila.
„To vážně půjdeme pěšky?“ divila jsem se a zastavila v chůzi.
„No, proč by ne?“ pousmál se Jared. „Chodíme takhle každý den.“
„Není to daleko?“ stála jsem si za svým, abychom si zavolali taxíka, nebo tak něco.
„Ne. Jen pár metrů,“ uklidňovala mě Lusy. Jenže to ji neberu. Vždyť sem jsme jeli autem!
„Nemáš na mysli spíš kilometrů? Sem jsme jely autem,“ nedala jsem se. V tomhle vedru se mi vážně nechce courat kilometry daleko.
„Mell, tady nejsi v Americe. Pojď!“ Čapla mě za paži a táhla k silnici. Jasně jsem z toho usoudila, že nemám na výběr. „To zmákneš,“ uklidňovala mě.
Na silnici mě konečně pustila. A jelikož to byla slepá ulička, oplocená stromy, nejezdily tu žádné auta. Přemítala jsem, že je to asi pěší zóna.
„Chci se zeptat. Kudy se jde na pláž?“ prolomila jsem ticho, když jsme zatáčeli na hlavní ulici a kráčeli si to po chodníku. Už jsme totiž přemýšlela, co budu dělat odpoledne.
„Tady nejde zabloudit. Od vašeho domu zabočíš do leva a půjdeš pořád rovně, dolů na pláž,“ vysvětloval svolně Jared.
„Ale tam, jak říká Jared, je špatná pláž. Když pak zabočíš znovu do leva a pořád, pořád rovně, tak narazíš na přímo přepychovou. Tam také chodím a jsem spokojená,“ vychvalovala si tu svojí pláž. Asi dám na Lusy.
„Díky. Dneska se tam chystám. Chci totiž poznat Palmu,“ usoudila jsem sebevědomě. „Hlavně pláž. Stejně nemám co dělat.“
„Palma je úžasné město,“ souhlasil Jared. „Nejlepší jsou noční procházky.“ Při tom slově noční procházky se na mě zoufale podíval. Nevím, jak to myslel.
„Jo, procházky na pláži při západu slunce,“ rozplývala jsem se nad tou myšlenkou. To byl vždycky můj sen.
Lusy se na mě usmála. Nevím, co se jí honilo hlavou, ale pohled naznačoval něco v tom smyslu ‚budeme dobré kamarádky‘. Jo, Lusy je fajn.
Míjelo nás asi stovky aut. No, byli jsme na hlavní ulici. Je tady fakt, že v různých ulicích je klid, žádná auta. Nic. Je tu pohoda, a to se mi líbí.
Zahnuli jsme doprava. Měla jsem takový pocit, že je to ulice, kde bydlí teta, ale mýlila jsem se. Šli jsme pořád dál a na tetin dům jsme nenarazili.
„Mell, zvládneš to sama?“ zeptala se najednou Lusy. Jestli myslí domů, tak fakt ne.
„No, doufejme,“ odpověděla jsem nejistě. Asi to bylo na mě znát, protože Jared se na mě soucitně podíval.
„Teď už jenom zabočíš doleva a jsi tam. Momentálně si nevybavuju, jaký to je dům z těch třech, ale určitě to najdeš,“ uklidňoval mě a naváděl, kudy mám jít. Snad to zmáknu.
„Tak fajn. Díky,“ pousmála jsem se na ně a vyrazila cestou, jak mi řekl Jared.
„Hej, Mell,“ zavolala najednou Lusy. Otočila jsem se. „Máme se pro tebe zítra ráno stavit? Mám dojem, že budeme mít stejné směny.“ To nezní špatně. Aspoň nezabloudím.
„To je dobrý nápad,“ podotkla jsem. „Tak zítra v sedm. Ahoj,“ rozloučila jsem se s nimi.
„Čau,“ pousmála se Lusy. Všimla jsem si zvednuté ruky Jareda. Och ano, mával mi. Opětovala jsem mu to.
Vykročila jsem správnou nohou, jelikož jsem dům našla. Až teď jsem si uvědomila, jak moc je domeček malý. Ale to vůbec nevadilo, byla jsem ráda, že jdu někam do chládku, těšila jsem se tam, až si schladím spálené záda.
Servala jsem ze sebe všechno to zpocené oblečení a měla namířeno do koupelny, kde jsem se těšila na studenou sprchu. Neměla jsem v plánu se jít osprchovat, jelikož mé plány mířily na pláž, kde stejně skočím do moře. Ale stejně jsem si vlezla do sprchy a pustila na sebe ledovou vodu. Potřebovala jsem to. Tedy, mé záda to potřebovaly. Bylo to příjemné, jak se studená voda vsakovala do rozpálené kůže.
Po osvěžení jsem seběhla schody do kuchyně a hledala něco k jídlu. Až jsem narazila na tác s lasagnemi na špenátu, pod kterým ležel papírek. Přiskočila jsem k němu a odlepila ho zpod tácu.
Mell, šla jsem do města se projít a vrátím se kolem večera. Uvařila jsem ti lasagne, protože jsem věděla, že budeš mít hlad.
Maminka
No, lepší mámu si přát nemůžu. Ukrojila jsem si kus lasagne a hodila ho do mikrovlnky ohřát. Po dvou minutách jsem už hltala lasagne u stolu, a přemýšlela, proč šla Kris do města a sama. Možná, že šla nakoupit jenom nějaké suroviny na vaření, protože mamka ráda vaří. Myslím si, že to bude její záliba mezitím, co tu budeme.
Po jídle jsem si skočila do pokoje pro plavky, oblékla si je, hodila přes ne šaty, vzala tašku s pitím a ručníkem a ráčila si to jít na pláž. Šla jsem přesně podle Jaredovy rady a pak se chytla na cestu, jak řekla Lusy.
Cesta nebyla dlouhá, kolem mě stály obchůdky s náramky, ovocem a různými cajky. Naproti bylo menší nádvoříčko s kašnou, za kterou se valilo ohromné modré moře. Vedle kašny stála nízká zídka, pod kterou se valily kameny přímo do moře. Tak to tam vypadalo. A jako tečka nakonec, vedle kašny a podél cesty – chodníku – trčely malé palmičky. A to se mi líbilo nejvíce, jelikož tady byly všude. To mi připomnělo, proč se tohle město jmenuje Palma. Usmála jsem se nad tou myšlenkou.
Prohlížela jsem si okolí kolem mě. Asi jsem se zamilovala. Až do té doby, co jsem prošla obloukem obklopeným kyticemi, který vítal to prostředí. Prostředí pláže! Myslela jsem se, že už jsem zamilovaná, ale ta pravá chvíle přišla až teď. Vedle mě trčely zase palmy, za kterými vynikalo dřevěné molo kolem jednoho kopce, co tu byl. Cesta byla pořád stejná, ale jenom vedle ní svítila rozlehlá písčitá pláž. A jsem doma!
Vešla jsem na pláž, kde naproti ní stály opět palmy. Nadýchla jsem se mořského vzduchu a padla na kolena. Měla jsem takovou chuť se rozkřiknout radostí, ale jelikož kolem mě leželi lidi, kteří už teď na mě nechápavě zírali, jsem držela pusu.
Zvedla jsem se a vytáhla z tašky ručník, který jsem rozprostřela asi tak do půli pláže. Šaty jsem zahodila do tašky a lehla si na ručník. Cítila jsem se v sedmém nebi. Musela jsem mít na paměti také to, že jsem se nesměla škvařit na sluníčku, jelikož se mé záda ještě nevzpamatovala z dopoledního žáru.
Zvedla jsem se tedy z ručníku, na který jsem hodila tašku, aby, kdyby zafouknul výtr, neuletěl a rozeběhla se k moři. Skočila jsem tam jako malé děcko. Byla jsem štěstím bez sebe, cachtala jsem se, cákala radostí, plavala sem a tam a bála se, že se probudím z krásného snu. Lidé kolem mě si váleli šunky, opalovali se, leželi pod slunečníkem, no, pláž byla narvaná, plavali, hráli vodní sporty…
A v tu dobu jsem se zasekla u dvou kluků, co si házeli s míčem. Oni… byli to kunďáci! Stáli pár metrů ode mě.
Jeden byl brýlatý, vlasy sčesaný nahoru, ale do očí jsem mu neviděla, jelikož byl bokem, až skoro zády ke mně. Nebyl tak snědý, jako ten druhý… Ten byl zase jako z amerického filmu. Vlasy měl černý, sčesané nahoru, skoro až do všech stran. Měl doslova buchtičkové břicho. Ty svaly… A jelikož byl pootočený mým směrem, viděla jsem mu do očí. Ty jsem zkoumavě prohlížela, i z dálky – svítily přímo modře.
Přistihla jsem se, jak slintám s otevřenou pusou. Nikdy, nikdy v životě jsem neviděla takový kus kluků! Jen, možná že jsem špatně slyšela, ale zdálo se mi, že mluví španělsky… ten modrooký měl zvláštní hlas. Mě se líbí španělština, nádherný jazyk. Super!
Byli nádherní… byl nádherný!
Jak jste s touto kapitolovkou spokojení? :) Jsem ráda, že alespoň pár čtenářů má a tak bych prosila o komentíííček. ;)
Bohužel, díky mé dovče se dočkáte další kapitoly až tak za týden (možná i víc). :/ Ale, na psaní tam čas budu mít, tak doufejme, že až přijedu, tak bude hotová a budu moc ji dát sem.
Děkuji,
BellaBarčaCullen
« Předchozí díl
Autor: bellabarcacullen, v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Drampír - 4. kapitola:
Ano, to se teprve rozjede, nechávám si to totiž až na potom..;) Ale teď moc na psaní nemám čas (no víte, příprava do školy a tak) ale víc, jak týden vás napínat nebudu..;)
Ja jsem fakt zvedava uz by se tam mohlo zacit dit neco akcnejsiho :)
Super! Rychle další!!!!
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!