OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Drampír - 3. kapitola

17.08.2012 (10:00) • bellabarcacullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 449×

  Nová práce

 3. kapitola

 Ubytování měla teta příjemné a útulné. Samozřejmě, žádný přepych, ale mně se to líbilo. S Kris jsme se zabydlely v horním patře s balkonem na moře. To bylo něco pro mě. V druhém patře byly spíše apartmány, takže jsem měla pokoj pro sebe. Teta teď neměla moc hostů, jenom ještě jednoho kamaráda, Španěla, který se stará o trávník. Tudíž také zaměstnavatel. Tedy pokud to není brigádník stejně jako já. 

Celkový dojem domečku byl suprový. Sedmdesát metrů od moře. Super. Stojí hnedky u silnice, od které vede hlavní silnice přesně do centra města, odkud to je dva kilometry. Měla jsem radost.

Akorát se setmělo, když jsem seděla na balkoně a prohlížela si krajinu Mallorky. Bylo krásně, teplo a ještě pořád dusno. Viděla jsem, jak se nebe smálo do moře, které bylo slyšet, jak šumí. Vlny se ladně pohupovaly na dalších vlnkách a tak to šlo dál. Vzadu byl vidět dlouhatánský horizont moře, což byl důkaz toho, že je zeměkoule kulatá. Natáhla jsem si nožky na protější plastovou židli a nadále si užívala tu volnost, tu pohodu a klid na ostrově Mallorka.

„Mell? Kde jsi?“ zakřičela na mě ze zdola mamka, tudíž mě vytrhla ze snění. Ach jo.

„Na balkoně, mami,“ odpověděla jsem se stejně zvýšeným hlasem, aby mě slyšela. I když jsem měla do pokoje a z pokoje na chodbu otevřené dveře, musela jsem křičet. Nevěděla jsem, kde přesně Kris je.

„Neměla bys jít spát? Je půl dvanácté a zítra vstáváš v šest hodin.“ Cože? Ono je půl dvanácté? Je možné, že jsem tu usnula? Ne, vždyť jsem jenom zavřela oči… Aha, no, to budou asi jenom zavřené oči.

„To už je tolik?“ ukecala jsem to na tohle. I když, je fakt, že jsem to vážně nevěděla. „Už jdu.“ Zvedla jsem se z plastové židle a uvědomila si, že se ve mně usadila únava. Jak já se těším do té měkké postýlky. Stokrát lepší, než v letadle usnout vsedě a ještě poslouchat zvuk letadla. Navíc jsem měla rozbolavělý zadek od té židle.

Lehla jsem si na manželskou postel uprostřed pokoje. Bože, jak tvrdá postel to byla. Myslela jsem si, že se konečně vyspím a nějak mi osud nepřeje. Kruci! Nechala jsem si otevřený balkon, jelikož bylo hrozné vedro, už teď mi tekl pot po tváři, tudíž jsem se ani nepřikrývala. Díky tvrdé posteli jsem se překulovala, nemohla jsem najít tu správnou polohu, jak usnout. Rozhodla jsem se lehnout si na záda. Po půl hodině mě rozbolely záda, tudíž jsem si lehla na bok. Ne, nepomohlo to. Začalo mi být ještě větší teplo, snad se mě zmocnil nával. Překulila jsem se na břicho. Jelikož jsem byla unavená, zavřela jsem oči a ponořila se do spánku a už mi bylo jedno, že mám tvrdou postel.

 Otevřela jsem oči. To už je ráno? Podívala jsem se z okna, ale pořád byla tma na to, aby bylo šest hodin ráno. Ano, mám budíček nastaveného, ale neslyšela jsem ho. Až poté jsem zaslechla zvuk komára. Komár! Ty hajzle mrňavej! Nesnáším zvuk komárů. Nesnáším je úplně! Jsou zákeřní. 

Ten šmějd pořád bzučel a pískal. Hodila jsem si přes hlavu polštář z druhé půlky postele. Nedalo se to poslouchat a zvedat se z postele se mi nechtělo. Nejenže jsem ležela na tvrdé posteli, ale měla jsem v pokoji i komára, kterého se nezbavím. Bůhví, jestli tu byl jenom jeden komár. No, to ještě bude noc.

Ráno jsem se vzbudila celá rozlámaná a k tomu všemu ještě poštípaná. Všude jsem se drbala, jelikož mě to svědilo. Vstávání v šest hodin mě málem přizabilo, protože jsem díky komárům nemohla usnout, a ještě se budila. Věděla jsem, že první noc bude strašná a že než si zvyknu na nové prostředí, tak to bude chvilku trvat, ale poštípaná od komárů a rozlámaná z tvrdé postele jsem tedy nečekala.

Vstala jsem a zamířila ke skříni s oblečením. Vybrala jsem si kraťasy se žlutým tílkem. Spěchala jsem do koupelny, hodila na sebe řasenku a jelení lůj, udělala culík nahoře a seběhla schody dolů. Tam akorát seděla u stolu mamka s Emmou a snídaly celozrnný chléb.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem, když jsem je míjela a šla do kuchyně si také dát něco k jídlu.

„Ahoj, Mell,“ pozdravily souběžně.

„Tak co, těšíš se na dnešní den?“ zeptala se mě najednou teta, když jsem si sypala celozrnné vločky do misky. Podívala jsem se na ni a ona mi darovala výsměšný pohled.

„No, rozhodně bych byla radši pro válení u pláže, ale tohle mi nevadí. Jsem ráda, že jsem sem přijela,“ odpověděla jsem se špetkou úsměvu. Opravdu jsem měla radost, že tu jsem. Lepší, než se doma válet na gauči a pouštět si filmy pořád dokolečka nebo poslouchat od Kris, že se pořád učím a že bych se měla trochu věnovat kamarádům. Je fakt, že jsem i tady zásobovaná knížkami od maminky k Vánocům, ale myslím, že tady je opravdu potřebovat nebudu.

„To ano, ale rozhodně se to bude lišit od válení se u pláže,“ zasmála se Emma, ke které se přidala i Kris. „Dnes bude velmi náročný den, máme hodně práce a navíc, musím tě zaúkolovat. Doufám, že si se dobře vyspala, Mell,“ oznámila mi Emma, když jsem akorát zasedla ke stolu. No jasně, opravdu to byla úžasná noc. Získala jsem si pár kamarádů, kteří mi vystávali krev, ale jinak byli milí.

„Jistě, až na komáry, od kterých jsem extrémně poštípaná.“ Nezmiňovala jsem se o tvrdé posteli, jelikož by mě určitě přemístila do jiného pokoje, jak znám tetu, jenže mně se ten pokoj s balkonem líbí.

„Komáři? Jéé, Mell, tamhle v tom šuplíku je lahvička na odpuzování komárů, Biolit,“ poukázala do kuchyně. „Strč to do zásuvky a věř mi, že dneska tam nebudeš mít ani jednoho,“ pousmála se, když mě viděla, jak moc velký odpor ke komárům mám.

„Tak fajn. Pak si to vezmu,“ přikývla jsem a pustila se do cereálií.

Po snídani jsme všechny tři vyrazily.

„Musíme jet autem. Je to dál než se zdá,“ oznámila teta, když jsme nasedly do auta. „Jednou jsem šla pěšky, ale v půli cestě jsem málem upadla. Nedalo se to,“ pokračovala. Teta je hrozně ukecaná ženská. „Proto jezdím buď na kole, nebo autem.“

„Komu by se chtělo chodit pěšky,“ pousmála se maminka.

„Mell by to možná zmákla. Je mladá,“ otočila se na mě, když jsme vyjížděly. Seděla jsem mlčky na zadním sedadle a opět sledovala krajinu. Bylo teprve brzo ráno, takže všechno bylo v úsvitu. Byla to nádhera. Všude už byli lidé u svého domu, zalévali, pracovali a pečovali o svůj dům. Neříkám, že u nás na Floridě tohle lidé nedělají, ale tady ve Španělsku vstávají už brzy ráno, aby to stihli ještě do té doby, než začne být teplo. Tedy alespoň v této oblasti. Tuhle zemi prostě miluji.

Zabočily jsme do města. Tedy ne, že bychom tam jely. Podle mě jenom projíždíme. No jistě, samozřejmě že pole není uprostřed města. Jsem zvědavá, jakou práci na poli dostanu.

Pár ulic jsme míjely, až jsme dojely na slepou uličku, která vítala obrovské pole u velké vzdušné vilky na konci města. Jestli v něm někdo bydlí, musí mu to pole patřit, uvažovala jsem pro sebe. To znamená, že teta pro někoho pracuje. Nezmiňovala se o tom.

„Ten dům někomu patří?“ zeptala jsem se ji, jelikož jsem se musela ujistit, jestli je moje teorie správná.

„Ano, jednomu snad nejbohatšímu chlápkovi ve městě. Pracuji pro něj,“ odpověděla mi na otázku.

Chtěla jsem se zeptat na více věcí, ale nechtěla jsem se vyptávat, jelikož vím, že bych byla za trubku, když to ví moje maminka. Jo, zeptám se jí. A teď budu dělat, že vím, jak teta pracuje.

Zahnuly jsme doprava na kamennou cestu. Stáčela se přímo k vilce, kde teta pracuje.  Až na cestě jsem si uvědomila, jak tenhle pozemek je krásný. Kolem vily zářila ohromná zahrada s altánkem a bazénem u terasy. I z dálky jsem viděla, jak se třpytí od odrazu slunečních paprsků jezírko s lávkou, která se oblila přesně v půli jezera. Byla to vážně obří parcela, kde se ve všech zákoutí tyčily všechny tyto věci. Možná se zdálo, že bazén je vedle jezírka a altánek vedle terasy, ale ne, vlastně všechno bylo rozprostřeno po zahradě. Přemítala jsem, jak by to asi vypadalo uvnitř, když zahrádku mají tak pestře vybavenou.

Ano, jistě, zapomněla jsem, že tohle nevlastní nějaký obejda, který si vydělává peníze tím, že kope brambory ze země a tím by uživil rodinu. No, ty musí mít prachů, že s nimi nemají co dělat, uvažovala jsem. Takže to vrážejí do vybavení domu a okolí zahrady.

Představovala jsem si, jak může vypadat majitel domu. Možná, že to bude nějaký staroch, kterému přetékají z rukou peníze, a tak přispívá radši své rodině. Nebo je to nějaký lakomec a radši si koupí Ferrari a peněženku od Luis Vitton. Neměla jsem páru, jak vypadá, a jestli je ženatý, nebo jestli má rodinu, ale byla jsem si naprosto jistá, že jeho outfit nebude odfláklý, a že tu peněženku bude rozhodně mít. Nechám se překvapit, pokud majitele vůbec někdy uvidím.

Zatočily jsme doprava, na kamennou cestičku, která vedla přímo k bohaté vilce u pole, kde teta pracuje. No, cesta se podobala spíše k příjezdové cestě, jelikož kolem ní se tyčily malé stromečky, podobné rozkvetlému bambusu. Ano, jistě, majitel se nechá potrpět po dražších stromečcích, než po obyčejných jedlých nebo dubech.

Cestička se oblila přesně v půli. Zatáčela ke dvoru, kde stála kamenná kašna, která připomínala svými vodotrysky spíše rozkvetlou palmu.

Až poté, co nám bambusy dovolily ukázat jeho vilu, se mi rty od sebe odtrhly. Nikdy v životě jsem takovou budovu neviděla. Spodní patro bylo celé prosklené, ale přímo dovnitř vidět nebylo, jelikož za okny vysely krásné béžové a totálně dlouhé závěsy, zavěšené přes celou délku oken. Dům měl velmi zvláštní tvar. Nad hlavním vchodem vynikal lichoběžníkový výklenek v druhém patře. Kupodivu se dům skládal ještě z jednoho patra, tudíž vilka byla třípatrová. Každé patro ladilo do jiné barvy, což mě uchvátilo nejvíce. Byl to elegantní dům, ale přesto zajímavý svými sladěnými barvami. První patro nevykalo svou barvou nijak zvlášť, mělo béžovou barvu, ale díky oknům to bylo ohromující. Druhé patro bylo obloženo světle hnědým dřevem, což působilo útulně, oproti třetímu, kde zářila rudá barva. Vilka měla plochou střechu, ne takovou, jak jsem byla zvyklá z Floridy.  Mě se ale tento domeček náramně líbí.

„Tak a jsme tady,“ oznámila teta, když jsme zaparkovaly na odpočívadle před majitelovou garáží. Podle mě to jsou parkovací místa pro hosty – a samozřejmě i pro pracující.

„A kde je to pole?“ zeptala se náhle mamka, když jsme vystupovaly z auta.

„Je to všechno za domem, mají ohromnou parcelu,“ odpověděla teta. Moment, to pole není to, co je tady před vilou? A jak to teta myslela, když řekla „mají“? On má manželku?

„A co je tedy tohle pole, před domem?“ zeptala jsem se zase já a připadala si jako největší trubka.

„To je prý část zahrady. Chce tam zasázet stromy a květiny, aby nebylo vidět rovnou z ulice na jejich dům. Tedy na bohatou vilku. A on si ještě stěžuje,“ zakroutila hlavou Emma a kráčela po cestičce, která vedla přes zahradu zřejmě na pole.

„To půjdeme přes jejich zahradu?“ chtěla jsem vědět.

„Ne,“ pousmála se Emma. „Pak zabočíme doleva, kde nám keříčky otevřou rozlehlé pole.“

„Jak moc je to pole velké?“

„Hodně velké, děvče. Celý den tam svítí sluníčko, jelikož to tam neobklopují žádné stromy. Takže doufám, že si se namazala,“ výhružně se na mě podívala. A sakra!

„Ne, nikdo mě nevaroval, že pole je na výsluní,“ hněvala jsem se. Měla mi to říct! Jestli budu rudá jako rajče, je to její vina.

„Tak teď tě varuji. Předem říkám, že je lepší se mazat,“ pousmála se.

Je fakt, že nejsem na Floridě, kde sice také paří slunce, ale ne tolika jako tady. Pro jistotu poslechnu tetu, a zítra se namažu.

Došly jsme ke keříčkům. Už by to tu mělo být, no ne?

„Ahoj všichni,“ pozdravila teta náhle, když jsme vstupovaly mezi keříčky. Aha, jsme tu. A také ano. Před námi se otevřelo ohromné pole, jak řekla teta. Pracovalo tam asi kolem dvaceti pracovníků, tak zhruba. Muži byli do půli těla, ženy s vyhrnutými tričky. Všichni makali jako divý.

„Chci vám představit novou pracovnici. Tedy, brigádnici. Jmenuje se Mellany Steerlingová, z Floridy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem slušně.

„Ahoj, Mellany,“ pozdravil mě jeden muž, vousatý a vysoký, asi tak čtyřicet let starý.

„Čauky,“ pozdravila mě bloncka, tak dvacet let stará.

„Ahoj.“

„Čau.“ Prohlížela jsem si je. Všichni mohli být tak stejně starý jako teta, až na dvě výjimky. Jeden kluk, vzadu, co okopával brambory, mohlo mu být tak osmnáct. Nebyl špatný, měl hnědé vlasy nagelované nahoru, oblečený tak sportovně, pracovně. Ale do obličeje jsem mu neviděla. A pak dívka, která stála hned vedle něho a zvědavě si mě prohlížela. Připadala mi, že je napůl zrzka, napůl hnědovláska. Připadala mi mile. Tričko měla svázané do uzlu v půli břicha a zelené kraťasy jí ladily s botami. I když to bylo pracovní oblečení, připadalo mi to dobře sladěné.

„Bude tu s námi nějaký ten čas pracovat,“ oznámila teta a podívala se na mě. Otočila jsem se zpátky k tomu klukovi a viděla, jak mu něco ta zrzka povídá. Je to něco o mě?

„Vítej,“ řekl mi jeden z pracovníků u rajčat. Žena vedle něho se na mě usmála a dala se znovu do práce. Všichni mi přijdou tak milí.

„Pojď za mnou, Mell, ukážu ti, kde budeš mít svou práci,“ řekla mi teta, a já cupitala v suché hlíně za ní. Směřovala k těm dvěma mladým, k zrzce a zřejmě jejímu kamarádovi.

„Lusy, Jarede, vedu vám novou pracovnici,“ zahlásila teta a zvedla ruku. Oba napřímili hlavu a otočili se mým směrem.

„Ahoj, Mellany,“ usmála se na mě zrzka. Přišla mi milá.

„Ahoj,“ úsměv jsem ji opětovala.

„Mell, nevadí, že budeš rubat brambory?“

„Jasně že ne,“ znovu jsem se pousmála a oči mi střelily na Jareda. Měřil si mě pohledem.

„Tak já jdu. Víš, co máš dělat,“ oznámila teta.

„Nebudeš tady?“

„Ne, mám jiné směny než ty. Jsem tu odpoledne.“

„Aha,“ pokývla jsem a byla trochu zklamaná. Myslela jsem, že budeme spolu jezdit do práce, jelikož jsem ještě neznalá. Doufám, že sem nazítří trefím.

„Myslela jsem, že ti to bude více vyhovovat, když budeš mít odpoledne volné.“ Tak určitě. Na to jsem ani nemyslela. Dobře, tím líp.

„Ano, vyhovuje mi to,“ odpověděla jsem s trochou radostí. No ano, měla jsem radost. Odpoledne budu mít čas na sebe, a tím se mi splní to, po čem už dlouho sním.  Jo!

„Tak já mizím. Večer, Mell. Ahoj.“ A odešla. Zůstala jsem tam s Lusy a Jaredem.

Autor: bellabarcacullen, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Drampír - 3. kapitola: