OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Drampír - 2. kapitola

05.08.2012 (15:00) • bellabarcacullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 507×

Mallorka

2. kapitola

A bylo rozhodnuto. Letím s Kris, mojí nejlepší matkou na světě, za tetou Emmou do Španělska. Tedy, ne že bych si tam jela užívat, účel je hlavně ten, že budu mít letní brigádu a také si něco vydělám. Byla bych ráda, kdybych tam zůstala delší dobu a odpočinula na Španělském ostrově Mallorka. Miluji slunečné dny, a hlavně moře. Vždycky jsem tam chtěla bydlet, v Evropě, ve Španělsku. Přemítala jsem, že bych se mohla k tetě nastálo odstěhovat, ale pak jsem se tomu nereálnému vtipu zasmála.

„Mell, prosím tě, nevíš, kam jsem si dala tu červenou halenku s krátkým rukávem, jak jsem měla včera?“ zakřičela na mě Kris z jejího pokoje, když jsme druhý den po tetiném telefonátu balily.

„Myslím, že bude v koši na špinavé prádlo,“ opětovala jsem jí zvýšeným hlasem. Opravdu zapomíná. Pokaždé si něco někam dá, a za nedlouho neví, kam.

„Ještě že tě mám,“ zakřičela už z jiného směru.

„Je to vážně v tom koši?“ pousmála jsem se.

„Ano, jistě, jsem blbá, že nevím, kam jsem si ji dala,“ zasmála se a přešla opět do svého pokoje.

Zabalila jsem si, co bylo potřebné. Tílka, trička, kraťasy, sukně. Nebyla jsem moc náročná na načančané outfity, radši si potrpím na obyčejném triku s kraťasy nebo džíny, ale rozhodně se někdy obléknu elegantně, jako jsou šaty nebo sukně. A ty si také zabalím na Mallorku, alespoň tam se vyšňořím.

A všechno bylo hotovo, zabaleno. Měla jsem jen jeden kufr, ve kterém jsem měla všechno. Je fakt, že je to obrovský kufr, ale na to, že ve Španělsku budeme celé prázdniny, je to na jednu osobu malý kufr. No, snad mi nic nechybí a doufám, že to bude stačit.

„Mami, v kolik nám odlítá letadlo?“ zeptala jsem se, když jsem s kufrem šla navštívit její pokoj. „Máš dva kufry?“ zhrozila jsem se. Oproti mně toho vezla opravdu moc. Nejenže si vezla oblečení, ale jeden kufr byl nacpaný asi deseti knížkami, vedle nich vyčnívaly asi osmery boty a spousta mazacích krému na opalování s lékárničkou.

„Tohle všechno budeš potřebovat?“ poukázala jsem na to všechno.

„Myslíš, že je toho moc?“

„Ano, jistě.“ Podívala se na kufry a zkoumala obsah.

„Asi máš pravdu,“ uznala po chvilce. „Stejně ještě někam musíme narvat jídlo. Co když Emma nebude nic mít, nebo nám tam jejich jídlo chutnat nebude.“ Bylo vidět, že ji popadla cestovní nervozita. Zneklidnila.

„Mami, Španělé nemají o moc jiné jídlo než my. A navíc, vždycky si můžeme koupit nějaké ingredience a u tety si něco ukuchtit,“ uklidňovala jsem ji, protože opravdu nemělo cenu brát sebou i jídlo. Panebože! Přišla jsem k ní a ke kufrům a začala jsem vyndávat nepotřebné věci.

„Tolik krémů nepotřebujeme.“ Vyhodila jsem Niveu. „A tyhle boty taky nepotřebuješ, stejně se ti k ničemu nebudou hodit,“ usoudila jsem, jelikož ona na tu módu drží. Ty boty byly opravdu ošklivé. No, i když jí se možná líbily, stejně je tam nosit nebude, jak ji znám.

„Tak a je to,“ stoupla jsem si a kráčela jsem ke svému kufru. „Ten druhý si už brát nemusíš.“

„Myslíš?“ znejistila, když stála u kufru s rukama v bok.

„Mami, určitě. Kdyby něco, tak si to tam koupíme, nebo nám to půjčí teta,“ uklidňovala jsem ji. A ona kupodivu přikývla.

Měla jsem namířeno do koupelny, trochu se upravit na cestu. Seběhla jsem schody i s kufrem, kterého jsem táhla za sebou. Ano, zaparkovala jsem ho těsně před vchodové dveře a letěla do koupelny. Napatlala jsem si krém na obličej a otřela řasenku o řasy. Učesala jsem se a rozhodla jsem se, že si udělám drdol na temeni hlavy. Praktické. Řasenku a krém jsem si ještě rychle hodila do tašky, kterou si beru s sebou. Až když jsem vyšla z koupelny, uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla náušnice. Musela jsem se vrátit a nasadit si je. Doufám, že na letišti nebudu pípat, pomyslila jsem si.

Neměla jsem co dělat, jelikož jsem byla už hotová. Čekala jsem na Kris, až se vypraví a my můžeme vyrazit na letiště. Šla jsem tedy ještě zkontrolovat, zda jsou všechny spotřebiče vypnuté a okna zavřené.

***

Letiště bylo přímo přervané. Lidi se snad zbláznili. Čekali jsme frontu na celní kontrolu, na odbavování kufrů a pak, i když jsme si šli koupit pití. Kris byla celá nervózní, že nestihneme letadlo. Opět jsem ji musela uklidňovat, že to všechno zvládneme. Nevím, po kom jsem tak klidná.

V letadle bylo nádherně. Jelikož jsme letěly přes den -  i noc - , mohla jsem se dívat o okénka. Pod sebou jsme měli hory, a také hodné moře, spoustu moře, pevninu a zase moře. Nejkrásnější byl západ slunce. Ten horizont červánků, nad kterými zářilo rudnoucí slunce. A jelikož jsme letěly dvacet jedna hodin, uvelebila jsem se do křesla, a snažila se usnout, protože to věčné čekání, kdy už tam budeme, je unavující. A navíc, když je tma a z okénka vidíte velký kulový, co máte dělat. Vzala jsem si mp3ku, zapíchla sluchátka do uší a už se nechala rozpustit tou hudbou do spánku.

Jenže tohle není moc zdravý spánek. Pořád se vrtíte, zaléhávají vám uši a to křeslo není extra pohodlné. Měly jsme myslet na to, že když poletíme dvacet jedna hodin, nechat si objednat první třídu. I když, tohle je už opravdu detail.

Samozřejmě, cesta byla dlouhá. Kristen vedle mě byla opět neklidná. Nakoukávala přese mě do okénka, jestli už náhodou neuvidíme pevninu. No ano, letět z Ameriky do Evropy je dlouhá štreka přes Severní Atlantský oceán. Kristen má asi prostě strach z létání.

„Mami, co to děláš?“ zeptala jsem se jí, když se snažila se podívat do okýnka.

„Nic, nic, jen… se koukám, jestli tam už nebudeme,“ zalhala.

„Ne, mami, to ti neberu. Že máš strach z létání?“ práskla jsem na ni, když už se narovnala.

„Ne, nemám strach z létání!“ opomenula mě. Dobře.

„No, spíše se bojím, že spadneme,“ pokračovala najednou.  „Přeci je jenom lepší se zabít na pevnině, kde prostě surově narazíš a umřeš. Kdežto do moře to je dlouhá smrt.“ A je to tady. Maminčiny teorie mě vždycky rozesmějí.

„Mami!“ zasmála jsem se jejímu vtipu. „Prosím tě, ty letadla jsou zabezpečeny, nespadnou. Ujišťuju tě, že vážně ne,“ přesvědčovala jsem ji s kouskem humoru na ústech. Byla komická.

„Mell, vstávej, za půl hodiny budeme přistávat,“ bušila do mě mamka. Je možné, že jsem usnula?

Otevřela jsem oči a z okénka proudilo sluneční světlo. Podívala jsem se tím směrem a viděla východ slunce a… pevnina byla náhle nějak blízko. Ano, už tam budeme!

Moje napětí se zvýšilo. Tak moc jsem se těšila na písečnou pláž, to horko a… kopání se v záhoně. Nesmím zapomenout na brigádu od tety, kterou mi nabídla. Jistě, nemůžu počítat s tím, že si budu celý den válet šunky u pláže. Budu makat, makat a makat! A potom budou penízky na to, abych je mohla utratit. Pak bych mohla požádat o volno a trochu si vyjít na pláž.

Když hlásili, abychom se připoutali, že budeme přistávat, Kris se vedle mě napnula. Darovala jsem jí uklidňující výraz, aby neměla strach.

Přistání proběhlo hladce. Vzaly jsme si své věci a upalovaly na letiště, kde jsme čekaly na kufry, abychom si je mohly vyzvednout.

„Ještě musím zavolat Emmě, že jsme už přilétly. Říkala, že pro nás přijede,“ oznámila Kris, když vyndávala mobil z kabelky. No, nevím, jak byly dohodnuté, takže to nechám na ně.

„No ahoj, Em. Teď akorát stojíme u vyzvednutí kufrů, jak jsi na tom ty?“ mluvila do mobilu.

„Dobře, budeme tě čekat,“ odpověděla po chvíli na druhou stranu.

***

Konečně jsme vyšly z letiště. Cesta byla úmorná, dlouhá a unavená. Obě jsme hledaly Emmu. Rozhlížely jsme se po parkovišti, ale nikde nestála.

„Jéé, ahoj holky!!!“

Rozhlédly jsme se kolem sebe a vpravo od nás na chodníku si to pelášila Emma s napřáhnutýma rukama.

„No ahoj! Myslely jsme, že nedorazíš,“ obejmula ji mamka.

„Jsem tak ráda, že vás vidím,“ řekla šťastně teta a zamířila ke mně, aby mě mohla obejmout. Byla to zvláštní žena, ale úplná kopie Kristen. Povahově úplně stejné. Vlasy měla zrzavé kudrnaté, Kristen hnědé vlnité jako já.

„Ahoj, této. Taky tě ráda vidím,“ pozdravila jsem ji obejmutím.

„Akorát jsem si říkala, že nevoláte. Myslela jsem, že jste se na mě vykašlaly.“ Emma je hrozně ukecaná.

„Vzpomněla jsem si na to, až když jsme čekaly na kufry. Ale stihla jsi to ne?“ odpověděla Kris.

„No, ano. A co ty Mell? Už jsem na zahradě všem oznámila, že k nám přijde nová brigádnice,“ oznámila mi a bouchla mě do ramene. „Těšíš se?“ No jasně, že se těším. Místo toho, abych se čachtala v moři, budu na záhonech a na zahradě zalívat stromy a sázet květiny. Ale co, můžu být aspoň ráda, že tu jsem.

„Ano, těším. Aspoň budou nějaký peníze,“ obdarovala jsem ji úsměvem.

Všichni jsme nadšeně došly k autu a samozřejmě, ty dvě pořád něco mluvily. Neposlouchala jsem je. Usedla jsem na zadní sedadlo a nechala se provázet krajinou Mallorky.

Cesta nebyla nepříjemná, byla dlouhá, ale nádherná. Palmy se trčily skoro u každé silnice, které jsme projely. Kolem nás proudil teplý až tropický vzduch, který jsem cítila přes otevřené okénko. Snad u všech domečků, jež jsme míjely v různých uličkách, si to trčely rododendrony, oleandry a malé palmičky.

Když jsme zabočily na hlavní ulici, kolem nás nebylo nic. Samá hliněná půda, kde trčely světle malé keříky, odkud se odrážely sluneční paprsky. Bylo to přesně to mořské prostředí.

Zabočily jsme doprava, kde jsme sjížděly serpentýnami dolu do města Palma. Tedy, do hlavního města. Teta bydlí na kraji Palmy, ve velmi klidné oblasti.

Jakmile jsme dojely poslední zatáčku serpentýn, spadla mi brada. Před námi se otevřelo rozlehlé modré, až skoro černé moře! Byla to nádhera. Všude okolo byly domečky se zahrádkami, hotely s bazény, parkoviště, stromy, palmy… a za tím vším vynikalo modré moře.

„No, a jsme tu,“ oznámila teta, když jsme zatočily do ulice.

Až teď jsem si uvědomila, že teď to teprve všechno začne!

Ano, já vím, že je zase taková nudná, ale musela jsem. Slibuji, a vím, že od třetí kapitoly se to změní. A jak Mellany řekla, teď to teprve všechno začíná!

Děkuji, Vaše BellaBarčaCullen. :)

Autor: bellabarcacullen, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Drampír - 2. kapitola: