OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Drampír - 1. kapitola

28.07.2012 (19:00) • bellabarcacullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 551×

Telefonát

1. kapitola

Pokaždé jsem byla jiná. Uzavřená a někdy i nesvá. Nesmělá a zoufalá. A neskutečně nerozhodná. I když mi sebevědomí chybělo, uměla jsem být klidná a nepanikařit v těch nejhorších situacích.

Maminka mi pokaždé říká, že jsem její poklad, ale já bych se k pokladu nepřirovnávala, jelikož poklad je dokonalý, no ne? A to já samozřejmě nejsem. Ani zdaleka ne. Nejvíce výstižné slovo je asi blázen. Ne, že bych byla nějak mentálně postižená nebo bych patřila do blázince, ale jsem velmi paličatá, skoro pořád používám svou fantazii a mám samé šílené nápady.

Třeba to, když jsem byla malá, okolo čtyř let – už v těchto letech jsem byla bláznivě chytrá holčička – a můj otec, který nás před deseti lety s mamkou nechal, mi nevěnoval moc pozornosti – a to je možná ten důvod, proč ho máma opustila –, a tak jsem se jednou nechala poddat svým smyslům u Riversports na táboráku, kde jsem „omylem“ spadla do řeky jenom proto, abych upoutala pozornost svého nevnímavého táty. Nikdo v tu chvíli nevěděl, jaká byla příčina mého pádu, samozřejmě až na mě. Byl to hrozně vydařený výlet – až na to, že jsem se málem utopila -, jelikož jsme tam byli všichni. To je tady jedna z mých příhod.

„Mellany, neměla by ses pořád jenom učit. Jsem si jistá, že to všechno umíš,“ pokárala mě mamka Kris – celým jménem Kristen - , když jsem v sobotním odpoledni seděla u učení a šprtila se. „Vážně by sis měla někam vyrazit, užívat si,“ pokračovala, zatímco stála u dveří mého pokoje. Tohle mi připomínala při prvních dnech prázdnin teď pořád. Jenže já si nemůžu pomoct. Učení je prostě můj koníček stejně tak, jako když někdo rád sportuje nebo třeba maluje. Možná je opravdu nenormální se učit o prázdninách, ale mně to nevadí, protože nemám stejně nic jiného na práci.

Doma akorát uklidím, občas i navařím a upeču, když je Kris v práci. Klidně i posekám venku trávník, očešu třešně nebo se měsíčně starám o náš bazén. Ale to je všechno.

Ano, díky mé uzavřené povaze se s nikým moc nekamarádím – ne že bych neměla žádné kamarádky a kamarády, ale jejich počet je opravdu nízký – takže ani nechodím ven do společnosti.

Ovšem, při volném čase, když opravdu nemám co dělat, zasednu k televizi nebo k počítači, občas také jedeme s Kris na nákupy, ale když tohle všechno vyčerpám nebo se nudím a nemám zrovna náladu na nákupy, tak se jdu prostě učit.

„Ano, mami, už končím,“ povzdechla jsem si. Počkala jsem, až odejde a zavřela učebnici se sešitem a uložila je do šuplíku ve psacím stole. Přemítala jsem, co budu teď dělat, ale nic vhodného mě nenapadlo.

Až po chvíli sezení na židli a koukání do blba, jsem si uvědomila, že bych mohla něco ukuchtit k večeři. Po mámě jsem uměla výborně vařit. Přisunula jsem si blíž k sobě svůj notebook, ležící na stole, abych měla více inspirace pro recepty. Otevřela jsem ho a prohledávala internet plný kuchařek. Ještě, že ten internet existuje, usoudila jsem pro sebe.

Až když jsem byla spokojená s kuřecím masem na bylinkovém másle s americkými bramborami, zavřela jsem notebook a seběhla schody do kuchyně.

Dům s maminkou jsme měly velmi vzdušný a prostorný. Naproti schodům ležela velká moderně zařízená kuchyň ve dřevě, zkombinovaná s pískově zlatou malbou, která ladila s doplňky. Vedle kuchyně se leskly tři ohromně velká okna po celé délce zdi, ve kterých byly vloženy prosklené dveře na zahrádku, kde seděla Kris na venkovním posezení a četla svou oblíbenou knihu. Maminka vždycky říkala, že musí využít ten krásný teplý vzduch na Floridě. Tedy kuchyň s obývákem, obě místnosti, byly prosklené.

Přesně naproti oken stál kulatý jídelní se dvěma židlemi, pokryté pískovým potahem. Vedle jídelny se tyčil prostorný obývák bez dveří, takže byl otevřený do kuchyně. Obývací pokoj byl sladěn do červené, ale moc se nepoužíval, jelikož více času jsme s Kris trávily na zahradě nebo ve svých pokojích, kde jsme každá měly jednu plazmovku.

Připravila jsem si maso a brambory nakrájela na půlměsíčky. Hodila maso na pánev a brambory rozprostřela na plech, kam jsem položila nakrájenou cibulku s kořením, aby to mělo trošku šťávu. Zatímco jsem otáčela maso na pánvičce, připravila jsem si bylinky a rozteklé máslo, které jsem smíchala dohromady.

Po pár minutách, když jsem to dokončila a připravila na talíře, jsem šla prostírat stůl.

„Mami,“ zavolala jsem skrz otevřené okno k večeři.

Obě jsme usedly ke stolu a hltaly mé uvařené jídlo.

„Teda, Mell, chutná to dobře,“ pochválila mě.

„Vím, po kom umím dobře vařit,“ pousmála jsem se na ni. „Po tobě.“ Podívala jsem se jí do očí.

„Ále, seš rozhodně lepší než já,“ lichotila mi. Já s ní ale nesouhlasila. Odpověď dostala – zakroutila jsem hlavou.

„Co jsi do toho přidala, že je to tak vynikající?“ zeptala se s plnou pusou.

„Vždycky do všech jídel dávám česnek. Dodá tomu tu dobrou chuť…“ vyprávěla jsem jí a dodávala postup, jak jsem to uvařila.

Obě jsme si jídlo vychutnávaly. Samozřejmě, obě jsme výborné kuchařky, tudíž, i kdyby vařila ona, mlaskala bych ještě víc, než teď. Ale jelikož jsem chtěla, aby si také jeden den odpočinula, udělala jsem večeři já.

Zatímco jsme jedly, zazvonil telefon a my obě nadskočily.

„Dojdu tam,“ řekla jsem a zvedla se ze židle. Hnala jsem k telefonu, dokud ještě zvoní.

„Ano?“ promluvila jsem jako první, když jsem v ruce měla sluchátko.

„Ahoj, Mellany!“ Ozval se hlas z druhé strany. Mě než došlo, kdo to je. Teta ze Španělska!

„Ahoj, teto!“ pozdravila jsem nadšeně. Podívala jsem se na mamku a ona mi pohled opětovala. „Co se děje, že voláš? Zrovna teď.“ Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl šesté večer, tudíž ve Španělsku muselo být půl dvanácté v noci.

„Mellany, mám prosbu. Ve Malorce se špatně shánějí brigádníci na zahradničení, no, však víš, kde pracuji.“ Teta Emma pracuje na osadě, někdy i na poli a sází a sklízí ovoce. „Nechtěla bys přijet a něco si vydělat?“ Pokračovala. „No však víš, letní brigáda,“ oznámila, když jsme si s maminkou vyměňovaly pohledy. Vážně to znělo lákavě, nemám přeci co dělat. A navíc, Španělsko je nádherná země. Ale přece jenom tu nemůžu Kris nechat samotnou.

„No, víš, této, možná si to ještě rozmyslím. Nechci tu nechat mámu samotnou,“ odpověděla jsem jí stručně, nic jsem neukecávala, ať ví, co si myslím. V tu dobu na mě maminka vykulila oči.

„Ale Mell, ta by jela taky přeci!“ vychrlila hnedky na mě. Moc ráda bych ji navštívila, konečně vypadla z domu. Možná, že tu nabídku přijmu.

„Mell, dej mi ji,“ řekla Kris, když už vstávala ze židle.

„Teto, dám ti mamku. Dohodněte se, ale myslím, že to není špatný nápad,“ vylila jsem na ni rychle, abych to stačila říct, jelikož mamka už stála vedle mě.

„Ahoj, sestřičko, o čem se tu vy dvě, proboha, bavíte?“ usmívala se do sluchátka. Dlouhá pauza. Asi ji to Emma všechno vysvětluje.

„To zní lákavě,“ odpověděla mamka. Zase delší pauza.

„Dobře, dohodneme se. Ale zatím s námi počítej.“

Cože? My tam fakt pojedeme? To… jupííí! Na tváři se mi nasadil úsměv.

„Tak Mellany, můžeme si jít balit kufry,“ usmála se na mě Kris a já byla blahem v sedmém nebi. Moje prázdniny si rozhodně užiju. Teď to teprve začíná!

Ano, tato povídka je oddechová, seznamuje vás s postavami a prostředím. Jaký je zatím váš názor? Byla bych ráda, kdyby jste zanechali komentář. :)

Vaše BellaBarčaCullen

Autor: bellabarcacullen, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Drampír - 1. kapitola: