OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dragonheart - 10. kapitola

03.09.2011 (10:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 899×

„Maggi, já se tak těším! Ale tak moc! Víš, Brade se mi líbí a bylo by to vážně super, kdyby nám to spolu vyšlo!“ Sia celé ráno nemluvila o ničem jiném, než jak se těší na odpolední rande s Bradem.

„Sio, já vím, že se těšíš. Ale měla by ses nasnídat, ten meruňkový koláč je výborný.“ Doufala jsem, že ji ten koláč umlčí.

„Jo, máš pravdu, je výborný!“ řekla Sia s plnou pusou koláče. „Ale už musíme s Harmony na alchymii, možná tak potkáme i Tess. Vždyť ta holku skoro vůbec nevidíme!“ stěžovala si.

„Jo, my si taky musíme pospíšit na magii. Musíme ale řešit důležitější věci než Tess, vždyť ples je už za týden a my nemáme ani šaty, ani partnery!“ zhrozila se Tiffany. Všechny jsme si povzdychly. Zvedly jsme se od stolu a vydaly jsme se do třetího patra, kde byly učebny alchymie magie. Holky se bavily o nadcházejícím plese, ale já jsem pořád myslela jen na tři muže v kápích a Tess. S Tiffany a Grace jsem vešly do velké učebny magie. Přes obrovská okna šla vidět krásná Irská nespoutána příroda a rozjasňující se slunce. Bylo tam mnoho kulatých stolů, u kterých byly tři židle, většina stolů byla obsazena nervózně se tvářícími se studenty. S Tiffany a Grace jsme si sedly doprostřed učebny, k jednomu s mála volných stolů. Do místnosti vešel postarší pán, který měl sněhově bílé dlouhé vlasy a  plnovous. Neměl na sobě tmavý plášť jako ostatní učitelé, ale bílý plášť, který vypadal jako župan. Šel k starožitnému učitelskému stolu, rozhlédl se po třídě a zakašlal, aby upoutal pozornost.

„Mí drazí, noví studenti. Já jsem váš hlavní učitel magie. Jmenuji se Merlin.“ Celá třída si začala užasle špitat. Merlin. Ten Merlin z pověstí o králi Artušovi? Nevěřila jsem vlastním uším. „Ano mí drazí, jsem to já. Merlin Ambrosius. Přežil jsem přes patnáct století. Opravdu k neuvěření, ale je to pravda,“ zasnil se. „Ve dnešní dvouhodinové výuce si vyrobíte svůj Magicos. Nebojte se, mí drazí, není to nic, co byste nezvládli. Vlastně, si vezmete hmotu, kterou budete mít na stole a vytvarujete ji v jakýkoliv tvar. Z toho tvaru se poté stane jakási schránka, kterou otevřete. Bude v ní šperk, ten šperk, bude váš Magicos,“ řekl. Na světlém dřevěném stole se objevila červeno hnědá hmota. Tak jako všichni jsem ji vzala do ruky. Byla jako plastelína. Chvíli jsem si ji jen tak mačkala v rukou, ale postupně získávala pevnost a zesvětlala. Krabička byla jakási koule, která měla perleťovou barvu. Zablýskala se a objevila se na ní prasklina, která rozdělila schránku. Pomalu jsem sundala horní polovinu. Uvnitř byl prsten, který měl uprostřed červený diamant. Vzala jsem prsten do ruky, kolem diamantu se ovíjel zlatý drak.

„Hm, zajímavé. Červené diamanty jsou velice, ale velice vzácné. Navíc, ten tvůj má mnoho karátu. Zlato se na Magicosech taky vyskytuje zřídka. To znamená, že dokážeš nečekaně velké věci. Jaké že je tvé jméno?“ zeptal se mě Merlin.

„Jsem Maggi, pane. Maggi O´Connel.“

„Hm, O´Connel. No, jsem si jist, že o vás ještě nemálo uslyšíme, Maggi.“ Zamyšleně odešel k dalšímu stolu.  Povzdechla jsem si. Nevím, jestli to bylo úlevou, že mé příjmení nerozebíral jako ostatní učitelé, nebo strachem, že strachem, co se o mně uslyší. Nasadila jsem si prsten. Pocítila jsem sílu, moc a sebevědomí. Připadala jsem si nejodvážněji za celý svůj život. Nebyla jsem jediná. Podle užaslého výrazu Tiffany, jsem poznala že, ze svého náhrdelníku cítí také sílu. Grace ze svého stříbrného náramku také. Vlastě takové výrazy měla celá třída.

„Pamatujte, že kouzlit se dá i bez Magicosů, ty pouze zvětšují sílu vaší mysli, aby se myšlenky mohly stát skutečné. Ke kouzlení nepotřebujete nějaké větve, abychom s nimi mohli mávat, ty jsou pouze pro amatéry. Silní kouzelníci, jako například já, dokážou kouzlit i bez Magicosů, záleží pouze na síle vašeho myšlení…“ Dál pokračoval v nudném monologu, který mě vůbec nezajímal. Pro mě bylo důležité jediné. Na něco se budu soustředit a to se pak vyplní. Nemělo by to být nic těžkého. Další hodinu jsme měli dračí písně, samozřejmě zatím jen teorii.

„Maggi! Neuvěříš, kdo nás učí na alchymii!“ Sia seděla v lavici a vypadala vážně nadšeně.

„Ne, ty neuvěříš, kdo nás učí maggi!“ oponovala jsem jí.

„Nás učí Nicolas Flamel! Tak, překonej mě!“

„Jako ten Nicolas Flamel? Nás učí Merlin!“ vyjekla jsem. Chvíli jsme si povídaly, jak úžasné tady některé věci jsou. Přišla mladá profesorka Casandra  McLouis, byla to sympatická bruneta.

„Tak, nyní mi řekněte svá jména, jak se jmenuješ například ty?“ zeptala se mě.

„Maggi O´Connel,“ odpověděla jsem. Trochu znervózněla, ale pokračovala s vyptáváním se. Až se všichni představili, rozdala nám kožené sešity, do kterých si budeme dělat poznámky a začala nám vyprávět příběh, jak začali lidé létat na dracích, ten jsem už slyšela od Catana. Další hodinu jsem měla zaklínadla s naší profesorkou Dhekadovou. Jako obvykle měla na začátku hodiny proslov, ale pak nám rozdala učebnice Zaklínadla pro začátečníky a zkoušeli jsme, jak někomu změnit barvu vlasů. V lavici jsem seděla s Colinem Fidgetem, byl to milý hnědovlasý kluk, no, po mém zaklínadle zelenovlasý kluk. Byla jsem štěstím bez sebe, že jsem zvládla mé první zaklínadlo. Šťastný byl i Colin, že mám růžové vlasy. Po dalším zaklínadle jsme je měli oba zase hnědé. Na obědě byli všichni u našeho dlouhého stolu nadšení, jen Sia trochu nervózní.

„Sio, co je ti?“ zašeptala jsem.

„Ještě drakologie a botanika a pak jdu s Bradem na rande,“ odpověděla mi. Povzdychla jsem si. Mít tak její starosti. Vlastně, už jsem dlouho nezahlédla Catana, kde tak asi může být. Na drakologii nám profesor Chragin popisoval, jak můžou vypadat draci. V botanice jsem byla v jiné třídě než Sia, jelikož on bude alchymistka, učí se něco jiného než mágové. My jsme se učili rozeznávat bylinky podle vzhledu a vůně. Když jsem přišla do pokoje, byla tam jen Sia, která se nervózně prohrabávala ve své zásuvce.

„Hledáš něco?“ zeptala jsem se jí.

„Jo, hledám! Nevím, kde mám svoji zelenou sukni!“ řekla naštvaně.

„Myslíš tuhle?“ Zvedla jsem z její postele khaki sukni.

„Zatraceně! To je ona. Jsem tak strašně nervózní. Brade se mi vážně líbí a bojím se, že to zkazím.

„Sio, neboj se. Tady máš, pro štěstí.“ Dala jsem jí svůj perlový náramek.

„Díky! Ten se mi hodí k halence!“ zajásala. Uklidnila se a oblékla si žlutou halenku a khaki sukni.

„Tak tedy, hodně štěstí!“ popřála jsem jí, když odcházela z pokoje.

„Uf, díky. Až přijdeme, tak tě najdu a všechno ti povyprávím.“

„Jasně, budu v Merlinovce nebo na pokoji.“ Naposled jsme se na sebe usmály a Sia vyšla z pokoje. Tiffany, Harmony a Grace jsou nejspíš po škole, nebo šly hned po vyučování do Beurasu. Tess zase někde lítá s těmi upíry. Skvělé, celé odpoledne tady budu trčet sama. Vstala jsem a vydala se do Flamelovky, bude tam nejspíš méně lidí než v Merlinovce. Skrz poloprázdnou chodbu jsem došla ke společenské místnosti. Nebyl v ní takový hluk, jako v Merlinovce, ale ani takové ticho, že by všichni postřehli můj příchod. Místnost byla menší a útulnější než Merlinovka. U krbu byly dva gauče, na kterých si tiše povídala skupinka žáků. Nebyl tady kulečník ani terč na šipky, ale byla tady malá knihovna. Šla jsem k regálu, ve kterém byly staré knihy, a vytáhla jsem první knihu, kterou jsem uviděla. Sedla jsem si ke stolku, u kterého byly dvě prázdné židle. Na knize bylo napsáno Život upírů a vlkodlaků pro neznalce. Vybrala jsem si správně, něco o upírech jsem vědět potřebovala. Přeskočila jsem úvody a věnování a rovnou jsem si přečetla kapitolu první.

Stručný popis upírů

Upíři – mají často černou nebo červenou barvu vlasů, jen zřídka kdy se objeví nějaký, který má jinou. U starších jedinců jsou vlasy řídké a vypadající nezdravě, ale naopak mláďata, mají vlasy husté a krásné. Oči mívají barvu jako ty lidské, pouze u starších, hladových a velice krutých jedinců, jsou bělma očí červená a duhovky černé. Jelikož nesmí vycházet na slunce, je jejich pleť velice světlá, často i průhledná. Postavu mají velice vyhublou. Nenechte se zmást tím, že vypadají křehce a slabě. Jsou velice silní, mrští a mají dobře vyvinuté čichové a sluchové smysly. Je velice nebezpečné utkat se s upírem v boji jeden na jednoho – pokud nejste opravdu dobrá mág. Jejich největší slabinou je to, že pokud někde ucítí pach krve, okamžitě se na ni zaměří, udělají vše pro to, aby se jí napili a nevěnují se boji. Pokud si necháte něco od upíra slíbit, což není rozumné, dávejte si pozor, aby jste vyslovili slib přesně, aby nebylo možné ho porušit nebo obejít. Upíři jsou intrikáni, kteří by pro vlastní dobro a krev zavraždili i člena vlastní rodiny. Pokud vás zajmou a odvedou do svého tmavého příbytku, už nikdy nespatříte světlo slunce.

„Baf!“ Někdo si rukama zakryl oči. Vystrašením jsem s sebou cukla. „Hádej, kdo jsem.“

„Myslíš si, že tě podle hlasu nepoznám, Coline?“ zasmála jsem se. Sundal se mě ruce a sedl si do křesla naproti mě. Měl trochu smutný výraz.

„Fajn, jsi lepší než jsem čekal,“ usmál se.

„Tss, nepodceňuj mě!“ zasmála jsem se.

„To bych si nedovolil!“ zasmál se. „Víš, Maggi, chtěl jsem se tě zeptat, no… Ehm, šla by jsi se mnou na ten ples?“ Byl trochu nervózní, tomu jsem se zasmála.

„Moc ráda s tebou půjdu na ten ples.“ Usmála jsem se a zadívala se do jeho nebesky modrých očí. Když se usmál, vypadal fakt krásně, tak nevinně.

„Fakt? Skvěle! Užásané, už se těším!“ zaradoval se. Jeho radosti jsem se zasmála.

„Hej, Coline! Pojď už, v Merlinovce je diskotéka!“ zakřičel blonďák Tommy Tobias, se kterým jsem byla ve třídě na magii.

„Už jdu!“ zahulákal. „Jdeš taky? Byla by to generálka na ples,“ usmál se. Zachichotala jsem se a chytla se jeho nabízené rámě. Šli jsme na druhý konec chodby, k Merlinovce. Před dveřmi nešlo nic slyšet, ale jakmile se dveře otevřely, šel slyšet strašný kravál. Všechen nábytek byl odsunutý ke stěnám a okna byly zatažené tmavými žaluziemi. Jediné světlo vycházelo z krbů. Odněkud šla slyšet hudba Zapomětlivých, na kterou všichni tančili, ale nevšimla jsem si odkud. V davu tanečníků jsem zahlédla Tiffany a Harmony s nějakýma klukama.

„Tam je volné místo. Pojď si tam sednout.“ Colin mě táhl dozadu, k volnému křeslu. Když si sedl, tak mě jemně na sebe strhl, takže jsem seděla v jeho klíně. Chvíli jsem se jen dívala na tančící spolužáky, pak jsem je začala rozpoznávat. Harmony tančila s Tommym a Tiffany s tím klukem s pátého prémiového ročníku, s Alexem. Poznala jsem i Marcy v růžovém topu, ta tančila s… Catanem!? Ano, byl to on. Přišlo mi nechutné, jak se po sobě plazili. Myslela jsem, že když mě líbal… No, nejspíš je to jen obyčejný sukničkář. Chtělo se mi brečet, ale nesměla jsem. Zkušenosti mě naučily, že kvůli klukům se v žádném případě nebrečí.

„Jdem si zatančit?“ zeptala jsem se Colina. Usmál se a přikývl. Tančili jsme jako o život a vždy, když se mi zdálo, že nás Catan sleduje jsem se přitiskla ke Colinovi. Tomu to nevadilo, naopak, mu se to líbilo. Po nějaké té hodině jsem si šla sednout na gauč. Sedla jsem si a vzala šampaňské ze stolu.

„Tak jak se ti tancovalo? S Calebem, nebo jak se jmenuje, že?“ zeptal se mě muž popíjející whisky, který seděl vedle mě. Podle hlasu jsem poznala Catana.

„S Colinem, se mi tancovalo fakt úžasně,“ pochválila jsem. „Jak tobě, s Marcy?“ zeptala jsem se.

„Dcera matčiné sestřenice, nesnášíme se. Chce kluky jenom do postele. Je tak strašně blbá, že si myslí, že na to hned skočím,“ zasmál se.

„A neskočil by jsi?“ zeptala jsem se zájmem.

„S ní? Nikdy. Nevyspal bych se s někým, koho nemiluji,“ odpověděl suše. Nemiluju, to slovo jsem tak nesnášela, jako všechny slova, která mají něco společného s láskou. Nikdy jsem nedokázala vyslovit ,miluji tě´, bylo to pro mě neznámé slovo. Možná, protože jsem ještě nemilovala… Začal hrát ploužák.

Notice me
And take my hand
So why are we strangers when
Our love is strong
Why carry on without me?

„Maggi, zatančíš si se mnou?“ zeptal se mě Catan.

„Ano.“ Připojili jsme se k ostatním párům, které tam tančily. Cítila jsem se v jeho obětí tak krásně. Bezpečně. Uvolněně. Položila jsem si hlavu na jeho rameno, nechtěla jsem se dívat do jeho očí, které byly plny něčeho, co jsem nedokázala rozpoznat. Pohladil mě po vlasech a postupně mi sjel na záda. Obejmul mě pevněji a políbil mě do vlasů. Taky jsem se ho chytla pevněji. Jen jsme se mlčky točili dokola. Nechtěla jsem, aby tohle skončilo. Bylo mi tady krásně. S ním. V jeho náručí. Písnička skončila. Se slzami v očích jsem se rozběhla do svého pokoje. Na chodbě jsem minula několik párů, kteří po sobě zamilovaně pokukovali nebo se líbali. To mi přidalo další slzy. Vtrhla jsem do svého pokoje, byla tam jen Grace, která ležela na posteli a četla si nějaké knihy. Spadla jsem do své postele a plakala.

„To snad ne! Maggi, co se ti stalo?“ Grace v okamžiku seděla na mé posteli a hladila mě po zádech.

„Já… já jsem se asi… asi,“ koktala jsem.

„Asi co, Maggi?“ vyzvídala Grace s obavami v hlase.

„Asi jsem se zamilovala do Catana.“

11. kapitola ->

Autor: Scarlette (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dragonheart - 10. kapitola: