OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dračí princezny - 2. kapitola

20.06.2011 (20:00) • FailleDraco • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 841×

2. kapitola - Objevitel

Pohled Irith

Ráno jsem se probudila a začala hledat dráčka. Ležel mi stočený u boku. Poklidně oddychoval. Podívala jsem se z okna a všimla si, že ještě ani nesvítá. Vylezla jsem z postele. Došla jsem do kuchyně pro maso. Vyběhla jsem schody nahoru. Dráček seděl na okně a díval se ven škvírou mezi závěsy. Přišla jsem k němu. Podala mu kousek masa. Zadíval se na mě těma svýma nádhernýma očima, v kterých byla touha poznat svět. To stejné mi prozrazovaly jeho pocity. Byl zvědavý, chtěl prozkoumat okolní svět.

Usmála jsem se na něj a odešla k zrcadlu, kde jsem si zběžně zkontrolovala záda. Rány už byly zacelené a pomalu se hojily. Obvázala jsem si opět hrudník obvazem. Začala jsem se oblékat do kalhot, košile a vesty. Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala svojí tašku přes rameno. Dala jsem do ní kus látky a  zároveň kus nechala čouhat. Vzala jsem opatrně dráčka, položila ho do tašky a přehodila přes něj hadr. Nebyl skoro vůbec vidět. Začala jsem se plížit dolů, ale pod schody mě za ruku čapl táta.

„Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo?“

„Na procházku, ctěný pane,“ řekla jsem lehce provokativně. Tátův nabručený výraz mě rozčiloval. „Nemůžeme toho draka držet zavřeného doma. On sám chce jít ven a porozhlédnout se. Půjdu s ním za Carvahall směrem ke Gerově farmě a poté dál do Dračích hor. Vrátím se v noci, až všichni budou spát. Ahoj, tati.“

„Irith, počkej. Vem si s sebou něco k jídlu a tohle.“ Táta mi dal do ruky menší balíček jídla a do druhé mi dal menší dýku. Čepel se leskla a černá rukojeť byla ozdobená stříbrnými výhonky nějaké popínavé rostlinky. Přikývla jsem na souhlas. Dala jsem tátovi pusu na tvář, rozloučila se a vyběhla do chladného rána. Procházela jsem postranními uličkami, kde jsem mohla potkat leda tak myš. Dráček se snažil vystrčit hlavu a rozhlédnout se kolem, ale zabránila jsem mu v tom.

Když jsme se dostali pěkný kus cesty za Carvahall, mohl s mým svolením vykouknout. Z tašky mu vyčuhovala hlava, která se rozhlížela kolem dokola. Sešla jsem z cesty do lesa, aby nás nikdo neviděl. I když pravděpodobnost, že někdo pojede po cestě byla malá, nechtěla jsem riskovat. Po chvilce svižné chůze jsem dráčka vytáhla ven. Dráček chodil vedle mě a očichával všechno, co ho zajímalo. Potichu jsem s ním mluvila. Ukazovala stromy a když jsme měli štěstí tak i zvěř. Blížili jsem se ke Gerově farmě. Opět jsem dráčka schovala.

Právě v čas. V dálce jsem uviděla Eragona. Pane jo. Je neuvěřitelné, jak se mi zaostřily a vybrousily smysly. Jako smysly draků. Eragon se ke mně přibližoval. Tvářil se užasle, když mě viděl. Stáli jsem si tváří v tvář.

„Ahoj Eragone, co ty tady?“ zeptala jsem se zvesela a zatlačila dráčkovi hlavičku do tašky, jelikož se chtěl začít zvědavě rozhlížet.

„Ahoj Irith, vyšel jsem si na procházku. Ty nejspíš taky,“ přikývla jsem na znamení souhlasu. „Můžu tě doprovodit? Přeci jen to tu neznáš, ne?“

„Dobře, ale jenom kousek. Jsem si jista, že Gero s Roranem nevědí, že jsi zde.“

Vydali jsme se společně směrem k Dračím horám. Dráčkovi vykukovala z tašky hlava. Eragon ho nemohl vidět, protože jsem měla tašku přehozenou přes rameno, které bylo dál od Eragona. Vyptával se mě na naprosto nedůležité věci, které pro něj byly nepochopitelné. Udivovalo ho, že dokážu číst, psát, počítat...

Po půl hodině pomalé cesty jsme se rozloučili a já pokračovala v cestě sama. Už jsem si byla jistá, že nás nikdo neuvidí. Pomohla jsem dráčkovi ven z tašky. Ten se rozutekl k jednomu stromu, kde se začal dobývat pod sníh. Po chvíli ke mně přiběhl s myškou v zubech.

„Jsi velký lovec,“ pochválila jsem ho. Můj hlas byl uctivý a hrdý zároveň.

Celý den jsme takto putovali. Dráček se zdokonaloval v lovu a já ve svých znalostech místní fauny. Toulali jsme se sem a tam. Na zpáteční cestu jsme se vydali ještě než se začala stmívat. Ke Carvahallu jsme dorazili za soumraku. Ale v ulicích ještě byli lidi. Sedla jsem si s dráčkem na kámen pod jeden strom a potichu mu vyprávěla příběh. Svůj vlastní příběh, ale vypustila jsem ten detail, že jsem dračí princezna.

Po několika hodinách jsem se mohla proplížit domů. Táta přecházel po kuchyni sem a tam a zdál se nervózní.

„Konečně, měl jsem o tebe strach.“ Táta mě objal kolem ramen. Po chvíli jsem se vymanila z jeho objetí. Posadila jsem se ke stolu a hladově se pustila do večeře. Dráček se vymotal z kusu hadru a hlavičku začal strkat do mého talíře s jídlem, odkud si ulovil kousek masa. Usmála jsem se. Společně jsem takhle snědli večeři.

Sedla jsem si s dráčkem na zem ke krbu, ve kterém plál oheň. Táta seděl v křesle a předčítal nám z knihy. Dráček kolem nás běhal a poskakoval. Tátův sametový baryton mě pomalu kolébal ke spánku. Dráček se mi stulil u hlavy. Začaly se mi zavírat oči. Po chvíli jsem byla na cestě do hlubin spánku.

Někdo mě zvedl ze země a někam odnášel. Ucítila jsem pod sebou měkkou teplou přikrývku a dráčka, který se ke mně přitulil. Když jsem uslyšela taťku odcházet, tak jsem za ním zamumlala: „Brou noc, tati.“

„Dobrou noc, Irith.“

***

„Né!“ S křikem jsem se posadila a zhluboka oddechovala. Košile se mi lepila na tělo. Vlasy jsem měla mokré a slepené. Začala jsem se zmateně rozhlížet kolem sebe. Hledala jsem dráčka. Koukal na mě svýma velikýma fialovýma očima. Zorničky měl rozšířené. Zhluboka oddechoval jako já. Musel ve snu prožívat to samé.

Naše pouto mě začínalo děsit. Byli jsme propojení pořád. Vzala jsem dráčka do náruče a přitiskla si ho na hruď. Cítila jsem jeho srdíčko, jak tluče do toho mého.

„Bude to dobré,“ utěšovala jsem jeho, ale zároveň i sebe. Zvedla jsem se z postele a bosá ťapkala dolů ze schodů. Otevřela jsem dveře do tátovy ložnice a potichu přiťapkala až k němu.

„Tati,“ zašeptala jsem a lehce se dotkal jeho ramene. Táta otevřel oči a začal se mě starostlivě vyptávat.

„Měla jsi špatný sen?“ Přikývla jsem na souhlas.

„Můžu si lehnout k tobě?“

Táta se odsunul. Pochopila jsem to jako souhlas. Vklouzla jsem k němu pod peřinu. Dráček se mi vykroutil ze sevření. Lehl si na deku mezi mě a tátu. Otočila jsem se čelem k tátovi a vdechovala jeho vůni, která mě zklidňovala. Táta mě hladil po vlasech. Zastrkal mi několik pramenů vlasů za ucho. Usnula jsem, nyní bez nočních můr.

Už jsou to dva týdny, co jsem odvezla svého draka do Dračích hor. Ano, mám draka. Nádherného fialového draka s půvabným jménem Eri'dor.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí princezny - 2. kapitola: