OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dračí ostrovy 8. část

13.08.2009 (12:37) • Aniska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1080×

Nikolas byl už opravdu starý muž. Záda měl zohnutá a obličej samou vrásku. Na kůži se mu již objevovaly stařecké skvrny, sotva se udržel na koni. Přesto všechno, jak Wiliem brzy zjistil, zůstávala Nikolasova mysl bystrá a jasná. Jeho jasně modré oči se na svět dívaly velice pronikavým pohledem a zcela jistě upoutaly pozornost každého. Wiliem však nevěděl, co ho v příštích dnech čeká. Otec mu jen narychlo vysvětlil, že musí odjet, že je to v zájmu celého království a že jej čeká spoustu překážek. Nikolas měl být jeho učitelem co se týká kouzel a také strategie bojů, dějin, a hlavně v umění udržet se co nejdéle naživu. Měl ho zasvětit do tajů kouzelných bytostí o kterých toho obyčejný smrtelník věděl pramálo. Byly to bytosti, které se nerady dělily o svá tajemství a lidem se zdaleka vyhýbaly. Věděl, že k nim patří elfové, trpaslíci, kentaurové, ještěří muži, baziliškové, draci nejrůznějších dovedností, gryfové, golemové, ale také i upíři, vlkodlaci, kostlivci a ďáblové. Ale to dozajista nebylo vše. Také mu neušlo jak se občas tito tvorové kupí do různých skupin. A ani zdaleka nebylo tak těžké uhádnout kdo ke komu patří. Tato skupina pak vytvořila svoje města a říše v místech kde byly jejich nejoblíbenější podmínky. Pak ustanovili svého krále nebo svou královnou. Zajímavé je, že magické bytosti jako vladaře ustanovili člověka a to v drtivé většině ženu. Někteří tvorové však žijí osamoceně a není jich málo. Jediné známé říše kouzelných bytostí byli na Dračích ostrovech a království Danu Talii. Wiliem nevěděl kam ho stařec vede. Docela rád by se ho na to zeptal, ale neměl ani tolik odvahy a ani k němu tolik důvěry. Celkem vzato znal ho sotva dva dny. Jeho otec mu však důvěřoval. Neměl by on také? Mohl by, ale za těchto okolností kdy kvůli Nikolasovi odjel z domova, nevěděl co ho čeká a ještě k tomu to všechno bez Angely. Jeho sestry, teď když to konečně zjistil, ale ani to mu neřekl jeho vlastní otec. Ne. On se to musel doslechnout tím pitomým odposloucháváním za dveřmi. Teď už toho vážně litoval. Nemělo se to stát. Už je pozdě. Povzdechl si a rozhlédl se po údolí. Okolní krajina se měnila. Bylo zjevné, že se oddalují od hlavního města. Roviny a pole vystřídala nehostinná pustina. Vesnic neustále ubývalo. Listnaté stromy nahradili hrozivěji vyhlížející jehličnaté. Nakonec padla noc a Nikolas rozhodl utábořit se. Rozdělal oheň a nad rezavým kotlem nechal dusit jemně osolené hovězí maso. Nebylo to nic moc, ale hlad se utišil. Wiliem byl zvyklý na jiný jídelníček. Vybraná jídla u něj znamenala každodenní samozřejmost. Ani si tehdy neuvědomil, jak o to všechno může jen tak přijít. Jen proto, že existuje nějaká věštba. Věštba, která mu navždy změní život a o které nic nevěděl. Samozřejmě, kromě toho, že se týkala jeho a Angely. Příliš si byl jistý vším co má, příliš si byl jistý sám sebou. Když konečně uléhal ke spánku, tížila ho - čím dál tím více - otázka, kam doopravdy jedou. Zdál se mu podivný sen.

Viděl dívku, překrásnou, určitě nebyla lidského rodu. Vlastně viděl jen její tvář. Opírala si bradu o loket, který ležel na sklaním povrchu. Zbytek těla skrývala jezerní voda. Měla ostře zelené oči, trochu zešikmené – jako kočka - a jasně červené, bujné vlasy, ve kterých byly zapletené různé zelené řasy. Usmála se. Vypadalo to jako byl její úsměv směřován jemu. Ale ona ho přece neviděla. Nebo ano? Rozhlédl se kolem. I když to dělal jen, aby uhnul jejímu pohledu. Všude kolem viděl jen skály, kamení a neuvěřitelně nádherné krápníky. Některé rostly svrchu dolů jiné naopak. A občas se některé takové krápníky spojili a vytvořili jakoby přírodní sloup. Byl v jeskyni. Nádherné, krápníkové jeskyni. Nikdy nic podobného neviděl. Obrovskou část zabíralo jezero, dokonale kulaté. Menší oblast tohoto kolosálního výjevu zabírala skalnatá zem na které právě teď stál. Slyšel, jak ve vodě zašplouchla ploutev. Asi ryba. Pomyslel si. Opět pohlédl na dívku. Usmála se ještě zářivěji než předtím. Její bělostné zuby ozařovali místnost. Wiliem měl co dělat, aby nezapomínal dýchat. Aby mu to šlo lépe, odvrátil se od ní. Zahleděl se na hladinu jezera. V té chvíli se z vody vynořila obrovská ocasní ploutev. Wiliem střelil nechápavým pohledem po dívce. Ještě stále měla úsměv na tváři. Wiliem pochopil. Ona nebyla nejen lidského rodu. Ona byla jezerní panna. 

Autor: Aniska, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí ostrovy 8. část: