OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Double miracle - 33. kapitola

02.03.2012 (12:00) • Simiik • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2729×

Pohled Verath

V upnutých kraťasech a sportovním topu, který sotva dosahoval k pupku, jsem se postavila na žíněnku připravena k boji. Lassiter se jen zasmál. Vrazila jsem mu pěstí do ramene.

„Dělej, za včerejšek si to zasloužíš a chci se procvičit!“ hustila jsem do něj.

„No tááák, zlato, vždyť jsem spal sám v pokoji, ani povlečení jsem neměl, jediný, kdo ke mně přišel, byl Dráp a zasral mi přímo do ksichtu. Ještě, že ho Fritz oddělal, jinak bych ho oddělal já, ale jiným způsobem.“

„To mi jedno, že jsi spal sám a Dráp ti prděl pod nosem! Ty a já se teď budeme bít, žádné ohledy na to, že jsem holka.“

„Upozorňuji, že jsi moje holka a to mění situaci. Žádný souboj nebude.“ Hodlal odejít. Hodila jsem po něm flaškou od pití, kterou jsem měla po ruce.

„Pokud vyhraješ, už tě nikdy neoslovím Lassie,“ navrhla jsem. Zastavil se a vrátil se ke mně. Pohladil mě po tváři a zkousl můj spodní ret.

„Sice se už rozšířila jako mor, ale beru to jako satisfakci, při sexu mi opravdu nedělá dobře poslouchat, jak voláš kolii.“

Odstrčila jsem ho od sebe a zaujala bojovou pozici, což ho pobavilo.

„Čekáš snad na famfáry?“ rýpla jsem si do něj. Přestal se šklebit a napodobil mě.

„Zablokuji ti myšlenky, abych je neviděl. Už tak mám převahu, jsem chlap a porazím tě.“

Krok jsem odstoupila a usmála se, jasně, mužské ego, já málem zapomněla. Je jedno, jestli to je anděl, upír nebo páv, mužské plemeno je stejné ve všech sférách. Kroužili jsme kolem sebe, nechtěl dát první ránu, za to já se na to těšila, jak před dvaceti pěti lety na Vánoce.

„Bojíš se mě udeřit?“ provokovala jsem ho. Uchechtl se.

„Nechci, abys mi pak plakala na rameni, zlato.“

Vymrštil svou ruku, skrčila jsem se a kryla si tvář, ale on nezaútočil na mou tvář, ale na můj zadek, pleskl mě po něm. „Kvalitní zboží, zlato,“ utahoval si ze mě.

„Jasně, to nejlepší,“ odpověděla jsem mu a vrazila mu pořádně do pravé tváře. Zavrávoral, toho jsem využila a vrazila mu zespodu do brady, upadl na zem a vyplivl krev.

Nedělalo mi dobře mlátit svého partnera, ale mám ráda boj. Ten adrenalin, který vámi proplová, je to pro mě extáze, vrchol blaha a nikdy se nevzdám toho vzrušení, nikdy. Utřel si ústa a podíval se na mě, já, abych ho ještě víc podráždila, jsem kolem něj poskakovala a cenila na něj svůj chrup přes chránič zubů.

„Nesmíš se bát toho, že jsem holka, broučku, jinak prohraješ a to tvá andělská pýcha nepřežije,“ dobírala jsem si pro změnu já jeho. No jo, pyšná jsem taky a doplatila jsem na to. Čekal, až dohopsám blízko jeho pravé ruky, čapnul mě za kotník a smýknul mnou. Hodila jsem většího placáka, než on a že to bolelo. Chytil mě za zápěstí a překulil se na mě.

„Nepřipomíná ti to něco?“ zašeptal mi do ucha a mně se okamžitě naježily chloupky na krku. Už to nebyla jen extáze z boje, co mi kolovalo krví, ale i touha po něm. Pohladila jsem ho po tváři a dala mu čelo. Sice to bolelo i mě, ale využila jsem toho a unikla. Postavila jsem se a čekala, až udělá to samé.

„Budeme si hrát?“ zeptal se mě.

„Pojď k taťkovi,“ dráždila jsem ho.

„Hraješ si na drsňačku, Vero, ale ty dobře víš, že ti to moc nejde,“ utahoval si ze mě.

„Tak to mě asi sejmou bezduší, viď?“ mluvila jsem na něj a snažila se držet v dostatečné blízkosti, abych odrazila útok, popřípadě zaútočila sama. Zastavil se, přiložil si boxerskou rukavici k ústům a jedním tahem rozepl suchý zip.

„Konec boje, vyhrála jsi. Můžeš mi i na dveře pokoje napsat Lassie.“

„Co to do tebe vjelo, dělala jsem si jen prdel.“ Nechápala jsem, o co mu jde, vždyť ho jen škádlím.

„Tohle, co tu děláme je možná hra, ale zítra to hra nebude. Uvědom si to!“ zvýšil hlas a své rukavice hodil na žíněnky a odcházel z tělocvičny. Fritz bude mít radost, aspoň má co uklízet.

„Lassitere, počkej!“ v rychlosti jsem si sundala rukavice a snažila se ho doběhnout.

„Krucinál, počkej, zmetku!“ nadávky fungují vždycky a teď to nebyla výjimka, zastavil se a otočil se na mě čelem.

„Jsem si vědoma rizika, věř mi,“ řekla jsem naprosto vážně a vzala jsem jeho dlaň do té své. Zhluboka se nadechl, druhou rukou mě uchopil za pas a přitiskl mě ke zdi. Natiskl se na mě vší vahou, naše tváře byly sotva pár centimetrů od sebe vzdálené.

„Nebral jsem ty vaše pikle vážně, ale měl jsem. Nechci, abyste tam šly, prostě už tak budu mít fofr, navíc starat se ještě o vás dvě.“

„Dokážu se o sebe postarat, Zsil taky, důvěřuj mi, nebuď jako ostatní,“ pronesla jsem s nadějí v hlase, nesmí o mně pochybovat, vždyť jsme spolu tolikrát byli venku a zabíjeli.

„Bude tam zmatek, jestli něco posereš, nemusím mít čas zachránit tvůj královský zadek, ještě si to rozmysli, žádám tě o to Verath.“ Jeho oči mě propalovaly a mě to nebylo příjemné. Odstrčila jsem ho od sebe a snažila si uspořádat myšlenky v hlavě, čekala jsem, že mě podpoří, ne že mě shodí.

 „Řekni mi pravý důvod toho všeho, co jsi teď předvedl,“ vybídla jsem ho trpělivým hlasem.

„Je to pravda. Nejsi dostatečně zkušená,“ ujišťoval mě pevně. Má ruka se vymrštila a sejmula ho do ramene.

„Lžeš! Mučili mě! Bojovala jsem! Krvácela jsem pro můj rod a nevzdám se příležitosti, protože tobě něco přelétlo přes nos! Mluv, dělej nebo si dnes opět ustel ve svém pokoji.“

„Uvažovala jsi, co potom? Co bude po boji? Přemýšlela jsi někdy o nás a naší budoucnosti? Beru, že jsi taková, jaká jsi, a jsem rád, že u tebe je to taky tak. Jenže už to není jen pubertální princezna a padlý anděl bez morálky. Náš vztah už přerostl v něco víc, možná to beru tak jen já, ale už to není jen nezávazný sex, už v tom jsou city a nejsou zrovna povrchní, Vero.“  Vztáhl ke mně ruku, ale já uhnula.

„Co po mě chceš? Abych si s tebou založila rodinu?“

„Možná.“

„Jebe ti?“ vyhrkla jsem podrážděně. „Tvrdíš, že mě bereš takovou, jaká jsem. Tudíž víš, že já nikdy nebudu zakládat rodinu, nikdy jsem děti nechtěla a nikdy je chtít nebudu. Miluju tě, Lassitere, ale poslední dobou se měníš, měkneš,“ dodala jsem a vykročila jsem k východu.

„Kam jdeš?“ zeptal se mě.

„Za Zsil,“ odvětila jsem mu a přidala jsem do kroku, nehorázně mě pálily oči a nechtělo se mi před ním brečet, byť by to byla jen jedna slzička.

Prošla jsem chodbou, ignorovala jsem strýčky, kteří mě volali k partičce Pokeru a zamířila jsem rovnou do pokoje svého dvojčete.

„Ahoj?“ pozdravila mě nechápavě. Měla kolem sebe obmotaný ručník, asi právě vylezla ze sprchy, svědčil o tom i fén v její ruce, který právě vytahovala ze zásuvky.

„Asi mi ujely nervy a řekla jsem něco, co jsem říct nechtěla,“ svěřila jsem se jí. Položila fén na postel a pokynula mi, abych se vedle ní posadila.

„Nemohu sedět, musím chodit, jinak něco rozmlátím.“

„Mohla bys začít od začátku? Vím, že jsme dvojčata, ale na rozdíl od Lassitera ti opravdu nečtu myšlenky,“ promlouvala ke mně vyrovnaně. Střelila jsem po ní pohledem, pozvedla jedno obočí a pousmála se.

„Dobrá,“ zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Byla jsem dole s ním a boxovali jsme si, provokovala jsem ho, on mě taky, jenže jsem asi řekla něco, co vyvolalo hádku.“

„Jak moc velkou?“ optala se a přitom si stoupla a došla ke mně, tím mi zabránila v chůzi.

„Já za to nemůžu, začíná to nabírat na moc vážných otáčkách, nejsem na tohle stavěná,“ bránila jsem se.

„Co ti řekl?“ položila mi otázku a povzbudivě se na mě usmála.

„Chce rodinu, pravděpodobně. Nevím!“ odstoupila jsem od ní a mávala jsem rukama ve vzduchu.

„Nemohu mít rodinu, vždyť mě znáš, on mě zná!“

„Klídek, Vero, doufám, že ses ovládla a neřekla mu první věc, co tě napadla.“

Uchechtla jsem se a nahodila provinilý obličej.

„Vero!“

„No co!“ ohradila jsem se.

„Co přesně jsi mu řekla?“

„Že mu šplouchá na maják, že nikdy nebudu rodit a že je poslední dobou měkký, není to on. Teda… já nevím, jsem zmatená a to, že shodil mé schopnosti v boji, těsně před útokem na bezduché mi nepomáhá, nevím, co dělat, Zsil, já prostě nevím,“ přiznala jsem se jí. Došla ke mně a objala mě.

„A ty si myslíš, že vím, co dělám? Naprosto ne, i když já s Rehvem nejsme ty a Lassiter. Pro oba je to nové, pro všechny je to nové a…“ zazvonil jí mobil. Podívala se na mě a já jí pokynula, ať to vezme.

„Je to Rehv,“ oznámila mi.

„Jdu k sobě, hlavně se nehádejte před bojem a pozdravuj ho.“ Pohladila jsem ji po vlasech a zmizela z pokoje.

Ve svém pokoji jsem nejdříve navštívila koupelnu, pak se odebrala do své obří postele a pokoušela se usnout. Musím se přeci dobře vyspat, zítra jdu zabíjet, ne? Znechuceně jsem se zašklebila nad svými myšlenkami a pohlédla na budík, co stál na nočním stolku. Moc hodin, měla bych opravdu usnout! Zakryla jsem si peřinou hlavu a násilně k sobě přitiskla víčka, jenže jediné, co můj mozek akceptoval, byly myšlenky na Lassitera a pocit viny. Přehnala jsem to, asi.

Uslyšela jsem vrznutí dveří, odkryla jsem si hlavu a otočila se na Lassitera, který stál ve dveřích, čekal, zda ho pozvu dál nebo vykopnu. Deku jsem od sebe odtáhla, tak aby mohl vlézt za mnou. Rychle se vyvlékl z oblečení a ulehl vedle mě.

„Vero…“

„Nechci o tom už mluvit. Jako by se to nestalo, jdeme spát ano?“ požádala jsem ho a vtiskla mu lehký polibek na ústa. Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě k sobě.

„Jak chceš, ale nebudu ignorovat dnešek, později si o tom promluvíme.“

Lassiter pohlédl na svou milovanou, pokojně oddychovala vedle něj. Lehce ji políbil na čelo a vstal z postele. Byly čtyři hodiny ráno. Obvykle tou dobou ještě spolu dováděli v posteli, ale tento den ne. Dnes v noci jdou do boje. Otevřel dveře, které vedly k balkónu, a sedl si na kraj balkonu, jen v trenýrkách pozoroval měsíc, jak osvěcuje tvář Verath. Tolik tu ženu miloval, až mu to drásalo srdce.

Zachvěla se, zřejmě jí byla zima. Instinktivně sáhla po dece a otočila se k němu zády. Měsíční světlo padlo na její tetování, počáteční písmena jejího a sestřiného jména. Byly tam jizvy po ranách, které jí uštědřil Lash, ty jediné ji nevymazal, nechtěla to. Bála se, že by poškodil její tetování víc, než bylo. Lehl si zpátky k ní, vzal jí do náruče a přikryl ji. Hladil ji po vlasech a poslouchal tep jejího srdce.

Nikdy nedovolí, aby se jí něco stalo, už nikdy. Měl s ní být celé dny, chránit ji. Neměl dovolit, aby tam žila bez ochrany…

Musí ji zítra chránit, jako zbytek její rodiny. Ztráta kohokoliv by jí vysoce zasáhla a ona by trpěla a on by trpěl s ní. Sice se mu nechtělo přiznat, že má tu partu alkoholiků, feťáků, choleriků a ten babinec rád, ale měl. I Fritze. Bude je hlídat a bránit všechny. Jeho bude zas hlídat jediná osoba, osůbka, kterou pevně svírá v náručí. Ale jedno je jisté. Když padne rozhodnutí, jestli ona nebo někdo jiný z rodiny, bude to ona. Vždycky to bude, byla a je ona. Nikdo jiný na světě ho nezajímá víc. Vždy si vybere ji a to děsí nejen jeho, ale i ji. Nikdy k nikomu tohle necítil, až teď.

Další díl bude z pohledu Rehva a Zsil, máte se na co těšit. Děkujeme  moc za komentáře, ceníme si toho.

32. kapitola >>> 34. kapitola 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 33. kapitola: