Dokud nás smrt znovu nespojí - 9. Dětský domov Svaté Eleonory • OurStories.cz ~ naše povídky

V další kapitolce se Viky vydá na průzkum strach nahánějící budovy a začne se zaplétat více a více do věcí, které neměly být odhaleny..... Zjistí konečně, co se doopravdy stalo Matthewovi, nebo si na to bude muset ještě počkat?? Jaká tajemství ji čekají?? Pojďte se na to podívat ;) Přeji pěkné počtení a slibuji, že vás s další kapitolou nebudu trápit tři týdny :D

17.06.2009 (18:28) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1087×

Stála jsem před ním několik minut a sledovala ho bez mrknutí oka. Zničený, ale přesto majestátní dům, který byl plný vzpomínek, plný dětského smíchu, pláče, který jako bych stále slyšela. Měla jsem pocit, že zpoza záclon mě ještě stále sledují prázdné dětské oči. Běhal mi mráz po zádech. Nejraději bych se otočila a šla zpátky, zpátky za svou kamarádkou, ale druhá část mě na mě volala „Jdi tam! Nebuď srab! Už jsi došla tak daleko." a já ji poslechla. Přecházela jsem přes chodník a oči nespouštěla ze svého cíle. S rukama zatnutýma v pěst a mražením v zádech jsem se krok za krokem blížila ke starým dřevěným dveřím se zbytky oprýskaného černého nátěru.

V očekávání jsem vstupovala do pootevřených, rozbitých dřevěných dveří. Jakmile jsem pravou nohou překročila práh, dýchla na mě silná atmosféra. Na zádech jsem cítila nepříjemné mražení a tělem mi prostupoval strach, ale i vzrušení. Třásla jsem se víc a víc s každým dalším krokem a očima těkala po místnosti. Zevnitř mi budova přišla mnohem děsivější. Vcházela jsem úzkou chodbou. Ze zdí se odtrhávaly cáry zažloutlých tapet s květinovým vzorem a obnažovala se černé zdivo. Opatrně jsem našlapovala na zcela roztrhaný a místy protrhaný koberec, pod kterým se ukazovala dřevená podlaha místy vytlučená na holou zašpiněnou zeď. V místech, kde boční zeď přecházela v podlahu byly natažené zčernalé, ale i čerstvější pavučiny, jejichž stvořitelé zde již dávno nebyli. Byla jsem za to opravdu ráda, už jako živá jsem nenáviděla pavouky. Ale na druhou stranu zde bylo až moc pusto. Žádná živá bytost. Jen starý opuštěný dům.

Blížila jsem se ke konci chodby, která byla zároveň verandou a snažila se nevnímat pocity, které ve mně toto místo vyvolávalo. Pavučiny, otrhané tapety, černé zdi, podlaha, to vše mě děsilo, a stále nemizelo, i když se přede mnou začala otevírat velká hala. Pověrčivě jsem do ní opět vkročila pravou nohou a ruce si tiskla na hrudník. Přede mnou byla stará zaprášená a pavučinami pokrytá křesla a malý dřevěný stolek, kterému červotoči rozežrali jednu nohu, takže nyní přepadával na jednu stranu. Vedle něj ležely černé suché květiny a rozbitá porcelánová váza. Napravo od něj byla oprýskaná skříň s vylomenými dvířky. Poličky byly prolomené a zem kolem byla posetá skleněnými střípky. Starý purpurový koberec krytý nánosy prachu ležel potrhán na celé podlaze. Oči mi zbloudily na druhou stranu haly. Kousek ode mě byla zcela jistě nějaká recepce. Na pultě ležel obal knihy a její vytrhané listy se válely všude kolem. Na kraji ležela stará zčernalá kytice, ale po váze nebylo ani stopy. Zřejmě ji někdo ukradl. Naproti recepci se tyčily schody do patra s vychýleným zábradlím, které bylo v jejich vrchní části probořené. V rohu se nacházela další stará skříň s vylomenými dvířky, před kterou byl koberec pokryt otrhanými kusy látek.

Šla jsem pomalu k recepci a překračovala vytrhané stránky z knihy. Míjela jsem roh pultu a doufala, že pod ním najdu nějaký plánek budovy, abych našla kancelář se záznamy dětí. Podívala jsem se pod pult a zaječela zděšením uskakujíc o kus zpátky. Pod pultem ležela hromada kostí a zbytky oblečení. Mezi kostmi byl ještě nezborcený lidský trup a lebka. Rukou jsem si ucpávala ústa a potlačovala křik. Zavřela jsem oči, doufajíc, že to zmizí, když je znovu otevřu. Nestalo se. S jednou rukou na ústech jsem se sklonila o kousíček níž, abych se mohla podívat do poliček. Pod nánosem prachu byl složený arch papíru a já se pro něj natáhla, odmítajíc udělat byť jen jediný krok k mrtvé ženě. Vytáhla jsem jej ven a zavrávorala. Rychle jsem stáhla ruku zpátky a zabránila pádu. Otevřela jsem složený papír a ihned se ocitla v mlze z prachu. Pro mé štěstí, svírala jsem v rukách plán budovy. Očima jsem si jej prohlížela a snažila se co nejvíc si zapamatovat, abych si plán nemusela brát s sebou. Kancelář ředitelky domova byla v prvním patře. Položila jsem plánek zpět do poličky a chystala se k odchodu, když tu mě poblíž mrtvé ženy zaujal kovový odlesk. I když jsem věděla, že bych měla spíše co nejdříve odejít pryč, zvědavost mi nedala a já přišla blíže ke kostem a natáhla ruku k zemi. Před očima se mi pohupoval stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru srdce, který se dal otevřít. Jemně jsem přejela prsty vršek srdíčka, abych z něj setřela prach a otevřela jej. Uvnitř byla černobílá fotka pohledného muže a na druhé straně smějící se obličej malého děťátka. Rozechvěla jsem se a zahodila přívěšek zpět. Ta mrtvá žena měla muže a dítě, ale přesto její kosti leží tady. Rychle jsem spěchala ke schodům a snažila si z hlavy vytlouct ten obraz.

Už na prvním schodu jsem zpomalovala a rozvážně kráčela do prvního patra. Tiskla jsem se co nejblíže ke zdi, abych byla co nejdále od zábradlí vykloněného z vodorovné osy. Zákruty dřevěné bortící se opory byly plné zšedlých, místy až zčernalých pavučin, které se zdály být jedinou oporou před naprostým zhroucením ztrouchnivělého dřeva. S fičením meluzíny v zádech a přicházejícím z patra jsem míjela probořenou díru v zábradlí a všimla si nenápadné rýžky na schodu. Opatrně jsem se přiblížila ke kraji a v dřepu si blíže prohlídla ten malý rozdíl od jiných schodů. Byla to černá čára od podrážky a okraj schodu byl ulomen. Jako by tu někdo spadnul, nebo byl shozen. Otřásla jsem se a kdyby to bylo možné, měla bych zcela jistě husí kůži. Stoupla jsem si a nahlédla přes kraj. Až nyní jsem si všimla tmavého, hnědého fleku, který byl na koberci pod dírou. Nemusela jsem ani chodit dolů, abych hned poznala, co to je. Krev.

Vypadni odsud! Zmiz! Co nejdřív! Na co ještě čekáš?? Ihned jdi pryč! Křičelo to ve mně. Jdi dál! Nezastavuj se! Jdi! Poroučel mi druhý hlas. Zmatená. Byla jsem zcela zmatená, ale nakonec jsem se rozhodla přijít tomuto všemu na kloub. Neotáčejíc se jsem vystoupala až do prvního patra a rozhlédla se dvěma chodbami. Nalevo mělo být sociální zařízení a pokoje sester a napravo kancelář ředitelky a místnost pro vyučování. Pokoje dětí byly v druhém patře, kde byli chlapci a dívky byly ve třetím. Namířila jsem si to doprava do kanceláře. Chodba hodně připomínala přízemní. Otrhané zašedlé, ale původně zelené tapety také visely dolů, pavučiny lemovaly spodní kraje zdí, původně tmavě zelený koberec měl v sobě sice menší, ale přesto velké díry, kterými prokukovala dřevěná podlaha. Chodbou fičel vítr v průvanu. Kráčela jsem chodbou dál. Míjela jsem první vyučovací místnost, ale dveře byly zavřené. Druhé dveře byly taktéž zavřené, ale vzala jsem za kliku a pomalu otevírala vrzající a praskající vchod. Přede mnou stál masivní černý stůl s křeslem. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se kolem sebe.

Vlevo byla velká skříň, která byla zavřená a vpravo byly krabice plné spisů. Na zdi přede mnou visel Ježíš na kříži. Visel..... hlavou dolů. Zamířila jsem ke skříni a snažila se ji otevřít. Byla zamčená. Naštvaně jsem se otočila ke stolu. Klíč. Musí tam být klíč. Došla jsem k němu a podřepla si, abych mohla prohlédnou obsah šuplat. Poodsunula jsem křeslo a uslyšela tiché zacinkání. Podívala jsem se vedle něj a našla rozbitou sklenici, ale část střepů chyběla. Nezabývala jsem se tím a otevřela první šuple. Uvnitř jsem našla jen skleněný schovaný popelník a nedopalky cigaret. Zavřela jsem jej a otevřela další. V dalších čtyřech šuplících byly jen sloupce nepopsaných papírů a kancelářské potřeby. Prosím, prosím. Říkala jsem si v duchu, když jsem otevírala poslední šuplík. Byl tam. Celý svazek klíčů ležící až vzadu. Vytáhla jsem ho a vítězoslavně šla zpátky ke skříni. Odemkla jsem ji na třetí pokus. Klíče zarachotily a já vzala za dvířka. Vedle mě vypadly dvě tlusté role papíru. Hned za nimi ale vypadlo ženské tělo v sesterském rouchu a spadlo mi přímo do náručí. Zachytila jsem ho a pak s křikem, který jsem nestačila potlačit upustila na zem. Ženě se ze zbytku tkáně na krku leknul střep skla. Znovu jsem se pustila do jekotu a odvrátila jsem se.

„Co se to tu sakra děje?!" ječela jsem jako pominutá.

Když jsem se konečně vzpamatovala. Rozhodla jsem se prohrabat v krabicích a najít záznamy Matthewa. V první krabici byly záznamy dětí přijatých v letech 1990 - 1993, proto jsem krabici odsunula za sebe a hledala dál. Ve třetí krabici se záznamy z let 2002 - 2004 jsem hledala mezi složkami. Konečně jsem vyhrabala složku nadepsanou Matthew Starling a vytáhla ji. Byla o dost tenčí, než složky ostatních dětí. Odsunula jsem krabici k ostatním a sedla si, opírajíc se o ně. Na nohách jsem si rozložila složku a začala číst.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování