Dokud nás smrt znovu nespojí - 5. Růže mění vše • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době tu máme další dílek. Viky zjišťuje, že růže od neznámého není tak nepodstatnou a příjde na další stopu, která jí pomůže odhalit jeho identitu..... nebo se vše jen ještě více zamotá?? Kdo ví..... Pěkné počtení a dobrou zábavu s dalším dílkem :) Jako vždy, komentáře potěší ;)

25.05.2009 (16:15) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1140×

Smrákalo se. Dvě starší paní už šly dávno každá svojí cestou a já se svou chlupatou přítelkyní osiřela. Ležící pod majestátním topolem jsem pozorovala zapadající slunce a oblohu přecházející ze světle růžové, přes fialovou až k temně modré. Myška krátce po západu zmizela zpět v noře a šla zřejmě znovu lovit. Bylo mi to líto, ač při mém vyprávění usnula a většinu času, co byla se mnou jen spala, přeci jen jsem alespoň nebyla sama. Když na obloze zemřel poslední záblesk slunečního světla a celé nebe bylo temně modročerné, rozhodla jsem se jít mezi hroby a pořádně si vše prohlédnout.

Vstala jsem samozřejmě bez potíží a prošla branou zpět mezi náhrobky. Dříve bych se na hřbitov v noci neodvážila ani s doprovodem, ovšem nyní jsem se jakožto mrtvá neměla čeho bát a proto jsem se s klidem procházela mezi rovy. Měsíční záře, ač byla slabá, osvěcovala reliéfy tesané do kamene a dodávala celému místu tajemnou atmosféru. Vždy jsem se na chvíli zastavila a vdechovala vůni květin, rostoucích v květináčích, či natrhaných a naaranžovaných ve vázách. Vše bylo jako z temné pohádky, větve, pohupující se ve větru, se skláněly nad překrásnými rytinami zdobící kopky i hroby lidí z vyšších vrstev. Prsty jsem obkružovala vzor jednotlivých výjevů a hloubala nad jejich krásou, jemností a přesto přesným a dokonalým vyobrazením. Z části, ve které se nacházely rovy s bohatou výzdobou jsem se pomalu dostávala do části, kde byli uloženi k odpočinku lidé z méně majetných rodin. Hrobům to ale vůbec neubíralo na kráse, spíše naopak. Co nebylo ve výzdobě, to lidé investovali do květin a s o to větší láskou o hroby svých nejbližších pečovali. Můj nos si vychutnával směsici nejroztodivnějších vůní smíchanou v jedno dokonalé aroma. Zastavila jsem se a na chvíli si sedla pod vrbu na lavičku, na které dnes seděly ty dvě staré paní.Znovu a znovu jsem zhluboka dýchala a nechala své tělo plnit se tou slastnou vůní, až tu mě v dálce upoutal bílý nasvícený předmět.

Zvedla jsem se a mířila do části, kde už bylo na náhrobcích vyryté pouze jméno a datum narození a úmrtí. Žádné verše, žádné ozdoby, jen pouhá jména v kameni. Jak jsem se blížila k bílému fleku, předmětu se pomalu rýsoval obrys. Ještě jsem to nemohla zcela rozpoznat, avšak doufala jsem, že je to to, co si myslím. Pár kroků mě dělilo od prostého hrobu a oči se mi rozšířily. Sklonila jsem se a natáhla se pro to. Poklekla jsem a přivoněla ke kytici tří bílých růží od něj. Voněla naprosto stejně sladce jako mi voněla moje růže. Třímala jsem v ruce tři čistě bílé květy, převázané nijak nezdobenou černou stuhou, ale mně se to přesto zdálo nejkrásnější kyticí, co kdy existovala. Jemně jsem se dotýkala bělostných okvětních lístků a znovu a znovu dýchala tu dokonalou sladkou vůni. Usmívala jsem se a čas nezadržitelně pádil vpřed. Měla jsem pocit že bych tu takto mohla klečet se zavřenýma očima a vdechovat andělsky krásnou vůni celou věčnost, ovšem nakonec jsem přeci jen se zvědavostí oči otevřela a pohlédla na náhrobek. Byla tam jen dvě jména. Manželé Starlingovi, Elizabeth a Richard, Elizabeth byla o tři roky mladší, ale oba dva zemřeli ve stejný den. Přesně před šesti lety a jedním dnem. Starlingovi. Je možné, že byl jejich synem? Že ten deník je jeho? Že proto jsou na něm iniciály J.O.S.? Hlavou mi vířilo tisíce otázek, které vyvolala jediná kytice položená u hrobu cizích milenců. Položila jsem ji zpět a dala se dál do procházení tohoto smutného místa. Stále jsem na ni ale musela myslet. Ještě se tam brzy vrátím, rozhodla jsem se.

Míjela jsem řady hrobů, na které bližní mrtvých donesli květiny, ovšem žádná z nich se mi už nelíbila tak, jako se mi líbily předtím, než jsem došla ke Starlingovým. Žádná z vůní mi už nepřišla tak sladká, jemná, tak dokonalá. V hlavě jsem měla jen tu kytici, náhrobek, deník a jeho. Vzpomínka na jeho dokonalé nebesky modré oči, jeho havraní vlasy spadající do jeho andělského obličeje se smutným úsměvem, mi vyplývala navrch mnohem častěji než jakékoli jiné. Musela jsem ho znovu vidět. Musela jsem se znovu zahledět do jeho očí a ztratit pojem o všem kolem mě, utápěna v jejich hloubce. Musela jsem znovu ucítit jeho vůni. Tak moc jsem toužila mít ho nablízku, moci se dotknout jeho černočerných vlasů, pohladit jeho líce a políbit ho na jeho andělem vytesaná ústa. Jeho musel stvořit Bůh, protože nikdo jiný by nedokázal vytvořit něco tak úchvatného. To, že jsem na něj znovu myslela, mě sice bolelo, ale někde v mém nitru, poblíž místa, kde dříve tepalo mé srdce jsem věděla, že jej znovu uvidím. S tou myšlenkou jsem při slunci barvící celý obzor různě sytými odstíny oranžové a růžové, opouštěla toto místo, rozhodnutá.

Pod topolem na mě již čekala má věrná kamarádka a já k ní přistoupila s jedinými slovy.

„Musím ho najít, snad už dnes zjistím, kdo to skutečně je," řekla jsem jí a vtiskla jí polibek do kožíšku.

Zvedla jsem se a vydala se pěšky zpět do města. Neutíkala jsem, potřebovala jsem nějaký čas v klidu přemýšlet, jak moc se toho dnes v noci změnilo. Zrovna začínali zpívat první ptáci a květy se znovu otevíraly žhnoucí, ještě stále rudé kouli. Věděla jsem přesně, kam půjdu pro informace, ale nevěděla jsem, jestli si vůbec přeji, abych ho našla tak rychle. Pochopitelně jsem chtěla vědět, kdo ve skutečnosti je ta osoba, která tak náhle změnila celé mé bytí, ale na druhou stranu, jestli byl on opravdu J.O.Starling, pak to znamenalo, že je již přes šest let sám, sirotkem. Třeba má nějakou hodnou tetičku, která se o něj a o jeho sourozence, má-li nějaké, ráda a ochotně postarala. Kéž by tomu tak bylo. Ale třeba to ve skutečnosti vůbec není J.O.Starling a je dost pravděpodobné, že ten deník ani nepatří někomu jménem Starling. Natož, že to on je majitelem toho deníku, a že to právě on položil květy na hrob manželů Starlingových. Nebyla jsem si ničím z toho jistá, ovšem přišlo mi, že kdybych se mýlila, bylo by v tom až příliš mnoho náhod.

Zadumaná jsem došla až do města. Změna byla obrovská. Neslyšela jsem žádné ptáky a necítila žádné květiny. Všude kolem mě jezdila auta a vzduch byl cítit jejich kouřem. Každý někam spěchal a já se zde ztrácela. Procházela jsem kolem obchodních center, plných lidí s přeplněnými vozíky se zbožím ve slevě. Všechno mi to tu bylo tak cizí. Vše bylo tak chladné, neosobní a jistým způsobem i děsivé. Míjela jsem místa, kde jsme se scházeli s přáteli. Ta nyní zela prázdnotou a mé vzpomínky na ně byly stejně prázdné. Nepoznávala jsem uličky, kterými jsem procházela každý den, až jsem se ocitla na zápraží našeho, zcela cizího domu. Nebylo zamčeno, nikdo zde nikdy nezamykal, to jsem si pamatovala. Pomalu jsem stoupala do schodů, které jsem dříve nenáviděla a snažila si upamatovat, jak jsem do nich lezla každé odpoledne zničená a funící. Všechny mé vzpomínky na dobu mého života ovšem byly jakoby zamlžené, uzamčené někde za clonou, která se těžko překonávala. Ani jsem nevěděla, jestli si vlastně chci vzpomenout.

O několik poschodí výše jsem stanula přede dveřmi od našeho bytu. Byl to byt v nejvyšším patře a náležela k němu půda, na kterou jsem se chystala. Pod květináčem jsem našla klíč od bytu. Tohle jsem si ještě pamatovala. Odemkla jsem a bála se vstoupit dovnitř. Opravdu jsem se bála vejít do vlastního bytu. Ale čeho jsem se vlastně bála? Snad vzpomínek. Určitě to byly vzpomínky. Můj byt přeci nebyl stejným místem jako staré a úzké uličky. Bála jsem se, že mě nápor vzpomínek zastaví a já nebudu moci udělat, co jsem chtěla. Nakonec jsem odhodlaně, jen s mírným strachem, otevírala dveře a hned, jakmile jsem byla vevnitř jsem se zamkla. Bylo tu ticho, až moc ticho a já šla prozkoumat, kde je tatínek. Z předsíně jsem přešla do kuchyně, z kuchyně do obývacího pokoje a ložnice, ale nevrátila se mi ani jedna ze vzpomínek. Pouze sem tam se mi vybavil útržek něčeho, co se k tomu místu váže. Tatínka jsem také nikde nenašla. Prošla jsem všechny místnosti v patře, ale po něm ani stopa. Květiny sice byly zalité a všude čisto, věci setříděné, ale něco mi tu nesedělo. Nepamatuju se, že by kdy tatínek skládal věci takovýmto systémem. Vše tu bylo tak neosobní, svým způsobem mi to hodně připomínalo nemocniční pokoj. Dokonalé čistý, ale chladný. Začala jsem se znovu strachovat, co je s tatínkem, ale co nejdřív jsem tu myšlenku zapudila, dnes jsem tu byla z jiného důvodu.

Vylezla jsem po schodech na chodbě a odklopila dřevěná dvířka, která dělila náš byt od půdy. Na půdě bylo díky střešnímu okýnku světlo, ale vše bylo skryté pod nánosem prachu. Zaklopila jsem dvířka zpět a šla k hromadě starých novin, které si tatínek uchovával již několik let. Zvědavě jsem sejmula vrchní výtisk a spadla z něj vrstva prachu, která ihned rozvířila okolní vzduch, kterým během mžiku poletovala hora prachových částeček. Celý roh půdy byl najednou v mraku prachu a já byla moc ráda, že můžu zadržet dech, aniž by se mi něco stalo. Položila jsem výtisk novin na zem a začala se probojovávat ke starším a starším číslům. Poté, co jsem přesunula tři sloupce novin jsem se konečně dostala k roku 2003 a začala číst přesná data vydání. Září, srpen, červenec už ležely pryč a já se konečně dostávala k červnu. Byla jsem šťastná, že noviny nevycházely denně, ale jednou týdně. Odhodila jsem noviny, které vyšly dva týdny po smrti Starlingových a nahmatala výtisk, který jsem chtěla. Dech se mi zastavil, když jsem jej otevřela a začala číst.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování