Dokud nás smrt znovu nespojí - 22. Některé dny by bylo lepší nevstávat • OurStories.cz ~ naše povídky

A Viky se nám probudila. Jaké to pro ni bude, když se ocitne najednou v cizím pokoji? Navíc ještě netuší, že za pár okamžiků ji čeká něco ještě mnohem horšího.

10.10.2009 (17:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 882×

„Aůůůůůů,“ zakřičela jsem z plných plic a ruka mi automaticky vystřelila k břichu.

Nechápala jsem, co se to děje. Byl to snad jen sen? Noční můra? Že by to bylo možné? Všechno se mi zdálo tak živé. Doslova jsem cítila nůž, který mi proklál záda. A teď... teď nebylo po ránách ani stopy.

„Byl to jen sen. Jen sen,“ utěšovala jsem se a konečně otevřela oči.

Prásk. Uhodilo mě to jako rána z čistého nebe. Nebyl to sen. Nic z toho nebyl sen. Seděla jsem v nějakém naprosto neznámém pokoji. Na něčí posteli a na sobě jsem měla staré vytahané zašedlé tričko. Co mě děsilo ještě víc bylo to, že bylo pánské. Začala mnou prostupovat panika a já se pokoušela neječet. Kde jsem to byla? A co se k čertu vlastně stalo? Strhla jsem ze sebe triko a všimla si výrazné jizvy na svém břiše. Takže ani bodnutí nožem nebyl sen. Prsty jsem objela zarudlý výstupek na své kůži a ihned mě ohromila bodavá bolest. Přeci jen když má člověk díru skrz celé tělo, tak to asi nějaký čas cítit musí.

To, že stojím nahá v cizím pokoji mi došlo, až když ticho prolomil nezvyklý zvuk. Dunění kovu. Rychle jsem přiskočila ke skříni a otevřela ji. Byla rozdělena na dvě části. Sáhla jsem do té menší a vytáhla si šaty. Moje šaty. Počkat, co dělají moje šaty v cizím pokoji? Neměla jsem čas to řešit, protože se z vedlejší místnosti ozvala další rána. O něco slabší než ta předešlá, ale přesto znepokojující. Pokusila jsem se nahlédnou pootevřenými dveřmi do spoře osvětleného pokoje. Podle kachliček jsem poznala, že to byla koupelna.

Bum. Další rána a já vrazila do dveří. Ač bylo světlo slabé, stejně mě na chvilku oslepilo. Protřela jsem si oči a rozhlédla se kolem. Během jednoho okamžiku se mi zvedl žaludek, má ruka ucpala ústa, abych potlačila výkřik a padla jsem na kolena. Ve vaně leželo tělo zmítající se křečemi. Z paže visící přes okraj skapávala krev na vlhkou podlahu. Zbytek těla včetně hlavy ležel pod krvavě rudou hladinou. Hladina se vlnila a tělo naráželo do stran vany. To byl ten zvuk, který mě tak vyděsil. Pohled byl ovšem naprosto paralyzující. Než jsem se vzpamatovala, začaly křeče slábnout.

Dělej! Dělej něco! Křičela jsem na sebe. Konečně mě poslechly nohy. Vší silou jsem popadla třesoucí se ruku a druhou rukou jsem se pokusila dotyčné osobě vyndat hlavu z krvavé lázně. Skloněná jsem tahala těžké mužské tělo z vany, až jsem tam málem spadla. Krvavá voda cákala všude kolem, ale já se pokoušela to ignorovat. Musela jsem. Musela jsem ho zachránit. Popadla jsem i jeho druhou ruku a konečně ho dostala ven z vody. S žuchnutím přistál na kachličkách a z úst se mu hned vyřinula červená tekutina. Ležel přede mnou na břiše a třásl se. Musela jsem ho otočit a udržet ho naživu.

Klekla jsem si vedle něj a za jednu ruku ho táhla tak dlouho, až se překulil na záda.

„Nééééééééééé!“ dokázala jsem jen zařvat a padla na jeho hruď.

Vzlyky se mnou trhaly skoro jako s ním křeče. Jak jen mohl? Matthew. Jediný člověk mé existence. Teď ležel přede mnou a umíral. Přála jsem si umřít s ním. Milovala jsem ho. Nenáviděla za to, co udělal. Horkost z jeho těla se pomalu vytrácela. Ne! Takhle to přece nemůžu nechat! Rozumná část mého mozku na mě řvala, ať něco udělám a hned. A já kupodivu poslechla, i když bych snad raději jen ležela vedle něj a nechala se sápat na kusy. Jeho zemřít nenechám!

Jeho srdce pomalu přestávalo bít. Vzepřela jsem se nad ním a nohama obklíčila jeho břicho. Přes praskání kostí jsem mu nepřestávala dávat první pomoc. Nevzdávala jsem to. Nemohla jsem se unavit. Zachrčel. Z jeho úst vytekl další proud krvavé vody a on zasípal.

„Matte! Lásko, jsem tady! Vydrž! Jdu pro pomoc!“ zakřičela jsem.

Srdce se mu zase rozeběhlo. Skoro jsem ho nedokázala opustit, ale chtě nechtě jsem musela sehnat někoho, kdo by ho dopravil k doktorovi. Telefon! Kde mají telefon? Bloudila jsem po neznámém bytě a hledala cokoli, čím bych upozornila svět, že potřebujeme pomoc. Hned! Telefon nikde. Sakra! Sakra! Znovu panika zachvátila moje myšlení a já vylítla z vchodových dveří, aniž bych je otevřela. Co hodláš udělat? Co sakra hodláš udělat ty huso hloupá?!

Bez rozmyšlení jsem vtrhla k jeho sousedům.

„Pomoc lidi! Sakra pomoc!“

Ticho.

„Zatraceně lidi!“ řvala jsem jak pominutá.

V koutě se rozštěkal pes a běžel ke mně. Jeho zuřivý štěkot probral i jeho páníčky, kteří sledovali nějaký zápas v televizi. Tohle jsem potřebovala.

„Jackie! Co se děje broučku?“ ptala se starší paní psa.

„Dobře Jackie!“ podporovala jsem.

„Jackie! Ticho!“ křičel na něj manžel té paní.

„Hodnej Jackie! Pojď za mnou!“ křičela jsem a lákala psa.

Jackie skočil na kliku a vtrhnul do chodby. Vedla jsem ho ke dveřím od Mattova bytu. Následoval mě. Zastavil se před dveřmi a zuřivě štěkal.

„Jackie! Co tam máš?“ ptala se paní.

„No tak Jackie! Ukaž jim to!“ povzbuzovala jsem psa.

Jackie začal drápat na dveře a ocasem shodil květináč u botníku. Pod květináčem byl klíč. Pán ho zvednul a zasunul do dveří. Zámek cvaknul a já, Jackie i manželé jsme vběhli do bytu.

„Pojď pejsku. Pojď,“ nabádala jsem dál a vedla ho ke koupelně.

Dveře se rozlétly a žena vykřikla. Muž se otočil a ihned běžel volat záchranku. Já znovu přiskočila k tělu a pokoušela se znovu uvést jeho netepající srdce do pochodu.

„Matte! Dělej sakra!“ křičela jsem.

Jackie vedle mě dál štěkal a paní se skácela vedle umyvadla. Po chvilce se znovu vrátil její manžel, ale nechal ji tam ležet a běžel ihned k Mattovi. Uskočila jsem pryč a sledovala ho, jak zachraňuje mojí lásce život.

Během deseti minut jsem uslyšela houkačku a po schodech dupaly tři páry nohou. Než jsem se nadála, záchranáři byli v koupelně a odvezli si Matta pryč.

„Žije... musí žít,“ povzdechla jsem si a složila se vedle vany do krvavé louže.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování