OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 21. Bůh (ne)existuje

02.10.2009 (16:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1168×

Uplynulo dalších patnáct dní. Už jsem přestal doufat. Viky už příliš dlouho ležela bez známky jejího prapodivného života... přesněji řečeno existence. Stál jsem v koupelně a hleděl do mrtvých očí. Svých očí. Z nezdravě bledé pokožky na obličeji vystupoval pár temně modrých kruhů lemujících mé oči bez života. Roztřesenou rukou bez síly jsem se lehce dotkl tmavých fleků a v očích se mi zažehly tisíce plamenů, které mě spalovaly. Suché oči řezaly a na těle mi ležel neviditelný balvan vážící několik tun. Vypadal jsem nyní jako nějaká pitoreskní postava z nepovedeného hororu. Bledá kůže mi vlála na těle díky několika dnům, kdy jsem nedokázal nic pozřít. Na těle jsem měl modré skvrny, které se protlačily mým věčných sezením u Viky bez spánku.

Naklonil jsem se nad umyvadlo a pootočil kohoutkem studené vody. Nechal jsem si jí naplnit dlaně a opláchl jsem si obličej. Ze zrcadla mě znovu sledoval pár prázdných očí. Otřel jsem si obličej osuškou a při jejím pokládáním na vanu jsem zavrávoral, až jsem spadl na chladné kachličky. Zesláblýma rukama jsem nahmatal okraj vany a o kousek se povytáhl. Nahmatal jsem kohoutky a nechal vodu plnit chladnou vanu. Podařilo se mi vstát a otevřít skříňku nad umyvadlem. Hledal jsem jen dvě věci a obě je našel. Položil jsem je na kraj vany a pomalu se pokusil svléknout se do trenek.

V hlavě jsem si přehrával všechny okamžiky strávené s Viky. Když jsem ji poprvé ucítil v nemocnici. Když jsem ji potkal na jejím pohřbu. Ten osudný večer, kvůli kterému jsem právě teď tady. Každý její úsměv. Její vlasy. Její dokonalé nebesky modré oči. Její křehkost. Její neskonalá andělská krása. Její chlad, když jsem se jí poprvé dotkl. Věděl jsem to. Věděl jsem, že ona byla můj důvod k životu. Ona. Ona byla dokonalá.

Kdybych mohl plakat, zcela jistě by moje tváře smáčely proudy slanosti. Ale já nemohl. S řezajícíma očima jsem sledoval sám sebe, jak otáčím kohoutky a přerušuji tak souvislý proud horké vody. Opatrně jsem překročil kraj vany a ponořil jsem své slabé tělo do až příliš horké vody. Čekal jsem na nějaký přísun nové síly, ale síla se nedostavovala. Stále jsem se nutil dýchat, i když bych nejraději dýchat přestal. Ovšem odejít ze světa takovýmto způsobem mi nebylo souzeno. Ne. To by bylo zřejmě až příliš jednoduché.

Už jsem se rozhodl. A Steveův odchod mi to až příliš usnadnil. Příliš usnadnil. Vlastně jsem nikdy dříve neuvažoval o tom, že to udělám. Ne. Dokud jsem nepoznal ji. Doufám, že díky tomu budeme alespoň konečně spolu. Spolu už navěky. Nerozlučitelní. Dvě těla s jedinou duší. Jen ona a já. Navždy.

Prvních pár tablet do mého krku zahučelo bez problémů, ale v půlce lahvičky mi krk pohltila poušť a já už nemohl skoro ani polknout. Pustil jsem si z kohoutku trošku chladné vody a hltal ji plnými doušky. Po chvilce jsem mohl nechat další prášky spadnout do mého krku bez problému. Sice jsem se po chvíli začal opět dávit, ale nedovolil jsem svému žaludku, aby tablety skončili ve vodě. Řezajícíma očima jsem sledoval dveře od svého pokoje a představoval jsem si ji. Jak v celé své dokonalosti leží na mé posteli. Představoval jsem si tam sebe. Jak ji objímám. Jak objímám její horké tělo a ona se ke mně tiskne. Jak ji ochraňuji a ona se na mě andělsky usmívá. Potom si přitahuji její bradu blíž ke své hlavě a v objetí se dlouho něžně líbáme plni lásky.

Ucítil jsem na tváři první horkou kapku. Tak jsem přeci jen dokázal plakat. Natáhl jsem levou ruku ke dveřím a k nám dvěma ležícím v objetí. V pravé ruce se mi zablýskla tenká kovová destička. Usmíval jsem se na nás a vší silou zajel žiletkou do své levé ruky. Bolest musela být ukrutná, ale já ji nevnímal. Jen kdesi vdáli. V hloubce za clonou jsem slyšel kapání krve do vody. Jen část mého zraku zachytila, jak se krev rozpouští a barví vodu kolem mě do růžova. Bylo mi to jedno. Přesně tohle jsem si přál.

Kapání se utlumovalo, ač jsem si přeťal žíly i na druhé ruce. Koupelnu kolem mě pohlcovala mlha a já začal ztrácet vědomí.

„Miluju tě Viky,“ zašeptal jsem a propadl se do hlubin temnoty.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 21. Bůh (ne)existuje: