OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 19. Někteří lidé jsou nepoučitelní

26.09.2009 (11:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 906×

Co jsem se „vrátil“ z nemocnice, víc času jsem prospal, než jsem byl vzhůru. A na to, když jsem byl vzhůru jsem chtěl zapomenout. Když jsem otevřel oči, uhodilo mě do nich silné odpolední slunce, které do pokoje pronikalo oknem. Zamžoural jsem a zaklel. Jaktože jsem tak dlouho spal? Natáhl jsem si kraťasy a šel se porozhlédnout po bytě, jestli tu Lilly ještě je. Přesně jak jsem čekal, byla už pryč. Jen v koupelně byla cítit její jemná vůně. Vlezl jsem si do vany a dal si sprchu. Na záda mi stékala horká voda a ukrutně to štípalo. Prsty levé ruky jsem si nahmatal ranky. Sakra! To všechny holky z pizzérky škrábou? U Paige to bylo samozřejmostí, ale kdo by to byl u Lilly řekl? Taková křehká, mírumilovně vypadající holka a takhle si vezme moje záda do parády.

Setřel jsem si krev vatou a hledal co nejtmavší tričko, aby mi neprosvítaly rudé fleky. Našel jsem vespod černé tílko od Paige, které mi ze srandy dala k minulým narozeninám. Nikdy jsem si ho neoblékl, ale zato ona kdykoli u mě zůstala přes noc, tahala ho, jak jen to šlo. Je pravda, že na holce vypadá volné tílko s kojotem a ptákem Uličníkem lépe, než na mně. Musel jsem se zasmát, když jsem se uviděl. Vypadal jsem jako přerostlý malý smrádě nebo gay. Tak to radši ne, pomyslel jsem si. V tomhle mě vidět Greg, tak se zblázní smíchy. Šáhl jsem tedy do vedlejší kupky a vytáhl starší šedé tričko s lebkou. Rozhodně lepší volba než pták Uličník. Když jsem si vzpomněl, kam se to vůbec chystám, zatraceně se mi nechtělo. Navíc, když už bylo celkem pozdě. To tam dorazím až navečír a budu muset s Gregem někde přespat.

A proč mám za ním vůbec chodit? Jasně, byl to sice jeden z mých dobrých kámošů, ale od tý doby, co mu před třemi lety zabili bráchu, toho sadistickýho parchanta, Greg propad drogám a teď už mě stejně asi ani nepozná. Gregův brácha Stan, hajzlík už od dětství. Jestli si někdo měl zasloužit chcípnout, byl to on. Greg toho parchanta miloval, i když mu znásilnil a zabil snoubenku. Nikdy by mu neublížil a už nikdy se nedoví, čí zásluhou dostal Stan pořádnou nakládačku a pár kopanců okovanýma botama do břicha. I přesto to ale mohl přežít. Sice tenkrát plival rudou, ale dýchal, když jsem odcházel. Ale kdoví, kdo mu prohnal tělem kulky a useknul ruku. Každopádně bych mu měl poděkovat. I když Greg se Stanem byli jedno velký tajemství. Jen málokdo věděl, že Stan nebyl opravdu Gregovým bráchou a že Greg se tak vlastně vůbec nejmenoval. To jsem věděl jen já, i když ten šmejd nechtěl, abych mu říkal jinak, než Greg. Proč si ksakru vybral zrovna tak stupidní jméno?

Otevřel jsem okno a když mi chladem vstaly chlupy na rukou, usoudil jsem, že mikina nebude na škodu. Bylo až neskutečný, jak se to počasí během pár minut změnilo. Žádný slunce a vítr, že by to uneslo menší dítě. Sebral jsem ze stolku mp3ku a vyrazil směr stará část města. Venku byla zatracená zima a já začal uvažovat že se ještě vrátím pro bundu. Byl jsem ale línej vylézt znovu do schodů. Tak jsem si jen přitáhl mikinu až ke krku a pokračoval dál. V úzký uličce do mě málem narazil nějakej malej blbeček na kole a to mě dostalo. Věděl jsem, že dneska jestli mě někdo naštve, pořádně to schytá, ale tenhle kluk, ten tomu dal korunku. Zastavil opodál, aby si zapálil a vytáhl z kapsy nějakou flašku levnýho chlastu. Tvářil se docela překvapeně, když jsem z toho kola skopnul a začal mu z nosu dělat kaši. Pod pěstí bublala krev, prýštící z rozlámaných kostí. Jo, asi jsem to trošku přehnal, když jsem ho tam nechal ležet v krvi, brečícího. Vrátil jsem se k němu.

„J-j-jdi do hajzlu ty bastarde!“ zařval na mě a já viděl, jak sebou strachy škubl.

„Klid brácho..... hele sorry, nevím, co to na mě přišlo,“ snažil jsem mu říct.

„Jasně, je to moje vina ty svině!“ řval na mě z plných plic a z pusy mu cákala krev.

„Sorry, co chceš víc?“ začínal mě znova štvát, a tak jsem popadl zbytek alkáče v rozbitý flašce.

„Co hodláš dělat debile?“ arogantně na mě vyštěknul.

„Desinfekce,“ řekl jsem prostě a nalil mu levnou břečku na zbytek nosu.

Když jsem odcházel pryč, slyšel jsem, jak za mnou nadává a ječí. Ale mně bylo zase dobře. Vítr mi fučel do zad, ale alespoň popoháněl, abych šel rychleji. Brzy se už lidi začali ztrácet z uliček a přibývalo opuštěných starých budov. Takzvaná „nebezpečná čtvrť“ se mi otevírala. Toulavé kočky u popelnic. Úzké uličky. Zčernalé záclony ve vymlácených oknech. Přemýšlel jsem, kde může Greg být. Dříve jsem ho vždycky našel v domě o dvě ulice dál a tam jsem taky zamířil nejdřív. Jakmile jsem vyšel z uličky, i přes puštěnou hudbu jsem uslyšel vrzající staré stromy v nedaleké aleji. Letmo jsem se tam podíval a pak zmizel v nejbližší cestě.

Byl to druhý dům. Zahnul jsem tam a odstrčil ztrouchnivělé dveře. Všude byla kupa pavučin. Lemovaly všechny přechody zdí a vlály ve vzduchu. Byl jsem rád, že nemám arachnofobii. Vyšel jsem po vrzajících schodech do druhého patra a do nosu mě uhodil povědomý zápach štípající mě do nosu. To se mi nelíbilo. Vzal jsem za kliku pokoje, kde se Greg vždy ukrýval, ale bylo zamčeno.

„Gregu!“ zařval jsem a zabušil do dveří.

„Gregu ksakru otevři! Seš tam vůbec?“ zkusil jsem to ještě jednou.

Na víc jsem nečekal a prokopnul ve dveřích velkou díru. Třísky se mi zarývaly do masa, když jsem nahmatával klíč v zámku. Po ruce mi stékal proud horké krve a v mikině zela velká díra. Konečně jsem nahmatal klíč a odemknul. Vzal jsem za kliku a otevřel rozvrzané dveře. Do nosu mě praštil ten samý zápach, ale asi tisíckrát silnější. Zvedl se mi žaludek a málem jsem se pozvracel. Celá zem byla pokrytá krvavými stříkačkami, prachem, špínou a plesnivými lidskými výkaly. V levém rohu ležela seschlá mrtvola, kterou ohlodávala krysa. Na těle byly už jen zbytečky hnijící tkáně. Ale přesto jsem věděl, že je to Greg.

Přišel jsem blíž a odehnal krysu. Do hrudního koše mrtvoly propadal řetízek s přívěškem ve tvaru trojzubce. Gregův přívěšek. V levé ruce ještě furt svíral stříkačku a opodál ležel zahnědlý cár papíru. Sebral jsem ho a snažil se rozluštit, co je na něm napsáno.

Jsou všude. Sledujou mě každou vteřinu v tomhle pekle. Zapalujou ohně a chtěj mě tam hodit. Buší na dveře. Vidím jejich planoucí oči, jak na mě zírají z okna a skrz dveře. Ne! Nedostanete mě svině!

Zatraceně Gregu. Ty blbče. Ale tak nějak jsem vždy věděl, že to takhle dopadne. Že se předávkuje. Věděl jsem to od tý doby, co se mi poprvé zmínil o ďáblech, kteří ho pronásledují. Byl to sice idiot, ale měl jsem ho rád. Vzal jsem mu z krku řetízek, nasadil si ho.

„Takhle budeš vždycky se mnou brácho,“ zašeptal jsem a šel pryč.

Vyšel jsem z toho proklatého domu a venku už mezitím byla skoro tma. Rychle jsem vypadnul z uličky a podíval se naposledy k aleji. Ihned ve mně zatrnulo. Ležela tam. Postava v riflové minisukni a bílém tílku. Nevěděl jsem, kdo to je, ale byla to dívka, což bylo hned jasné. Proč sem ještě pořád chodí? Nikdo jí neřekl, co se tady stává mladým holkám? A k tomu ještě takhle oblečená. Jako by si přímo říkala o to, aby jí tady někdo něco udělal. Šel jsem blíž k ní a všiml si tratoliště krve, ve kterém ležela.

„Zatraceně holka! Vydrž!“ zakřičel jsem a utíkal k ní.

Zastavil jsem se kousek od ní. V ruce svírala nějakou knížku a tiskla si ji na prsa. Druhou ruku měla úplně od krve, která jí bublala ze břicha. Přišel jsem blíž, protože jsem jí neviděl do tváře. Přes obličej měla nalepené zkrvavené hnědé vlasy. Její bledé nohy v riflové minisukni sebou trhly, když dostala další křeč. Na bílé tílko s roztrženým a znovu svázaným ramínkem jí vytryskla další dávka čerstvé krve. Sakra holka! Proč jsi sem chodila.

Odhrnul jsem jí vlasy z obličeje a ztuhnul. S tím pohledem jsem umřel. Jako už tolikrát. Dnes poprvé. S tím dotekem mnou projel elektrizující chlad, ale já byl nyní již stejně chladný, mrtvý. Bez duše. Její oči se rozšířily a ona se usmála. Velkýma modrýma očima si mě prohlížela a její ústa se ještě více roztáhla do úsměvu, když mě poznala. Natáhl jsem se k ní a mrtvýma očima ji propaloval.

Vzal jsem ji do náručí a chlad pálil moje tělo. Ona se dál usmívala a ruku natahovala k nebi. A pak ji stáhla a pohladila mě po tváři. Tisíce jehliček mnou projely, ale bylo to dokonalejší, než cokoli jiného na tomhle světě.

Naklonil jsem se až nad její obličej a ucítil chlad, který z ní vycházel a který stále sílil. S každou vteřinou, kdy ji její život, její duše opouštěla.

„Všechno bude zase dobré,“ zašeptal jsem a pokusil jsem se o chabý úsměv.

„Já vím, že bude,“ odpověděla mi a přitulila se ke mně blíž.

Odcházel jsem se svou princeznou. Se svou bohyní. S jediným důvodem držícím mě při životě. Tisknul jsem si ji v náručí a mluvil k ní, dokud neztratila vědomí.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 19. Někteří lidé jsou nepoučitelní: