OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 17. A já ji uviděl

21.09.2009 (18:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 817×

22.6.2009

Ležel jsem tak minuty, hodiny, dny či celá staletí? Nebyl jsem si jistý. Vlastně jsem se zvedl jen kvůli Stevovi. Nechtěl jsem, aby mě tak našel..... už zase. Sedl jsem si a poslouchal, jak Steve přecházel po kuchyni a hledal něco k jídlu. Mohl jsem díky tomu říct, že bylo právě něco před druhou hodinou. To chodíval Steve každý čtvrtek domů. Dříve než mi vtrhl do pokoje jsem vstal a snažil se rozhýbat ztuhlé svaly. Oblékl jsem si své oblíbené černé pláťáky a černé tričko, které leželo navrchu v mé skříni. Vyšel jsem z pokoje a šel pozdravit Steva.

„Čau brácho,“ kývnul jsem na něj a sebral ze stolu mp3ku, abych byl připravený vyrazit.

„Č-čau Jerry, jak je?“ pozoroval mě.

„Fajn. Hele razím pryč, chceš něco donést?“ zeptal jsem se ho.

„Ne. Díky. Ale doufám, že si ze mě děláš srandu, venku začne každou chvíli pršet a ty jdeš v tričku?“ řekl káravě a vykulil oči.

„No vidíš to, mikinu jsem chtěl,“ pousmál jsem se a sebral ze židle tmavomodrou mikinu.

„Vrať se brzo, večer budou v telce zápasy v bahně,“ mávnul na mě.

„Jo, jasně. A díky za připomenutí. Čau večer,“ mávnul jsem na něj a zachumlal se do mikiny.

„Čau, ty blázne,“ zašeptal Steve a já se rozesmál.

Vylezl jsem před dům a zhluboka se nadechl. Cítil jsem ve vzduchu vodu. Přesně takovou vůni vzduchu jsem miloval. Vzal jsem si z garáží kolo a vyrazil směr zahrada. Stejně jako v neděli, pomyslel jsem si, ale nechtěl jsem o tom dál přemýšlet. Cestou jsem potkal jen pár známých, za což jsem byl rád a nějak prapodivně jsem se uklidnil. Možná i díky Elend a jejich Moon Of Amber, miloval jsem ji. Zašátral jsem v kapse a odemkl těžký kovový, ale hlavně starý, zámek. Spustil jsem řetěz, který s rozcinkal a otevřel bránu, která ztěžka vrzala.

Probíjel jsem se neopečovávaným roštím a vysokou usychající travou. Z větvoví vylétávali vyděšení ptáci a já se usmíval. Věděl jsem, že za chvilku budu na svém místě. Na místě, které jsem si koupil už jako mladší a kde jsem měl své vlastní, osobní království. Došel jsem až k vysokému oplocení s ostnatým drátem navrchu. Přes něj jsem už viděl svoji malou zahrádku, o které nikdo nevěděl. Druhým klíčkem jsem odemknul branku a zase ji za sebou zamknul. Byl jsem tam, na svém nejmilejším místě. Procházel jsem mezi záhony a rukou hladil květy nejroztodivnějších barev a tvarů. Došel jsem až doprostřed pozemku, kde jsem je pěstoval. Mé krásky. Mnou vyšlechtěnou odrůdu běloskvoucích plnokvětých růží s nezaměnitelnou vůní. To právě s nimi jsem měl v plánu si vydělat. Jedinečné a dokonalé. Chvilinku jsem si s nimi povídal a hladil jejich stonky, lístky a kvítka. Našel jsem postřik a zajistil jim dalších několik týdnů bez škůdců. Nakonec jsem odstřihl jednu z mých krásek a rozloučil se s nimi. Zamkl jsem branku a probil se zpět ke kolu. Zavřel jsem druhou bránu a vyjel směr hřbitov.

Dorazil jsem tam za deset minut tři a nechal si kolo u vchodu do staré části hřbitova. Skryl jsem ho za křoví, kde ho nikdo jiný, krom mě neměl šanci najít. Odstrčil jsem kovovou branku, která vrzala a nechtěla spolupracovat. Nakonec jsem ale zvítězil a s pořádným opřením ji otevřel. Zavřel jsem za sebou a mířil ke své stařičké lípě. Vnořil jsem ruku do jejího majestátního kmenu a vytáhl svůj deník. Začal se zvedat vítr a první kapky dopadaly na prahnoucí lístky trávy. Odložil jsem růži na kupku listí a otevřel jej. Za poslední zápis z minulé neděle jsem si začal načrtávat růži. Věděl jsem, že se ještě nemůžu přiblížit ke smutečnímu místu, a tak jsem kreslil ten dokonalý květ.

Když jsem byl takřka spokojen se svým výtvorem, schoval jsem deník zpět do kmenu lípy a pomalu se loudal k síni. Věděl jsem, že teď už nikdo venku nebude, a tak jsem bez strachu kráčel blíže a blíže. Po cestě jsem ještě zkontroloval květiny. Stále byly bezchybné, dokonalé. Přes první z několika písní od mého oblíbeného interpreta jsem uslyšel ze síně povědomou melodii. Vypnul jsem mp3ku a odložil růži na starý mrtvý pařez a začal opatrně lézt na plot, abych se okýnkem mohl podívat dovnitř. Zrovna vyváděli pryč hroutícího se muže, zřejmě Victoriina otce. Teprve když jsem přitiskl hlavu na okénko, rozeznal jsem mně známou One Last Goodbye od Anathemy. Zaposlouchal jsem se do melodie a přistihl se, jak sním o krásce ze svých snů. Jakmile hudba dozněla, přítomní se zvedli a šli k rakvi, naposledy se rozloučit s Viky. Neviděl jsem dovnitř, ani na fotku v rámečku, postavenou poblíž. Trochu mě to zamrzelo.

Dveře se otevřely a hosté mířili za rakví k místu, kde Viky uloží do země. Všichni plakali, jen někteří místo slz potichu vzlykali. Potichu jsem sebral růži a odcházel dál směrem napravo. Po chvíli, když každý vhazoval květ na rakev, začaly z nebe padat další kapky vláhy. Lidé rychle odcházeli, ale já zůstával a vyčkával opodál. Za chvíli přijel traktůrek s náhrobním kamenem a deskami. Zastavil nedaleko mě a vyčkával, až zahrabou čerstvý hrob, stejně jako já. Pršelo na mě, ale mně to nevadilo, déšť jsem měl vždycky rád. Po chvíli byl již hrob zcela zasypán a na svá místa byly umístěny všechny mramorové desky. Ještě jsem vyčkal, než muži odjeli a pak jsem vystoupil ze svého úkrytu.

( http://www.youtube.com/watch?v=dcEX_gT1n2g)

Začala hrát jedna z mých nejoblíbenějších písniček od Alcest a já si pobrukoval. Blížil jsem se k jejímu hrobu, ale stále jsem byl pro jistotu obezřetný. Na chvíli jsem se zastavil, abych si přivoněl k mému oblíbenému aroma mé růže a vlasy mi ve větru padaly do obličeje, což se mi moc nelíbilo. Po prvních pár tónech jsem ho uslyšel. Ten neskutečně známý hlas, který si pobrukoval se mnou. Zbystřil jsem a vyndal si jedno sluchátko. Samozřejmě..... bylo ticho.

„Už blázníš. Měl by sis zajít na psychiatrii, jak ti všichni radí,“ zamumlal jsem si pro sebe.

Nervózně jsem se blížil k jejímu hrobu a byl pln očekávání, co přijde. Na čistém náhrobním kameni bylo její jméno vyryté a postříbřené. Poklekl jsem a dotkl se jejího náhrobku. Celým tělem mi znovu přejel ten mrazivý pocit a já se mírně otřásl. Položil jsem jí růži na náhrobek a prsty přejížděl záhyby jejího krásného jména. S každým dalším dotekem mě mrazilo znovu a znovu a já se otřásal. Nakonec jsem si všiml její fotky vsazené do rámečku. Prsty jsem ji pohladil, aniž bych na ni více zaostřoval. Tělem mi projelo až bolestivé škubnutí a bodlo mě u srdce.

„Vik,“ povzdechl jsem si tiše. „Bylo ti jen sedmnáct. O rok méně než mně. Proč je tenhle svět tak krutý? Lidé, jenž si život zaslouží, umírají a ti, kteří by žít neměli, jsou tu stále. Vik, nová princezno tohoto pochmurného místa, vítám tě zde,“ řekl jsem jí a přivoněl k růži.

U srdce jsem pocítil hřejivý pocit a nechápal jsem, co se to se mnou děje. A proč jsem najednou cítil, že se na mě někdo dívá? Ještě maličko jsem se sehnul a zaostřil na její fotku. Ne! To nemůže..... panikařil jsem. Nemohl jsem skoro dýchat. Mé srdce bilo, jako bych měl každým okamžikem zemřít. Hleděly na mě. Její dokonalé upřímné modré oči. Má princezna. Má kráska. Jediná žena, pro kterou jsem chtěl žít. Jediná žena, která po několik dní pro mě existovala. Jediná v celém širém vesmíru.

Rychle jsem se naposledy dotkl růže, kterou jsem ji tam zanechal a jen na okamžik se otočil. Uzřel jsem ji. Nezměněnou. Stejně dokonalou. Stála tam a prohlížela si mě. Ne! Já snad sním. Co se to děje? Jak je tohle všechno možné? Hlavou mi běžely tisíce otázek. Srdce mi utíkalo jako o závod a já nevěděl. Nevěděl, co mám dělat. Bylo mi zle od žaludku. Celým tělem mi běhal mráz a mravenčení. Jen jediný pohled. Jen jediný okamžik. Jen v tento den. Na tomto místě. Už navždy. Přestal pro mě existovat svět. Jen díky..... ní. Vše kolem mě se mohlo propadnout do nejhlubších propadlin Země, do Pekla, jen ať. Pro mě byla jen jediná věc. Jen jediná osoba. Jen ona.

Neschopen čehokoli jsem co nejrychleji odcházel pryč. Jakmile jsem jí zmizel z dohledu, rozeběhl jsem se. Neskutečnou rychlostí jsem míjel hroby. Do staré části hřbitova jsem běžel již bez dechu. Zakopl jsem o kořeny lípy, ale ihned jsem se zvedl a utíkal dál. S bránou jsem ani nebojoval a vystřelil tryskem ke kolu. Nasedl jsem na něj a co nejrychleji zmizel. Byl jsem pryč z tohohle proklatého místa. Pryč od ní.

Domů jsem dorazil brzy, celý promoklý, ale psychicky jsem na tom byl mnohem hůře. Zamknul jsem se v pokoji a ze všech plic začal řvát. Zhroutil jsem se před skříní a hleděl do prázdna. Přesně tak jsem se teď cítil, prázdný. Steve byl rychle u mě, vykopl dveře. Vnímal jsem jen jeho zastřený hlas, když na mě křičel a jeho vyděšený výraz. Zmohl jsem se jen na jediné slovo.

„Victorie,“ zašeptal jsem a propadl do hlubin nevědomí.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 17. A já ji uviděl: