Dokud nás smrt znovu nespojí - 12. 4 roky • OurStories.cz ~ naše povídky

Konečně jsem se dokopala sem dát zbytek napsaných kapitol mé povídky... takže v následujících hodinách, nebo dnech se tady objeví kapitoly 12-22... A pak se snad dokopu napsat i 23. a další ;) Takže máme tu 12. kapitolku, kde se na příběh zadíváme tak trošku jinýma očima...

06.08.2009 (10:42) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 868×

2.6.2009

Už přes tři roky sem chodím den co den. Už přes tři roky jim dávám na hrob kytici, pokaždé, když je výročí jejich úmrtí. Jak já je miloval. Miloval jsem svoji matku více než kohokoli na světě. Miloval jsem i jeho, už dávno jsem zapomněl, proč jsem ho dříve nenáviděl. Miloval jsem ho i přesto, co mi jako malému dělal. Přes všechny ty sviňárny. Možná i díky nim. Ne, to si nemůžu připouštět. Nemiloval jsem ho, protože mě šoustal, miloval jsem ho, protože to byl můj otec.

Bloudil jsem mezi starými náhrobky. Jména jejich majitelů jsem znal už skoro nazpaměť. Chodil jsem sem už moc dlouho. Pamatoval jsem si už každý náhrobek jako celek, každou část výzdoby, každý záhyb, barvu písma. Procházel jsem kolem nich a snažil se je nevnímat. Dneska to byly přesně čtyři roky. I proto jsem měl namířeno do staré části. Nikdo tam nechodí, budu mít klid. Míjel jsem starou vrbu, která byla branou do staré části. Seděly tam. Jako každý týden, co jsem je tu potkával.

„Mary, už jsem jde zase,“ říkala jedna babka a myslela si, že ji neslyším.

„Je fakt divnej,“ odpovídala druhá.

Jako obvykle jsem na ně vrhnul znuděný úsměv a pozdravil, aby zase neměly řeči. Zase se za mnou ohlížely, ale já věděl, že mě nebudou sledovat. Na to měly moc chatrné kosti. Za chvíli už jsem ji viděl. Blížil jsem se ke staré vykotlané lípě, u které jsem trávil většinu času, pokud jsem zrovna nebyl v bytě a nenechal se prudit spolubydlícím.

Sice byl Steve celkem fajn, ani se mě nevyptával na minulost, ale stejně mě štval. Už jen ta jeho přítomnost..... to, že chtěl furt někam chodit a balit holky. To fakt není nic pro mě. Stačilo mi to jednou, když si přived do bytu nějakou černošku. Nic proti černochům, ale tahle byla hrozná. Stejně ho nechápu. Měl problémy se zákonem kvůli drogám a teď si vodil na byt cizí holky, aby si spolu dali jointa. Steve byl vlastně úplnej debil.

Dál jsem proházel kolem starých hrobů, po kterých zbyly jen kopečky hlíny a snažil se zaplašit myšlenky na svého spolubydlícího. Povedlo se to rychle. To jsem na tomhle místě miloval. Byl tu takový klid. Ticho. Místo k přemýšlení o věcech, o kterých jsem přemýšlet musel. Lípa už byla zatraceně blízko a začal foukat vítr. Super. Už tak to tu bylo pochmurné. Ale co, pořád lepší než déšť. Přišel jsem až k lípě a sáhl dovnitř díry. Odhrnul jsem tlející listí a vytáhl svůj deník. Malou knížku s černým převazem a třemi vyrytými písmeny J.O.S. Jak já to jméno nenáviděl. Pokaždé mi připomnělo, kdo jsem.

Držel jsem deník a otevřel ho na poslední straně. Už jsem tu dlouho nebyl, poslední zápisek byl starý více než dva týdny. Bylo tomu tak každé jaro. Když slunce hřálo a všechno se začínalo zelenat. To mi pokaždé trochu zvedlo náladu. Podíval jsem se do koruny mezi suché větve a dal se do psaní.

Už jsou to čtyři roky, co jsem se „osamostatnil“ a odtrhl od svého kamaráda. Už čtyři roky. Asi to tak nemělo dopadnout. To já jsem měl být na jeho místě. To já měl být dneska daleko odsud. Už celý život uvidím, co se stalo a ponesu to na bedrech.

Seděl jsem pod lípou a vzpomínal. Den se pomalu přehoupl ve večer a já vyrazil zpátky do bytu. Ke Stevovi a nudnosti všedního bytí.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování