Dohoda - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak to bylo s Elenou už víte, ale co chudák David? Zdaleka to nemá snadné a tak ho přijede vysvobodit princ na bílém koni. :D
PS: Doufám, že tímhle dílkem si u Vás všechno vyžehlím. :)

25.11.2010 (19:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1130×

Pozdě

Je to jako ztratit duši, přesně takhle jsem se cítil, když jsem ztratil všechny naděje. Chodil jsem po panství a bylo mi jedno, co se dělo okolo mě. Když jsem neměl náladu na procházky, trávil jsem dny ve své pracovně a nebo v pokoji. Neuvěřitelně mi chyběla a já to vzdal tak brzy, nejraději bych si sám dal zleva zprava, ale neměl jsem na to dost síly.

„Pane, přijela návštěva!“ oznámil mi chlapec, nevěnoval jsem pozornost, kdo to byl a bez váhání jsem vyrazil do vstupního sálu. Doufal jsem, že to byla Elena, přál jsem si, aby to byla ona, ale čekalo mě zklamání. Byl tam Liam. Měl jsem svého přítele rád, ale Elena byla něco jiného.

„Proboha! Vypadáš, jako by si probděl celý půlrok!“ zhrozil se. Měl pravdu, po nocích jsem se toulal a nebo tupě zíral z okna doufajíc, že v něm zahlédnu Elenu.

„S Rachel jsme o Tebe měli starosti a tak jsem se vydal za Tebou. Rachel nemohla, nemohla nechat Daniela chůvám.“ Snažil jsem se o úsměv, ale od té doby... to nešlo.

„Potřebuješ společnost jako sůl. Dnes se mi už nechce, ale zítra se mnou vyrážíš k nám domů, my s Rachel se už o Tebe postaráme,“ oznámil mi jako by nic a šel do stále připraveného pokoje pro hosty.

Zůstal jsem tam stát, ale přišlo mi to divné a tak jsem se po chvíli odebral do pracovny. Potřeboval jsem se nějak zabavit a nudné papírování mi zabralo hodiny. Vysvobodit mě přišel Liam s úsměvem na tváři. Se zájmem jsem zvedl hlavu od papírů a nechal si vylíčit jeho plán.

„Pojedeme na lov, to Ti hned zpraví náladu,“ oznámil a pomalu, že mě neodnesl ke stájím. Když mě Dereck ucítil, začal neklidně přecházet ve své stáji. Došel jsem k němu, osedlal jej a byl jsem připraven vyjet. Liamovi to trvalo trochu déle, ale mě to vůbec nevadilo.

Vyjeli jsme vstříc přírodou, už dlouho nebyl na vyjížďce, až moc mi to připomínalo Elenu. Lov nedopal nijak skvěle. V lese po zvěři nebyla ani stopa a tak nám nezbývalo, než se kochat přírodou.

Se západem slunce jsme se vydali zpět na mé panství. Právě se chystala večeře a já se rozhodl, že po tak dlouhé době bude dobré se zase pořádně najíst. Kuchařka jako vždy nezklamala a my jsme se společně pustili do výtečného jídla. U večeře nikdo z nás nepromluvil a po večeři jsme se vydali do svých pokojů.

Běhala po zahradě a rozsypávala kolem sebe okvětní lístky. U stromu seděla malá dívenka, až příliš podobná Eleně a smála se. Byl to takový ten šťastný dětský smích.

„Davide!“ zvolala Elena a rozběhla se směrem ke mně. Otevřel jsem náruč, tak aby mi do ní mohla vpadnout, jenže ještě než mi stačila vběhnout do náruče, ozářilo mě světlo.

Probudil jsem se, bylo to tak živé, až jsem si myslel, že to byla pravda. Jediné co mi nedalo zase usnout, byla ta holčička. Trochu mě to mátlo, ale když jsem se konečně přesvědčil, že to byl jen sen, vypustil jsem to z hlavy.

Bylo ještě brzy na snídani a tak jsem se vydal na zahradu. Byl znova podzim, pomalu se blížila zima a přesto bylo ještě teplo. Listí už dávno zežloutlo, po případně zhnědlo. Tráva byla tmavě zelená a občas jsem v ní zahlédl nějakého malého broučka.

Slunce pomalu stoupalo a tak jsem se vrátil do domu. Na stole v jídelně už byla přichystaná snídaně a tak nebyl důvod zahálet. Liam se po chvíli přidal a čas odjezdu se pomalu blížil. Jak moc mi to připomínalo období, když jsem byl ještě s Elenou. Jedl jsem, jak nejpomaleji jsem mohl, přesto ve mně housky mizely až příliš rychle.

Liam zavelel a já chtě nechtě vyrazit do stájí. Dereck už byl připravený a tak jsme mohli vyjet. Cesta netrvala nijak dlouho, jen pár dní. Rachel mě mile uvítala i se synkem a poslali si vybalit věci do pokoje. Nehodlal jsem je využívat dlouho, měl jsem v plánu za několik dní – možná týdnů – vyrazit zase domů.

Daniel, za tu dobu co jsem ho neviděl, vyrostl. Byl roztomilý, ale v jeho očkách byly malé plamínky nezbednosti. Rachel si s ním hrávala na zahradě a Liam je spokojeně pozoroval. Snažil se většinu času věnovat mě, ale já ho chápal, byla to jeho rodina. Čas od času s Danielem někam mizela a mě to bylo upřímně jedno, jenže Liama zajímalo, kam s ním pořád utíká. Dokonce měl v úmyslu, jí ho vzít, ale zabránil jsem mu v tom – zabavil jsem ho a když Rachel odešla, bylo už pozdě. Byli spokojení až na to, že Liam chtěl mít taky někdy „pánský“ víkend – chtěl, abychom my tři (já, Liam a Daniel) něco společně podnikli. Jen jsem se smál, když se s ním Rachel hádala a pořád nacházela argumenty, proč mu jej tady nenechat.

Přerostlo mi to až přes hlavu a tak jsem se vydal sám napospas městu. Procházel jsem náměstím, parkem a zabloudil ke mně dobře známému domu. Povzdychl jsem si a vkročil na cestičku vedoucí ke dveřím. Došel jsem až ke dveřím a zhluboka se nadechl. Lehce jsem zaklepal a někde v největším zákoutí mě hlavy jsem doufal, že otevřít přijde Elena.

Otevřela nějaká služebná, neznal jsem ji.

„Dobrý den, hledáte někoho?“ mile ze zeptala.

„Hledám paní Raynoldsovou,“ oznámil jsem a čekal na kladnou odpověď.

„Bohužel mám pro Vás špatnou zprávu, přišel jste pozdě, před chvílí odjela.“

„A kdy se vrátí?“

„No, jak bych Vám to řekla,“ uvažovala nahlas.

„Ona se už nevrátí, přestěhovala se neznámo kam.“ všechny naděje pohasly, už ani nebyla naděje, že bych našel její matku. Otočil jsem se, poděkoval za informaci a se svěšenou hlavou jsem se vydal zpět do Liamova domu.

…

Ani jsem se nenadála a už z ní byla krásná dvouletá holčička. Vlásky jí volně vlály ve větru, dováděla s Danielem a já se jen kochala pohledem na ně. Rachel se na ně dívala podobně, musela jsem se tomu zasmát.

„Už nějaký čas u nás bydlí David,“ porušila ticho mezi námi, upoutala mou pozornost. V životě by mě nenapadlo, že by u nich mohl bydlet. Bylo na čase znovu změnit místo bydlení.

„Jak dlouho?“ nemohla jsem se nezeptat.

„Už něco přes rok, omlouvám se, že jsem ti to neřekla dříve, ale já měla starosti s Liamem,“ usmála se na mě.

„Omlouvám se, že ti způsobuji nepříjemnosti, ale za nedlouho už si nebudeš muset vymýšlet. Znova se budu s Alice stěhovat a tentokrát dál,“ oznámila jsem jí můj nápad.

„To nemyslíš vážně? Kam já budu chodit, když budu mít těch dvou až nad hlavu?“ panikařila.

„Neboj, někoho si najdeš,“ povzbudivě jsem se usmála a v hlavě budovala plán, jak přesvědčit svého zaměstnavatele, aby mě poslal na jinou pobočku v jiném městě.

Brzy se začalo stmívat a Rachel musela domů, Liam o ni a Daniela měl určitě strach.

„Maminko! Maminko!“ křičela Alice svým sopránkem.

„Ano?“ usmála jsem se na ni.

„Dandy mi dal pusinku,“ usmívala se a tančila okolo pohovky. Nemohla jsem se nesmát.

Po večeři jsem ji uložila do postele a jako každý večer jsem jí vyprávěla pohádku. Samozřejmě jako pokaždé, chtěla další a další.

„Maminko?“ zašeptala, když už jsem si myslela, že spala.

„Copak zlatíčko,“ otočila jsem se k ní a pohladila ji po jejich vláscích.

„Kde je tatínek?“ zeptala se. Touhle otázkou mi vyrazila dech, nebyla jsem na ni připravena.

„Jak jsi na to přišla?“ snažila jsem se změnit téma.

„Dandy mi povídal o svojem tatínkovi, ale já žádného nemám,“ zesmutněla.

„Ale máš zlatíčko,“ usmála jsem se na ni a s přesvědčením, že jsem ji uklidnila, jsem se chtěla odporoučet do svého pokoje.

„Jak vypadá a kdy se za mnou přijede podívat?“ vyptávala se potvůrka jedna.

„Víš, tvůj tatínek je ten nejkrásnější na světě, vypadá jako princ z tvojí nejoblíbenější pohádky. Jednou za tebou určitě přijde, zazvoní na zvonek a když otevřeš bude tam stát,“ povídala jsem tiše a zdálo se, že Alice pomalu usínala. S obrovskou opatrností jsem se zvedla a vydala ke dveřím. Otevřela jsem je a byla připravena odejít.

„A proč s námi není?“ zeptala se.

„Alice! Měla by si už spát!“ okřikla jsem ji a v duchu se smála, jak moc byla podobná svému otci a ani to nevěděla.

„Dobrou,“ zašeptala. Ještě jsem k ní došla, abych jí dala pusu a pohladila. Poté jsem se vydala do svého pokoje a otevřela si svou nejoblíbenější knížku.

Shrnutí // 20. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování