Dohoda - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se všem, ale škole hold neporučím - chtějí po nás nadlidské výkony. V minulé kapitole jsme skončili porodem, nastává doba po porodu. Jak se s tím vyrovná Elena? A co dokáže jedna malá procházka?

22.11.2010 (16:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1019×

Rachel

Probudila jsem se se svítáním. Rozhlížela jsem se po pokoji, ale moje malá Alice nikde nebyla. Začala jsem být neklidná, ale za dveřmi jsem uslyšela nějaké hlasy a ty mě uklidnily. Dveře se otevřely a v nich stála má matka s mou malou Alice v náručí. Vykouzlil se mi úsměv na tváři, jen co jsem ji zahlédla.

„Dobré ráno,“ přivítala mě. Ani jsem jí neodpověděla a natáhla jsem ruce, aby mi do nich položila Alice. Jen se usmála a předala mi ji. Spinkala, ale i přesto jsem viděla, jak byla krásná a především byla moje, moje dcera. Matka odešla a tím mi dala možnost vychutnat si její přítomnost.

Rostla jako z vody, už v půl roku byla velké miminko. Chodila jsem s ní na procházky do nedalekého parku. Dnes jsem si cestu zkrátila přes náměstí, jindy jsem chodívala okolo. Procházela jsem se, míjela spoustu lidí a obchodů. Zahlédla jsem jeden nádherný obleček. Zamířila jsem do obchodu, ve kterém byl vystaven.

Dveře se s lehkým cinknutím do zvonku otevřely a já ucítila příjemnou vůni obchodu. Prodavačka se na mě už od pultu usmívala a veselým krokem vyrazila směrem ke mně.

„Mohu Vám pomoci?“ zdvořile se zeptala.

„Mohla byste mi podat ten žlutý obleček ve výloze?“ odpověděla jsem jí otázkou.

„O, samozřejmě,“ mile se usmála a vydala se k výloze. Jen co mi ho podala, odnesla jsem Alice na „převlékací“ pult pro miminka. Pomalu jsem ji stahovala všechno oblečení, až na plínečku. Usmívala se na mě, milovala převlékání. Vesele sebou vrtěla a já měla vážně co dělat, abych ji oblékla. Vypadala sladce, jako malé sladké lízátko, nejraději bych si ji dala jako zákusek.

„To je ale krásné miminko!“ slyšela jsem ženský hlas za sebou. Trhla jsem sebou, byl mi povědomý.

„Omlouvám se,“ položila mi ruku na rameno a já se otočila. Nemohla jsem uvěřit svým očím, byla by to až moc velká náhoda, ale ona přeci bydlela ve stejném městě jako má matka.

„Eleno?“ vyhrkla překvapeně. Jen jsem kývla. Obě jsme se na sebe dívaly s překvapením v očích. Po nějaké době mi to začalo být nepříjemné a tak jsem stočila oči někam jinam. Všimla jsem si kočárku, musel v něm být Daniel.

„Co tady děláš?“ vyrušila mě z přemýšlení.

„Kupuji oblečení pro mou sestřičku Alice,“ zalhala jsem.

„Chceš mi snad namluvit, že je to tvá sestra? Podívej se na ty oči, stejné jako David.“ Neobelhala jsem ji. Věděla jsem, že není hloupá, ale nechtěla jsem jí všechno říkat.

„Vy jste ve městě? Proč jste nepřišli? A kde je David?“ vyptávala se.

„Moc otázek a na všechny dostaneš odpovědi,“ snažila jsem se na ni usmát. Jen co jsem zaplatila obleček, zamířily jsme do nejbližší kavárny.

„Dáte si něco?“ zeptala se mile servírka.

„Kávu,“ řekly jsme obě najednou a hned na to jsme se i se servírkou rozesmály.

„A pro děti?“

„Mléko, prosím.“ Servírka odešla a my zůstaly v koutě samy. Nechtěla jsem začít mluvit a tak jsem se zahleděla do jednoho z rohů.

„Co se děje?“

„Jen,“ vzdychla jsem.

„Co jen?“

„Jen jsem od Davida odešla,“ řekla jsem pravdu a neuvěřitelně se mi ulevilo. Měla čas tuhle skutečnost pozřít, jelikož přišla servírka s naší objednávkou. Když odešla mohly jsme se znova pustit do hovoru.

„To myslíš vážně?“ nechtěla tomu uvěřit. Nezmohla jsem se na nic víc než na přikývnutí.

„Jak se to stalo?“

Začala jsem úplně od začátku, sice jsem měla v plánu, že budu lhát, ale měla jsem zvláštní pocit, že ona byla mou jedinou kamarádkou. Nic jsem nevynechala ani sebe menší detail. Skončila jsem porodem a obdobím bez něj, které moc lehké nebylo, ale díky své matce jsem ho zvládla.

„Nemám slov,“ vydechla po pozorném poslouchání příběhu, chvíli jsem si připadala, jako bych citovala příběh z nějaké knihy, ale opak byl pravdou.

„Doufám, že Liamovi nic neřekneš.“

„To je samozřejmost,“ usmála se na mě, ale já věděla, že nebyla moc ráda, když musela mít před svým vlastním mužem tajnosti.

Začaly jsme se stýkat častěji a nechávaly děti, aby si společně hrály. Chodívala jen k nám, protože Liam by mě poznal a pak by přijel David a vůbec bych si nedokázala představit, co by se dělo.

„Chybí ti?“ zeptala se a tím mě vytrhla z poklidného sledování našich dětí. Nemusela jsem hádat, koho mysela.

„Ani nevíš jak,“ vydechla jsem s pohledem stále na Alice a Danielovi.

„Tak proč se nevrátíš?“

„Myslíš, že by mě vzal zpět i s Alice?“ Dlouho přemýšlela a to mě dovedlo k názoru, že asi ne, možná mě samotnou by ještě přijal, ale malou ne. Trápilo mě to, vždycky když jsem podívala do jejích malinkých očiček viděla jsem Davida. Prvních pár měsíců jsem ho viděla všude, ale časem jsem se „probudila“.

Večer jsem tiše plakala, aby mě nikdo neslyšel ani malá, protože by se rozplakala a to jsem nechtěla.

„Holčičko, co se děje?“ pohladila mě matka po vlasech.

„Nic,“ zašeptala se a modlila, aby odešla.

„Já to na tobě vidím, něco se děje a možná jsem našla řešení,“ podívala se na mě a měla v očích jiskřičky.

„Přestěhujeme se, je čas opustit tohle místo plné vzpomínek,“ usmála se a odešla. Měla pravdu, ale já nechtěla pryč, bylo to jedno z mých nejoblíbenějších míst, vlastně to bylo moje nejoblíbenější místo na světě.

…

„Je čas vyrazit!“ zvolala do domu. Naposledy jsem rozhlédla po domě a přehrála si v hlavě všechny vzpomínky. Sevřela jsem Alice pevněji v náručí a zavřela za sebou dveře a s nimi i další kapitolu svého života.

Shrnutí // 19. kapitola

Omlouvám se ještě jednou všem čtenářům. :)

Chci Vám jen říci, že já osobně jsem povídku chtěla ukončit už dávno - konkrétněji se měli Elena a David usmířit, narodit se jim mimi a mít šťastný život, jenže moje nezbedné prstíky si začaly psát, co chtěly a tak vznikl další problém. Přesto všechno se blížíme do finishe. :)

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování