OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 12. kapitola

01.11.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1007×

Výkupné

„Vstáváme!“ zakřičel jeden z nich do pokoje. Došel k posteli, popadl mě za paži a odtáhnul mě k jejich koním. Snažila jsem se mu vzpírat, ale nebylo mi to nic platné. Přehodil mě na koně a pokynul ostatním, aby vyjeli.

Vrátili jsme se zpět k tomu lesu. Rozdělili jsme se do dvou skupinek. Já jel s Liamem a pár dalšími. Cestou jsme prohledávali, různé rokliny a jeskyně, ale nikde nikdo.

Asi po dvou hodinách cesty jsme narazili na starou chatrč. Byla to jedna z možností, kde ji mohli ukrýt. Neváhal jsem a seskočil z koně. Nejrychleji, jak jsem mohl, jsem se rozběhl a vrazil dřevěnými dveřmi dovnitř.

Někdo tam byl. Na stole bylo použité nádobí a dveře do jednoho pokoje byly otevřené. Doufal jsem, že tam bude, ale opak byl pravdou. Už začínal ztrácet naději, když jsem si všiml šatů v rohu místnosti. S jistotou jsem mohl určit, že patřily Eleně, ještě měly její vůni.

Bylo to jediné, co mi po ní zůstalo. Chtěl jsem se už rozběhnout za Liamem, ale všiml jsem si popsaného papíru. Stálo na něm, že jsem se musel vzdát veškerého majetku, který jsem vlastnil. Především jsem musel opustit dům a dorazit na určené místo za tři týdny.

Do místnosti začala vnikat vůně, mě dobře známá. Voněla krásně, až se mi začaly sbíhat sliny. Dveře se otevřely a do místnosti vniklo světlo. Snažila jsem si krýt oči před tím, ale měla jsem svázané ruce.

S bodavým světlem vešel dovnitř i muž, který mě před tím zachránil, s talířem jídla. Musela jsem se přemáhat, abych se na něj nevrhla. Klekl si ke mně na zem a ze zadní kasy svých kalhot vytáhl nůž.

„Ne prosím!“ křičela jsem hystericky, ale přestala jsem, když jsem ucítila, že mám volné ruce.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a začal mi podával jídlo. Hladově jsem po talíři natáhla ruku a nedočkavě čekala, až mi do ní talíř položí. Jen co jsem měla talíř v ruce, zvedl se a odešel.

Etiketu jsem už zahodila dávno a tak nebyl důvod a ostýchat se. Nevěděla jsem vůbec, co to bylo, ale měla jsem šílený hlad a snědla bych klidně všechno. Nemohla jsem s jistotou určit, že už mě věznili týden, protože odsud vůbec nešlo poznat, jestli byl den, nebo noc. Možná mě už věznili dva týdny.

Nabrala jsem neznámou hmotu do ruky a strčila si ji do pusy. Rychle jsem žvýkala, abych si do pusy mohla dát další sousto. Talíř jsem i vylízala a položila vedle sebe. Měla jsem stále hlad, ale můj žaludek začal protestovat. Z ničeho nic v něm začalo kručet a pak jsem pocítila, jak se mi jídlo vracelo zpět do úst. Všechno to ze mě vypadlo. Naštěstí jsem se stačila naklonit na stranu. Začala jsem se dávit, ale po chvíli to ustalo.Do dveří vrazil zase ten muž a za ním ten pobuda.

„Podívej se co udělal,“ řekl znechuceně ten pobuda.

„Ta vajíčka nebyla zkažená,“ přemýšlel nahlas „zachránce“ a vůbec si poznámky toho pobudy nevšímal. Pak se najednou zamračil a otočil na něj.

„Že si ji znásilnil?!“ začal na něj křičet.

„Ne, nic jsem jí neudělal, ne že bych nechtěl,“ odpověděl.

„Přísahej na svůj život, že ses jí ani nedotkl!“ chytil ho za límec – možná za krk - a přísahala bych, že se trochu zvedl do vzduchu.

„Nic jsem jí neudělal,“ zachraptěl. Pomalu ho pustil a ten pobuda mohl utéct. Otočil se zpět ke mně.

„Těhotná,“ zašeptal a podíval se na mě takovým tím záhadným pohledem. Po chvíli se otočil a zavřel za sebou dveře.

Pomalu jsem vzdávala naději, ale pro to maličké jsem byla ochotna žít a navíc jsem si byla jistá, že mě David hledal. Den ode dne jsme zvracela jídlo a nebylo mi zrovna nejlépe, ale byl jsem ochotná to všechno vydržet.

Abych nemyslela na tu špinavou díru a na všechno okolo, začala jsem si v duchu přemítat, jak by miminko mohlo jmenovat. Na chuť mi přišlo jméno Alice. S miminkem jsem si začala povídat, ale jenom v duchu, jinak by si určitě mysleli, že jsem se zbláznila.

Byla v něm měkká postel a deka, kterou jsem se mohla přikrýt, když mi byla zima. Chyběla mi teplá náruč Davida. Upokojovala jsem se tím, že jsem si nechávala o něm zdát a o krásných chvilkách, které jsme spolu zažili.

Začali se o mě starat mnohem více a i ten pobuda. Jednou mi donesli šaty, že se půjdu podívat za jejich pánem.

Vedli mě dlouhými chodbami až do velkého sálu, poté se se mnou vydali do pracovny a nechali mě tam.

„Vítej, Eleno!“ozvalo se z křesla, které bylo natočené ke krbu. Začalo se pomalu otáčet a z něj se zvedl dobře urostlý muž. Trochu mi připomínal Davida, ale jen co jsem zahlédla jeho bezcitné šedé oči, bylo mi hned jasné, že s Davidem určitě nemá nic společného.

„Omlouvám se, že jsem tě neuvítal dříve, ale nemohl jsem,“ usmál se a mě se zvedl žaludek. Jindy bych to přisoudila těhotenství, ale z něj se mi dělalo vážně zle.

„Oh, posaď se,“ snažil se na mě mile mluvit a pokynul mi na křeslo. Prohrábl si rukou své blonďáté vlasy a zahleděl se do mě.

„Je mi líto, že s tebou nezacházeli zrovna nejlépe, ale nemohl jsem to nijak ovlivnit,“ omlouval se mi a při tom se mi díval do očí.

„Zapomněl jsem se ti představit, jmenuji se James Sanchez a jsem Davidův bratranec,“ oznámil mi. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Jak mohlo být něco takového bratrancem mého Davida?

Shrnutí // 13. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 12. kapitola: