OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka z ulice - 7. kapitola

05.08.2014 (17:00) • liiii5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1232×

Jako by do mě uhodil blesk. Už jsem se chystala vyjít ven na ulici z domu, ale pohled z okna na schodech mě zastavil - výtahem jsem nejezdila, na to jsem z něj byla moc vystrašená. Venku, přímo pod lampou, stálo Billovo auto. Okamžitě jsem ho poznala, protože často stávalo před barem.

Černá stará fordka s oprýskaným lakem všude kolem. Okna měla tmavá, tudíž jsem se nemohla podívat dovnitř, ale to jsem ani nemusela, hned mi bylo jasné, kdo tam sedí.

Nešlo mi to do hlavy, jak mě našel? Musel mě sledovat! Jedině tohle bylo normální vysvětlení. Nic jiného mě ani nenapadlo. Netušila jsem, co bych měla dělat. Musela jsem přece jít do práce! Ale jak? Nechtěla jsem procházet kolem, třeba máma nemluvila jenom tak do větru. Třeba v tom autě sedí s nabušenýma chlápkama, co mě někam odtáhnou a já už se nikdy nevrátím zpátky. V hlavě mi pobíhaly myšlenky, jedna více nesmyslná než druhá.

Usadila jsem se na schodech a tam setrvala. Mrkal jsem na hodinky, v práci jsem měla být za půl hodiny. Nepřicházelo v úvahu, abych přišla pozdě, to by mi ten hajzlík mohl strhnout z výplaty a pro mě – světe div se – byla důležitá každá hodina. Navíc bych tam nejspíš musela uklízet ještě záchody jako trest.

Ještě chvíli jsem tam seděla a prosila Boha, aby odjel pryč. Moje přání se mi vyplnilo, ale zbývalo mi dvanáct minut, než budu muset začít obsluhovat. Neváhala jsem ani vteřinu, a když auto zahnulo na další ulici, vyrazila jsem do práce. Cestou jsem chvilkama běžela a chvilkama šla normální chůzí. To bylo převážně, když všude kolem bylo hodně lidí.

Nakonec jsem to stihla. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit, ale stihla jsem to a ještě mi zbývaly dvě minuty jako rezerva. Super. Navíc jsem cestou trošku zhubla, aspoň nějakou tu kalorii, a ještě si protáhla tělo. Nádherná ranní rozcvička, pomyslela jsem si a hodila na sebe zástěru.

„Dobrý den, Michaeli, dáte si to samé co vždy?“ mluvila jsem trošku zadýchaně, přece jenom jsem nebyla na sport v jakémkoli smyslu zvyklá. Tento muž k nám chodil často a já si ho docela oblíbila. Nechával mi slušná dýška a nechoval se jako prase, což se cenilo, protože většina mužů taková nebyla.

„Ano, prosím. Dneska vypadáš nějak zadýchaně, nějaký problém?“ Nebylo to poprvé, co se mě takhle vyptával, vlastně jsem k němu občas přisedla a trochu jsme si popovídali. Většinou to bylo příjemné, byl to rozumný člověk a ty já měla nejraději.

„Ráno jsem zaspala, a tak jsem musela jít trochu rychlejším krokem,“ odpověděla jsem a usmála se. Vlastně to bylo docela vtipné, když jsem se nad tím trošičku zamyslela.

„A s kýmpak si zaspala.“ Rozesmála jsem se spolu s ním.

„Přivádíš mě do rozpaků, nech toho.“ S úsměvem na tváři jsem odcházela hodit do kuchyně objednávku. Když jsem obsloužila všechny hosty, odešla jsem na toaletu. Zrovna jsem vycházela a zatáčela za roh. Bum, nabourala jsem do sádelnatého těla mého šéfa Billa. To bude řečí...

„Kde si byla?“

„Jsem jenom člověk.“ Pokrčila jsem rameny. „A mám své potřeby stejně jako ostatní.“ Co jiného jsem mu měla říct? Měla jsem stejné právo jít na záchod, stejně jako kdekdo jiný.

„A kdo bude obsluhovat zákazníky? Nemáš co chodit za vlastníma potřebama, dokud jsou v mém baru lidé, co mají vlastní potřeby.“

„Každý má své potřeby.“ Ty jedna dubová hlavo. „A než jsem odešla, tak jsem každého obsloužila a ujistila se, že nikomu nic nechybí. Navíc, jsem byla pryč sotva tři minuty a to – podle mého názoru – není moc dlouho.“

„Padej na místo!“ Prasátku došla řeč, jak tak koukám. Couravým krokem jsem se vydala zpět za bar. Zarazila jsem se. Kdy se mi v hlavě začaly objevovat tak sprosté – lépe řečeno né moc pěkné – přezdívky pro tohohle muže? Cítila jsem na prsou takový zvláštní pocit, možná něco temného. Zlobu, která se mi rozšiřovala až do konečku prstů, a já neměla tušení, co ji má na svědomí. Třeba jsem se po celých letech, kdy jsem byla hodná a nedávala najevo žádný vztek, celá naplnila a stačí jenom troška, abych celá bouchla. Přála jsem si, aby tohle celé bylo jenom mým výplodem fantazie, ale podle mého byla pravděpodobnost malá.

Celý den ubíhal OPRAVDU děsně pomalu. Bill nevynechal jedinou příležitost, aby mě zbuzeroval. Někdy mě dokonce ponižoval, jako když malé dítě upustilo na zem sklenici s limonádou a ten hnusák mě donutil, abych to – vkleče – vytřela s hadrem v ruce. Nebylo mi moc příjemné, klečet před stolem plných lidí. To opravdu nebylo nic pěkného.

Na konci směny mě dnes vystřídala Rebeca. George stále chyběl v práci – a upřímně řečeno, vůbec mi to nevadilo a dokonce jsem se i v temnějších momentech přála, aby byl nemocný co nejdéle. Tohle taky nesvědčilo o dobrém charakteru.

„Ahoj,“ pozdravila mě. Všimla jsem si, že byla u kadeřníka. Měla mnohem kratší vlasy a sem tam nějaký melírek. Slušelo jí to, ale určitě bych jí nedoporučovala, aby si vlasy zkrátila ještě více. V dlouhých vlasech jí to slušelo o moc více.

„Zdárek, pěkný účes.“ Jako správná kamarádka jsem jí vlasy pochválila. Doufala jsem, že ji tím potěším. A taky to vyneslo vytoužené ovoce.

„Děkuju.“ Vypadala, jako by vyhrála sportku. Rukama si vlasy pohodila dozadu a zase zpět. „Ani se neptej, kolik jsem za tohle zaplatila. No, alespoň doufám, že si toho to moje trdlo všimne. Zítra mi slíbil, že spolu půjdeme na oběd, tak ani nevíš, jak moc se nemůžu dočkat.“

„To jsem moc ráda a velmi ti to přeju!“ Zářivě jsem se na ni usmála. Pomalým krokem jsem se vydala ke dveřím, ale její hlas mě zastavil.

„Jestli nemáš co dělat, tak bys mohla jít se mnou a jednou mou bývalou spolužačkou večer na jednu párty, která se koná nedaleko odsud. Určitě by ses tam seznámila s nějakým fešáckým mužem.“

V mysli jsem si rychle projela můj služební týden a usoudila, že ten den mám jenom ranní směnu a tudíž bych mohla. „To by možná šlo, ale nebude to vadit tvojí kamarádce?“

„Ovšemže ne.“ Zasmála se. „Vlastně tam jde se svým přítelem a já bych byla jenom páté kolo u vozu.“ Super, takže já jsem taková poslední pomoc, potěší.

„Dobře, tak se ještě domluvíme.“ Už jsem byla skoro venku, ale znovu mě zastavila. No, já odsud snad neodejdu.

„Pokud by ses o to zajímala. Georgovi už je lépe a příští týden by se sem měl znovu vrátit.“ Jenom jsem pokývala hlavou a odešla pryč. Tak to je tedy super. Ještě pořád jsem byla smutná, že jsem tam čekala jako nějaký pejsek a přitom jsem ještě ke všemu zmokla jako slepice. V ten den jsem byla asi měnič zvířat. Nějaký polymorf.

Doma jsem se děsně nudila. V televizi nedávali absolutně nic. Vlastně jsem tady neměla ani co dělat. Podívala jsem se z okna ven na ulici. Nebylo zas tak pozdě večer, ale venku nebylo ani živáčka. Zítra by měl přijít majitel tohoto bytu pro své peníze.

Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem moc ráda, že jsem si pronajala tenhle byt. Bylo to tu útulné, a až tu budu dýl a dokoupím nějaký nábytek, tak to tu bude ještě daleko lepší. Nejspíš si sem koupím ještě nějakou skříň, ale to až později, až budu mít našetřeno spoustu peněz a dokoupím vše, co potřebuji.

V kuchyni nějaké nádobí bylo, ale já jsem si chtěla pořídit vlastní podle svého vlastního vkusu. Navíc bych se ráda rozhodla péct, alespoň něco základního, jako jsou třeba buchty nebo nějaký jednoduchý koláč. Nemám sice pro koho, ale tak nějakou radost musím mít, navíc bych zabila nějaký ten čas.

Měla jsem tu trochu nepořádek, tak jsem tu trochu poklidila. Srovnala jsem si oblečení ve skříni a zjistila, že některé mé věci jsou ošklivé a děravé, tak jsem je vyhodila. No, mohla bych jít znovu nakupovat, ale to až asi příští měsíc.

V televizi jsem nakonec našla něco normálního, na co se dalo koukat. Měla to být nějaká komedie, ale já se tomu zasmála asi tak jednou a zbytek mi nepřišel vůbec vtipný. Asi jsem moc nudná a upjatá.

Tento večer jsem přijala temný spánek s otevřenou náručí. Moc ráda jsem se propadala do říše snů, bylo to jediné místo, kde jsem mohla být vládkyní celého světa. Bylo to místo, kde se mi splnily všechny sny, které se jindy jinak nesplnily. Prostě naprosto úžasná země, a to hlavní je, že to byla moje země a můj svět. Krásný svět. 

Autor: liiii5 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 7. kapitola: