Dívka z ulice - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další den v zatuchlém baru. Tentokrát i s nepříjemnou návštěvou.

30.07.2014 (19:00) • liiii5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 947×

Promočené věci jsem nechala na zemi a šla se znovu umýt. Teplé kapky mi dopadaly na tělo a vytvářely příjemné a jemné masírování těla. Přidala jsem si ještě teplejší vodu a stála pod sprchou alespoň dvacet minut. Nejspíš bych tam byla ještě déle, ale naneštěstí mi došla teplá. Asi se nebudu moct sprchovat tak často a dlouho, jak bych si představovala.

Byla jsem unavená, přešlá a začínalo mě škrábat v krku. Zcela určitě jsem venku prochladla a možná by to bylo i horší, kdybych nejela s tím chlapem. Mohla jsem chytit nějakou nemoc na spodek. A to by bylo opravdu špatné. Udělala jsem si teplý čaj a zapnula televizi. Dávaly různé seriály, které jsem nikdy neviděla.

Chvíli jsem jen tak přepínala kanály, ale nakonec jsem tam nechala nějaký film. Hlavní hrdinkou byla mladá žena, která hledala svou životní lásku a nevzdávala se, ani když byla mnohokrát zklamaná. Párkrát jsem se nějakým momentům i zasmála a zvedlo mi to náladu.

Znenadání jsem se propadla do říše snů.

Kráčela jsem dlouhou bílou chodbou. Kolem mě procházeli lidé, co nosili bílé pláště, ale nevnímali mě. Jako by mě snad ani neviděli, jako bych tam ani nebyla. Vůbec jsem nevěděla, kam jdu, ale něco mi říkalo, že bych měla dojít na konec a zahnout doprava. Bála jsem se. Co tu dělám? Podívala jsem se na sebe. Dlouhé bílé šaty, jaké nosí pacienti po operaci. Najednou tlak, jako by mi tělem projela nějaká ostrá věc. Musela jsem se zastavit a ohnout se v pase. Chytila jsem se za hruď, bolest nepřestávala. A pak zčistajasna, konec. Jako by mě nikdy nic nebolelo. Znovu jsem se mohla zvednout a rozhlédnout kolem. Vylidnilo se to tu. Podívala jsem se zpátky před sebe. Srdce jsem měla až v krku. Přede mnou stála malá holčička. Šílený pohled v očích a krutý úsměv na rtech. Nevím, zda budu schopná tohle někdy vytěsnit z hlavy. Strach mě pohltil a já nedokázala udržet křik, když jsem v jejích rukou uviděla nůž.

Probudila jsem se. Po zpoceném obličeji mi tekly čůrky potu a srdce mi tlouklo jako o život. Co to sakra bylo? Kdybych se podívala na nějaký horor, tak bych to chápala. Děsivé sny jsou po zhlédnutí strašidelného filmu normální, ale já jsem nikdy žádný neviděla.

Chvíli trvalo, než jsem se uklidnila. Pohlédla jsem ven z okna. Venku stále lilo jako z konve a blesky osvětlovaly můj byt. Hodiny nad televizí ukazovaly chvíli po sedmé hodině. Nezdálo se mi, že bych spala tak dlouho, ale asi to nakonec byla pravda.

Vypnula jsem televizi, která hrála teleshopping a nějaký starý chlap tam ukazoval „skvělý“ mixér, který dokáže rozmixovat snad všechno. Nesnášela jsem takové reklamy. Pamatovala jsem si, jak babička – když táta ještě žil – na takovéhle reklamy ujížděla a nakupovala prakticky všechno, o čem se říkalo, že je to výborné. Nechápala jsem ji. Utratila tolik peněz za hloupé věci, které vůbec nepotřebovala a které ani nevyužívala.

***

Byla jsem hrozně líná ráno vstávat. Nepomáhalo mi ani to, že jsem měla mít odpolední směnu v baru. Během dne tam lidi chodili na jídlo a večer se opíjet. Byl to takový bar pro všechno.

Dumala jsem, jestli se mám namalovat. Včera mi to docela slušelo, a pokud by měl dneska službu i George, třeba by ho mrzelo, že nepřišel. To byl další důvod, proč jsem nechtěla vstávat. Když jsem si vzpomněla, jak mě krásně vypekl, veškerá chuť do nového dne mě okamžitě opustila.

Vlasy jsem si hodila do drdolu. Měla bych se konečně naučit, že nemám usínat s mokrými vlasy, protože budou ráno mastné a zplihlé. Navíc je to ničí...

Na to, jak jsem spala dlouho, jsem měla váčky pod očima. Nijak moc mě to netrápilo. Cítila jsem, jako bych měla na srdci balvan, byla jsem hodně nervozní ze směny, obzvlášť když jsem si vzpomněla, že by tam mohl být Bill. To by byla hotová noční můra.

Pomalu jsem se vydala z bytu pryč. Cestou jsem se snažila nepřehrávat si různě hrozné scénáře, které se můžou stát, ale moc se mi to nedařilo. Tohle se mi stávalo vždy, když jsem měla z něčeho strach. Rozmýšlela jsem nad hloupostmi, které nebyly vůbec pravděpodobné, ale které mě velmi děsily.

Dnešní počasí bylo vcelku pěkné. Svítilo sluníčko a díky včerejšímu dešti byl vzduch krásně čistý.

Na posledním rohu od baru jsem se zastavila a pohlédla k nebi. Prosím, ať je všechno bez problémů. Chtěla jsem tam vejít s úsměvem na tváři, jako by celý můj život byl perfektní, ale nevěděla jsem, jestli na to mám dostatečnou vnitřní sílu. Za poslední roky ze mě energie a životní elán dočista vytratily. Nevím, jestli na tom měla podíl moje matka, nebo to ze mě prostě růstem vyprchalo, každopádně mi to bylo líto. Lidé, kteří oplývají elánem, přitahují ostatní.

Vykročila jsem ze svého „úkrytu“ a pomalým krokem se blížila k baru. Budova zvenku nebyla moc esteticky pěkná. Šedá omítka na nějakých místech už vůbec nebyla a okna byla nepěkně vyčištěná a ušmudlaná.

„Ahoj, Reb,“ pozdravila jsem Rebecu, kterou jsem na směně měla vystřídat, a ona se na mě vstřícně usmála. Modlila jsem se, aby se mě nevyptávala na George. Nenápadně jsem mrkla do kuchyně, ale nikdo tam zrovna nebyl.

„Tak jaké bylo rande?“ Co jsem provedla tak hrozného? Nevěděla jsem, co mám říct, a tak jsem se jenom usmála a pokrčila rameny. Tohle jsem dělala docela často. „Klidně přiznej, že jste nikde nebyli. George ráno volal, že chytnul nějakou chřipku a že už od včerejška se nemůže skoro pohnout.“

Nepřišlo mi vůbec na mysl, že by George mohl být nemocný. Navíc jsem neměla telefon, takže mi nemohl ani zavolat, že nepřijde. Možná jsem byla na sebe trochu naštvaná, že jsem o něm smýšlela tak zle a přitom jeho nepřítomnost mohla mít zcela normální důvod. Na druhou stranu ale věděl, že nemám telefon a tudíž musel vědět, že se ke mně nedonese, že nepřijde.

„Máš pravdu. Chudák.“ Vydala jsem se za bar a začala mýt nádobí. Znenadání se otevřely dveře a dovnitř napochodoval Bill a moje matka. Jak já musím být ale strašný člověk, když jsem pořád za něco trestána. K mojí smůle jsem se ani nestačila schovat, a tak si mě matka okamžitě všimla a rázným krokem se ke mně vydala.

Hnědé krátké vlasy měla hozené do culíku a na obličej si napatlala světle růžovou rtěnku, která jí vůbec nesedla a díky níž vypadala docela hrozně. Srdce mi začalo bušit mnohem rychleji než před chvílí. Měla jsem strach, co si zase vymyslí a s čím mě bude otravovat. Věděla jsem ale, že se nesmím tvářit jako raněná ovečka, a tak jsem se narovnala a zaujala sebevědomý pohled.

„Čau, mami,“ prohodila jsem a nahodila jakžtakž milý úsměv. Podle výrazu v mámině tváři jsem viděla, že bude nejspíš zle.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: liiii5 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování