OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka příběhů - 9. kapitola



Dívka příběhů - 9. kapitolaDalší nekonečná cesta a trochu těžká chvíle pro Taliu.

O tři dny později

Po další nekonečné cestě Talia konečně našla místo dobré k táboření. Při jakékoliv jiné příležitosti by to tu popsala jako překrásné - jeskyně s malým mělkým jezírkem, stěny porostlé slabě světélkujícím mechem, a dokonce nedaleko od nich i pronikalo měsíční světlo z pukliny vedoucí až na povrch. Na tváři se jí objevil menší úsměv, když po několika dnech opět ucítila krásný svěží vzduch, ale vražedný pohled Gena ho ihned zase nechal zmizet. S kratším povzdechnutím si začala připravovat místo ke spaní a pokusila se v batohu najít nějaké dobré jídlo. Jakmile se jí ale naskytla příležitost, unikla pryč od všech těch neuvěřitelně nepříjemných pohledů pod záminkou hledání jiného zdroje potravy.

---------------

Talia si nebyla jistá, jak přesně daleko od táboru je, a nebo jak se dostane zpátky, ale právě teď ji to nezajímalo. Konečně měla klid od všech hádek, nenávistných pohledů a všech problémů. Na malinkou chvilku byla volná. Unaveně se svezla po nejbližší stěně, nehledě na to, že po ní tekly potůčky vody. Opřela si hlavu o chladný kámen a přemýšlela nad vším, co se jí kdy stalo, na všechny ty nenávistné poznámky od ostatních dětí, když byla v sirotčinci, na ty dlouhé, chladné noci plné hrůzy v akademii, na nepřetržitý strach a bídu, když se stala Skyggen. Na nevysvětlitelného Itzaleana, prokleté ruiny a vůbec bláznivost posledních dní. Schoulila se do klubíčka a po tváři jí tekly slzy, připadala si tak hrozně moc ztracená.

Najednou nahmatala na své hrudi malý amulet, opatrně si ho sundala a na její tváři se objevil malý úsměv, když si vzpomněla na to, jak ho získala. Bylo to poprvé, co potkala Cassidy, když byla pořád v akademii. Ta mladá, překrásná slečna s okouzlujícím úsměvem byla nejspíš to nejhezčí, co za ty poslední roky viděla. Bylo až k neuvěření, že se rozhodla pomoci ze všech těch nebohých duších v akademii Dalsis zrovna Talie. Když se pak musely na konci jejich prvního dne rozloučit, Cassidy jí dala malý, stříbrný medailonek se znakem jejího rodu. Mělo to být na znamení jejího přátelství k mladé poloelfce, ale Talia to vždy brala spíš jako symbol naděje.

Při pohledu na ten překrásný přívěsek pomalu přestávala plakat a znovu se jí vracela naděje, že všechno bude v pořádku, jen je potřeba zatnout zuby a překonat nynější nesnáze. Všechny ty skvělé vzpomínky, které jí Cassidy umožnila prožít, jí dodávaly potřebnou sílu, aby se dokázala opět sebrat a pokračovat ve svém nelehkém úkolu.

I když Talia sice nebyla taková knihomolka jako Cassidy, ani neměla takovou zálibu v pravidlech, upravenosti, eleganci a ani dlouhých nekonečných přednáškách, vždy si s touto urozenou mágyní rozuměla a klidně by mohla její nekonečné a celkem nezajímavé vyprávění o magické teorii poslouchat hodiny. Chovala k ní respekt a velké sympatie, vždy ji brala jako spřízněnou duši a hlavně skvělou kamarádku, dokonce by nejspíš i mohla říct, že do ní byla zamilovaná. Ale jaká to naivní myšlenka, že by ony dvě mohly být kdy spolu.

Talie opět zhořkla, když znovu pomyslela na všechny ne tak kladné stránky Cassidy. Na její často používanou pokryteckou větu: „Také znám strasti spojené s magickým nadáním." Phe, co ona o tom ví? Nejen, že je to šlechtična, její otec je navíc jeden z nejvíce opěvovaných generálů celého soustátí. Tahle dívka nikdy nepoznala chlad akademie, a pokud někdy v nějaké vůbec byla, určitě kolem sebe měla víc hedvábných polštářků, dlouhých šatiček a dobrého papáníčka než samotný král. I tak si na to dozajista stěžovala několik týdnů, nejspíš i měsíců.

Po Taliině tváři stekla další velká slza při vzpomínce, jak jí konečně řekla, co pro ni všechno znamená. „Co? Ne! Ty jen žertuješ, že? Ty jeden vtipálku!" Cassidy ji tehdy odmítla tak lehce a s tak širokým úsměvem, ale Taliu ta slova bolela víc, než kdyby jí přímo do srdce vrazila nůž. Ano, to byl pouhý vtip... povzdechla si Talia, ale i když se snažila znít co nejšťastněji, slzy v očích prozradily její zlomené srdce, stejně jako tu noc s Cassidy. Ale koho zajímají city pouhého míšence? Navíc ani ne lidského...

V ruce stiskla ten nádherný medailon, všechna ta dokonalost a preciznost visící jí na krku tolik let, aby si vždy mohla připomenout, jak nicotná je. Jen pouhá, bezcenná, nepovedená hrátka přírody, odpadlík. I ozvěny jejího vlastního vzlykání jí přišly tak směšné, tak podřadné. Kdyby ji Cassidy tehdy v akademii nechala být, alespoň by jí ušetřila všechnu tu bolest. Se slzami v očích mrštila přívěškem proti stěně a roztříštil se tak na tisíce malinkých, třpytivých kousků.

Po delší chvíli se Talia začínala uklidňovat. Dívala se na střepy s prázdnotou v očích, co to právě udělala? Nejspíš to bylo znamení, že její přátelství s Cassidy nadobro skončilo. I když to se nejspíš stalo už dávno. Byl téměř rok od Taliina hloupého vyznání lásky a ta neviditelná zeď mezi nimi se stále zvětšovala, Cassidin láskyplný pohled se změnil na odměřený a plný nezájmu, že by spolu mluvily víc, než by musely, by nikoho ani nenapadlo. Ale to nebyla přeci Cassidina chyba. I přes všechnu magii, podporu prostým občanům a celkem obyčejné oblečení to stále byla šlechtična, a pokud mají šlechtici nějaká pravidla, tak to je nikdy nemít pletky se spodinou.

Talia se opřela o mokrou stěnu jeskyně a od srdce se zasmála, ani si nebyla jistá proč. Tak dlouho v sobě dusila všechnu tu ublíženost, nenávist a smutek, ale teď to pustila ven a konečně se jí trochu ulevilo. Možná byla jen podřadný míšenec, ale také byla Skyggen, a to jí dávalo možnost celkem dobré budoucnosti, nejspíš trochu krvavé, ale i tak ucházející. Malinko se nad tou myšlenkou usmála, v tom být Skyggen byla přeci velice dobrá a všichni členové téhle jednotky byli více důležití než téměř jakýkoliv jiný příslušník armády. Možná nějaké to povýšení, mít svůj vlastní oddíl a trochu respektu? Ano, takhle by mohla žít. I bez Cassidy...

---------------

Talia neměla ponětí, jak dlouho tam byla, jen tak si seděla a se zavřenýma očima si přemýšlela, nejdřív nad svou budoucností, ale potom se její myšlenky trochu změnily na všechny možné zábavné věci s magií, které by mohla v Denguvu uskutečnit. Její hravá povaha se vrátila a ona už si ani nevzpomněla, kvůli čemu to předtím brečela. Najednou na svém rameni ucítila něčí ruku a celá ztuhla. Kdo to byl? A co tu vůbec dělal?

„Jsi v pořádku?" ustaraně se zeptal něčí hlas, byl velice melodický a sladký, přesto bezpochyby patřil nějakému muži.

„Hm," jen zabručela Talia, sama nevěděla, jestli to bylo naštvaně, nebo pouze zamyšleně.

„Byla jsi pryč docela dost dlouho, tak jsem se tě vydal hledat. Už jsem si myslel, že jsem se tu ztratil a nakonec budeš muset hledat ty mě," trochu nervózně se zasmál. Talia konečně otevřela oči, aby postavě mohla věnovat tázavý a trochu posměšný výraz, ale když zjistila, že to byl jen Timido a měl ten nejvíce rozpačitý výraz, jaký mohl existovat, jen se na něho trochu usmála a pokývnutím hlavy ho pozvala, ať si k ní přisedne.

„Ne, děkuji. Už tak jsem dost promočený a... no, tu stěnu nemůžu ani nazvat mokrou, doslova po ní tečou proudy vody," odmítl bard a s trochu nepohledným výrazem se snažil najít nějaké místo dostatečně blízko Talii, ale na kterém by nestála voda.

„Jižane..." s úšklebkem poznamenala kouzelnice.

„Zápaďanko..." také se ušklíbl bard.

„Stejně, co je to s vámi jižany a vodou. Vždyť máte jen kousek od sebe moře, proč se zrovna vy bojíte trochu se namočit?" zasmála se a šplouchla na něho trochu vody z kaluže poblíž, na to se Timido jen nepohodlně oklepal.

„Nic s námi není, jen nechceme být promočení jako normální lidé. Tobě snad vyhovuje být v mokrém oblečení?" s úsměvem na tváři a tázavě povytaženým obočím se zeptal Timido.

„Nevadí mi to, stejně to za chvilku uschne. A navíc chladná voda je taaak příjemná," zasmála se Talia a po tváři jí stékala velká kapka vody z mokrých vlasů. Timido se na ni široce usmál, ale i tak radši zůstal na svém „suchém" místečku.

„Co se vlastně stalo?" po chvilce se rozpačitě zeptal, jeho pohled se upínal na střepy Taliina medailonu.

„Nic, co by se mělo stát?" mile se na něho usmála Talia, i když lhala, nedala to na sobě vůbec znát.

„Nevím, měl jsem dojem, že tohle je tvůj přívěšek, ale nejspíš jsou to jen nějaké náhodné střepy, možná už několik století staré. Myslíš si, že patřily nějakému důležitému Simikijci?" zachechtal se Timido, „I když, co by dělal zrovna tady, je to tu celkem odlehlé. Jen to má dost podobnou barvu, a tak jsem myslel, že se rozbil, a proto jsi tak smutná. Ale je dobře, že je v pořádku, je moc hezký," přátelsky se na ni usmál.

„Já nejsem vůbec smutná," znovu zalhala Talia, tentokrát ale o dost méně věrohodně.

„Jak myslíš, ale kdyby sis chtěla promluvit, stačí říct. Ničí mě vidět ten tvůj roztomilý obličejíček tak posmutnělý," mile řekl.

„Jen menší krize, nic velkého..." nervózně se zasmála Talia, „A nejsem roztomilá!" zašklebila se.

„Hehe, samozřejmě. Ty velké oči, zvědavé oči, malinký nosík a neustálý úsměv tě vůbec nedělají roztomilou..." usmál se na ni Timido.

„Pff, vůbec mě neznáš. Jsem nebezpečná, potrhlá a mám velkou zálibu v ohnivých kouzlech, i když je téměř vůbec neovládám," žertovně se zamračila Talia a trochu jí v ruce zajiskřilo.

„Zaprvé, jsem si jistý, že přeháníš a jsi velice milá mladá slečna," řekl sebejistě Timido, ale kouzelnice vedle něho málem vyprskla smíchy, „Nicméně zadruhé, i kdyby, to nevylučuje, že jsi roztomilá. A podle mě jsi přímo rozkošná," usmál se na ni mile.

„Díky," trochu stydlivě řekla Talia.

„Nemáš vůbec zač," znovu se přátelsky usmál Timido, když si ale všiml jejích pořád trochu posmutnělých očí, těsně ji objal, „No tak, nebuď smutná. Za to může Gen, že ano? Neber si ho tak, jen je ponížený a zahořklý, že jsi ho dokázala porazit tak lehce. Už začíná být starý a jen se to snaží na něho svést," snažil se ji trošku utěšit, Talia se nad tím trošičku zasmála, „Víš, dokud budeš takhle smutná, tak se mě nezbavíš. Když se ty modré oči neusmívají, tak mě to zabíjí. Takže si musíš zvyknout, že kdykoliv budeš mít špatnou náladu, tak se tě budu snažit otravně utišit," dodal a ještě víc ji objal.

„Díky. Jsem ráda, že tu jsi," potichu zašeptala spíš pro sebe Talia.

„I já jsem rád, že tu jsem. Dokonce jsem konečně dostal nápad na další epickou baladu, není to skvělé?" zachechtal se bard.

„Epickou baladu a tady? O čem tady můžeš psát?" také se zasmála poloelfka.

„No, vlastně o tobě. Mladá, krásná, samostatná bojovnice překonávající nástrahy starověkého národa a svého vlastního původu. S trochou mého básnického umu to bude jeden z nejlepších příběh, uvidíš!" trochu pyšně se usmál bard.

„Opravdu pochybuji, že o mně dokážeš napsat něco zajímavého. Jsem opravdu celkem nudná..." trochu nepohodlně řekla Talia.

„To není vůbec pravda, vlastně už mám část hotovou, můžu ti ji ukázat, až přijdeme do tábora, pokud chceš. Jen si pořád nejsem jistý, jaký tomu dát název, Balada o Talie Vaileen Raminsis nezní až tak dobře. Ale to všechno se ještě doladí," zamyšleně řekl Timido, Talia se jen usmívala. Jen to, že znal její celé jméno a uměl ho správně vyslovit, jí udělalo radost.


Ani ne chvilku potom se ozvaly někde poblíž něčí kroky. Oba opatrně a trošičku vyděšeně sáhli po svých zbraních a pomalu vyšli z malé, mokré jeskyně zpátky do velké chodby. Talia vystrašeně vypískla, když uviděla nějaké zelené, trochu zlomyslné oči v temnotě.

„Ahoj, Tali," řekl svým hlubokým hlasem Edrei, když se konečně přestal smát Taliině reakci.

„Sakra, to nemůžeš prostě přijít a pozdravit? Víš, jak jsi mě vyděsil?" trochu podrážděně řekla poloelfka.

„Podle toho pištění celkem ano," zachechtal se Edrei, ale Talia ani Timido jeho pobavení nesdíleli.

„Proč tu vůbec jsi, Edrei?" zeptala se nakonec Talia.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit," trochu se usmál elf, „O samotě," dodal a pohledem dával Timidovi najevo, že ho tu nechce.

„O čem s ní chceš mluvit, že to nesmí nikdo slyšet?" otráveně se zeptal bard.

„To není tvoje věc, ne? Teď kdybys nás omluvil..." založil ruce Edrei.

Timido si trochu povzdechl, ale rozhodl se jít. „Dobře, jak se dostanu zpátky do tábora?" trochu podrážděně se zeptal.

„Stejně, jak jsi sem přišel?" nedůtklivě povytáhl obočí Edrei, ale když se bard stále neměl k odchodu, ukázal na jednu cestu, „Jdi tudy a pak bude nalevo probořená stěna vedoucí rovnou k táboru," povzdechl si. Timido jen pokývl na znamení díku a trochu se usmál na Taliu, než odešel.

Když byl Timido už dost daleko, Talie to nedalo a zeptala se: „Tak co je tak tajné, že o tom můžu vědět pouze já?"

„Přesně za tři týdny bude v Denguvu převrat, povstání rebelů, nejspíš začátek občanské války..." Edrei to jako obvykle řekl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Povstání rebelů? Jak to myslíš, vždyť v Denguvském soustátí téměř žádní rebelové nejsou," nechápala Talia.

„Hm, opravdu vám nic neříkají?" povzdechl si elf, „Už několik let my, povstalci, plánujeme svrhnutí vlády hlavního města. Za celou tu dobu jsme nejen získali dalších několik tisíců členů, ale také dokonale propojenou síť našich příznivců na dost vysokých místech, aby naše povstání bylo úspěšné," vysvětlil Edrei.

„Aha..." trochu rozpačitě řekla Talia, „proč mi to vůbec říkáš?".

„Chci ti nabídnout místo mezi námi, pro nás bys byla velice hodnotný člen a můžeš si být jistá, že i ty bys na tom vydělala," trochu se usmál elf.

„Promiň, ale já jsem Skyggen. Přísahala jsem, že budu věrná králi. Nemůžu ten slib jen tak porušit..." snažila se vykroutit Talia.

„Řekni, kolikrát s tebou zacházeli jako s méněcennou? Kolikrát ti bylo nespravedlivě ukřivděno jen kvůli nějakým předsudkům? Kolika nespravedlností jsi byla svědkem? Nechceš tohle změnit? Můžeme vybudovat nové, lepší soustátí, kde si budeme skutečně všichni rovni," stále se ji snažil přesvědčit Edrei.

„Já... já to prostě nemůžu udělat, promiň. Dala jsem svůj slib a nic mě nedonutí ho porušit, omlouvám se," trochu nesměle řekla Talia, sama si nebyla jistá, jestli by souhlasila, kdyby mohla.

„Jak myslíš," povzdechl si Edrei, bylo celkem dost jasné, že tou odpovědí není nadšený. „Ještě máš čas si to rozmyslet, radím ti to alespoň zvážit." Talie přišlo, že jí téměř vyhrožuje. „A doufám, že ti nemusím připomínat tohle nikomu neříkat," zamračeně dodal elf, ona na to jen přikývla. Potom opět zmizel do tmy, bez jakéhokoliv rozloučení nebo něčeho takového.

Talia tam chvilku jen stála a přemýšlela nad tím, co jí právě řekl. Je vůbec možné, že bude tak brzo občanská válka? Třeba si Edrei jen vymýšlel... Trochu bezradně se vydala stejnou cestou jako předtím Timido, doufajíc, že najde cestu do tábora a bude se moct trochu prospat.

---------------

Edrei si prohlížel všemožné fresky a rytiny na stěnách chodby, byl dost naštvaný, že se mu nepovedlo přetáhnout Taliu na svoji stranu. To by mohlo věci velice zkomplikovat... Ale má přeci ještě spoustu času do konce téhle mise, třeba najde něco, čím by mohl podrýt její loajalitu ke králi. Pokud se mu to ale nepovede, měl by alespoň zajistit, že cokoliv užitečného, co tu najdou, skončí v rukou rebelů a ne království.

Trochu otráveně studoval další fresku, přišla mu dost nezajímavá, jen další Simikijec. V tu chvíli se za ním ozvaly nějaké kroky, hodně kroků. Otočil se a spatřil další příšeru, ještě větší a i děsivější než tu první. Dřív než se Edrei vzpamatoval, netvor vyrazil proti němu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka příběhů - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!