OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka příběhů - 15. kapitola



Dívka příběhů - 15. kapitolaS velkou dávkou štěstí se Timidovi podařilo zachránit si život před záplavou padajících kamenů, přesto však není ještě v bezpečí.

Ťuk, ťuk, ťuk. Stačila jen jedna špatná chvilka a celý bardův svět se zúžil na pouhé cvakání kamínků o kovový štít a prudkou, intenzivní bolest, kdykoliv nějaký velký kus stropu dopadl na jeho měkké tělo. Se zavřenýma očima se modlil ke Spasiteli, doufajíce, že ho jeho všemocný bůh uslyší a jako odměnu za jeho pobožný život mu dovolí pobýt na světě ještě pár let.

Nebyl si jistý, jak dlouho už tu klečel, snažící se Wenranovým štítem ochránit alespoň trochu sebe i Taliu v jeho náručí. Tohle byla ta nejšílenější, nejhorší a nejnebezpečnější věc, co kdy udělal, a stále bylo dost pravděpodobné, že ho bude stát život. Ale co jiného mohl dělat? Ponechat dívku svému nešťastnému osudu? To by nemohl udělat, nenechal by nikoho jen tak napospas, ne, pokud mohl něco udělat.

Další ostrá hrana kamene zasáhla Timidovu ruku. On z bolesti jen trochu sykl, i když mohl cítit, jak mu čerstvá rudá krev stéká po ruce a v hluboké ráně se usazuje prach, ale musel to přejít a nemyslet na tu nesnesitelnou bolest celého těla, protože jinak by nebyl schopen vydržet, a to by znamenalo smrt.

Hlavou mu probíhal celý jeho život, moc z toho však nezachytil, byly to spíš pouhé rychlé útržky. Každý sladký úspěch i trpká prohra, každý skvělý moment plný štěstí i příšerné chvilky plné smutku, každá pochvala i urážka, každý úsměv i slza. Skoro si přišel, jako by rychle to všechno znovu prožil. Ale chtěl víc. Alespoň ještě jednu vzpomínku. Ještě jednou vidět svou rodinu, obejmout svou matku, další pošťuchování s tátou a hraní si na rytíře se sestřičkou. Prosím, ještě jednou, naposled.

Ten nesnesitelný cvakavý zvuk, který mu poslední chvíle trhal zbytečky jeho duše na kusy, konečně ustal. Celé to padající peklo přestalo a jediné, co teď zbývalo, bylo hluboké ticho a neproniknutelná temnota. Timido vynaložil poslední zbytky síly na to, aby se dokázal i s Taliou dostat až navrch záplavy kamení. Ale co teď? Byl schopen vnímat jen pár kamínků pod jeho rukou a zvuky dalších, které se odvalily ze svého místa.

Po kratší chvilce se ucpanou chodbou rozlilo slabé bílé světlo a bard konečně mohl vidět. Trochu se vylekal, když spatřil desítky stínů, míhající všude po chodbě. Všechny spěchaly k jednomu místu, zářivé kouli poletující nad něčí vystrčenou, třesoucí se rukou.

Opatrně vstal, i když jeho pomlácené a unavené tělo se snažilo protestovat. Zvednout nohu, trošku posunout a pak zase dolů. Tak, a teď ještě jednou. Roztřeseně se pomalými kroky šoural po spadaných kamenech, znovu se dostal do toho tupého stavu, kdy už nevnímal bolest, únavu ani strach z rozsypávajících se hromad kamenů, ze kterých přicházely záhadné stíny.

Poslední krok a poslední výstřel prudké bolesti, ruka byla už přímo před ním. S trochou úlevy padl na kolena a chvilku jen sledoval, jak se vytrčená končetina s pomocí stínů snaží vyhrabat i zbytek svého těla. Netrvalo to dlouho a Timido spatřil ty přísné a nenávistné oči, teď se zlomeným, bezradným pohledem.

Bard se delší chvíli jen díval na simikijcovu marnou snahu dostat se ven, ale pak mu jeho roztřesenou ruku stiskl a pomalu ho vytáhl z jeho kamenného hrobu.

Arvan trhavě dýchal a mračil se na svého lidského zachránce, jakýkoliv vděk byl zahuben v obrovské nenávisti a vzteku proti jeho rase i všemu, v co mladík věřil.

„Povstane," začal svých chraplavým hlasem, ale krvavý kašel ho na chvíli zastavil, „ona povstane. Ona zvítězí. Ona přivede zpět naše bohy. Ona nás zachrání," snažil se i přes své zranění a únavu znít co nejvážněji. „Ona vás zničí," zachechtal se.

„Umíráš," bard to sice spíš jen oznámil, ale nabídka na pomoc byla z jeho ustaraných očí jasná.

„Já je potkám dřív," pousmál se, „moc dlouho jsem byl sám, ale teď už nebudu," znovu se rozkašlal. „Budeme zase spolu, tak, jak to má být. Už nás nic nerozdělí," v jeho očích byly vidět slzy, i když si bard nebyl jistý, jestli pocházely z radosti, nebo bolesti.

„O to ti celou dobu šlo? O to se zase vidět se svými blízkými?" rozčileně se zamračil Timido.

„My jsme... ti praví, ti vyvolení, ti jediní. Musel jsem... Já jsem musel pomoci osudu, připravit vše pro Jente... Pro poslední Jente... první Kvinne. Ony... ony přijdou. Ony nás spasí. Ony nás zbaví všech zvráceností. Bude to zase jako na začátku," vážně se zatvářil Arvan a pokusil se překonat návaly dávivého kašle, i když mu to moc nešlo.

„O čem to mluvíš?" zeptal se s nechápavým a otráveným výrazem bard.

„Malé děvčátko vyroste," trochu se zasnil. „Každé malé děvčátko vyroste, vydá se svou vlastní cestou a nějak změní svět. Ať už chce, nebo ne," v Arvanových očích jako by se zalesklo trochu hrdosti a radosti, ale možná si to Timido jen nalhával. „Dokončí svůj sedmý rok života a odvedou je od nás. Ony začnou studovat, učit se a už nepotřebují naši pomoc. A dřív, než se nadějeme, jsou silnější než my," celkem mile se zachechtal.

„Nechápu, jak to spolu souvisí," zamračil se bard.

„Než budou na své vlastní cestě, potřebují ochranu, někoho, kdo je bude vést. To platí pro každou malou holčičku. Musel jsem se postarat, že i ona tohle dostane, sedmé období teprve začíná a ona potřebuje pomocnou ruku, mou ruku," podivně se pousmál. „Nemůžeš mi přeci upírat sledovat, jak naše malinká holčička dospívá, že ne?" simikijcův výraz teď Timida opravdu zneklidňoval.

Bard chvilku nechápavě sledoval bělovlasého muže před sebou, moc nechápal, o čem to mluví. Že by měl dceru? Chvilku vzhlédl od jeho prosící bledé tváře a znovu uviděl ty podivné stíny, bylo to, jako kdyby i ony ho o něco žádaly. Trochu si povzdychl. Arvan sice byl krutý vyvrhel a vrah, ale nezasloužil si každý druhou šanci? S jeho silou a znalostmi by mohl udělat i pořádný kus dobra, a možná tohle byla ta chvíle, kdy by se dokázal skutečně změnit.

„Co potřebuješ?" krátce se zeptal Timido, stále mu úplně nevěřil, přesto to pro něho byla živá bytost, která si nezaslouží bezdůvodně trpět. A navíc je tenhle zbědovaný, bezradný muž před ním možná jediná šance, jak se dostat domů. Tak proč mu nepomoci k jeho lepší stránce?

„Podej mi ruku," zaskřehotal simikijec, mladík to bezmyšlenkovitě udělal.

Timido cítil, jak mu přes dlaň přes zápěstí až po jeho zranění na předloktí krouží mužovy prsty. Vůbec nechápal, o co se Arvan pokouší, a rozhodně mu to nebylo příjemné, přesto ho nechal.

Do simikijcovy tváře se vracel život, jeho smrtelně bílá barva se změnila na pro něho obvyklou namodrale bledou a zmizel ten nešťastný, zraněný pohled v očích i třes jeho rukou. Nicméně tohle všechno nebylo zadarmo, zesláblý mág si bral sílu od jižanského mladíka vedle něho, který už tím začínal trpět a pomalu cítil, jak z něho prchá život.

Bard se snažil vyprostit se z Arvanova sevření, ale ten jen zasyčel pár slov ve simikijštině s tak silným přízvukem, že jim Timido vůbec nebyl schopen porozumět. Najednou na rameni pocítil chladný dotyk něčí obří ruky, ale když se obrátil, nikdo kromě jednoho ze stínů tam nebyl. Poté ho ale někdo další chytil a on začínal panikařit. S kopáním a křikem se snažil dostat z jejich sevření, ale neúspěšně.

Nebyl si ani jistý, jak přesně se mu pod ruku dostal ten velký ostrý kámen, nicméně se to stalo, a s jedním nešikovným vyhozením uhodil Arvana přímo do hlavy. Stisk všech bytostí najednou ochabl a slabý bard byl konečně na chvilku volný. S prudkým dýcháním a splašeným tlukotem srdce se rychle natáhl po kamenu namodralém simikijcovou krví. Sevřel svou primitivní zbraň v ruce a díval se na ránu, kterou zanechal na hlavě staršího muže a jak se už dokázala zabarvit velkou část jeho obličeje. Cítil, že se k němu stíny opět blíží, a tak bezmyšlenkovitě uhodil do hlavy před sebou znovu. Arvan hlasitě vykřikl a znovu smrtelně bledl, část stínů se ale začínala zesvětlovat a odcházet, což barda trošku uklidnilo.

Hluboce se nadechl a se zavřenýma očima se znovu rozmáchl. V myšlenkách najednou opět viděl svého otce po tom, co jejich vesnici přepadli vojáci. Předtím v něm nikdy nebudil strach, byl sice dost urostlý a o jeho velké síle nemohl nikdo pochybovat, přesto se to všechno díky jeho klidné a žertovné povaze dalo lehko přehlédnout. Když se ale tu noc vrátil domů, zbroj celou od krve, stejně tak i jeho meč, v obličeji tvrdý výraz a pach smrti z něho byl cítit přes celý dům, jeho syn v něm uviděl něco jiného, co ho děsilo. Od té doby už v očích Timida nikdy nebyl jeho otec ten fajn pohodář, ale pouhý chladnokrevný vrah s maskou milého tatínka čekající na svoji chvíli.

Kámen v Timidově ruce dopadl na svůj cíl a on mohl cítit, jak udělal v měkkém mase hlubší ránu a lebka pod ním opět trošku povolila. Zavřel oči, neměl by na to myslet, nemohl na to myslet. Stále si sám pro sebe opakoval, že dělá správnou věc, jen tím ochrání více životů, a navíc nemá na vybranou, nicméně mu to nijak moc nepomáhalo. Znovu se ostrá hrana kamene zabořila hlouběji a on už ucítil pevnou kost pod ní. Další náraz a téměř mohl slyšet, jak lebka zapraskala. Naposled se rozmáchl, tentokrát víc než předtím.

Konečná rána, teď už si byl jistý, že simikijec před ním nežije. Stále slyšel to pravidelné vykřiknutí, kdykoliv ho předtím zasáhl, a to barda přivádělo ještě víc k šílenství. Cítil teplou krev, zacuchané trsy vlasů, kousky masa i kůže na svých rukách, ale stále nedokázal najít dost odvahy na to otevřít oči a podívat se, co všechno udělal. Právě někomu vzal život, něco, co si slíbil, že nikdy neudělá. 

Kámen mu vypadl z třesoucích se rukou a Timido se snažil trochu uklidnit. Chytil se za hlavu, ale jen si tak rozetřel krev i po čele a do vlasů, což ho ještě víc ničilo. Neodpustil si jeden dlouhý, šílený výkřik do té prázdnoty kolem, který možná nezněl nijak moc dobře, ale trochu mu pomohl.

Konečně otevřel oči, celá chodba se znovu nořila do temnoty, ale poslední zbytečky kouzelného světla ještě zbývaly a dávaly tak Timidovi krásný výhled na rozraženou lebku muže před ním a jeho překvapený výraz prosící o slitování. Stačilo pár sekund a bard už to nemohl snést, odhlédl od těla a neohrabaně se snažil dojít zpátky k tělu Talii, které už bylo sotva vidět.

Nebyl si jistý, kde přesně vzal energii na to, aby dokázal i s poloelfkou v náručí a v naprosté tmě odejít tak daleko od Arvanovy mrtvoly, ale podařilo se mu to. Zastavil se až u jedné z dalších malých jeskyních plných potůčků vody po stěnách a porostlé světélkujícími mechy. Předtím sice vždycky nesnášel, když se mu jeho oblečení jakkoliv namočilo, ale když teď tu byla mizivá možnost, že z něho tak zmizí ta namodralá barva, která mu neustále připomínala jeho krvavý čin, bylo to najednou velice příjemné.

Studená voda mu příjemně zchladila jeho unavenou hlavu a on se snažil pomocí spánku zahnat všechny ty kříčící hlasy v jeho hlavě, vyčítající mu zabití. Nakonec se mu podařilo usnout a na chvilku tak unikl od všech svých problémů do o trochu klidnějšího světa podivných snů.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka příběhů - 15. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!