OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Divergent - Be Brave 1

31.03.2014 (13:00) • JanAnn • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1575×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

ÚVOD

Nacházíme se v zdevastované Anglii. Podle map tu stával Londýn, ale díky válce z něj zbyly jen trosky. Trosky, ve kterých se právě rozkládá pět frakcí. Mírumilovnost, Upřímnost, Sečtělost, Odevzdanost a Neohroženost. Pro každé tyto frakce jsou stanovena jiná pravidla, které si nařídily sami. Mají i specifické vlastnosti, podle kterých se v sedmnáctém roce vybírají děti. Neboli - dosáhnete sedmnáctého roku, ukončíte školu a vaší povinností je dostavit se ke zkouškám, které vám vyhodnotí pro kterou frakci máte předpoklady. Vy se potom za den rozhodnete kam půjdete a před porotou tak učiníte.

ANASTASIE

Zrovna mi končí obchůzka po zahradě, abych zkontrolovala, jak rostou kytičky a jak se daří zvířatkům. Typická rutina nás Mírumilovných. Oděná do obvyklého: sitě červené tílko a sitě žlutá sukně. Ve vlasech žluté mašle a boty světle červené. Vlastně nesnáším žlutou. Červenou mám moc ráda, ale žlutou ne. Ty vosy a včely a brouci a havět co na tom vždy je. Bohužel tohle nosit musím. Odevzdávám papíry a zápisy o změnách do hlídárny a odebírám se na oběd. Přesně za dvě hodiny mě čeká nepříjemné vypití tekutiny a potom se musím utkat s halucinací, která vyhodnotí jaké předpoklady mám. Mohu být upřímná a taky mohu být stále mírumilovná. Nebo se můžu dostat do odevzdanosti a nebo do sečtělosti. Uvidíme, jak tento den skončí.

WINTER

„Angelino," okřikne mě můj devatenáctiletý bratr. „Vypadni odsud!" blíží se naštvaně ke mě. Zavírám lednici a rychle vybíhám z jeho pokoje. Žije sám již tři roky. Šunka mi visí z pusy. Rychle ji polknu a běžím níž k Jámě.

„Nejsem Angelina," zakřičím když spolknu sousto. Kromě něj a rodičů mi tak nikdo neříká.

Nemám v podstatě žádné povinnosti. Jenom trénuji a to tvrdě. Jsem dobrá. Nejraději v rukou držím pistoli. Cítím se tak. Tak neohroženě. Plavé vlasy za mnou vlají a já se zastavuji u hloučku lidí. Za pár hodin můžu odejít z mojí frakce a stát se někým jiným. Opustit rodinu. Přátele. Zavrtím hlavou a nahodím úsměv. Nejdřívě mě čeká simulace. Talentovky, které mě do nějaké z frakcí doporučí. 

„Tady je naše chladná Winter," položí mi ruku na rameno a přitiskne k sobě.

„Taky tě ráda vidím Leo," opačím mu hravě.

ANASTASIE

Prakticky jsem si přehodila barvy. Nyní mám na sobě červenou kratší sukni, špinavě žluté tílko a v copech zapletené obě barvy naší frakce. Jsem připravená k odchodu. Můj otec, já a babička. Po dnešku se může všechno změnit, ale já zatím nevím jestli k dobrému nebo špatnému. Jediné co vím, je, že se něco změní. Cítím to ve vzduchu. Babička mi to ráno říkala a táta se tak tváří. Je to jasné. Oba něco tuší.

Nasedáme na vozy, kterými obvykle rozvážíme potraviny, ale které se nyní mění na dopravní prostředek. Něměli by nás, jak jinak dopravit do Hlavy. Tak říkáme hlavnímu řídícímu traktu. Velká budova, kde se denodenně setkávají představitelé všech frakcí. A jak se tak blíží, začíná mnou prostupovat nervozita.

WINTER

S Leonardem po boku dorážím do Hlavy. Lehce se pošťuchujeme. Jsme nejlepší přátelé. Zavrhla jsem dívky, jakožto kamarádky. Jsou samá závist a přetvářka. Ťuknu mu prstem do čela a odskáči pryč. Můj krok se postupně mění. Z lehkéko, bezstarostného kroku přecházím k ráznému. Moje tvář se změní. Nevypadá vesele, je chladná, jako zima. Ostatní děti z mé frakce křičí. Nekontrolovaně se řítí nahoru. Zátímco já jdu klidně.

Dorazíme do místnosti se stoli. Moje frakce se rozprostře na zemi, někteří si sedají na lavičku. Leonard vytasí kostky a mrští je o zem.

„Super!" Kars popadne kostky a hodí nimi. „Šest!" 

Protočím oči. Nemám ji ráda. Počítat lidi, které nemám ráda by bylo složité. Je jich příliš mnoho. Z jedné místnosti se ozve její jméno - Kars Adailas. Pousměji se. Vím, že má zálusk na Lea, jsem ráda, že je pryč. Hážeme kostkami. Nevnímám hru. Otáčím se na děti z ostatních frakcí. Leonard občas zavtipkuje a tím prolomí mé vnitřní napětí. Vyčkávám na své jméno. Leonard právě odešel. Svraštím obočí a upustím kostky.

ANASTASIE

Stojím po boku svého otce a za babičkou, která sedí. Čekám na své jméno. Mlčím a zírám na ty děti co odchází. Babička mi konejšivě tiskne ruku. Zadívám se na Frakce. Odevzdanost. Ty lidé tam prostě stojí a vypadají naprosto... odevzdaně. Taková šedá čára odevzdanosti. Vypadají připraveni na jakkoukoliv pomoc. Ne. Do nich bych patřit nemohla. Další frakce vedle nich je Neohroženost. Ty děti tam sedí na zemi a hrají něco nesmyslného s kostkami. Zírám na ty našedlé tvary volně se sypající po zemi. Jako z jediné frakce z nich září energie. Je to zvláštní, na to že jsou všichni v černém a měla by z nich zářit spíše zloba. Ale já nic takového nevidím. Přejíždím očima na druhou stranu. Tentokrát černobílá skvrna upřímnosti. Chvíli se zamyslím, jestli bych mohla žít bez lží. Mluvit pravdu v každém příadě. Asi nemohla. Přejíždím na poslední frakci. Září osobitě a modře. Sečtělí. Mezi ty bych chtěla patřit rozhodně. Být vzdělaná a vědět o čem mluví dospělý. Znát pravdu. Zatřesu hlavou. Soustřeď se.

WINTER

„Angelina Mian," pípne mužský hlas a dveře se rozevřou. Vyhoupnu se na nohy. Vstupuji do místnosti a muž za mnou zavírá. Všude kolem mě je spoustu zrcadel. Až v odrazu si řádně prohlédnu muže. Na sobě má bílou košili, na ní šedé sako a stejnobarevnou kravatu. O krapet tmavější kalhoty mu dodávají více oné nesobeckosti. Obdivuju je. Nemyslet pouze na sebe musí být těžké.

„Posaď se," monotónně mě vyzve.

Talentové zkoušky. Nikdo nikdy neví, co má čekat. Kam ho zařadí. V jaké míře ho to ovlivní. Přikývnu a udělám, co mi bylo řečeno. Křeslo mi přijde pohodlné. V Jámě je všechno stavěno pro tvrďáky. Postele, křesla. Moc načechraných věcí tam člověk nenajde. Srdce se mi rozbuší, když se jehla začne blížit k mému krku. Chytnu ho za ruku.

„Jsem Camilo," mírně se představí, „jsem Camilo," zopakuje tišeji „a nemáš se čeho bát," věnuje mi odevzdaný úsměv. Donutí mě taky se uculit.

Nechávám ho udělat svoji práci. Jehla mi zajíždí do krku. On k sobě připíná spousty drátů.

„Přesně za minutu se objevíš v simulaci. To, co v ní uvidíš nikomu neříkej, s nikým o tom nemluv," dostávám instrukce. Oči se mi klíží. 

„Nejsem Angelina," vydechnu.

Prostor kolem mě tvoří mříže, jsem jimi obklopena ze všech stran. Uprostřed je malý stolek, na něm leží pistole a čokoláda. Mříže kolem mě se utěsní. Chytnu se za ně a věcem nevěnuji pozornost. 

„Vyber si jednu z věcí," promluví na mě záhadný hlas.

Opřu se zády o mříže a očima opět přejedu po nabízených věcech. Natáhnu se, ale ani jednu z nich si nevybírám.

„Dělej!" pobídne mě hlas přísně.

Smetu pistol a čokoládu a chytám stolek za nohu. Rozmáchnu se a praštím jím o zem. V rukou mi zůstane poměrně dlouhý kus dřeva. Zkouším jej zlomit, je příliš pevný. Pokrčím rameny.

„Jak chceš," ozve se a všechno, krom mého úlomku mizí.

V dáli se rýsuje postava. Malá, hubená, v ruce něco drží. Přistoupí blíž. Blonďatá dívenka se zapletenými copánky a roztomilým výrazem. V ruce drží plyšového medvídka. Jednou rukou se chytne mříží a její modré očka se zaboří do mých. Její výraz vypadá prosebně a ublíženě. Jakoby jí někdo ublížil. I přes její vzhled ve mě vzbuzuje velkou nedůvěru. Pevně sevřu dřevo v dlaních. Pohlédnu na její ruku, blížící se k mému tělu. Nehty se jí začnou prodlužovat a nepřirozeně se kroutí. Zaměřím se na její tvář. Nevinnost vystřídala ohavnost. Oči má spiklenecky černé a téže barvy i vlasy. Na rtech hladový úsměv. Nos hrůzně krčí. Bílé šaty jí zůstaly. Trhá hlavu medvídkovi a háže ji ke mě. Z tělíčka vytáhne klíče. Dlouhými prsty si s nimi pohrává. Mám pocit, že jí ukápla slina. Zavrtím hlavou. Nic z toho se neděje, je to jen simulace. Nemotorně zastrkává jeden klíč po druhém do zámku. Dýchám až příliš rychle. Klid. Mysli. Brzy se odsud dostaneš. Srkz mříže ji klackem výrážím klíče z rukou. Jsem zvědavá, jak by ji čokoláda uklidnila. Odfrknu si. Stvůru jsem očividně naštvala, a tak přilepí své tělo k mřížím. Svým dechem mi znepříjemní zkoušku o trochu víc. Hbitě kleknu a lehce ji praštím dřevem do nohou. Klíče se přiblíží ke mě. Chňapnu po nich a stisknu je v dlani. Ano! Stoupnu si a zamávám jimi na ni.

V tom se celá scéna rozplyne.

ANASTASIE

„Anastasie Melanie Violet," pár lidí se uchechtne. Jsem přece mírumilovná. Tvař se, že je ti to jedno. Přecházím přes sál spolu s dalšími dětmi z mého kraje. Rozdělují nás před dveře a ty po chvíli tiše cvaknou. Vcházím dovnitř. Uvítá mě vlídná tvář ženy oděné do červeného trička a žlutých kalhot. Výborně. Nasadím úsměv.

„Ahoj Anastasie," pozdraví mě vlídně.

„Kamilo," opětuju jí úsměv. Znám ji už tak tři roky kdy jsem s ní měla první pochůzku po sadu.

„Posaď se prosím," vyhoupávám se na bílé křeslo a srovnávám si sukni. „Vypij to. Asi tak za minutku se dostaví účinek. Celou tu dobu tě budu sledovat a radit," spiklenecky na mě mrkne, ale já vím, že to stejně není pravda, protože radit určitě nemůže. Položím si pohodlně hlavu a zavírám oči.

„Jsem tu Anastasie," uslyším Kamilu. Zatím vidím jen bílo, bílo a bílo všude.Přikývnu i když netuším jestli mě může vidět, ale asi mě vidí. Jak jinak by věděla co dělám. Předemnou se rozplyne obraz. Šedá. Mříže. Fuj. Jsem v cele. Hnusné tmavé cele. Podívám se na stoleček. Čokoláda, pistole.

„Vyber si jedno," dívám se na předměty. Něco málo jsme o simulacích slyšela a vždycky tam je něco co potřebuju zabít, abych prošla. Jakmile se dotknu černé hlavně vše zmizí jen zbraň zůstane. Dobře. Mám se čím bránit.

„Rozhodni se," ozve se Kamila. Podívám se na mříž. Nebo spíš na to co je za ní. Malá blonďatá holčička s modrýma očkama. DRží medvídka v ruce. Rychle strčím zbraň za pevný lem sukně.

„Pomoc, nemůžu najít maminku," zašvitoří. Leknu se, ale i tak se skrčím a přitisknu ruce ke studeným mřížím.

„Máš klíče? Pomohu ti ji najít," usměju se a nečekám nic. Co by mi mohla udělat taková holčička. Kolik holčiček pobíhá po Mírumilovnosti. Děvčátko zvedne ruku a otevře ji. Uvnitř je malý klíček. Podá mi ho a já jej příjmu. Rychle odemknu a popadnu holčičku do náruče. Popadá mě za ručku a jdeme chodbou. „Jakpak se jmenuješ?" Podívám se na ni, ale místo ní vidím jen šedou zem. Zkouška. Jasně. Pokračuji dál.

„Dej si pozor," ozve se azse Kamila. Pořádně se nadechnu. Přichází další zkouška.

„HEJ!" Ozve se za mnou. RYchle se otočím. Strážný. „Stůj! Jak jsi unikla!" Rozběhnu se dopředu. Ozve se výstřel. instinktivně se ohnu a běžím dál. Kulka se zaryje do zdi předemnou. Rychle zahnu. Vběhnu přímo do strážnice. Vidím tři policisty. Všichni vzhlédnou a namíří na mě téměř okamžitě zbraně. Neváhám a vytasím svoji zbraň. Vystřelím a zasáhnu prvního. Mrtev se hroutí k zemi. Druhý, třetí. Prásk a leží i poslední. Do lebky mi narazí hlavěň zbraně. „Odhoď to," roztřesený hlas za mnou. Pouštím zbraň. „Otoč se," pomalu se otáčím. Jakmile zjistím že jsem dost blízko udeřím vysokým kopem policistu do rozkroku a narazím si jeho lebku na koleno. Policista mizí a já se otáčím. Počítače. Dostanou mě ven - pomyslím si a běžím k nim. Začnu něco ťukat. Objeví se kontrolka. Píp...píp...zadejte kód. A sakra.

„Pospěš si," Kamila. Ještě víc mě doopravdy znervóznět nemohla. Dobře. Tak... kód. Tohle bude sečtělost. Rychle tam ťukám název frakce... kontrolka na dveřích bliká, ale neotevře se. Tak počkat. Klikám. Píp...píp...clap...simulace se rozlývá.

Zase je všude bílo.

WINTER

Zjeví se louka. Vše kolem mě je rázem zelené. Do nosu mi pronikne svěží vůně květin. Tak reálné. Naberu čerstvý vzduch do plic. Ucítím něco. Zkaženého. Rozkašlu se a spadnu na kolena. Rukama pročesávám trávu. Očima bloudím po okolí. Uslyším dětský smích. Zase dítě? No tak. V tom ji vidím. Běží ke mě. Napřáhne ruce a já ji vyhazuji nad sebe. Tak dlouho jsem ji neviděla. Celé tři roky uplynuly od té události. Tragédie.

„Layi," promluvím na ni něžně, svírám jí v náručí, „ty moje malá sestřičko, chybíš mi," slza mi stéká po tváři. 

„Dlouho jsme se neviděli," zaculí se na mě. Zrovna jí vypadly dva přední mléčné zuby.

„Máš se dobře?" vykuňkám a nevěřícně si ji dál prohlížím.

„U mě je to jedno," otře mi slzu. Je mi tak podobná. Kdyby žila určitě by se stala odevzdanou. „Jak žiješ ty?" zeptá se na oplátku.

„Nic moc," popotáhnu.

Zahleděla jsem se na ni tak, že jsem zapomněla na ten smrad. Postavím Layi na nohy vedle sebe. 

„Znáš ji?" odněkud se vynoří muž. Přes hlavu má přehozený potrhaný šál a celý působí velmi zanedbaně. Chytne moji sestru pod krkem a přiloží jí zbraň k hlavě. 

„Vím, že ji znáš, viděl jsem vás," promluví znovu, „ublížila mé dceři, má pohmožděniny, údajně ji mlátila klackem, když chtěla otevřít celu."

 V oči se mi zalesknou. Ta dívka, co na mě sahala v cele byla jeho dcera. A on chce teď zabít moji sestru, protože si myslí, že to udělala ona. Jsme si podobné, ale zas ne tak moc. Vždyť mě je šestnáct a ona zemřela v sedmi!

„Pusť ji!" zakřičím.

„Rozmysli se. Pokud se nepřiznáš, že jsi to byla ty zemře tvá sestra. Jestliže vinu vezmeš na sebe, vezme život tobě," upozorní mě hrubý hlas.

Můj pohled se ztemní. Přiznám se a kulka prorazí mou hlavu. To nechci. Ale nedokážu opět sledovat, jak moje sestra umírá.

„Byla to ona!" vyhrknu ze sebe dřív než si uvědomím, co jsem řekla. 

Layi i muž ke mě otočí hlavu. Layiiny oči mě vyčítavě probodnou. Začne plakat.

„Rozluč se se životem," zazubí se muž.

 V jednom rychlém pohybu mu vyrazím zbraň z rukou a odstrkuji od mé sestry. 

„To ty se rozluč," sotva to dořeknu a kulka mu vletí přímo do srdce. 

Layi stále brečí.

„Mohla jsem zemřít!" křičí a rukama mlátí kolem sebe. Obejmu ji. Hlavu si položím na tu jeji a konejším ji. Možná i sebe. 

Mizí mi zpod ruk. Rozplývá se okolí. Zavrtím hlavou a otevřu oči. Cuknu sebou. Sedím v křesle. Camilo se na mě mračí. 

ANASTASIE

„Jak jsi věděla ten kód?" První věta, kterou slyším a která mě donutí otevřít oči.

„Jaký kód?" Kamila se na mě zpola mračí a zpola v ní vidím, že přemýšlí. „Konec? Chtěla jsem jen, aby to už skončilo."

„Teď mě dobře poslouchej Anastasie. Chtěla jsi pomoct dívence což znamená, že máš předpoklady pro Odevzdanost. Vzala sis zbraň a zastřelila s ní tři strážné nehledím na toho cos ho zbila. Neohroženost. Bývá normální, že máš předpoklady pro dvě frakce, ale to že jsi uhádla ten kód znamená jednu jedinou věc," znehybním.

„Jsem netvor."

„Ne, rozhodně nejsi netvor. Jsi jen...Divergentní," malá zástava srdce. „Do zítřka si to pořádně rozmysli. Do údajů dám Sečtělost a Odevzdanost. Jsi Mírumilovná. Nedokážu si vysvětlit tu neohroženost. Je to veliká zvláštnost," sesedám a mlčky ji opouštím.

Vracíme se domů. Jsem divná. Jsem parazit v systému. Zítra si budu muset vybrat jednu z možností. A nejhorší, nejzvláštnější a nestrašidejnější na tom je, že chci do Neohroženosti. Strašně, strašně moc. To jak jsem použila ten kop. Bylo to pro mě mnohem vzrušující než přijít na jednoduchý kód. Ale pokud se mi zdál jednoduchý... jaké tajemnství pro mě asi ukrývá Sečtělost? Teď nevím, která frakce vyhraje můj vnitřní boj.

WINTER

„Ty jsi divergentní!" zašeptá s úlekem Camilo.

Již jsem o tom slyšela. Mluvila jsem o tom s bratrem. Svěřil se mi. Sám je jedním z nich. Údajně je to velmi nebezpečné. S nikým by o tom neměl hovořit. Vím to jenom já. Tušila jsem, že k tomu budu mít předpoklady. Děsí mě myšlenka, že můj bratr měl zemřít. K jeho štěstí se nad ním jeho zkoušející slitoval. Napsal mu do výsledků Neohroženost. Vystrašeně se podívám na Camila, vysvětluje mi, proč jsem taková. Nevnímám ho. Můj mozek vstřebává pouze Odevzdaná, Neohrožená a Sečtělá.

„Musím to nahlásit," důrazně řekne. 

„Zabijí mě," ustaraně na něj pohlédnu.

Lhostejně pokrčí rameny.

„To si říkáš Odevzdaný? Měl by jsi myslet na ostatní!" křičím. 

Procitá. Smutně skloní pohled a sepne ruce. 

„Máš pravdu, napíši tam Sečtělost," pípne, „můžeš odejít."

Vítr mi rozcuchává vlasy. Co si mám vybrat? Cítím se Neohroženě. Žiji tak odmalička. Být Sečtělou mě také láká. Nosit brýle. Sedět nad knihami a pročítat je. Slyším hukot vlaku. Pousměji se. Ne, nemohla bych opustit svoji frakci. Své přátele. Leonarda. Vlak se blíží. Můj nejlepší přítel. Naskakuji a nevědomky mi stéká slza po tváři. Neohrožení nebrečí, osočím se. Opírám se o dřevěnou bednu, ruce zkřížené na prsou. Při pomyšlení na mou Divergenci se mi zrychluje tep. Musím to říct bratrovi a Leovi. Přimhouřím oči. Bratrovi se svěřím určitě.

ANASTASIE

Nikdo o tom nesmí vědět. Nikdy to nikomu nesmím říct. Jenomže ce se stane až si vyberu jinou frakci? Moje vlastní rodina mě zavrhne. Ohlédnu se po babičce, která zpívá s ostatními písničku o štěstí. Sedíme a drkotáme se na voze. jedeme zrovna domů. Jen jeden den už. Jeden jediný den. Naposledy se budu dívat na barevné oblečení a naposledy budu obcházet sad. Je to vlastně skvělé, že to zítra vyšlo na mě. Můžu si o prohlídky vyčistit hlavu a konečně se rozhodnout.

***

Uběhl den. Stojím a zaujatě zírám na sad. Tak. Tohle bude navždy to místo kde jsem se rozhodla. ať mi toto rozhodnutí přináší stěstí. Popřeju si a otočím se. Oblečená v tom nejlepším co mám. Nejbarevnějsím a nejzářivějším. Červená sukně mi ladí s červenými balerínkami. Žluté tílko zase s mašlemi zapletenými v copu. Ty tam mám obě. Jak červenou tak žlutou. Jsem připravená. Navždy opustím toto místo. Kde jsem se narodila. Kde mi zemřel dědeček. Kde mi zemřela maminka. Co když teď táta zapomene na svou tchýni a odejde? To snad neudělá, když je mírumilovný.

WNTER

„Nemáš se čeho bát," ujišťuje mě, „zařídil jsem, aby do tvých výsledků byla určitě zapsána Sečtělost," šeptá mi Kurt, můj bratr.

Přikývnu,

„Nikomu o tom neříkej, ani Leovi," pokárá mě skoro, jako bych to už udělala. „Co si vlastně vybereš?" zvídavě se zeptá.

„Nejspíš zůstanu tady," pokrčím rameny.

„Výborně," uculí se, „můžu ti pomáhat," povzbudí mě. „Navíc mám na starost nováčky, přeběhlíky. Některé úkoly však budou společné. Netuším jestli budu mít vás."

„Nechci mít protekci," zakřížím ruce na prsou.

„Rozhodně ti nebudu nic ulehčovat," šibalsky se zasměje, tak jak to dělávám já. „Navíc si nejsme moc podobní," poznamená a můj pohled se stočí k fotce na jeho stolku. 

Jsme to my děti. Každý jsme jiní. Naše zesnulá sestřička má krátké hnědé vlasy. Bledou pleť a kulatý nos. Na svůj věk vysoká. Vypadá šťastně. Vlak za ní míjí krajinu. Ukazuje vypadané zuby. Vedle ní já. Dlouhé rovné vlasy sepnuté v culíku. Pihy.  Mám zvednutou ruku do vzduchu. Odhaluji malé tetování na zápěstí. Klíčovou dírku, celou černou. Jediné, které mám. Přejedu po něm prsty. Bratr se tváří ochranářsky. Na fotografii je pouze v kraťasových kalhotek. Člověka okamžitě zaujme jeho potetované a namakané tělo. V slunci se mu lesknou světle hnědé vlasy. Do očí se mi nahrnou slzy. 

„Oči," zakuňkám, „máme stejně pronikavě modré oči," upřesním a vstávám. 

***

 Jeden vedle druhého sedíme. Nikdo nemluví. Jenom já s Leem prohodíme pár slov. Bojím se, že mě opustí. Dívám se kolem. Opodál klábosí moji rodiče s bratrem. Vedoucí naší frakce čte manifest Neohroženosti. Upravuji se černé tričko s výstřihem. Začínají vyvolávat jména. Nervózně klepu nohou. Jsem Neohrožená a taky jí zůstanu.

Autor: JanAnn (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Divergent - Be Brave 1: