OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 9. - 10. kapitola

24.01.2010 (19:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 868×

9. kapitola

Eleanor

Když se rozloučil Julius s Angelem, tak jsme zamířili na nádvoří kde na nás čekal Juliusův kočár. Když jsme nastupovali do kočáru už automaticky jsem si sedala na zem, ale Julius mě zadržel.

„Ale no tak drahá, přece nebudeš sedět na zemi. Přisedni si ke mně.“  Dívala jsem se na něj nevěřícně. Opatrně jsem si sedla na sedačku. Když jsem seděla na té sedačce zaplavil mě krásný pocit. Pocit, že jsem člověk a né zavšivený pes. Julius si ke mně přisedl ještě blíže a dal mi svojí ruku na mou nohu. Bylo mi to nepříjemné, ale snažila jsem si toho nevšímat. Nechtěla jsem si ho poštvat proti sobě už první den.

Cesta byla dlouhá. Měla jsem pocit, že bydlí až na samém konci Země. Když jsme zastavili na nádvoří, hned se ke kočáru rozeběhli Juliusovi poddaní. Otevřeli nám dveře a pomohli nám vystoupit. Když jsem pohledla na jeho hrad úžasem jsem oněmněla. To nebyl hrad ale palác. Stěny byli bohatě zdobeny zlatem. Dveře vypadali, že jsou udělány z tvrdého dřeva které bylo zdobeno zlatými ornamenty.

„Vítej doma.“  Prolomil ticho Julius.

„Dovol abych tě tu provedl.“ Dal mi ruku na záda a mírným tlakem mi dal najevo abych se vydala dovnitř paláce. Když jsme vešli dovnitř byla jsem zklamaná. Byl to úplný opak toho co jsem viděla venku. Vzduch tu byl zatuchlí a ztěží se mi dýchalo. Všude byli pavučiny a plíseň. Na podlaze  byli rudě koberce. Okna byli skryty pod tlustými černými závěsy.

Vedl mě nahoru po schodech, kde se mi naskytl pohled na dlouhou temnou chodbu. Když jsme procházeli tou chodbou všímala jsem si obrazů na stěnách.

„To jsou naši předci.“ Oznámil mi Julius. Došli jsme úplně na konec chodby, kde byli jedny dveře. Julius k nim přistoupil a začal je odemykat. Když jsme vstoupili dovnitř nacházeli jsme se v místnosti, která mi naháněla hrůzu. Koberce i závěsy byly rudě červené. Bylo tu několik postelí. Po chvilce došli do pokoje nějaké dívky. Všechny byli velice krásné.

„Vítej ve svém pokoji,“ oznámil mi Julius „Tady mé dívky ti všechno vysvětlí a ukážou.“ dořekl Julius a vydal se k jedné dívce, kterou si odvedl.

Měla jsem hrozný strach. Vyplašeně jsem se těm dívkám dívala do očí a při tom jsem couvala ke dveřím.

„Nemusíš se nás bát. My ti neublížíme.“ Řekla dívka, která ke mně byla nejblíže. Byla vysoká. Její modré oči jí přímo zářili. Měla strašně bílou pokožku, ale tu měli všechny dívky.

„Jak se jmenujete?“ špitla jsem.

„Já jsem Pondělí.“ Odpověděla mi dívka co semnou před chvíli mluvila

„A já jsem Úterý.“ Odpověděla mi dívka za ní.měla drobounkou postavu její dlouhé černé vlasy jí sahali po ramena. Měla tmavě hnědé oči

„Já jsem Středa.“ Odpověděla mi další dívka. Byla strašně moc podobná Úterý až na to , že měla vlasy po lopatky

„Já jsem Čtvrtek.“ Řekla další dívka. Mohla být stejně vysoká jako já. Měla blonďaté vlasy a modré oči.

„A ty budeš Sobota.“ Oznámila mi Pondělí.

10. kapitola

Eleanor

Požádala jsem své spolubydlící aby mi ukázali která je má postel. Hned jak jsem si na ní lehla, tak jsem usnula. Nevím jak dlouho jsem spala, ale zbudil mě mírný tlak na mém rameni. Když jsem se zbudila chvíli jsem byla v šoku, kde se to vlastně nacházím, ale po chviličce jsem si vzpomněla na všechno co se stalo během včerejška.

„Musíš se připravit. Za chvíli si pro tebe přijde náš pán.“

„Není to můj pán.“ Odpověděla jsem jí

„Po dnešní noci budeš mluvit jinak.“ Odpověděla mi Pondělí.

Dovedli mě do místnosti, kde se nacházela velká vana.

„Vyslékni se.“ Poručila mi Pondělí. Raději jsem ani neprotestovala. Soudě podle jejího výrazu by to byl marný boj. Když jsem se vyslékla, hned mě strčili do vany. Voda byla příjemně horká. Nalili do ní nějaké vonné oleje a vysypali do ní ještě nějaké květiny. Všechny se okolo mě seběhli a začali mě umývat.

„Proč máš na zápěstí ten stříbrný náramek?“ Ptala se mě Středa

„Aby mi blokoval mou sílu.“ Odpověděla jsem jí

„Nechápu.“

„Já jsem vlkodlak,“ když jsem vyřkla slovo vlkodlak všechny náhle ztuhli. „ Neboj já vám neublížím. Já mám povinnost vás chránit a né vám ubližovat.“

„Takže vy opravdu existujete?“ zeptala se Úterý.

„Ano.“

„A pomůžeš nám?“ Zeptala se mě Pátek. Když jsem na ní pohlédla, byla jsem v šoku. Její tělo bylo zohavené. Její tělo bylo pokryto modřinami a škrábanci. Na krku měla dvě ranky.

„Proboha,“ řekla jsem značně ještě v šoku „Takto vypadáte po každé noci s Juliusem?“

„Ano. Někdy i hůř. On miluje násilí.“ Odpověděla mi Pondělí. Ztěžka jsem polkla a radši se poddala příjemné vůni, která se linula z mé koupele.

Když už uznali, že jsem dokonale čistá vytáhli mě z koupele a omotali okolo mě ručník. Dovedli mě k židli na kterou jsem si měla sednout. Začali mi sušit vlasy, které  mi pak pečlivě rozčesaly. Úterý mi podala šaty které jsem si měla obléct. Byli jednoduché bíle. Byli na jedno ramínko a měla jsem je těsně pod zadek. Látka byla příjemná na dotek. Šaty jsem měla volné a při každém mém kroku se rozvlnili.

„Už je čas.“ Oznámila mi Pondělí. Jak to dořekla tak se otevřeli dveře a v ních se objevil nějaký muž. Byl mladý mohlo mu být maximálně dvacet. Podle náramku na jeho zápěstí jsem usoudila že je také vlkodlak. Měl tmavě hnědé vlasy a skoro černé oči. Když jsem k němu došla ztěží jsem mu sahala po ramena. Vedl mě temnou chodbou. Šla jsem kousek za ním a tak jsem si ho mohla lépe prohlédnout. Měl široká svalnatá ramena. Z mého prohlížení mě vyrušil jeho hluboký chraplavý hlas

„Odkud tě odvedl?“ zeptal se mě.

„Od jeho bratra Angeluse,“ odpověděla jsem mu „Tak tu jseš dlouho?“

„Už od svých deseti let. A tebe chytli kdy?“

„Bylo to na mé páté narozeniny. A jak se jmenuješ?“

„David. A ty?“

„Eleanor.“

„Hezké jméno.“ Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila .

„Už jsme tady.“ oznámil mi „Hodně štěstí.“ popřál mi a odešel. Chvíli jsem se ještě dívala na  jeho záda. Pak jsem se otočila na dveře které skrývají jen bolest a utrpení. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Takto jsem to udělala ještě pětkrát, než jsem uznala, že jsem připravená. Zmáčkla jsem kliku a vešla dovnitř.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 9. - 10. kapitola: