Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl. Jaký trest čeká Eleanor za její neposlušnost? to se dozvíte v této kapitolce. Přeji příjemné čtení.

12.01.2010 (15:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 880×

7. kapitola

Eleanor

Nevím jak dlouho jsem tu už zavřená. Možná hodiny, dny či týdny. Čas pro mě nic neznamenal. Zastavil se v době, kdy se zavřely dveře za Nikolasovimi zády. Čím dýl jsem tu, tím víc mě přepadají chmurné myšlenky. Už ani neumím myslet normálně. Kladu si jen samé otázky

„Proč vůbec žiji?“

„Proč se nezabiji?“

„Bude mě vůbec někdo postrádat?“

,,Záleží na mě někomu?" Hlavou mi vířili jen otázky, ale žádné odpovědi.

Náhle se otevřely dveře a v nich se objevil Nikolas s nějakým mužem. Dovedl ho k protější zdi, kde ho přivázal. Pak zase odešel.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se toho muže.

„ Jsem Thomas. A kdo jsi ty?“

„Já jsem Eleanor. Proč tě tu zavřeli?“

„Kvůli tomu že vím kde se nachází naše vesnice. Angelus chce pomstu za to že jsme mu rozprášili jeho armádu.“ odpověděl mi.

„Takže jste opravdu vyhráli?“

„Ano vyhráli jsme bitvu ale né válku.“

Pak už jsme mlčeli. Já se zase začala utápět v beznaději, že už nikdy neuvidím slunce, Timmiho a svojí rodinu. Přišlo mi, že jsem tady zavřená celé staletí a né jen pár dní. Znovu někdo vstoupil do místnosti. Tentokrát to byl Angelus. Když jsem ho spatřila pocítila jsem k němu takovou nenávist jakou jsem ještě v životě necítila. Chtěla jsem ho na místě zabít. Roztrhat na milion kousků a ty pak spálit. Bohužel v mém plánu mi bránili stříbrné okovy.

„Jak jsem tu dlouho?“

„Čtyři dny má drahá.“ když to dořekl objevil se v místnosti Nikolas. Došel ke mně a odvázal mě. Přímo jsem mu spadla do náruče. Nebyla jsem schopná se udržet na nohou. Úplně mi zdřevěněli nohy a byla jsem moc slabá. Přehodil si mě přes rameno a došel do prostředka místnosti, kde mi nasadil nové pouta a poté mě vytáhl nad zem. Nohy jsem měla asi deset centimetrů nad zemí. Pouta mě nepříjemně řezala do dlaní. Dívala jsem se přímo do očí Angelovi.

„Kdo je tvůj pán?“ náhle se mě zeptal.

„Já jenom já jsem svým pánem.“ odpověděla jsem mu.

„Špatná odpověď.“ řekl jen a záhy mi Nikolas uštědřil jednu ránu bičem do zad.

„AAAAA.“ vykřikla jsem bolestí. Cítila jsem jak mi po zádech stéká krev.

„Tak kdo je tvůj pánem?“ ptal se znova Angelus

„Jenom já.“ odpověděla jsem znova. A zaťala zuby. Nikolas mi uštědřil tři rány bičem. Už jsem ale nevykřikla.

„Ptám se naposled. Kdo je tvůj pán?!“ už na mě skoro vrčel a propaloval mě pohledem.

„Já… jenom já“ hlas se mi třásl.

„Nikolas ty víš co máš dělat. A nešetři jí. Chci aby do zítřka vyměkla. Čeká nás vzácná návštěva.“

„Ano můj pane.“ odpověděl mu Nikolas a hned mi uštědřil ránu bičem. Statečně jsem zaťala zuby, ale ta bolest se nedala vydržet.

„AAA.“ u desáté rány jsem to už nevydržela a vykřikla. Za zády jsem uslyšela Nikolasův potěšený smích.

Když mi uštědřil dvacet ran bičem, nechal mě tam jen tak viset a odešel. Po tváři mi stékali slzy. Záda jsem měla v jednom ohni.

„Jseš v pořádku“ ptal se mě starostlivě Thomas. Já jen přikývla hlavou. Nevěřila jsem svému hlasu.

„Nevíš kdo by to měl přijet?“

„Ne… ne… nevím“ odpověděla jsem mu. On si náhle stoupl a došel ke mně nejblíž co to jenom šlo. Dva metry ode mně ho zastavili řetězy.

„Podívej se na mě.“ řekl mi. Ale já nereagovala. „Prosím podívej se na mě.“ mluvil na mě s něžností v hlase. Odhodlala jsem se a zvedla hlavu. Přímo jsem se mu dívala do jeho zelených očí, kde jsem spatřila naději.

„Neboj mi to zvládneme.“ utěšoval mě. Já jen na to přikývla v souhlasu. Nevím proč ale věřila jsem mu. Měla jsem takové tušení, že ví mnohem více než mi prozrazuje.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování