Difficile est tangere, cum doleas (je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 17. - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další pokračovaní. V této kapitolce se dozvíte jak všechno Eleanor zvládla a co nového se dozví.

14.02.2010 (19:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 897×

17. kapitola

Eleanor

Když jsem se znovu probudila, spatřila jsem u své postele muže. Měl snědou pokožku, svalnatá ramena. Vlasy měl černé na krátko ostříhané. Jeho rysy v obličeji byly výrazné ale přesto jemné. Oči měl zelené, přímo jsem se v té zeleni utápěla.

„Jsem rád, že jsi se probudila,“ promluvil na mě s mírně chraplavým hlasem. Nebyla jsem schopná slova, jen jsem pokývala hlavou na znamení, že rozumím.

„Oh, promiň. Ještě jsem se ti nepředstavil. Jmenuji se Damian a Timmi je můj bratr.“

„Já vím, kdo jsi. Dá se říct, že se naše životy proplétají?“

„Jak to myslíš?“ nechápal mě. Je možné, že by na mě zapomněl?

„Poprvé jsem tě spatřila jako malá holka u Angeluse v pokoji. O několik let později na louce, kde Angelus zranil Timmiho a teď tě znova potkávám,“ vysvětlila jsem mu.

„Aha,“ byla jeho jediné odpověď, poté se mi dlouho díval do očí. Oba jsme nebyli schopní slova a jen mlčky opláceli tomu druhému pohled.

„Nechceš ukázat vesnici?“ zeptal se mě ještě stále oblouzněn.

„Ano.“

„Tak počkej, donesu ti nějaké oblečení,“ jak to dořekl odešel z pokoje. Využila jsem chvíle samoty a prohlížela si místnost. Po chvilce jsem zjistila, že se nacházím pořád ve stejné místnosti a nic se tu nezměnilo.

Do pokoje vešel Damian a v ruce držel nějaké oblečení.

„Snad ti to bude,“ vzala jsem si od Damiana oblečení.

„Počkám venku,“ začala jsem si oblíkat věci. Zjistila jsem, že jsou to šaty. Měly bílou barvu. Sahali mi až ke kotníkům. Měly tříčtvrteční rukávy. Vzadu byli na zašněrování.

„Damiane,“ zavolala jsem na něj.

„Co potřebuješ?“ do místnosti vešel okamžitě.

„Pomůžeš mi to prosím zavázat?“

„Ale jistě. Otoč se,“ otočila jsem se k němu záda. Slyšela jsem jak udělal pár kroků ke mně. Cítila jsem jak bere do rukou šňůrky. Ale necítila jsem žádné pohyby. Až po nějaké době jsem ucítila jeho prsty na mém vypáleném znaku.

„Je mi to strašně líto,“ zašeptal do místnosti.

„Nemusí. Už je to za mnou. Už mi nic nehrozí.“

„Já tě ochráním. To slibuji,“ poté mi začal zavazovat šaty.

„Můžeme vyrazit,“ zvolala jsme šťastně. Vyšli jsme z chatrče a mě se naskytl pohled na nádhernou vesnici obklopenou lesem.

„Vítej v mé vesnici,“ prohlásil Damian.

„V mé? “

„Ano, v mé. Jsem jejich vůdce,“ vysvětlil mi Damian.

„Aha.“ Vesnice byla kouzelná. Ale ještě kouzelnější byla okolní krajina.

„Aleanor,“ uslyšela jsem za záda. Otočila jsem se a uviděla Timmiho a Davidem. Hned mi skočili oba okolo krku.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ pošeptali mi oba do ucha.

„Hoši, nechte taky Eleanor vydechnout,“ snažil se je krotit Damian. Po dlouhé době mě pustili. A my pokračovali v prohlídce vesnice. Když jsme míjeli pár vesničanů, všichni se na mě tak divně dívali. Jako kdybych byla nějaký jejich bůh.

„Damiane?“

„Ano?“

„Proč se na mě všichni tak dívají?“

„Čekal jsem, kdy se mě na to zeptáš. Pojď ukážu ti jedno místo, kam rád chodím a tam ti všechno vysvětlím.“

„Dobře,“ šli jsme hluboko do lesa. Až jsme narazili na skálu. Damian mi pomohl vylézt nahoru. Byla tam propadlina, ze které byl nádherný výhled na okolní krajinu. Měla jsem pocit, že mi celý svět leží u nohou.

„To je nádhera.“

„Ano, to je. Už bys asi chtěla vědět, proč se na tebe tak vesničané dívají.“

„Ano, to bych chtěla vědět.“

„Víš, před mnoha lety byl v jedné vesnici prorok, který prohlásil, že jednoho dne, jeden vlkodlak zařídí mír mezi upíry a vlkodlaky. Ta dívka ponese znak jednoho z mocných upírů. Bude mít nepředstavitelnou sílu. A za muže si vybere mocného vůdce, který jí pomůže vytvořit mír mezi oběma druhy.“

„A vesničané si myslí, že ten vlkodlak jsem já?“

„Ano.“

„Ale to není možné. Vždyť jsem byla pouhý otrok. I ty si myslíš, že jsem ten vlkodlak, o kterém mluví proroctví? “

„Nevím, ale jedno vím určitě. Ne, nejsi pouhý otrok. Jsi bojovnice, která bojuje do poslední kapky krve. Ale zkus o tom popřemýšlet, třeba opravdu jsi to ty, o kom mluví proroctví. “

18. kapitola

Eleanor

Když jsem se ráno probudila, věděla jsem co dneska chci udělat. Oblékla jsem si tričko a kalhoty, aby se mi lépe jelo na koni. Vyšla jsem před dům a rozhlížela se, kde by se tak mohli nacházet stáje.

„Kam se chystáš?“ promluvil někdo za mými zády. Otočila jsem se a kousek ode mě stál Damian.

„Domů.“

„Počkej. Ty tu s námi nezůstaneš?“

„Ráda bych, ale chci znovu spatřit svou rodinu, teda pokud ještě nějaká je.“

„Dobrá, ale dovol mi jet s tebou.“

„Proti tomu nic nemám,“ Damian mě vedl přes celou vesnici než jsme došli ke stájím. Do oka mi padl hned jeden kůň. Byl béžový s bílou hřívou (http://filmfoto.osobnosti.cz/xena-warrior-princess-353700) hned jsem si ho zamilovala. Došla jsem ke koni a natáhla k němu ruku, abych si ho mohla pohladit.

„Hmm, dobrá volba. Je to mladý a silný hřebec.“

„Díky.“

„Pamatuješ si, kde je tvá vesnice?“

„Samozřejmě že pamatuji. Došla bych tam i po slepu.“

„Tak mě tedy veď,“ jeli jsme dlouho, než jsme začala poznávat krajinu. Dorazili jsme na menší louku, která byla pokryta sněhem.

„Tady jsem si jako malá hrávala.“

„Je to tu kouzelné.“

„Ano je,“ souhlasila jsem s Damianem, pak jsem pobídla koně a my vyrazili k mému domovu. Jeli jsme už jen chvilku, než jsme spatřili trosky domů.

„Ne to ne,“ zamumlala jsem si pro sebe a rozjela se k vesnici, zastavila jsem až u napolo shořeného domu. Po chvilce zamnou dojel i Damian.

„Toto býval náš dům.“

„Je mi to líto Eleanor,“ vešla jsem do domu. Ještě pořád byla v koutě místnosti truhla. Nebyla ani skoro vůbec ohořelá. Došla jsem k ní a otevřela. Zahřálo mě u srdce, když jsem tam spatřila malou krabičku, ve které si maminka schovávala šperky. Otevřela jsem krabičku a naskytl se mi pohled na medailónek ve tvaru srdce. Vzala jsem medailónek do rukou a vytáhla z krabičky. Ruku jsem natáhla proti sluníčku a medailónek začal zářit,

„Co to je?“ ptal se ohromeně Damian.

„Je to rodinný klenot. Předával se v naší rodině už mnoho generací.“

„Je nádherný.“

„Zapneš mi ho prosím?“

„Ano,“ došla jsem k Damianovi a podala mu šperk. Otočila jsem se k němu zády a podržela si vlasy, aby mu nezavazeli. Když se mě Damian dotkl, proběhl mnou elektrický proud. Byla jsem mírně zmatená. Nikdy v životě jsem nic takového necítila.

„Pojedeme zpátky?“

„Ano,“ celou cestu jsme jeli mlčky. Každý byl zahloubaný do svých myšlenek. Když jsme dorazili do vesnice. Skočili mi okolo krku David a Timmim.

„Mysleli jsme, že jsi odjela,“ pověděl mi David.

„A ani ses nerozloučila,“ vyčítal mi Timmi.

„Promiňte, ale nechtěla jsem se loučit. To bych už vůbec neměla sílu odjet.“

„A jak to že ses vrátila?“ ptal se Timmi.

„Má vesnice je zničená.“

„To je mi líto,“ pověděl Timmi a znovu mě objal. David se k němu přidal. Kluci mě odmítali pustit. Báli se, že bych jim znovu odjela.

Už několik hodin, jsem jim vysvětlovala, že už nemám kam odejít. Ale oni mi nevěřili a celý zbytek dne mě všude pronásledovali. Večer se konal táborák. Konečně mě kluci přestali pronásledovat a já se mohla v klidu ponořit do svých myšlenek. Vůbec jsem nevnímala dění okolo sebe.

„Copak se děje, Eleanor?“ zeptal se mě Damian.

„Tohle mi už nedělej, Damiane. Víš, jak jsem se lekla?“ vyčetla jsem mu.

„Promiň. Povíš mi, co se děje?“

„Nic se neděje.“

„Nelži, vůbec ti to nejde,“ naléhal na mě.

„Jen přemýšlím.“

„A nad čím,“ ten chlap mi vážně nedá pokoj. Ale já už se rozhodla, co chci a on mě nezastaví.

„Chci pomstu,“ odpověděla jsem mu „Zítra odjíždím.“

„Ne to ti nedovolím,“ odporoval mi.

„Ty nemáš právo mě tady držet.“
“Já vím, ale jak se chceš pomstít, když ani bojovat neumíš. To se chceš jít zabít? Dovol mi tě naučit bojovat.“

„Dobrá, ale potom mě už nikdo nezastaví. Ani ty.“

„Dobrá.“