Dexter´s daughter - Chapter three • OurStories.cz ~ naše povídky

Lily Anne někdo sleduje. Jedná se o seržanta Doakese, nebo je v tom někdo další?

27.01.2012 (19:00) • Ikachan • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 641×

Někdy mám pocit, že mě někdo sleduje. Nebo, přesněji řečeno, má ten pocit můj Temný společník. Například dnes dopoledne. Celé dopoledne jsem trávila u Maxima, ale protože musel vyzvednout mladší sestru ze skauta, musela jsem jet domů autobusem. Už v autobuse jsem měla ten divný pocit, jako by někdo stál těsně za mnou. Ale kdykoliv jsem se otočila, neviděla jsem nikoho podezřelého – paní co si četla knihu, postaršího muže, jenž si četl noviny a tak podobně. Znovu mě ten pocit přepadl, když jsem šla ke svému domu. Bylo to takové to podivné zašimrání, které mám vždy, když se děje něco divného. Svým rentgenovým zrakem jsem propátrala okolí, ale pro změnu se nikde nedělo nic divného. Divné, že? Prvně v životě mě popadl strach. Proč? Nikdy jsem neměla žádné emoce (naštěstí se mi tenhle neduh vyhýbá už několik let – vlastně odmalinka).

Ale teď tu stála, drasticky vyděšená Lily Anne, před svým domem, ve kterém byl její drasticky démonický táta a možná i teta.

„Stůj!“ ozval se za mnou elektronický hlas, když jsem strkala klíč do zámku. Otočila jsem se a za mnou stál seržant Doakes. Kdysi dávno ho unesl jistý bláznivý doktor, amputoval mu končetiny a vyřízl jazyk. Ačkoliv ho můj táta zachránil, seržant Doakes mu snad dává za vinu, že je tak… drasticky nechutný.

„Ano, seržante Doakesi?“ mile jsem si usmála.

„Ty seš jako Morgan. Sleduju tě,“ oznámil mi spokojeně.

„Hm, vážně, pročpak?“ dělala jsem hloupou. Snad mě nesleduje on? Jak by pak drasticky démonická Lily Anne mohla vykonávat svoje noční výlety?

„Chodíš v noci ven,“ oznámil mi stále spokojeně. Jeho elektronický hlas nemohl být ovládaný emocemi.

„Jistě, spousta lidí chodí v noci ven. Ale teď mě musíte vážně omluvit, zítra se jde do školy a já bych opravdu nerada byla nepřipravená,“ sjela jsem ho chladným pohledem.

„Ty už nechoď v noci ven, jinak budeš mít problémy!“ konstatoval a odešel. Vešla jsem do domu a táta tam seděl s pivem a díval se na televizi.

„Ahoj, jsem doma!“ zavolala jsem na něj z kuchyně.

„Ahoj, Lily Anne. Tak jak ses měla u Maxima?“ zeptal se.

„Docela dobře, myslím, že jsme si zopakovali veškeré učivo z loňského roku,“ řekla jsem a otevřela si plechovku s colou. „Jo, potkala jsem seržanta Doakese. Sleduje mě,“ dodala jsem.

„Vážně? Myslím, že si z nějakého nepochopitelného důvodu zasedl na rodinu Morganových,“ prohlásil táta a zavrtěl hlavou.

„Někdy si říkám, že bych se ho mohla zbavit,“ svěřila jsem se mu. A je to pravda. Vždycky, když ho vidím, našeptává mi Temný společník, ať se ho zbavím. Ale já pořád myslím na Harryho-Dexterův kodex, který spočívá v tom, že zabíjím jen vinné, na určité podklady a seriózní důvody. Bohužel.

„To nesmíš, na to by se přišlo,“ upozornil mě táta, jako bych snad jejich kodex neznala.

Pamatuju si, jak mi dal první výstrahu, protože jsem ho nechtěla poslouchat…

„Lily Anne, dneska půjdeš se mnou do práce,“ řekl mi. Proč? To jsem nevěděla. Ale dalo se tam vidět dost zajímavých lidí a fotek, takže jsem se docela těšila. Když jsme tam přišli, vyzvedl táta tetu Deb a ta nás zavedla do věznice. Nelíbilo se mi tam, spousta vězňů tam čekalo, měli obličeje přitisknuté na mříže, jiní spali. Teta Deb a táta mě odvedli k jednomu z vězňů.

„Tohle je pan Clark. Pan Clark tu je proto, že zabil dvanáct lidí,“ řekla teta Deb.

„A jaký to byl pocit, pane Clarku?“ zeptal se táta.

„Byl to úžasný pocit, dokud se to… nezvrtlo,“ přiznal pan Clark a při té vzpomínce se usmál.

„A víš proč tu je, Lily Anne?“ zeptal se mě táta.

„Um… protože… nedával pozor?“ zkusila jsem to.

Táta jen přikývl a odešli jsme…

Takhle to bylo poprvé a já takhle nechtěla dopadnout, a proto jsem začala poslouchat tátovy rady a rozkazy, aby mě nechytili. I teta Deb mi řekla, že pokud se prokáže, že jsem spáchala některou z vražd, bude mě muset zatknout.

Ze zamyšlení mě vytrhl zvonek.

„Dojdu tam,“ řekla jsem a šla ke dveřím.

Otevřela jsem a stál tam můj bráška Cody, o sedm let starší než já.

„Cody!“ objala jsem ho a on objal mě. Ne že by to byl emocionální výbuch, my se neobjímáme, ale všude čuměla spousta sousedů a bylo by jim divné, že za mnou přijede po půl roce bratr a já ho ani neobejmu.

„Už ses rozhodla?“ zeptal se. Věděla jsem, na co se ptá. Cody mluvil vždy hodně málo.

„Jo. Chci být policistka,“ řekla jsem. I Cody s Astor jsou policisté, ale nežijí už Miami, takže je na místech činu nikdy nepotkám.

„Ale víš, přes co všechno se budeš muset dostat?“ řekl a já po něm hodila nechápavý pohled.

„Seš hezká. Prostitutky, chápeš?“ dodal. Aha, myslel tím, že nejdřív budu dělat se šlapkama. O tom samozřejmě vím.

„Já vím. Povídala mi o tom teta Debbie,“ odvětila jsem.

„Můžu dál?“ zeptal se Cody já mu uhnula na stranu a on udělal pár kroků ke dveřím a pak spadl na zem.

„Cody?“ pozvedla jsem obočí, ale on neodpovídal.

„Cody?!!“ začala jsem být hysterická, což se drasticky děsivé Lily Anne nestává často.

Převrátila jsem Codyho na záda a moje ruka byla celá od krve. Codyho někdo postřelil. A co hůř, uvnitř jsem cítila prázdno. Temný společník mě opustil.

Kapitola 2.

Kapitola 4.

Autor: Ikachan, v rubrice: Povídky » Na pokračování