OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dexter´s daughter - Chapter four

07.02.2012 (12:00) • Ikachan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 764×

Když si pro Codyho přijela záchranka a odjel, začala jsem se zabývat svým velkým problémem – zmizel můj Temný společník. Vevnitř jsem cítila to prázdno, jako by mi někdo vyrval půlku vnitřností – jedna plíce, jedna ledvina, půlka kapilár a vén… půlka srdce, půlka žaludku.

„Prosím,“ zašeptala jsem si, „vrať se…“ a čekala jsem na odpověď. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat, protože jsem to najednou nebyla já. Byl to někdo cizí, koho jsem neznala. Vydrželo mi až do večera jen sedět a pokusit se Temného společníka přivolat zpátky. Ale až ve tři čtvrtě na dvanáct mi došlo, že to je asi zbytečná práce. Tátu povolali do práce, takže jsem mu o mém (doufám, že jen dočasném) handicapu neřekla.
„Asi bych měla jít spát,“ zamumlala jsem si. Vzala jsem si svojí mp4 a zalezla si do pokoje. Konec konců, zítra je první den školy a já bych vážně nerada vypadala jako smrt. Zapnula jsem si Candy Shop od 50 Cent a zavřela jsem oči. Ale spánek se prostě nedostavoval. A to jsem se tak snažila. Pouštěla jsem si různé moje oblíbené písničky, a když nepomohlo ani Danza Kuduro, byla jsem naprosto bezmocná.
„Proč jsi mi to udělal?“ zašeptala jsem mu. Ale on neodpověděl. Nebyl tam.

Ráno mě probudil hlasitý budík. Naštvaně jsem ho zaklapla a vstala z postele a odebrala se do sprchy. Nemohla jsem se sprchovat dlouho, abych to stihla včas. Maxim měl přijet ke mně před dům autem. Dlouho jsem přemýšlela, co udělat se svými vlasy. Nakonec jsem si je jenom volně rozpustila. Oblékla jsem si školní uniformu, popadla tašku a seběhla dolů do kuchyně. Táta tam už (nebo ještě) nebyl, tak jsem si osmažila vejce a rychle se najedla. Vzala jsem si peníze, které mi tu táta nechal, abych si mohla koupit oběd, a už jsem slyšela troubení. Ještě jsem se skočila namalovat do koupelny, a už jsem byla venku.

Maxim na mě zamával a já si nasedla na sedadlo vedle řidiče.
„Tak co, seš nervózní? Poslední rok, pak už přihlášky a nervy, jestli tě přijmou na universitu…“ řekl to tak strašidelně, že mi přeběhl mráz po zádech.
„Jasně, že nemám strach,“ prohlásila jsem, „ale ty bys ho měl mít. Protože tam ve škole na tebe čeká noční můra, Eleanor Carlyová,“ zasmála jsem se. Maxim se při vzpomínce na hlavní roztleskávačku zatvářil, jako by mu bylo špatně.
„Však ty mi s tím letos pomůžeš,“ zazubil se.
„Počkej, jak já ti můžu pomoct?“ nechápala jsem.
„Uvidíš na místě činu,“ zašklebil se tajmně. Kdyby tu byl můj temný společník, hned bych prokoukla jeho tajemnou informaci.

Abych vysvětlila vztah mezi Maximem a Eleanor: Eleanor je roztleskávačka, která si myslí, že jí všichni kluci padnou do náruče, a taky tomu tak bylo. Dokud se nesnažila sbalit Maxima. Majkie totiž o takové holky nestojí. Mohl by mít klidně celý tým roztleskávaček, ale nechce ani jednu z nich. Ale ony chtějí jeho. Eleanor už vystřídala snad všechny kluky, až na Majkieho, takže se hodně snaží. Opravdu moc, ale je jí to tak trochu k ničemu, protože on na ní prostě není zvědavý.

Před školou Majkie vystoupil první a otevřel mi dveře. To dělá už dva roky, co mě vozí do školy. Když si zamkl auto, vydali jsme se společně do školy.
„Áááá! Můj Majkie je tady!“ spatřila jsem Eleanor, která rozpřáhla ruce a cupitala k Majkiemu, přičemž se jí houpalo její velké poprsí.
„Teď mi pomůžeš,“ pousmál se Maxim a přitiskl mě na nějakou skříňku, „prosím,“ zašeptal a políbil mě. Nikdy jsem nikoho nelíbala, protože jsem neměla city. Majkie je první kluk, který mě kdy políbil. Nejdřív jsem na tuhle jeho akci nijak nereagovala, možná mi v první chvíli nedošlo jak, protože jsem přece stvůra, která není schopná lidských věcí. Ale po pár sekundách, se mi to (ach, můj bože!) začalo líbit a já mu polibky oplácela.

A najednou jsem stála u skříňky a Majkie se na mě usmíval. Já ale nebyla schopná se usmát. Co mi to udělal? Tak dlouho jsem si zakládala na tom, že nikoho nejsem schopná milovat, nebo mít ráda, a právě můj nejlepší kamarád mě takhle rozhodí?! Eleanor stála opodál a kulila na mě oči. A pak prostě odešla, a něco si pro sebe mumlala.
„Proč jsi to udělal?“ promluvila jsem. Majkie poznal tu změnu. Nestojí před ním drasticky děsivá Lily Anne, ale dojemně dezorientovaná Lily Anne.

„Já… Lily Anne…“ zablekotal a absolutně neměl co říct. Ale já toho měla na jazyku hodně.
„Maxime! Ty víš, jaká jsem, znáš mě tak, jako nikdo jiný! Proč jsi to udělal?! Proč?! Sprostě jsi mě využil, jen kvůli nějaké pitomé huse, která se tě snaží sbalit! Jak jsi jen mohl?! Jsi podlý parchant!“ vykřikla jsem a do očí se mi vedraly slzy. Slzy?! Nikdy v životě jsem nebrečela, protože k tomu nebyl důvod nikdy. Neznám nic tak nechutně potupného, jako slzy. Něco tak… LIDSKÉHO…

„Já… je mi to líto… ale… já tě mám rád, Lily Anne,“  řekl nakonec.
„Nenávidím tě. Já neumím milovat, neumím mít ráda, Maxime, a ty to moc dobře víš,“ zavrčela jsem a utekla na záchod. A až tam jsem si uvědomila, že bez temného společníka jsem naprosto bezmocná. A uvědomila jsem si další věc – já mám Majkieho ráda. Ale to je doufám jen dočasná věc. Doufám, že se můj Temný společník vrátí co nejdříve. Protože já takhle opravdu nedokážu žít.

Ze zrcadla se na mě odrážela cizí osoba, dívka, kterou já neznám. Tohle nebyla Lily Anne Morganová…

Autor: Ikachan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dexter´s daughter - Chapter four: