Po několika letech přicházím s dokončeným a rozšířeným příběhem o velice nepovedeném výletu do Rumunska. Zpočátku komediální zápletka se stává čím dál temnější, při rozplétání nitek rozsáhlého mírně nadpřirozeného spiknutí přichází hlavní postavy postupně o ideály i o svého přítele. V tuto chvíli mám povídku téměř dopsanou, takže nový díl přidám zhruba každý týden (žádné půlroční čekání jako při prvním pokusu o publikaci :)

05.08.2016 (15:00) • Lus • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1268×

Prolog

Světlo. Následný zvuk hromu mě zastihl zcela nepřipravenou. Nenapadlo mě, že by se za takovou chvilku mohla přihnat bouřka, a už vůbec ne, že by hřmění mohlo s touhle vesnickou sklepní hospůdkou tak zalomcovat.

Zvuk mě vyděsil tak, že jsem upustila vidličku. Tupě bouchla o zem. Roztřesenou rukou jsem položila nůž vedle talíře, abych s ním ještě někomu neublížila.

Blesk střídal blesk, hřmělo téměř bez přestání. Bouřka nebyla to nejhorší, už jsem se alespoň trochu naučila ovládat tu hrůzu z ní. Hromy a blesky jsem vždy milovala, ale od té události… Při první bouřce, poté, co jsme se vrátili, jsem celé dvě hodiny ležela schoulená v klubíčku a zoufale lapala po dechu, myslím, že jsem občas i nahlas křičela. Při té zatím poslední, minulý týden, už jsem se dokázala ovládnout natolik, že jsem jen lehce ztuhla a běhal mi mráz po zádech.

Mou druhou hrůzou bylo odbíjení poledne. Bouřky ani v létě nebyly tak často, ale poledne mě pronásledovalo dennodenně. Zpočátku jsem myslela, že se zblázním. Doopravdy zblázním. Ne že se začnu blbě smát, ale že padnu na zem, začnu slintat a rozdrápu si nehty obličej do krve. Snažila jsem se přes poledne vždy ukrýt někam, kam zvonění dolehne co nejtlumeněji.

And I watered it in fears

Night and morning with my tears,

And I sunned it with smiles

And with soft deceitful wiles.

(William Blake: Songs of Innocence and Experience, 1794, A Poisson Tree)

I to se však časem trochu srovnalo.

Na co jsem však zdaleka nemohla být zvyklá, bylo obojí zároveň. Bouřka v pravé poledne, kdy všechny zvony zběsile vyzvánějí. Tahle byla moje první. Od toho dne.

Třepala se mi ramena a před očima se mi tmělo.

Každý úder blesku a každé zahřmění jako by udeřily i do mého srdce. Jako by znovu zatloukaly zrezivělý klín bolesti a vrtěly ostnem výčitky.

Schovala jsem ruce pod stůl. Pravou jsem přitiskla ke stehnu, až se mi kovový náramek zaryl jak do zápěstí, tak do nohy. Chlad ocele mě trochu probral z odporného transu. Napětí v ramenou trochu povolilo, opět jsem mohla dýchat.

Otočila jsem se, abych se podívala, jak se drží Michael. Rozuměl mé strnulosti i splašenému tlukotu srdce. On jediný věděl, proč mačkám náramek, až to bolí. On jediný zažíval to samé. On jediný věděl. Byl tam.

Pohledem hypnotizoval půllitr piva. Příbor svíral pevně, až mu zbělely klouby. Zaháněl třes.

Dobrý pozorovatel, a tím jsem bezesporu byla, by si všimnul naběhlé bílé jizvičky. Jen takové tečky mezi ukazováčkem a palcem pravé ruky. Nepatrné. A přesto tak důležité, že mu tehdy zřejmě zachránila život. Jak bych o ní mohla nevědět, když jsem mu ji sama způsobila!

Odtrhnul oči od půllitru a podíval se na mě. Jeho bolestná grimasa mi znovu připomněla, co se tehdy stalo. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Přišlo mi to jako celá věčnost, ale vím, že to netrvalo déle než vteřinku.

Položil příbor. Viděla jsem, kolik mu dalo práce, aby ho prostě nezahodil nebo nenechal spadnout na zem jako já. Schoval ruce pod stůl. Pravičkou chvatně hmátnul po mé levé ruce. Nebránila jsem se.

S promotanými prsty jsme čekali, až odezní alespoň zvonění poledne. Jeho stisk byl silný. Mou ruku skoro drtil, ale tahle bolest mi nevadila. Naopak, dodávala mi jakýsi pocit klidu a snad i bezpečí. V té děsivé hodince při každé bouřce to byla kromě chladu ocelového náramku jediná věc, která mě držela v realitě a nedovolovala mi propadnout zoufalému šílenství.

Nikdy mezi námi nebylo víc než kamarádství, přesto jsem za celý svůj život nepoznala vřelejší a opravdovější stisk, než ten jeho. Michael byl mým majákem v bouři. Největší oporou. Já prý jeho světluška v temném tunelu.

Nechápali nás. Tropili si z našich příznačných bouřkových a poledních strnulostí legrácky. Nezlobili jsme se na ně. Nevěděli, proč máme takové záchvaty, jaké máme. Nevěděli, co se tehdy stalo.

A pokusit se jim říct pravdu?

Jednosměrnou jízdenku do blázince? Ne, díky!

Jedno prázdné místo u stolu pro šest naznačovalo, že ještě někdo z naší party by tušil, co způsobovalo naše noční můry uprostřed bílého dne.

Ten někdo už ale nebyl mezi živými.

Jsou to už tři měsíce. Alexe výlet do Rumunska stál život. Mě a Michaela jen zdravý rozum.

1. kapitola - Toustová královna

Alex byl doslova a do písmene duší naší party, Ale hlavně jejím hnacím motorem. Byl to on, kdo vždycky přišel s novou hrou, když jsme byli malí, později s nápadem na výlet nebo tematický večer. A jak jsme dospívali, člověk by čekal, že Alex dostane rozum. Opak byl ovšem pravdou. Jeho plány byly čím dál ztřeštěnější, výlety dobrodružnější a večírky hlasitější.

Ale když první den prázdnin prohlásil: „Pátýho jedem do Rumunska, do zítra mi řekněte, s kým mám počítat,“ přeci jen nám vyrazil dech.

Rumunsko? Co jsme o něm tenkrát věděli? Karpaty a Drákula. Dějepisná Kirsten ještě věděla, že tam bývali komouši. To bylo všechno.

Jess poslala Alexe do háje rovnou. Slíbila ale, že někomu z těch, co pojedou, půjčí svou slavnou krosnu. Ostatní byli na vážkách.

Jen Michael radostně souhlasil. Od doby, co mu Lex v páté třídě rozbil nos, ho Mike uznával jako neotřesitelnou autoritu. Měla jsem Michaela radši než Alexe a Jeremyho. Alex byl sprosťák a zbrklík, Jeremy jeho pravý opak – neznala jsem většího cynika. A taky jsem Mika poznala ze všech nejdřív. Postupně mi přirůstal k srdci čím dál tím víc. Hlavně kvůli své skromnosti, nakažlivé dobré náladě a klidu, který z něj vyzařoval a obvykle se přenášel i na mě. Nicméně jeho tolerance k Alexovu „kultu osobnosti“ mě někdy docela dožírala.

Já sama jsem nevěděla, jestli mám jet. To, že jel Mike, hovořilo jasně pro. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že se jen slepě přizpůsobil Alexovu přání. Prostě Jdeme všichni sborem za tím prvním vo... chci říct vůdcem.

„No tak, jede i Kirsten,“ přemlouval mě Michael.

Kdyby tak tehdy věděl, do čeho se žene...

Uběhl den a já pořád nevěděla.

„Tak co?“ přišla večer sms. Ignorovala jsem ji a šla spát.

„Zítra ráno čekam souhlas, zlato,“ probudila mě ve dvě v noci další. V duchu jsem odkázala Alexe do patřičných míst stejně jako Jess a chrněla dál

Celý další den mě Alex bombardoval zprávami, které mě měly přesvědčit, ať jedu. Večer pro mě přišel Mike.

„Jdem na starou střelnici, máš pět minut,“ zašklebil se a zatřepal rameny. V jeho batohu to nemálo zacinkalo.

„Tos nemohl dát vědět dřív?“ prohlásila jsem dotčeně. Pamatuji si, že jsem na sobě měla dědovy montérky a cosi jako tričko z roku nebreč. K tomu všemu jsem byla celá od zelené barvy, měla jsem ji nakapanou dokonce i ve vlasech.

„Prosimtě, jseš krásná,“ falešně mi zalichotil.

Blá blá, udělala jsem na něj obličej.

„Fajn, tak máš deset minut, ale počítej s tím, že než se tam dohrabeme, Lex s Jerrym už budou mít půlku vyžahnutou.“

Vtáhla jsem ho dovnitř s tím, že se zvonícím batohem před barákem okounět nebude.

„Tousty?“ nakrčil noc.

„Jo,“ přisvědčila jsem.

„Mam hlad jak vlk, nenašel by se tam nějakej navíc?“ zaškemral a nasadil štěněčí pohled.

„Nejseš malej, obsluž se,“ mrkla jsem na něj a strčila ho do neuklizené kuchyně. Zatímco chudák zápasil s naším stoletým toustovačem, drhla jsem ze sebe nánosy zelené barvy. Na sušení vlasů jsem rezignovala, když fén podruhé vyhodil pojistky. A s malováním jsem se taky nepředřela. Kvůli srnkám krásná být nemusím, a kvůli Lexovi? To už vůbec ne. Strčila jsem do kapsy ustřižených džin hřeben. Jen tak, aby se neřeklo.

„Hůůů,“ vlítla jsem do kuchyně jako uragán a zacloumala Mikovi rameny. Místo aby se naštval, že se kvůli mně pokydal kečupem, nabídl mi právě dopečený toust. I proto mám Mika tak ráda.

Čapla jsem medvědí mikinu, mobil s klíčem a vzali jsme to lehkým poklusem na střelnici. Mikův batoh byl jak zvonkohra.

Alex s Jeremym seděli už trochu v náladě na stařičké propálené a ušmudlané dece na hraně velké betonové desky. Jess vždycky prohlašovala, že tuhle deku by nedala ani psovi; nosívala pro sebe a pro Kirsten vlastní podprdelník. Ale ani jedna z holek tu ještě nebyla.

Jeremy zdobil cíp deky liháčem. Že by si Jerry přinesl fixky? To mi nešlo do hlavy. Usoudila jsem, že lihovku zřejmě čajznul Alex někde cestou.

„Pojďte se posadit, madam,“ zazubil se na mě Jerry a kývnul na čerstvě počmáraný kus deky. Zběžně jsem si prohlédla jeho rádoby drsné čmáranice. Ze všeho nejvíc mi připomínaly dětské kresbičky.

„Ne, dík, nepotřebuju mít na zadku obtisknutý sloníky, beruško,“ popíchla jsem ho. Štípla jsem oba kluky do stehen a napasírovala jsem se mezi ně. Mike se jen pochechtával. Alex mi hned pod nos strčil nějakou flašku a Jerry si z mého holého stehna udělal skicák. Za chvíli jsem měla na noze něco, co víc než cokoli jiného připomínalo zmutovanou žížalu zkříženou s velbloudem. Když jsem se na ono zvláštní „zviřátko“ ptala, dostalo se mi odpovědi, že to je ten můj sloník. Na oplátku jsem Jeremymu na rameno načmárala moji legendární drsnou hyenu – maličkého vyjukaného psíčka s obrovským hovínkem.

To už přišla i Kirsten s Jess a dřeply si na svou pravidelně pranou deku naproti nám. A protože se Jerry odmítal uskrovnit, vklínil se Michael mezi holky.

Pamatuji si to tak dobře, protože to bylo naposledy, kdy jsme byli všichni spolu. A tak jsme tam seděli, náramně se bavili a těšili na další společná setkání, a netušili, že se pomalu chýlí ke konci to poslední.

Jeremy proti Kirsten, já proti Michaelovi, Alex proti Jess. Všichni veselí, Mike, Lex a Kirsten natěšení do Rumunska.

„Prostě jedeš, Liz!“ huhňal mi Lex do holého ramene. Zaškrábal mě strništěm, když jsem pokrčila rameny. „O nic se nebudeš muset starat. Všechno jsem si našel. Zařídil, vyřídil, přeřídil...“ těžce soukal zpod alkoholového závoje. „Nebo se snad bojíš Dráááákuly?“ Překvapivě rychle mi přitiskl zuby na krk, až mě zamrazilo. Aby útok zmírnil, zkroutil rty v lehký polibek.

„Pitomče,“ odstrčila jsem ho se smíchem, „jdi si ty svoje balící triky trénovat třeba na Jerrym, já na ně nejsem zvědavá.“

Kdo mě nakonec přiměl, abych souhlasila, byl Michael. Odtáhl si mě stranou.

„Prosimtě pojeď, podívej se na ně,“ kývnul na Alexe a Kirsten, kteří zrovna hráli palečky a řezali se u toho jak banda paviánů po týdenní dávce kofeinu, „potřebujem někoho s mozkem.“

Jen nás Alex zaregistroval, že se bavíme kousek od nich, hned chtěl vědět, jestli už mě Mike přesvědčil. Stejně mi nevěřil, když jsem řekla, že teda pojedu. Asi si to chtěl pojistit.

Když jsme šli v půl druhé doprovodit Jess, vyžádal si od ní slíbenou krosnu. Čekala jsem, že ho Jessica odkáže do míst, kam slunce nesvítí. K mému a zřejmě i Lexovu překvapení za chvíli vystrčila ze dveří velkou odporně zelenou neforemnou věc.

„Tradá,“ zanotoval Alex a štrádoval si to ke mně domů. Se slovy: „Jen na chviličku,“ se kolem mě protáhl, přestože jsem se snažila zabouchnout mu před nosem.

Poněkud vrávoravě a bez jakékoliv snahy o nenápadnost zamířil do mého pokoje. Ještě že naši nebyli doma. Jak bylo mým zvykem, šla jsem prošustrovat ledničku. Jak jsem se smála, když jsem tam na talířku našla dva tousty a vzkaz Na půlnoční svačinku. M. a došlo mi, že to M neznamená mamka. Díky, Miku.

V mém pokoji zatím vybuchla atomovka. Tedy spíš Alexovka.

„Rozhod sem se, že ti zabalim, Liz,“ prohlásil, když jsem vešla do pokoje s plnou pusou toustu a následně se málem udusila. Zrovna se přehraboval v šuplíku se spodním prádlem. „Tohle je hezký, to si vem,“ pochválil jednu podprsenku. Krajkovou. Takovou tu, co se zrovna neukazuje na potkání.

„Lexi, ty jsi debil,“ zhodnotila jsem situaci. Troufám si tvrdit, že naprosto realisticky. „Vypadni!“

„Ale no tak, Elizabetko...“

„Padej!“ A to jsem neměla říkat.

„Fajn, padám.“ A padnul na moji postel. Do deseti vteřin tvrdě spal.

Když jsem uklidila všechno krajkové, co vytahal, musela jsem uznat, že Alexovi trocha soudnosti přeci jen zůstala. Z triček, košilí a kalhot, co rozházel po gauči i posteli a zrovna „žehlil“ vlastním tělem, jsem si skoro polovinu opravdu připravila na hromádku na stůl, že si je ráno zabalím. V půl třetí jsem zpod Alexe bez kapky ohleduplnosti vyrvala peřinu a usnula na gauči.

Následující díl »

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování