09.11.2016 (14:00) • Lus • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 894×

7. kapitola: Kruh se uzavírá

„Ona tam byla!“ zašeptala Hana zděšeně. „Byla tam a vybrali ji pro ten samý rituál!"

„Muselo to být už více než před dvaceti lety!“

V zámku zachrastily klíče a už se ve dveřích objevila naše hostitelka.

„Vy jste věděla, co se tu děje, a nechala jste nás tam jít?! Nechala jste tam jít svou dceru?“ rozkřičela jsem se na ni.

Šokovaně na mě zírala.

Hana vyskočila. „Nerozumí vám ani slovo, umí jen rumunsky a trochu rusky.“

„Tak jí to přelož!“ obořila jsem se na ni.

„Vždycky mi říkala, ať tam nechodím, ale nikdy mi neřekla proč.“

„Co se vám stalo s rukama?“ zeptala jsem se, Hana přeložila. Chvilku si něco šuškaly.

„Říká, že to je dlouhý příběh.“

„Dlouhý příběh!“ zasmála jsem se hystericky.

„Vsadím se, že to bude jak přes kopírák,“ ušklíbl se Michael.

Začala jsem se heslovitě vyptávat: „Spousta dětí, zvláštní zvuk, kněží...“

Hana přeložila, matka přikývla.

„Vybírání vyvoleného, nějaký obřad...“

... přikývla.

„... krev, nádoba, bazén s vodou.“

Hanina matka byla bledší než stěna a jen zdrceně kývala. Pak si s Hanou chvíli něco šeptaly.

„Řekla jsem jí, že jste mi pomohli,“ otočila se k nám Hana najednou. „Máma se dostala ven sama.“

„Jak často se odtud někdo ztratí?“ zajímal se Mike.

„Ne příliš často,“ odpověděla Hana po krátké poradě.

„No jasně,“ došlo mi, „protože většinou vybírají turisty, jako chtěli nejdřív mě, a ne ji.“

„A nejlíp takový trouby, jako jsme byli my. Pitomce, co doma ani neřekli, kam vlastně jedou,“ doplnil Mike.

„Nevěděla, že jste tak mladí,“ začala Hana najednou rychle vysvětlovat. „Ten, co se s ní domlouval, lhal. Tvrdil, že je vám přes dvacet. Myslela, že už jste mimo nebezpečí, jinak by vám nikdy nedovolila tu bydlet.“

Jen jsem zírala. Hanina matka jí mezitím zas začala něco vysvětlovat. Obě se tvářily fakt hrozně. Když se Hana nadechovala, že nám něco poví, vypadala na omdlení.

„Je tu něco, co musíte vědět...“

„Ne, nemusíme. Už nechci nic slyšet! Chci jen trochu klidu,“ vybuchla jsem najednou.

Mike mě něžně vzal za předloktí a odvedl mě do našeho pokoje.

Strhala jsem ze sebe mokré oblečení a převlékla se jen do obřího trika a kalhotek. Periferně jsem zahlédla, že se Mike taktně otočil a po dobu, co jsem se převlékala, civěl do zdi. Ne že by mě v tu chvíli nějak trápilo, jestli někdo uvidí můj holý zadek. Práskla jsem sebou do postele, zavrtala se do Alexovy peřiny a vypnula. Několik hodin jsem jen zírala do stropu a nevnímala svět. Nevím, co dělal Michael, ale předpokládám, že něco podobného.

Je pryč. Pryč. Už nikdy neuslyším ten jeho připitomělej smích. Už nikdy nezplundruje sousedům záhon, aby mi nechal růži v logru.

Konečně jsem usnula, ale bylo to horší než lepší. Zdálo se mi, že běžím mezi dvěma řadami obřích džbánů. Nádoby stály těsně vedle sebe, jako by mi měly zabránit vyběhnout mimo určený směr.

Střih.

Jsem v bazénu a jasně rozeznávám každičký džbán a kostru v něm. Já sama jsem nacpaná v jedné z nádob a dochází mi vzduch.

Střih.

Znovu běžím mezi dvěma lajnami džbánů. Nohy mi vypovídají službu, plíce mě pálí. Ale už vidím konec uličky a na jejím konci... Stojí tam Alex. Živý a zdravý. Vím, že ho musím varovat. Křičím, ale neslyší mě. Věž za jeho zády je stále ještě neporušená. Běžím. Přibližuji se. Křičím na Alexe, ať odtamtud vypadne. Jen se usměje a ze rtů mu splyne tiché: „Elizabetko...“

Už jsem u něj. Místo aby se nechal odtáhnout pryč, mě objímá. Tohle je špatně. Takhle to přece být nemá, musíme pryč! Nemůžu si pomoct, tolik mi chyběl, objímám ho také. V tu chvíli oblohu rozčísne blesk a na nás se řítí lavina kamení.

Ječím ze spaní, Michael lomcuje mými rameny. „Taky jsem si myslel, že mi pomůže, když se vyspím,“ usměje se trpce. „Neusínej, je to horší než lepší.“

Jen kývnu a opět upadám do letargie.

Z nevnímání mě vytrhlo tiché zaklepání. Mike se okamžitě vymrštil z pololehu.

„To jsem jen já,“ zamumlala Hana. „V televizi je něco, co by vás mohlo zajímat.“

Vyhrabali jsme se z postele a vyčerpaně se vlekli do druhé místnosti. Nebylo mi jasné, co z vysílání rumunské televize by se nás asi tak mohlo týkat. Ve zprávách zrovna běželo něco po záplavách a popadaných stromech.

„No a?“ ptala jsem se mírně rozladěně.

„Počkejte chviličku, už to bude,“ uklidňovala mě Hana.

Vzápětí se na obrazovce objevilo důvěrně známé místo. Proměněné k nepoznání. Z kostelíka zůstaly sotva obvodové zdi lodě. Po věži nebylo ani památky. Většina megalitů byla roztříštěná. Zírala jsem s otevřenou pusou, bylo to ještě mnohem horší, než jsem čekala. Záběr se přesunul na trosky věže sesuté na zemi. Teď tam bude. Přesně to místo, kde leží zavalený Alex. Zatínám zuby, abych ten pohled snesla. Šokuje mě však něco úplně jiného, než by mělo. Hromada vůbec nevypadá, jako když jsme utíkali. Je jakoby rozházená, rozrytá. Ale tělo nikde

„Vždyť to bylo tam! Přesně v tom místě!… nebo nebylo…?“

Mike jen krčí rameny.

Požádala jsem Hanu, aby mi alespoň zhruba přeložila, o čem se tam mluví.

„Říkali něco o záplavách a popadaných stromech. A o neobvykle silné bouři, co tu byla. Mluvili o tom, že to zničilo tu stavbu, ale že naprostá většina lidí, co tam byla, v pořádku vyvázla... Máma říká, že to vlastně vůbec není poprvé, co byl kostelík poničen. Nikdy ne takhle moc, ale uhodí do něj opravdu každých pár měsíců. Pokud dojde k většímu poškození, někdo to vždy opraví během pár dnů. A...“ rozpačitě se zarazila.

„A? Něco dalšího?“ vyjela jsem na ni.

„V televizi uváděli telefonní číslo, na které můžou lidi zavolat, pokud tam měli někoho známého. Ale máma říká, že tam volat nemáte… Vlastně nechtěla, abych vám o tom čísle vůbec říkala.“ Nechápala jsem, proč by mi chtěl někdo zabránit nahlásit, že pod sutinami zůstal můj kamarád. „Stejně už mu nepomůžete,“ zašeptala najednou.

Doteď jsem byla jen mírně nepříjemná, ale ve chvíli, kdy řekla tohle, jsem doopravdy vybuchla. Chtěla jsem i sprostě nadávat, což nedělám skoro nikdy. Ale rozhořčením jsem ani nebyla schopná přepnout na nějaké mezinárodně srozumitelné kletby. Po chvíli nesrozumitelného blekotání jsem ze sebe konečně vypravila smysluplnou větu: „Když nic jiného, tak přece alespoň můžu pomoct dopadnout ty, co za to můžou!“

Hana se otočila k matce, chvíli spolu mluvily. Hana se tvářila čím dál šokovaněji, matka provinileji a smutněji.

Když se Hana konečně otočila k nám, mluvila tak tiše, že jsme ji skoro neslyšeli.

„Ty nikdo nezatkne,“ zašeptala, hlas se jí třásl. „Vlastně… skoro každý, kdo tu vyrostl, o tom tak trochu ví. Protože většina z nich tam byla. Alespoň jednou. Jen je nevybrali. Alex mámě lhal. Tvrdil, že je mu pětadvacet. Myslela, že už jste dávno mimo nebezpečí, jinak by nikdy nesouhlasila, abyste přijeli.“

To mě trochu zchladilo. Přesto jsem se musela nevěřícně zeptat: „Všichni o tom vědí, ale nikdo s tím nic nedělá?“

Po dlouhé poradě Hana odpověděla: „Ono je to vážně hodně složité. Máma se tehdy pokoušela mluvit o tom, co se tam stalo, s ostatními dětmi. Jenže když ty děti přijdou domů, většinou si to pamatují jen velmi mlhavě. A i ty, kdo by si snad pamatovaly něco víc, v dalších letech těžko můžou něco udělat. Nikdy neví, kdy tam mají jít. Přitahuje to jen děti.“

„To je vážně děsný,“ zašeptal mi Michael do ramene.

„Navíc,“ pokračovala Hana, „jak asi sami víte, tváře těch lidí se mění. Jak by bylo možné někoho takového zatknout? Navíc, máma si myslí, že určitě mají vlivné přátele.“

Přemýšlela jsem o Haniných slovech. Jak se tomu může zabránit? Nikdo z dospělých nikdy neví, kdy k rituálu dojde. Svědků jsou spousty, ale nikdo si nic nepamatuje. Tváře zločinců se proměňují, nic netušícímu pozorovateli se jeví jako andělé, vědoucímu jako ďáblové.

„Přemýšlela jsi už, co řekneme doma?“ zeptal se mě najednou Michael. „Nějaké oficiální vyjádření by se hodilo."

Rozhodli jsme se, že na to číslo zavoláme. Říkali jsme si, co nejhoršího by se nám asi tak mohlo stát? Maximálně se nám vysmějí.

Jak strašně jsme se tehdy mýlili…

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Devil´s Rendez-vous: 7. kapitola: