OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 37.

30.07.2012 (15:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2524×

Konec života

S hbitostí antilopy uskočím metr dozadu. „Ty!“ změřím si ho nenávistně.

Sekne po mně narudlýma očima a rty se mu roztáhnou do křivého úšklebku, při kterém mimoděk odhalí několik zubů. Zachvěji se. Ta věc přede mnou je opravdu monstrum, minimálně stokilová zrůda, která přišla z pekla, aby mě našla, našla a nemilosrdně sprovodila ze světa.

„Konečně sami,“ nasaje vzduch nosem a znovu se rozchechtá, odporným hýkavým smíchem. „Ta armáda strážců kolem tebe už začínala být otravná.“

„Tohle se nemělo stát,“ blikne mi hlavou. „Nikdy, za žádnou cenu jsem s ním neměla zůstat o samotě, to byl přece účel naší domluvy s padlými anděly. Kde dohajzlu všichni jsou? Adame!“ volala jsem v duchu zoufale a pokoušela se přes lovce dohlédnout směrem, odkud jsem přišla.

Všiml si toho. „Někoho čekáš?“ Nyní už v děsivém úsměvu odhalil téměř všechny zuby a mě jala čirá hrůza. Ta temná, dusivá atmosféra, která to monstrum obklopovala, už dorazila i ke mně a svalila se na mě podobně jako bublina dusivého plynu.

„Co chceš?!“ vyštěkla jsem na něj. Přirozeně, že už jsem to nějakou dobu věděla, ale snažila jsem se získat trochu času. Než dorazí moje osobní stráž. Tedy doufám, musí dorazit!

„Já se chci konečně napít,“ slastně se protáhl v zádech. „Už pár měsíců žízním a to neni nic příjemnýho.“ Přejel mě pohledem. „Máš sice jen slabou příchuť anděla, ale myslím, že po tak dlouhý pauze mi to bude bohatě stačit.“

Škubla jsem sebou, poslouchat řeči kanibala, který o vás mluví jako o chutném zákusku, není nic příjemného. Naskočila mi husí kůže. „No tak, hoďte sebou! Kde jste tak dlouho?“ Přece už museli vycítit nebezpečí, co mi hrozí.

„Nedoufej v žádnou záchranu, nebo tě na samém konci života nečeká nic než zklamání,“ pronesl rádoby soucitným hlasem.

Vzpomínala jsem na všechno, co o lovcích vím. Podle všech jsou to nemyslící bestie. Jenže mně nepřišel jako tupý, neohrabaný tank, co se bezhlavě vrhá proti zdi. Jemu očividně mozek červi ještě neprožrali a dokonce ho i uměl používat.

Je to možné? Pak mě něco napadlo.

„Říkáš, že už několik měsíců jsi bez krve? Jak to?“

„Proč asi,“ ušklíbnul se. „Protože tehdy mi začala má mise.“

„Jaká mise?“

„Mise... Chcípneš, andělíčku!“ Zavětřil směrem ke mně a já vyplašeně couvla o krok zpět. Tváří se mu mihl výraz zadostiučinění, ale já si všimla i něčeho jiného. Stoprocentně mu v tu chvíli hlavou běžela představa o tom, jak asi bude chutnat moje krev. Usoudila jsem to z toho, že se oblízl jako šakal nad umírajícím králíkem.

A při této myšlence mu oči zahořely ještě jasnějším plamenem, než dosud. Červeným, ďábelským ohněm. Podobný oheň jsem několikrát viděla i u Samuela, vždy když se poněkud přestal ovládat a nechal tu zcela zkaženou část jeho osobnosti, aby ho ovládla.

I když, na druhou stranu, která část Samuelovy osobnosti vlastně není zkažená? Pokud jsem se ale měla zaměřit na reálná fakta, napadlo mě, že samotná krev z lovců dělá nemyslící bestie. Když ji dostanou, přestanou se ovládat, vypnou mozek a vše nechají na šelmě v jejich nitru.

Jestli ale už měsíce hladoví a právě díky tomu se dokáže vcelku ovládat, neznamená to taky, že bude pravděpodobně velmi oslabený? Váhala jsem, zda si dělat nějaké naděje. Na to, že by měl padat vyčerpáním, nám všem dal dost zabrat. Nehledě na to, že jestli se nenechává strhnout krvelačností, ale naopak přemýšlí, tak jsem zřejmě v ještě větší kaši.

Napínala jsem uši, zda nezaslechnu blížící se kroky. Všude ale panovalo stejné ticho. Tady něco nehraje, přece by mi už dávno přišli na pomoc. Něco se muselo stát. Budu se odtud muset dostat sama. Ale jak? Můžu zkusit utéct, to jediné by mě asi mohlo spasit.

Netuším sice, jak moc je můj protivník rychlý, ale vzhledem k jeho objemné konstrukci těla, by se mohla hbitost stát jeho slabinou.

Hlavně bych ale měla nějak rozptýlit jeho pozornost.

„Jak jsi mě našel?“ vybafla jsem na něj. „Přece mě nemůžeš vystopovat, na to mám moc málo andělské krve.“

Chytil se na návnadu, a zatímco jsem poslouchala odpověď, hodnotila jsem situaci. Dozadu utíkat nemůžu, svým úprkem jsem se dostala do slepé uličky. Na pravé straně stála kamenná zeď, ohraničující soukromý pozemek, a nalevo rostly jehličnaté keře. Moc vysoké na to, abych je přeskočila. Jen by mě zpomalily.

Zbývá tedy jediná možnost. Kupředu a proklouznout kolem lovce.

„To sice máš,“ potvrdil, „ale na vystopování nepotřebuju jen krev. Stačí mi tě najít podle tvého specifického pachu.“ Zadíval se mi do očí. „A na to, abych ho poznal, mi stačí dvě setkání. No a ta už proběhla, nemám pravdu?“

„Lže. Musí lhát!“ tvrdil můj mozek, přesto jsem ale schovala hlavu do dlaní a udělala útrpné: „Och, můj bože!“

Škvírou mezi prsty jsem sledovala jeho reakci. Pobaveně se ušklíbnul a pohodil hlavou. Teď je ten správný okamžik!

Bleskurychle, jako snad nikdy v životě, jsem vyrazila a proběhla kolem něj. Dřív, než jsem stačila udělat tři kroky, mě obtočily železné paže a zvedly mě do vzduchu.

Zalapala jsem po dechu a panicky se zmítala, kopala kolem sebe, podobně jako divoké zvíře, které je lapeno do sítě. Zachechtal se a nakonec mě pustil, tedy spíše odhodil na zem. Kupodivu jsem dopadla na nohy a rychle udělala tři kroky vzad.

Podcenila jsem ho, podcenila jsem ho na plné čáře! Nepodaří se mi ho převézt ani svou hbitostí, není jen silný, ale taky zatraceně rychlý. Měla jsem slzy na krajíčku. Všichni říkali pravdu. Je to opravdu nejstrašnější ze všech pekelných démonů, skutečný a nepřekonatelný lovec.

„To byl politováníhodný pokus,“ vysmíval se mi. „Už to víckrát nedělej,“ stále se usmíval, ale z jeho hlasu i očí čišela ostrá výhrůžka. „Nechceme si přece ten konec znepříjemnit takovými blbostmi, že?“

Zaklonil hlavu a pohlédl na hvězdy. Ani jsem nepomyslela na druhý pokus, zbytečná námaha. „Podívej, i ty hvězdy se s tebou nejspíš chtějí rozloučit.“ To mi neříká žádnou novinku. Zatnula jsem zuby. Popadl mě vztek. Pro něj je vražda strašná prča.

„Lžeš, ty mě nemůžeš vystopovat! Věděl jsi, že tu jsem, někdo ti to musel říct. Max, viď?!“

Ani se nesnaží zapírat, neřekne nic, jen se pousměje.

„Proč?! Nikdy jsem vás neviděla, nic jsem vám neudělala.“

„To je pravda.“

„No tak proč?!“

„Někdo za tvou vraždu dobře zaplatil.“

„Kdo?“ hlesnu.

Aniž bych zpozorovala sebemenší náznak toho, že se chystá pohnout, ocitne se lovec dvěma kroky rázem u mě a popadne mě za paži. Zkroutí mi ji za záda a donutí otočit se o sto osmdesát stupňů, takže se na mě zezadu tlačí jeho hrudník, zatímco druhou, volnou rukou mi lehounce stiskne hrdlo.

Panika ve mně sílí, nezadržitelně stoupá. Bojím se ale křičet, protože by ho to mohlo vyprovokovat k většímu stisku. Takhle ze mě vychází jen kníkavé, vyplašené zvuky.

„Nečekáš, že bych ti to řekl, že ne?“ pocuchá mi vlasy na temeni jeho dech.

Vzlyknu. „Prosím.“

„Prosím co?“

„Prosím, nech mě být.“

Jako odpověď mi zkroutí ruku do tak nepřirozeného úhlu, že teď už křičet musím. Můj nářek se rozléhá po liduprázdné ulici zároveň s jeho chechotem.

„Víš, koho mi teď připomínáš?“

Neodpovím, což ho poněkud vytočí, zkroutí ruku ještě víc a já ani nestačím zaúpět a už zaslechnu a hlavně pocítím charakteristické lupnutí, doprovázené palčivou bolestí, které naznačuje, že mi paži vykloubil v rameni. Udělá se mi nevolno a v ústech pocítím chuť žaludečních šťáv.

„Nevím,“ vyhrknu rychle, i když se bojím, že pokud otevřu pusu, pozvracím se. Hrozba toho, že by mi nějak manipuloval se zraněným ramenem, mě ale pohání k činu.

„Tu malou husu, kterou jsem musel podříznout. Předpokládám, že víš, o kom mluvím.“

„Ja – Janie,“ vykoktám rozechvěle. Kolena se mi podlamují, ale čím více podklesávám, tím více zesiluje lovcův stisk okolo mého hrdla.

„Janie,“ pronese zasněně. „Hezký jméno. Nicméně si vybrala blbou dobu na procházku. Jo jo, teď už to ví.“

Opět se ve mně probudí hněv. „Byla jen člověk, nic nevěděla!“

„Naneštěstí pro ni.“ Dřív, než se stačím zeptat na význam této věty, mě popadne pod krkem vší silou a zvedne dvacet palců nad zem. Kyslík se do mého těla nedostává a já kopu nohama ve vzduchu jako tanečnice při kankánu.

„Mělas to být ty!“ zavrčí. „Ta káča se tam připletla a já si ji s tebou spletl. Bylo to velmi nešťastné nedorozumění, které způsobilo jisté... Komplikace,“ vyprskne znechuceně.

Zachrčím, protože moje oči už začíná pokrývat jakási mlha a já tuším, že brzy omdlím. Očividně mě však můj vrah nemá v úmyslu odrovnat hned, protože mi věnuje na probuzení pořádnou ránu pěstí do břicha, až celé moje tělo ochabne a snaží se co nejvíc skrčit, a vzápětí mě pošle vzduchem pět metrů před sebe.

Dopadnu na záda, vyrazím si veškerý vzduch, který mi v plicích ještě zůstal, a co víc, v důsledku otupělosti a síly setrvačnosti se hlavou pořádně břinknu o asfalt, okamžitě se mi zatmí před očima.

Mám pocit, že jsem umřela, ležím a nemám sílu cokoliv udělat, má hlavní starost je teď nadechnout se, žel bohu jen lapám naprázdno a mé plíce blokuje překážka vyvolaná pádem. Oči mi začnou slzet a nesnesitelně pálit, nemůžu je ale zavřít, bojím se, že bych už je nikdy nemusela otevřít.

Konečně ta odporná přepážka v krku povolí a já se zhluboka nadechnu. Vzápětí se začnu dusit znovu, protože z úst mi začne vytékat krev, proudící krkem ve stále větším množství, a já ji nestačím plivat. Bože, na tohle nejspíš ani moje andělské uzdravování nebude stačit. Co když mám vnitřní krvácení?

A není to vlastně jedno? S každou další minutou už můžu být mrtvá. Té zrůdě stačí nejspíš jeden pohyb. Ale očividně si chce svou kořist, která mu k jeho vzteku tak dlouhou dobu unikala, náležitě vychutnat.

S námahou se otočím na bok, abych se krví neudusila, bolestí na mě při tom ječí celé tělo a já si přijdu, že mám snad každou kost v těle zlomenou. Skoro se nemůžu hýbat a na útěk už nelze ani pomyslet. Co budu dělat?

Kde jsou všichni? Proč mě v tom nechali? Vědí už o mé situaci? Nebo je tohle součást nějaké lovcovy lsti a oni ke mně nemůžou? „Adame!!!“ ječím v duchu. „Samueli!!“ přidám posléze. Vysílám signály paniky, strachu, bolesti, jakékoliv silné emoce, ale stále se kolem neozývá nic, jen hrobové ticho, rušené mým chroptěním, to jak zvracím krev, a lovcův dech, nyní velmi zrychlený.

Rozejde se směrem ke mně a já zasténám při pokusu odkulit se stranou. Tělo mě neposlouchá, jako by mi nepatřilo, a mě vyhrknou do očí slzy bezmoci.

„Bolí to?“ skloní se ke mně lovec. Jeho tón hlasu zní tak ustaraně a smutně, že snad ani otec by nezněl něžněji. To mě dorazí ještě víc.

„Neřvi!“ zasoptí a mě přilítne na pravou tvář silná facka, následkem které se znovu praštím o asfalt. Vykřiknu úlekem.

Jeho mozolnatá dlaň mi jemně setře slzy. Překvapeně lapám po dechu. „Ufňukané oběti mě nebaví,“ přejíždí jemně hřbetem dlaně po mé tváři a já oněmím. Když padne druhá facka, znovu vykřiknu, ale to už ji následuje i třetí, čtvrtá a pátá a já je přestávám počítat, pouze se snažím pozvednout nevykloubenou paži a uchránit si před nimi obličej, což se mi nepodaří.

Konečně ho záchvat přejde a on se znovu narovná. Jeho dech se teď podobá dechu maratónského běžce a z jeho očí si můžu jasně přečíst, že je vzrušený. Slzy začnou znovu téci. Copak mi nikdo nepomůže?

„Adameee!“ zařvu ze všech sil, ale spíš než řevu se to podobá lehkému zvolání. Navíc se téměř okamžitě rozkašlu a krev, která už se trochu ustálila, začne znovu proudit mým hrdlem a já nestíhám plivat.

„Adaméé!“ napodobí mě lovec a rozesměje se. „Nečekáš, že se tu někdo z nich objeví, že ne? Ale dobrá, dám ti tu možnost. Tak dělej, zavolej i další!“

Konečně doplivnu poslední krvavou slinu a vražedně se na něj zadívám, tušíce další zradu. Klekne si vedle mě. „Budeme volat spolu.“

Nevěřícně zavzlykám. On je blázen, pach krve mu už očividně zatemnil mysl. „No tak šup!“ pobídne mě smrtelně vážně. „Volej, víš přece, jak je to další jméno, že?“

„Sam - ,“ rozkašlu se. „Samueli!“

„Samueelii!“ doprovází mě lovcův hlas. Ani po pátém pokusu však nikdo nepřijde a lovec se konečně zvedne.

„Říkal jsem ti přece, že nemáš počítat s žádnou pomocí.“

„Ty svině, cos jim udělal?“ šeptnu.

„Já jim?“ rozesměje se. „Tak to je dobrej fór. Já jim nic, spíš co oni udělali tobě.“

Nechápavě se na něj zadívám.

„Nikdo nepřijde, protože to byli oni, kdo mi dal o tobě vědět. Všechno je už předem naplánované. Tenhle večer nemůže skončit jinak, než tvou smrtí.“

„Lžeš!“ vyštěknu. „Samééé!!!“ zaječím, až mi v hrdle vypukne menší požár.

„Ty jsi tak neskutečně naivní. Naivní a ještě ke všemu slabá a opuštěná. Snad nikdy jsem nelovil lehčí kořist.“

„Drž hubu! Já ti nevěřím. Tys jim něco udělal, proto nemůžou přijít.“

„Oh, ale oni můžou přijít. Neexistuje možnost, jak bych jim v tom mohl zabránit. Ale my teď nemluvíme o těch zbývajících dvou, že? Jediný, kdo by tě mohl najít, je Samuel, který může vycítit tvé emoce, je to tak?“

Mlčím.

„Dobře, dám ti další a poslední důkaz. Pošleme Samuelovi zprávu.“

Zvedne nohu a těžkou vysokou botou mi plnou silou dupne na dlaň zdravé ruky. Zaječím a s jekotem nepřestávám ani v následujících minutách.

„Tak honem, Samueli, pojď si pro svou svěřenkyni!“ zvolá lovec.

Připadám si, jako bych z prstů měla jen kusy rozdrobených kostí. Udělá se mi špatně, a zatímco si rozšlápnutou ruku tlačím co nejvíce k tělu, předkloním hlavu a začnu zhluboka zvracet. Přirozeně jen žaludeční šťávy, ale zdá se, že snad nikdy nepřestanu.

Posléze už nemám sílu ječet, pouze vzlykám a slzy mi po tvářích tečou podobny veletoku Amazonky.

„Jak jsem řekl, nikdo nepřijde. Padlým andělům nesmíš nikdy věřit. Prodali tě celkem levně. Snad tě utěší, že ten s dredama se trošku zdráhal, ale nakonec jde koupit každej.“

Bolest, která mnou prostupuje, je tím horší, že jde o bolest jak psychického tak fyzického rázu. Nevěřím, že mám srdce. Právě se rozpadlo na milion malých kousíčků, střepů, které už nepůjdou nikdy slepit. Není ani třeba, protože za okamžik se na milion cucků rozpadnu i já.

Pláču, ale vyplýtvávám slzy poslední, které s sebou odnášejí vše, čemu jsem věřila, čím jsem byla.

„Samueli,“ zašeptám. „Proč? Proč?“

„Ukončíme to?“ zeptá se klidným hlasem lovec. Očividně už chce večeřet.

„Ano, prosím,“ vzdychnu odevzdaně. Probudím vykloubenou paži. Od lokte dolů se hýbat může, tudíž ji zaúkoluju rychlým a nenáročným činem. Tedy aspoň ta první půlka obtíže nepředstavuje. Taška se mi naštěstí celou dobu udržela na těle, takže se v ní rychle prohrábnu, než najdu, co hledám.

Musím udělat ještě jednu věc. Klidně čekám na chvíli, kdy se lovec octne těsně vedle mě.

„Tohle je za Janie, ty svině!“ zaječím a vší silou, která mi prakticky jen v zápěstí zbývá, vrazím ostrý kuchyňský nůž lovci do zadní části lýtka. Zajede velmi hluboko a zřejmě do svalu, protože lovec vykřikne, odpotácí se dva metry dozadu a dopadne na zadek.

Okamžitě si chytí poraněnou nohu a začne nůž vytahovat. „Ty děvko,“ zasyčí směrem ke mně tak nenávistným hlasem, až se proti své vůli a navzdory svému klidu rozklepu strachy. Jeho oči už nejsou v žádném případě lidské, nepodobají se žádným očím. Bělmo i rohovka se ztrácí pod sytě purpurovou barvou a panenka připomíná špendlíčkovou hlavičku. Oči ďábla.

Nůž konečně vyjede ven a lovec se opatrně postaví na jednu nohu. „S tímhle tě vykuchám,“ pozvedne výhrůžně zakrvácenou zbraň. „Rozpářu ti s ním břicho a ty si to vychutnáš do posledního výdechu.“

Drobnými poskoky se vydá ke mně. Odevzdaně zavřu oči. Myslím na Samuela a ty chvilky, které jsme spolu strávili v atmosféře touhy a náklonnosti. Na chvilku jsem opravdu věřila, že mě má rád, že mě ochrání, že by mi neublížil i přes to, čím je. A on mě nakonec sám předhodil téhle bestii jako nějakou flákotu masa.

Poslední, co na tomhle světě ucítím, bude zřejmě bolest. Nejen ta psychická, která mě zbavuje veškeré chuti po životě, ale i ta fyzická, ta mě také děsí, strašně.

Už téměř slyším svist nože, který dopadá na mé tělo, ale oči neotevřu, poslední, co uvidím, rozhodně nebude ta bestie. Místo toho si v duchu představuju svůj vysněný život tak, jak by nejspíš vypadal, kdybych tenkrát vesele došla až domů bez toho,  aniž bych se stala svědkem vraždy.

Bože, já už chci pryč, prosím, prosím, já chci pryč. Zatnu pěsti a z hrdla se mi ozve jakési zakňučení. Pak se pode mnou zhoupne zem a já pocítím vibrující vlny, které mnou prostupují.

Necítím žádnou bolest. Jsem už mrtvá? Nebo to znamená, že to nejhorší teprve přijde? Nic neslyším. Jen jakýsi hukot, ne, spíše šum, který mě ukolébává. Ozývá se v pravidelných intervalech a zní skoro jako...

Odvážím se otevřít oči. Lovce nikde nevidím, jak bych taky mohla, když ležím na zcela jiném místě. Přes veškeré protesty těla zvednu hlavu. Moře! Já opravdu ležím na pláži a do zad mě tlačí oblázky. Několik metrů pode mnou vlny omývají břeh.

Zalapu po dechu. Musím se nějak zvednout, ale tento úkol se mi jeví jako nemožný. Nakonec mi zabere přibližně pět minut, vytáhnout se do jakéhosi polosedu, a další dlouhou chvíli se stavím na vratké nohy, několikrát se pode mnou podlomí a já padnu zpátky na kolena.

Konečně stojím v plné výši, i když ne zase tak úplně. Za prvé jsem neustále trochu přikrčená, abych ulevila bodavé bolesti v břiše, a za druhé stále počítám s tím, že se za chvíli svalím jako pytel, páč se klepu víc než osika ve vichřici.

Rozhlížím se kolem jako divá, ale vidím jen moře, pláž a nedaleké doky. Zamířím k nim, pomalou, vratkou chůzí, jakou se vyznačují opilci. Dvakrát se musím zastavit a znečistit pláž svými zvratkami s příměsí krve. Naštěstí se už nedusím.

Pohlédnu na svou rozdrcenou dlaň. Nakonec není zase tak rozdrcená, pár článků prstů mi ta svině nejspíš zlomila, ale doufám, že s pomocí mého rychlého léčení začnou opět brzy fungovat. Hůř to vidím s vykloubenou paží, nejspíš bych si ji měla dát zpátky, jenže na to nemám odvahu a žaludek.

Po dlouhé chvíli opustím povrch pláže a přejdu na neudržovanou, děravou asfaltku, která tvoří jakousi alej mezi doky, co ji lemují z obou stran. Pach rybiny, jenž se tu vznáší, mě málem donutí znovu zvracet. Belhám se téměř deset minut po silnici, když konečně potkám živou duši.

Je jí jakýsi ošuntělý muž, který sedí na hromadě sítí a popíjí z plechovky, jejíž obsah tipuji na pivo nebo něco podobného.

„Promiňte,“ oslovím ho. Lhostejně zvedne oči. „Kde to jsem?“

Nadzvedne obočí, zřejmě nemůže strávit, že by sem zabloudil větší exot, než on. Nicméně odpoví mi.

„V docích přece.“ Ach, děkuji ti, Buddho, za rozřešení mého hlavolamu.

„Ano, ale v jakém městě,“ dodám netrpělivě.

„Ty nevíš?“ vystřelí obočí ještě výš.

„Ne?“ odpovím s lehkým nádechem ironie.

Rozchechtá se. „A pak, že já jsem starej blázen!“

Seskočí dosti čile z hromady a pokyne mi rukou, abych ho následovala. Obejde budovu a vyjde na dřevěné molo, které zasahuje do moře. Ostražitě si stoupnu notný kus od něj.

„Támhle, vidíš?“ ukáže na hromadu světel, která září přes hladinu z východní strany břehu až k nám. „To je, děvče, slavnej přístav Boston!“ dodá s pýchou v hlase.

„Aha,“ vyloudím ze sebe. „Tak... Tak děkuju. Nashle.“ Nechám ho stát na molu a už jistějším krokem se vydám dál po asfaltové cestě.

Boston. Boston. Jak je to možný? Zřejmě jen jednou jedinou cestou. Přenesla jsem se. Vážně jsem to mohla dokázat? Ano, mohla. Zachránila jsem si život. V poslední chvíli jsem myslela na svou vysněnou školu a na své rádoby budoucí město a jen díky tomu jsem se probrala na pláži, kolébaná hukotem moře, a ne v Zahradě stínů.

Euforie mi ale nevydrží dlouho. Co teď? Nastává zásadní otázka. Co teď?

Ačkoliv se snažím zvažovat více možností, v hlavě mám předem jasno. Do Miltonu se už nevrátím. Ne po tom všem. Veškeré myšlenky na tátu, babičku a Pat si zakážu a tím víc potom myšlenky na ty, kteří mě měli chránit, ale zradili.

Lovec po mně jde. Stále po mně půjde, ale svět je velký a on absolutně netuší, kde se nacházím. Třeba ho to po čase přestane bavit. Jenže jsou tu padlí andělé. Max by mě najít mohl, stejně tak ostatní. Navíc, má psychická stránka je v rozkladu, konec téhle noci bych zřejmě nepřežila.

A proto... A proto... Musí to zkrátka být. Stejnak jsem to původně plánovala. Teď se pouze změnily okolnosti a místo. Vytáhnu z kapsy kovový náhrdelník, který mě přímo láká, svádí, abych si ho nandala. A já to udělám. S odhodláním, ho už nikdy nesundat, si jej zapnu, naposledy se podívám směrem k pláži, na které jsem přistála, a poté už cítím, jak se se mnou veškeré emoce natrvalo loučí a mizí kdesi v hlubinách uvnitř mě.

Je čas jít dál, posunout se kupředu. Čas na nový život. Pevným krokem ujdu deset metrů, než si uvědomím další úkol. Přejdu do stínu jednoho z doků a rychlým trhnutím si vrátím paži do původního stavu. Zabolí to, to ano, ale bolest odejde poměrně rychle. Navíc nemusím řešit žádný šok a další nepříjemnosti. Další výhoda náhrdelníku. Dokonce ani nezvracím a můj krok se mi zdá jistější.

Směle vykročím vstříc k záři na východě.

***

Před vstupem do místnosti letmým pohledem zkontroluji svůj odraz ve skle na dveřích. Je to hrůza, ale co. Rychlým pohybem si upravím vlasy a setřu nejhorší krvavé šmouhy, aby mě nevyvedli z podniku jako bezdomovce.

„Hotel U Harryho,“ hlásá nápis nade dveřmi a pod ním se skví tři hvězdičky. Hlavně ale budova stojí v centru, kde se mezi stovkami dalších přímo ztrácí, takže najít tu někoho je nemožné. Tak jdeme na to!

Vejdu dovnitř a zavřu za sebou, zatímco mé oči uvykají světlu, které naštěstí vydává jen jedna lampa stojící u recepčního pultu, tudíž zde panuje příjemné přítmí. Odhodlaným krokem přistoupím k pultu a vyndám na něj svou kreditku.

„Chtěla bych si pronajmout pokoj,“ oznámím mužíčkovi malého vzrůstu ve středních letech, kterému se na pleši leskne pár černých vlásků.

Proluxuje mě pohledem a nepatrně zvedne obočí. Pak si ale vzpomene na profesionální chování a vycení zuby. „Jistěže. Máme k dispozici pět pokojů v prvním patře a tři pokoje ve druhém.“

Začne mi vykládat cosi o vybavení a podobně, ale neposlouchám ho, přemýšlím do budoucna.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptá se starostlivě.

„Jistěže,“ nuceně se na něj usměji. „Vezmu si ten dvoulůžák ve druhém patře.“

„Ach ano, zajisté. Na jak dlouho přibližně?“

Podstrčím mu platební kartu.

„Zatím natrvalo.“

KONEC

Talennt

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 37.: