OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 32.

01.03.2012 (16:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2123×

Zahrada stínů

Se sevřeným srdcem jsem se pomalu obracela. „To nemůže být pravda, nemůže,“ lítalo mi zběsile hlavou. Koutkem oka jsem již zachytila onen určující rys, který mě v mém dojmu utvrdil, bála jsem se ale na postavu, stojící pár kroků přede mnou, pohlédnout zpříma.

„Buch, buch, buch,“ hlasitě práskalo moje srdce, jak naráželo na hrudní kost. Polkla jsem. Už je moc dlouho ticho. Aniž bych si to stačila rozmyslet, zvedla jsem rychle oči. Obraz, který se mi naskytl, mi doslova vyrazil dech.

Nádherná žena v černém sametovém plášti až na zem mne pozorovala s úsměvem, který se mi zdál dokonalý a zároveň smutný. Havran s uhlově tmavým peřím, jež jí seděl na rameni, se na mě zkoumavě zadíval korálkovýma očkama, naklonil hlavu ke straně a zakrákal, až mi zalehlo v uších.

Žena se tomu zasmála, její zvonivý tenor jako by rozechvěl celou zahradu. Podrbala krkavce na bříšku a on poslušně zmlkl. Zírala jsem na stvoření před sebou, které mi bylo tak známé a zároveň děsivě vzdálené mnoha lety. Cítila jsem, jak mi do očí vhrkly slzy, rozmazaly výjev, který jsem měla před sebou.

Zuřivě jsem zamrkala, neboť jsem stále nevěřila tomu, že postava přede mnou nezmizí. Mlčky na mě hleděla, s mírným konejšivým úsměvem, jako by chápala boj, jež se ve mně odehrával. Zatřepala jsem prsty, abych se ujistila, že své tělo stále ještě ovládám, a s napjatým výrazem a rovněž ztuhlým tělem jsem pozvedla dlaň a sunula ji pomalu ke tváři známé neznámé.

Nehýbala se. Připadala jsem si jako krotitel divokého koně, který se snaží plachého zvířete dotknout a posílit tak jejich pouto. Hřbet mé dlaně se dotkl ženiny tváře. Studila. Ne tím mrazivě krutým způsobem, prostě byla nepatrně chladná. A hlavně pevná.

Do této chvíle jsem očekávala nějaký zvrat, který by mi dokázal, že blouzním. Snad jsem si myslela, že když se jí dotknu, rozplyne se do vzduchu jako pouštní fata morgana žíznivému poutníkovi před očima. Snad jsem se bála, že má dlaň projde její pokožkou tak, jako jsem to viděla ve filmu tolikrát, když se v něm vyskytoval duch, který zmateně putoval mezi nábytkem a stěnami a nemohl pochopit, proč mu předměty propadávají světélkujícími dlaněmi.

Jenže nestalo se tak a já si konečně uvědomila, že žena přede mnou je skutečná stejně jako já. Vyjeveně jsem zakotvila pohled v jejích očích. „Tak už to víš?“ ptaly se mě potutelně. Konečně mé opatrné sebeovládaní povolilo. Vrhla jsem se jí kolem krku.

„Mami!“

Myslela jsem, že jsem to jen zašeptala, ale soudě podle toho, jak sebou žena trhla, to nejspíš bylo trošku víc nahlas. Hlavu jsem měla ve výši jejího krku, takže jsem jí zabořila tvář do ramene a stiskla ji v objetí, jako bych ji už nikdy nechtěla pustit.

Chvilku jsem slyšela jen její dech a pak mi objetí vrátila stejnou, ne – li větší silou.

„Holčičko, Alex,“ šeptala mi do vlasů. Nejradši bych v tom sevření zůstala až navěky, ale má racionální část se přihlásila ke slovu. Pomalu, velmi pomalu jsem se vyprostila z její náruče. Uvědomila jsem si přitom, že nevoní tak, jako vždycky voněla. Necítila jsem nic, vůbec nic.

Rozzářeně se na mě usmívala, přesto jsem v jejích oceánově modrých hlubinách očí zahlédla smutek. Vylekalo mě to, ale odsunula jsem to do pozadí. Soustředila jsem se na její tvář. Vypadala stejně, jak jsem si ji pamatovala, stejně, jako ta osoba z fotky.

Jemnou, krásnou tvář rámovaly oříškově hnědé, lesklé lokýnky, sahající jí skoro do půl zad. V černém plášti s kapucou vzadu vypadala jako zimní královna. Havran na rameni ji v tom mystickém vzezření ještě více utvrzoval. Kochala jsem se pohledem na svou nádhernou maminku a dlouho jsme tak jen stály a mlčely.

„Vyrostla jsi,“ prolomila nakonec ticho. „Málem jsem tě nepoznala,“ pousmála se a opět se jí v očích objevil onen smutek, ten ošklivý stín, jako žralok, plující pod azurově modrou hladinou.

Nadechla jsem se a, aniž bych to mohla jakkoliv ovládnout, rázem ze mě vytrysklo všechno, co se událo za posledních pár týdnů. Mlela jsem páté přes deváté, jednou povídala o tom a pak si zase vzpomněla na něco jiného, zkrátka nikdo normální tomu nemohl rozumět.

Ale mamka mě ani jednou nepřerušila, v klidu mě nechala vyprávět mou autobiografii a dokonce se ani netvářila shovívavě, jako zřízenec v blázinci na dalšího idiota, který si myslí, že je sekačka na trávu.

Dokončila jsem hrubý nákres posledních událostí a sotva popadala dech. Teprve teď jsem si uvědomila, jak hystericky jsem se do zpovědi vrhla, a s obavou pohlédla na mamku. Nepraskne jí teď hlava?

K mému údivu se usmála (opět ten smutek) a řekla: „Já vím.“

Tupě jsem na ni zírala. Probralo mě až její pozdvihnuté obočí.

„Ty víš?“ nechápala jsem.

„Ano. Je moc dobře, že jsi se vypovídala, neměla bys to takhle držet v sobě, ale já vím o každém tvém kroku od chvíle, kdy jsi začala kouzlit.“

„Kouzlit? To není...“ Zkoumavě na mě pohlédla. „Prostě to nenazývejme kouzlením. Spíš...“ Nemohla jsem najít to správné slovo.

„Čáry máry?“ pronesla nevinně mamka. Koutek mi samovolně vyletěl na horu a já pohlédla do jejích jiskřících očí. Už vím, po kom mám svou povahu.

„Fajn,“ ucedila jsem. „Tak teda čáry, no. Takže ty mě sleduješ?“

„Ne tak úplně. Nemám neomezené pole působnosti a taky nemám pořád volno. Ale jak to jde, tak se snažím pozorovat tě. A od té doby, co je v Miltonu lovec a padlí andělé, si najímám vlastní pozorovače. Tak se můžu dovídat, co provádíš.“

Nebyla mi příjemná představa, že jsem se ocitla v Big Brotherovi. „A oni jako chodí po zemi?“ ošila jsem se.

„Ne,“ zasmála se. Pak rázem zvážněla, jako když najednou vypnete plyn pod sporákem. „My na zem už nemůžem.“ Řekla to potichu a o to větší působnost na mě její slova měla. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo.

Radši jsem se rozhlédla po zahradě. „Kde to vlastně jsem?“ převedla jsem řeč jinam.

Když jsem se podívala zpátky na ni, cítila jsem náhle místo srdce ohromný balvan. Ten tajemný smutek v jejích očích teď svítil naplno. Žal se mi zarýval do kůže, do srdce, do všech orgánů a hlavně do duše. Zalapala jsem po dechu. Havran klapl zobákem naprázdno.

„Co je?“

Upjatě zaryla pohled do země a stiskla čelisti, jako by s něčím bojovala. Pak náhle zvedla hlavu s jakousi rozhodností a úsměv, který se pokusila na tváři vykouzlit, byl více než žalostný. Polkla.

„Jsi v Zahradě stínů,“ vysvětlila. Nechápavě jsem pozvedla obočí. Název se mi na rozdíl od samotné zahrady moc nelíbil. „Je to poslední stanice před smrtí.“

Havran třikrát krátce zakrákal, znělo mi to až příliš jako: „Ha, ha, ha!“

Pocítila jsem rychle se zvedající vlnu paniky. Stejně rychle jako přišla, však byla najednou utlačena jakýmsi chvějivým pocitem, který mi vnesl do srdce klid a pocit jakési smířlivosti.

Už jsem věděla, že to dělá zahrada. „Jsem mrtvá?“ hlesla jsem, nezúčastněně, jako bych se bavila o někom jiném, cizím.

„Téměř,“ pohodila hlavou, pomalu, s výrazem velkých duševních muk na tváři.

„Proč,“ polkla jsem, „proč jsi tu ty?“

Povzdechla si. „Poslali mě, abych ti ulehčila rozhodování, navedla tě na správnou cestu. Někdy dlouho trvá, než se dotyčný člověk smíří se smrtí. Pak bloudí po zahradě a postupně šílí, tedy vevnitř. Duše tím velmi utrpí.“

„Mám se smířit se smrtí?“ nevěřícně jsem se zeptala. Z hlubin srdce jsem pocítila záchvěv hněvu, ale když jsem pohlédla do matčiny tváře a uviděla slzu, razící si cestičku po bílém líčku, ihned zmizel, aniž by musela zasahovat zahrada.

„Ano, budeš muset,“ hlesla. Ramena se jí nepatrně chvěla a havran na rameni ji zobákem něžně kloval do spánku. Musela jsem se tomu pousmát.

„Jak?“ zeptala jsem se jí, už bez sebemenší známky vzteku, zoufalství nebo strachu. Spíše ve mně teď převládala zvědavost.

„Vidíš támhletu bránu?“ ukázala rukou na malou branku z černého tepaného kovu, která se nenápadně krčila za záhonky květin. „Tou musíš projít, s čistou myslí a s konečným rozhodnutím. Teprve pak se dostaneš na druhou stranu.“

„Dobře,“ řekla jsem jen. Překvapeně se na mě zadívala, nepatrně se u toho zamračila. I mě v první chvíli překvapilo, s jakým klidem smrt beru. Nevěděla jsem, jestli je to práce zahrady nebo někoho vyššího, ale náhle jsem cítila v srdci podivuhodný mír. Chtěla jsem objímat všechny a všechno.

Rozhlížela jsem se po zahradě a žasla nad její krásou. Pokud je tohle jen přestupní stanice, jak bude asi vypadat posmrtný život? Ráj?

„Mami,“ obrátila jsem se na ni. „Jaký to tam je? Na druhý straně.“

Smutně nakrčila čelo. „To ti nemůžu říct. Uvidíš sama.“

„Budeš tam ty?“ Upřeně se na mě zadívala a pak přikývla.

„Máme si toho hodně co vyprávět,“ usmála jsem se na ni. Nejistě mě pozorovala a pak mi úsměv, byť mnohem méně radostný, vrátila.

„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Já tam za chvilku přijdu.“ Přišlo mi vtipné, že o druhém břehu mluvím jako o hospodě nebo baru. Přišlo mi náhle důležité v zahradě ještě chvilenku pobýt sama, jen na okamžik si uvědomit ten fakt, že už se se mnou na zemi nepočítá. Že už jsem svůj maratón doběhla.

Mamka ke mně přistoupila, objala mě a políbila do vlasů. „Mrzí mě to,“ hlesla. „Ani nevíš, jak moc.“

„Nemusí,“ zašeptala jsem a povzbudivě jí stiskla ruku. Chtěla jsem dodat ještě něco, třeba, že je mi to vlastně jedno, ale každý by ihned poznal, že lžu. Nebylo mi to jedno. Ale co zbývalo? Ocitla jsem se na konečné zastávce a cesta zpátky už nevedla.

„Tak zatím,“ pousmála jsem se nejistě. Havran kráknul, mamka se naposledy usmála, tentokrát o něco méně lítostivě, a vzápětí se oba rozplynuli. Ocitla jsem se sama. Rozhlédla jsem se po zahradě a pocítila náhlou chuť brečet, všechno to ze sebe se slzami dostat. Ale kupodivu pláč nepřicházel.

Šumění fontánky na mou duši působilo jako balzám. Kochala jsem se pohledem na stromy a na květiny, protože jsem si nebyla jistá, zda je nevidím naposledy. Strach se usídlil kdesi hluboko v srdci, ale ochranná bariéra zahrady ho nepustila ke slovu. Cítila jsem jen, že tam někde dole zuří.

Pohlédla jsem na nebe. Bylo šedivé, jako před sněhovou bouří. Jak ráda bych viděla ještě jednou letní nebe v noci. Klidně i ve dne. Vlastně cokoliv z normálního světa. Naposledy jsem se zatočila kolem dokola, pohledem pohladila růžové květy jeřábu a s myšlenkou, že nemá smysl oddalovat nezvratné, jsem se vydala k brance.

Štěrk pod mýma nohama neskřípal a já tak v tichosti počítala kroky, které mě od ní dělily. Stanula jsem před černým kovem až příliš rychle. Napadalo mě všechno, čím by se dal tento okamžik prodloužit. „Nemá to cenu,“ uvědomila jsem si. Akorát se budu zbytečně dýl trápit.

Zhluboka jsem si povzdechla a položila ruku na chladnou ocelovou kliku. Napjala jsem svaly a chystala se stisknout ji směrem dolů, když tu mi někdo přikryl dlaň svou. Větší a hlavně teplou, hřejivou. V první chvíli mě napadlo, že se mamka vrátila, ale po tomto poznávacím znamení jsem její osobu vyloučila.

„Kam ten spěch?“ zašeptal mi do ucha hlas, při kterém mi srdce navzdory izolační schopnosti zahrady poskočilo a rozeběhlo se divokým cvalem.

Prudce jsem se otočila. Přede mnou stál Samuel, s mechově zelenýma očima, čokoládovými vlasy, v kožené bundě a krásnější než kdy jindy. Zasněžená zahrada mu jaksi přidala na jemnosti a on teď vypadal skoro jako princ zdejšího království. Dokonce i hrot ve rtu mi na něm v tu chvíli přišel roztomilý.

„Co tady děláš?“ vydechla jsem.

„Spíš co tady děláš ty?“ ušklíbl se a já bych ho nejradši po tom zvednutém koutku pohladila, všechny jemné vrásky kolem úst objela bříškem prstu. Zamžikala jsem a soustředila se na úkol, který mě čekal.

„Já jdu... tam,“ pokynula jsem hlavou k brance a mimoděk pustila kliku.

„Ne, nejdeš,“ odporoval mi. Na důkaz svých slov mě popadl za paži a lehce trhl směrem k sobě, takže jsem udělala krok pryč od branky.

Nechápavě jsem se mu vytrhla. „Ale já jsem mrtvá!“

„Ne, nejsi,“ opakoval stejným tónem.

„Jsem!“ oponovala jsem. Říkala mi to přece mamka a to je dost solidní zdroj.

„Bože,“ protočil oči v sloup, „ i polomrtvá se se mnou bude hádat.“

„Polomrtvá?“ nedůvěřivě jsem na něj pohlédla. „Ale já jsem mrtvá.“

Přiblížil se ke mně, takže nás teď dělilo jen pár centimetrů. Schválně si stoupl na špičky a naklonil se nade mě, aby tak zvýraznil svou převahu. Přimhouřil oči a pak se úžasným způsobem ušklíbnul, asi jako právník, který ví, že právě vyhrál případ svého bohatého klienta.

„Ještě ne,“ šeptl důvěrně a ironicky se usmál.

„Podej mi ruce,“ přikázal, ale nijak přísně, dokonce se mi tentokrát tón jeho hlasu zdál příjemný, podmanivý.

„Proč?“ zeptala jsem se, ale odpovědí mi bylo povzdechnutí, jako když lokomotiva upouští páru, a už jednu mou ruku svíral ve své dlani. Při pohledu na poměr velikostí jsem se málem rozesmála. Moje ručka se v té jeho celá schovala. Ztuhla jsem, když mě jemným dotykem, který zcela určitě nebyl náhodou, pohladil po zápěstí.

Vykuleně jsem na něj pohlédla. A propadla se na dno mechově zeleného jezírka jeho očí. Topila jsem se, ačkoliv jsem jinak celkem dobrý plavec. Otevřela jsem ústa a chtěla něco říct, cokoliv, ale to už popadl i mou druhou dlaň a kolem nás se rozlehla hustá bílá mlha, která posléze přešla v oslnivé světlo. Už zase...

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 32.: