OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 3.

16.11.2011 (13:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1772×

Nezvaný host

Zaječela jsem nanovo. Postava, která stála před postelí, byla mužská. „Vrah!“ ječel můj mozek. „To je ten vrah, to je on! Našel tě a teď se přišel zbavit svědka.“ Ječela jsem a ječela a doufala, že tím třeba vzbudím sousedy, když v tom mi na ústech přistála ruka a doslova mě vtlačila do polštáře.

„Ticho!“ přikázal mi ten dotyčný. „Jestli budeš ječet, umlčím tě, je ti to jasný?“ Zamžourala jsem do tmy na tvář nad sebou a zjistila, že tohle v žádném případě nemohl být onen vrah. Tenhle chlap byl totiž o hodně mladší. Vlastně to byl spíš ještě kluk. Ale mohl to být vrahův komplic! Co když byli dva? A zatímco já si myslela, že jsem zůstala tím starším nezpozorována, tak tenhle mě viděl, jak utíkám z místa činu, a sledoval mě až sem?

Začala jsem sebou zuřivě zmítat, což zřejmě nečekal, takže jsem měla ústa na chvilku volná a začala znovu ječet z plných plic. „Sakra,“ zaklel dotyčný. Najednou se moje čelisti zavřely, až jsem si málem ukousla jazyk, a já tak mohla jen huhlat. Ať jsem to zkoušela jakkoliv velkou silou, neotevřela jsem je. Přitom se mě ten kluk ani nedotýkal, jen stál se založenýma rukama vedle postele a sledoval mě.

Nechápavě jsem po něm kulila očima a neustále se snažila otevřít pusu. Ale bezvýsledně. „Nezkoušej to, máš to marný,“ oznámil mi klidně. Zkusila jsem se zvednout, ale vzápětí mě nějaká neviditelná síla srazila zpátky do postele a přinutila ležet. „Co to doprdele je?!“ vykolejeně jsem se ptala sama sebe. Nedokázala jsem si však odpovědět. Nedávalo mi to žádný smysl. Byla jsem čím dál vyděšenější, ale nezbývalo mi, než klidně ležet a přestat té síle odporovat.

„Takže, když se slečinka konečně uklidnila, můžeme přejít k věci,“ zavrčel kluk. Pořád stál se založenýma rukama a jen mě pozoroval. Pocítila jsem nával paniky. Možná mě zamorduje ve vlastní posteli, když se nemůžu bránit. Najednou udělal krok k posteli a mně vyskočilo srdce až do krku. Teď vytáhne nůž a...

Místo toho se nade mě naklonil a výhrůžným hlasem řekl: „Pustím tě, takže se budeš moct hejbat a mluvit. Ale jednou mi skočíš do řeči nebo se pokusíš o nějakou kravinu, jako třeba zdrhnout, a znova na tom budeš tak, jako teď. Je ti to jasný?“ zeptal se. Cítila jsem, jak neviditelná síla přestala znehybňovat můj krk a hlavu. „Kejvni, jestli souhlasíš,“ přikázal. Pomalu jsem přikývla.

Rázem ze mě všechna ta děsivá tíha opadla a já se mohla konečně pomalu zvednout. Zkusmo jsem otevřela čelist a šlo to stejně jednoduše, jako vždycky. Posadila jsem se na posteli. Kluk mě ostražitě pozoroval, jako by čekal, že se každou chvílí pokusím vyskočit z okna. Já na něj zas podezřívavě zírala, protože jsem čekala, kdy vytáhne vražednou zbraň.

Když se ani jeden z nás o nic nepokusil a pár minut jsme se jen měřili pohledem, ujal se kluk znova slova. „Takže, abych to zkrátil. Z nějakýho, mě absolutně neznámýho, důvodu jsi mě dneska zavolala a to mě dost naštvalo. Já nejsem žádná linka důvěry, aby mi volal každej zatracenej zoufalec.“

„Já jsem tě ne - !“ vyhrkla jsem, ale když po mě sekl pohledem ostrým jak břitva, rozhodla jsem se rozumně mlčet. Ať se vypovídá. Ale už jsem každopádně měla svůj záměr. Je to psychopat. Blázen. Nějakým ohromným štěstím jsem za posledních čtyřiadvacet hodin přitáhla už dva duševní narušence. Může být blázen nebezpečný? Samozřejmě, že nejspíš může. A vloupal se do baráku. To je špatný. Proč najednou Milton začal přitahovat všechny psychopaty z okolí? Co se to děje?

„Přišel jsem tě varovat,“ ztišil hlas do výhrůžného šepotu. A musím říct, že působivého. Naskočila mi husí kůže a ztěžka jsem polkla. „Jestli to uděláš ještě jednou, tak si tě najdu, a budu taky poslední, kdo to udělá, protože pak prostě... Zmizíš,“ lusknul prsty. „Ale ještě než zmizíš, si trochu pohrajem. A nebude se ti to líbit,“ prohloubil se mu tón hlasu. V tu chvíli bych mu nejspíš slíbila všechno, co mám, jen abych ho už víckrát nemusela vidět. Vypadal pěkně naštvaně, a když vypadal naštvaně, tak to panečku vypadalo děsivě. Moc z jeho rysů jsem neviděla, protože v pokoji pořád byla tma, ale mohla jsem si všimnout, že má delší vlasy, které mu padají do čela. Pak se taky občas něco zablesklo v oblasti jeho rtů. Je možný, že by nosil piercing? A nakonec jsem s jistotou věděla, že má zelené oči.

Svítily totiž do tmy, jak oči kočky. Nebyla to ale žádná hezká zeleň. Byla to pichlavá barva, která mě nejspíš bude pronásledovat v nočních můrách, stejně jako ty oči samy o sobě. Měly přímo vražedný výraz. Když se na mě jimi zadíval, měla jsem nutkání přetáhnout si peřinu přes hlavu, jenom abych tomu pohledu utekla. Zrovna teď jsem si byla na sto procent jistá, že kdyby mě v pokoji navštívil opravdu vrah, byla bych na tom lépe.

„Takže doufám, že to ta tvoje kebule pochopila. A že už nikdy nebudeš mít tak blbej nápad volat mě. Ze mě si žádnej zavšivenej smrtelník dělat prdel nebude!“ zavrčel. Tak jo, na pár vteřin jsem byla v pokušení se ohradit, že jsem ho opravdu nevolala, ale to zavrčení mě přesvědčilo, abych držela tlamu zavřenou.

Přistoupil ke mně a chytnul mě jednou rukou za bradu. Nemohla jsem si pomoct, abych poděšeně nevypískla. Škodolibě se usmál. „Krásnou noc přeju,“ svůdně se usmál. Pak jeho oči znovu získaly ten pološílený výraz šelmy a já se mu pokusila vytrhnout, ale držel mě pevně. Stoprocentně budu mít modřinu.

Naklonil se k mému uchu a jeho hlas byl spíš jen chrapot, když mi přímo do něj šeptal: „Přej si, abychom se my dva už nikdy nepotkali.“ Potom mě pustil, o krok ustoupil dozadu, naposledy na mě s úsměvem lovce pohlédl, pozadu došel k oknu, otevřel ho a pak z něj vyskočil.

Fakt z něj vyskočil! Panebože no to snad ne, ne sebevražda v našem domě! Chvilku jsem jen nevěřícně zírala na otevřené okno. Zmohla jsem se jen na překvapené vydechnutí a bezmocné kulení očí. Pak do mě vjel adrenalin a rozletěla jsem se k němu. Zapřela jsem se rukama o parapet a vyklonila se. Připravovala jsem se na odpornou podívanou, skládající se z rozplácnutého tělo dole na trávníku. Pád z druhého patra domu možná přežít mohl, ale rozhodně ne bez následků.

Jenže mě doběhl. Ať jsem se koukala, kam jsem chtěla, nikde v dohlednu žádné tělo neleželo. Nebyl tam vůbec nikdo. Bez jakýchkoliv myšlenek, jen s jakýmsi tupým šokem, jsem hleděla mezi stromy, do jejich klidné tmy, kterou mezi sebou vytvářejí. Pociťovala jsem mrazení, které mi přebíhalo od paží až k páteři. A vůbec to nebylo proto, že jsem na sobě měla jen delší vytahané tričko na spaní a venkovní vzduch se za teplý rozhodně označit nedal. Položila jsem si lokty na parapet a zaklonila hlavu k měsíci.

Víc než kdy jindy za celý můj dosavadní život jsem toužila po úplné a fungující rodině. Chtěla jsem mámu. A ačkoliv jsem se za tu myšlenku tak trochu zastyděla, chtěla bych i jiného tátu. Nemyslím tím, že bych chtěla nového jako úplně nového. Chtěla jsem, aby nemusel každé dva dny, které za měsíc tráví doma, plánovat další několikatýdenní trasu. Jistě, byli tu babička a Pat, jenomže... Jenomže.

Zrovna tyhle dvě jsem brala jako nejzranitelnější osoby ve svém okolí a cítila jsem k nim jakýsi zvláštní ochranitelský pud. Tátovi bych se mohla svěřit. Kdyby jeho životním posláním nebylo pracovat. Bráchovi, kdybych nějakého měla, bych se svěřit mohla, to samé například se strýčkem nebo dědečkem. Ale ženy v mém okolí byly pro mě až moc vzácné. Nevím, možná to bylo proto, že jsem se bála, abych je neztratila stejně, jako mámu. Každopádně, byla jsem na to sama. To slůvko mi pořád znělo v hlavě. Samota, osamělost, samotářka. To já přece nejsem.

Vzdychla jsem nahlas a znovu se zahleděla na noční město. Jen pár světýlek zářilo v dálce, většina lidí v tuto dobu spala. Kromě mě. Někde v dálce štěkal pes. Vdechovala jsem svěží jarní vzduch. Voněl trávou a trochu deštěm. Na mysl se mi opět začaly klást reálné otázky kdo a proč, ale unavena přemýšlením a bádáním, jsem je okřikla, aby sklaply, a přibouchla okno. Přeťapkala jsem k posteli a svalila se na ni. Cítila jsem v duši zvláštní klid, jako by mě už nic nemohlo rozhodit, ani kdyby sem teď vrazilo policejní komando.

Chvilku jsem se převalovala, ale světe div se, už se mi usnout nepodařilo. Po chvilce jsem to vzdala a sešla dolů do kuchyně. Když jsem se zadívala na vchodové dveře, uvědomila jsem si, že se sem vlastně nějaký blázen vloupal. Nafackovala jsem tomu hlasu, který aktivně dodával, že pak ještě spáchal sebevraždu a svoje tělo zřejmě rovnou sám zakopal na zahradě.

Došla jsem ke dveřím a začala je zkoumat. Po chvilce jsem měla pocit, že moje hlava už pod návalem záhad a otázek praskne. Žádné známky vloupání jsem totiž neobjevila. Oba dva zámky byly na svém místě a ani okna nejevila žádné známky poškození. Nervózně jsem zámkem zacloumala a ujistila se, že sedí. Jak se sem dostal? Jak? Kde je? Je tu snad někde skrytá kamera?

Obrátila jsem se a rázovala si to do kuchyně, celou cestu jsem se střídavě z každé strany profackovávala. Shýbla jsem se do skříňky pro rum a tentokrát jsem si udělala medvědí mlíko silnější než jindy. Usnout už jsem se ani nepokoušela. Tak nastala další z mých probdělých nocí.

***

V půl sedmé jsem se zvedla z křesla, ve kterém jsem přečkávala noc, vypla televizi, ve které stejnak běžel jen teleshopping, a šla se nahoru přichystat do školy. Ledabyle jsem naházela všechny učebnice, co jsem našla, do tašky, protože mě upřímně nezajímalo, co se dneska budu učit. Byla jsem si jistá, že si stejnak nezapamatuju vůbec nic. Cítila jsem se, jako kdybych šla poprvé na střední školu. Přitom jsem chyběla jen jeden den.

Natáhla jsem si džíny, co se povalovaly na zemi, červené obyčejné tričko, které mi jako první přišlo pod ruku, fialovou mikinu a vyplula z pokoje. Klidně bych si na sebe natáhla i pytel od brambor, bylo mi to jedno. V koupelně jsem provedla nejzákladnější hygienu, přetřela řasy tenkou vrstvou řasenky a dál se na to vykašlala. Napadlo mě sice, že bych si mohla make-upem zakrýt strašné kruhy pod očima, ale neměla jsem sebemenší chuť se zkrášlovat, když vevnitř jsem se cítila příšerně.

Sešla jsem do kuchyně, do batohu hodila pomeranč, čokoládovou tyčinku a vydala se ke dveřím. Nazula jsem si boty a už už chtěla sáhnout po své modré bundě, když tu mi v hlavě zablikalo varovné světélko. Raději jsem si tedy pro jistotu oblékla druhou, černou bundu.

Vyšla jsem ven a potěšilo mě, že jsem nepocítila žádný záchvat paniky. Nic mě nenutilo rozhlížet se na každém kroku, ta zvláštní flegmatická nálada přetrvávala. Klidně jsem se vydala ke škole, cestu jsem pomalu nevnímala, většinu času jsem zírala do země, hlavu jsem zvedala, jen když kolem mě někdo procházel. Nějaký pud sebezáchovy ve mně díkybohu zůstal.

První, koho jsem ve škole potkala, byla Pat. Velmi rychle jsem se probrala ze svého klidu, protože jsem dostala parádního sprda za všechno, co jsem udělala a hlavně neudělala.

„Napsala jsem ti pět esemesek, pět! A ty jsi neodpověděla ani na jednu jedinou!“ soptila.

„Joo, promiň, došel mi kredit,“ snažila jsem se ji usmířit. V duchu jsem myslela na mobil v kapse kalhot, který jsem ještě ani nezapnula.

„Máš paušál!“ zaječela Pat, až jsem sebou trhla.

„Taky pravda. Hele bylo mi prostě špatně, k mobilu jsem se nějak extra nesnažila dostat, chápeš,“ vysvětlovala jsem jí. Dobře, řečeno hezky poctivě, jsem lhala. Ale bylo to pro její dobro. Nemohla jsem jí přece vyprávět, že jsem si vykračovala domů, když tu najednou jsem viděla, jak Janie Boshwordové někdo podřezává hrdlo, tudíž jsem se rozhodla, že pro svou zbabělost a slabý žaludek nepůjdu do školy, a čirou náhodou mě včera v noci navštívil jeden blázen, kterej se k nám vloupal, ale ve skutečnosti nejspíš přišel komínem, jako Santa, kdybysme tedy nějaký měli, no a nakonec se přátelsky rozloučil a vyskočil si z okna. Poslala by do blázince mě.

Když jsem si to takhle hezky zrekapitulovala, uvědomila jsem si, jak šíleně to zní. Začala jsem přemýšlet o vlivu šoku na lidskou psychiku. Může pak člověk mít takhle silné halucinace? Jenže moje brada byla dost přecitlivělá na místě, kde po mě ten psychouš chňapnul.

„Ale vražda Janie Boshwordové byla nejspíš skutečná,“ uvědomila jsem si, když jsme došli k nástěnce. Visel tam totiž plakát „hledá se“. A na něm fotka usměvavé blonďaté dívky jménem Janie. Zatímco Pat vedle mě udělala svoje typické: „Páááni!“ a jala se nahlas číst, já jsem jen zběžně přelítávala očima text. Nevrátila se domů. Rodiče prosí kohokoliv, kdo by něco věděl... To bylo na mě moc.

Otočila jsem se na patě a zbaběle utekla. Běžela jsem na dívčí záchody, kde, naštěstí pro mě, nikdo nebyl. Zapřela jsem se o dveře, abych zabránila komukoliv vejít, a rozbulela se. Cítila jsem se jako největší padouch na světě. Jsem nejspíš jediný ze dvou lidí na světě, kteří vědí, co se s Janie stalo, ale mlčím. Mlčím, protože jsem zbabělá, bojím se, že by se mi jakožto svědkovi převrátil život vzhůru nohama. Ale copak už stejnak není naruby? Přemítala jsem o tom, že takhle se nejspíš žít nedá. Jak dlouho to vydržím, než se psychicky zhroutím?

A pak mě něco napadlo. Není náhodou zatajování zločin? Nejsem teď něco jako spolupachatel? Ta myšlenka mě zchladila jako kbelík s ledovou vodou. Okamžitě jsem přestala plakat. Přemýšlela jsem, jestli je to možné. O právech jsem ale nevěděla skoro nic. Chtěla jsem jít na biologii a né na práva.

Zazvonilo. Trhla jsem sebou a rychle zavzpomínala, co máme první hodinu. Chemii. Tak to je dobré, učitelka na chemii chodí zásadně pozdě. Rychle jsem přešla k zrcadlu a dost se mi ulevilo, že po mém předchozím pláči žádné extra viditelné stopy nebyly. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a vydala se ke třídě. Když jsem přišla, hned se na mě vrhla Pat, která přirozeně chtěla vědět, kam jsem se tak rychle hnala. Vymluvila jsem se, že se mi opět udělalo nevolno. Zatvářila se chápavě a ihned se starala, jestli něco nepotřebuju.

Bylo mi na nic, že jí musím takhle lhát, ale radši jí budu lhát, než abych o ni přišla. Celou hodinu vedle mě mlčela, nejspíš si myslela, že kdybych promluvila, tak ji pozvracím, a mně to celkem vyhovovalo. Nasadila jsem si do hlavy představu obřího jahodového poháru a celou dobu jsem o něm snila, abych se v myšlenkách nemusela vracet k nepříjemným stránkám poslední doby mého života.

***

Věděla jsem, že kdybych Pat řekla, že jdu na brigádu do kavárny, nejspíš by mě navlekla do svěrací kazajky a násilím dotáhla domů. Namluvila jsem jí teda, že jdu hned do postele a ještě ji musela odrazovat od toho, aby mě šla vyprovodit, to kdybych náhodou omdlela někde cestou.

Cestou do kavárny už jsem se pomalu probírala ze svého strnulého stavu, neboť jsem musela projít kolem jednoho místa. A ne jen tak ledajakého místa. Bylo to totiž místo činu nejhoršího, a to vraždy. Když jsem se vynořila zpoza rohu a přede mnou se vynořila továrna na čokoládu, cítila jsem srdce až v krku a po celém těle mi vyrazil ledový pot.

Připomínala jsem si, že je den, a ve dne noční můry neplatí. Jenomže tohle nebyla noční můra. Byl to vrah, vrah z masa a kostí, člověk, pohybující se mezi námi. Podvědomě jsem se zadívala k lesu, jako bych si byla jistá, že tam stojí vrah s nožem v ruce, pozoruje mě a čeká. S tepem stejně zběsilým, jako mají kolibříci, jsem se obrátila. Ale les vypadal stejně poklidně, jako vždycky.

Ta atmosféra místa byla šílená. Nikdy předtím jsem vcelku opuštěnou továrnu za žádnou nebezpečnou zónu nepovažovala, ale teď na mě dýchala přítomnost smrti jako odporný a sírou nasáklý dech pekelného draka. Panika se na mě valila ze všech stran a moje nohy se samy od sebe rozešly velmi rychlou chůzí, která se spíše už dala nazývat během.

Jen na okamžik jsem se zastavila, a to na stejném místě, jako předminulou noc. V mysli se mi vybavil obraz Janie, jak tam bezvládně ležela, a pak obraz, jak po asfaltu pomalu tekla obrovská kaluž krve. Jestli jsem ale čekala, že tam nějaké stopy zůstaly, pak jsem byla hodně naivní. Nikdo, kdo by o oné noci neviděl to, co já, by nepoznal, co se tu odehrálo. Silnice byla stejně čistá, jako před úterním večerem.

Vždyť taky pršelo... Stejně jsem byla zklamaná. Možná, že moje zbabělé svědomí doufalo, že když se zachovají stopy, najdou Janie Boswordovou sami a já budu moct trochu volněji dýchat. Ale nestalo se. Janie leží někde v lese za mými zády a vrah si běhá venku na svobodě.

Znovu jsem se rozeběhla pryč a tentokrát jsem se nezastavila.

***

Annie se opět chovala jako ta nejsvatější patronka. Jakmile uviděla mé kruhy pod očima, zděsila se. Ubezpečila jsem ji, že jsem se jen dlouho do noci učila, načež jsem si vysloužila dlouhý přednes o tom, ať to nepřeháním.

Práce v kavárně mi tentokrát vážně pomohla oprostit se od svého černého svědomí a na chvíli zapomenout na krutou realitu. Teď jsem byla prostě číšnice, jejímž největším přáním je uspokojit hosty.

Zavírali jsme už krátce před desátou, neboť hosté byli tentokrát méně nároční a poslední dvojice odešla už před zavíračkou. Pomáhala jsem Annie ještě vytřít a uklidit, než mě vyhnala domů.

Musela jsem si přiznat, že jsem schválně návrat tak zdržovala, neboť jsem měla strach. Nesnesla bych už podobnou scénu, jako předminulou noc. Strašně jsem se bála toho ohavného místa, které je paradoxně spojeno s lahodnou čokoládou.

Zahnula jsem do první ulice a ruce si zabořila do kapes. Lampy mi svítily na cestu a potkávala jsem kolem lidi, kteří se vraceli z centra nebo se jen tak vydali na procházku. Nejradši bych někoho z nich obejmula a žadonila, aby mě doprovodil až domů. A nejlépe, aby měl u sebe zbraň.

Jak jsem se blížila k TÉ proklaté ulici, přestávala jsem místy dýchat. Nohy mi samy od sebe čím dál tím víc zpomalovaly a musela jsem je hodně hlídat, aby se nerozutekly zpátky cestou, kterou přišly.

Když jsem vycházela zpoza rohu, byla jsem připravená otočit se okamžitě na patě a prchat. Nejdřív jsem opatrně nakoukla. Vypadalo to prázdně. Nikde nikdo a dokonce ani žádné zvuky, kromě jekotu nočních ptáků, jsem neslyšela. Zahleděla jsem se k lesu. Nikoho se plížit po mostě směrem ke mně jsem neviděla, ale jestli někdo ve stínech stojí a čeká, to jsem říct nemohla. Jenomže jiná cesta není a čím déle tu stojím, tím více riskuji.

Zadržela jsem dech a rychle kráčela pod lampou, snažící se vypadat co nejmenší. Ramena jsem měla tak skrčená, že se skoro dotýkala mých uší, a oči mi těkaly všude možně. Nikdo se na mě ale neřítil.

Došla jsem na konec ulice a třikrát se ohlídla. Nikdo mě nepronásledoval. Zahnula jsem za roh, zhluboka si oddechla a srdce se vrátilo na své místo. Sotva jsem ale udělala jeden krok, někdo se z výklenku přede mnou náhle vynořil a tvrdě mě popadl za rameno.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 3.: