OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Desamparados - Kapitola 15.

11.12.2011 (14:00) • TalenntativeKing • Povídky » Na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1796×

Svět andělů

Potlačila jsem nepříjemný pocit, jenž se mi usídlil v oblasti žaludku. „Promluvit?“ otázala jsem se nejistě. „O čem?“

Zadíval se na mě. Všimla jsem si, že mu na tváři raší nepatrné strniště. V kombinaci s jeho tmavými vlasy a přísnými rysy to vypadalo tak nějak... Sexy. Lekla jsem se. Panebože, co to tu plácám? Určitě jsem ještě pod vlivem alkoholu. Upřel na mě pichlavě zelené oči a já měla najednou pocit, jako by mi viděl na dno duše. Ošila jsem se, necítila jsem se pod tím rentgenem extra dobře.

Pak mu pohled sklouzl na sekáček v mojí pravé ruce, který jsem se snažila neúspěšně schovávat za zády, a ušklíbl se, tak typickým způsobem. Jakékoliv kladné myšlenky na jeho adresu rázem emigrovaly, znovu mi jeho barva očí přišla jako močálová zeleň a tvář tak nesnesitelně arogantní.

„O mně a... O tobě,“ řekl nakonec s odmlkou.

„Co?“ vyhrkla jsem nahlas a až příliš rychle. Pozvedl obočí.

„Měl jsem na mysli to kouzlo, které nám oběma otravuje život,“ pronesl pomalu.

To mám z těch svých bláznivých myšlenek, kdoví nad čím neuvažuju, a pak tu takhle jančím.

„Aha,“ vydechla jsem a zadívala se napravo z okna, jako by mě strašně zaujalo, co se právě děje venku na ulici. „Jaké kouzlo?“ zarazila jsem se ani ne o pět vteřin později. V duchu jsem si ihned dala pořádnou facku. „Výborně, jen ze sebe udělej ještě většího debila,“ aplaudoval můj zlomyslný hlas v hlavě.

„To kouzlo, kterým jsi mě přivolala,“ připomenul mi.

„Ach tak. Ale to nezpůsobilo to kouzlo,“ mávnu rukou.

„Ne?“ podiví se.

„Ne. Říkala jsem ti, že je to jen dětská básnička, kterou napsala moje mamka jako dítě.“

„A kde je teď ta tvoje mamka?“ zeptal se netrpělivě. Probodla jsem ho co nejvíc pohrdavým pohledem.

„Mrtvá,“ vyprskla jsem vztekle. „Umřela, když jsem byla ještě malá.“

Nic na to neřekl, jen se došoural zpátky k lince a opřel se o ni rukama, čelem ke mně. Zavřel na chvilku oči. Proti své vůli mi pohled sjel znovu na jeho obličej. Napětí mu z tváře nezmizelo, zřejmě nad něčím usilovně přemýšlel, na čele se mu vytvořily malé rýhy.

„Když mě teda nepřivolala ta tvoje básnička, tak co?“ zeptal se nakonec, aniž otevřel oči.

„Nevím,“ odpověděla jsem nejistě. „Jak jsi vůbec poznal, že tě něco přivolalo?“ zeptala jsem se. Otevřel oči a pohlédl na mě. „Poznal,“ řekl jen.

„Fajn. No a... Odkudže jsem tě měla přivolat?“ Doufala jsem, že neuslyší ironický tón v mém hlase, který jsem si zkrátka nemohla odpustit. Přimhouřil oči. Tak ho asi slyšel.

„Neptej se,“ záhadně odsekl. Uraženě jsem se stáhla. Fajn, tak když si chce hrát na tajemného, prosím.

„Narodila ses tady?“ ozval se najednou po chvilce mlčení.

„Jo,“ pokrčila jsem rameny.

„A nikdy se ti nic zvláštního nestalo?“ Nechápavě jsem se zamračila.

„Ne... Vlastně,“ zamyslela jsem se.

„Vlastně?“ skočil mi hned do řeči.

„Ten chlap, kterého jsme potkali včera,“ začla jsem nejistě.

„No?“ pobídl mě.

„Asi před týdnem jsem šla v noci domů a... Viděla jsem, jak zabil jednu holku z města,“ polkla jsem.

„Jak ji zabil?“ zeptal se.

„Co je to za otázku?“ vyjela jsem na něj. „Copak záleží na tom, jak ji zabil? Normálně, nožem!“

„A tebe si nevšiml?“ vyslovil mou největší obavu.

„Nevím. Myslela jsem si, že ne, ale... Když se včera objevil... Začínám o tom pochybovat.“

Na chvilku se odmlčel. „Ten chlápek byl lovec,“ řekl nakonec.

Zírala jsem na něj stejně překvapeně, jako kdyby právě z hlavy vysypal jednu z Einsteinových rovnic. „Co?“ přeptala jsem se, jestli jsem třeba neslyšela špatně.

„Lovec,“ zopakoval.

„Lovec? A co jako... loví?“ nechápala jsem.

„Lidi,“ odvětil prostě. Asi jsem musela vypadat hodně zoufale, protože se smiloval a „objasnil“ mi to. „Loví lidi, kteří mají, řekněme speciální krev.“

„Jak speciální?“

Povzdechl si. „Víš vůbec, co já jsem?“ Na jazyk se mi dralo neskutečně mnoho slov, většina by neprošla cenzurou a museli by je vypípat, ale nakonec jsem jen zavrtěla hlavou. Sice jsem jistou teorii měla, ale jen ať mi to objasní sám.

„Já jsem padlý anděl,“ řekl klidně, co jsem si už nějaký čas myslela. Přesto se moje mysl zdráhala tohle tvrzení přijmout. Je to blbost, nic takového neexistuje. Jenže mi na stole leželo až moc důkazů na to, abych to mohla smysluplně a logicky vyvrátit. Proto jsem jen omámeně poslouchala.

„Tihle lovci kdysi bývali padlými anděly. Jenže když padlý anděl začne pít krev světlých andělů, stane se z něj tohle. Odporná, nemyslící bestie, která bude navždy závislá na jejich krvi.“

Před očima se mi udělaly mžitky. „Nesmím omdlít,“ nabádala jsem se v duchu. „Krev andělů?“ zasípala jsem. „Vždyť jsi říkal, že loví lidi.“ Bože, to je rozhovor. Poslouchat nás někdo, tak okamžitě volá záchytku. Sama jsem si přišla jako parádní příští pacient na psychiatrickou kliniku. O čem to tu proboha melu? O čem on mele? Tohle je zoufalý.

„Taky, že jo. Loví lidi s andělskou krví,“ odvětil, jako by to byla nejnormálnější věc na světě. Mžitky zčernaly a musela jsem se chytit stolu, abych se neskácela k zemi. Tohle se už vymykalo hranicím mé fantazie. „Klidně omdli,“ prohlásil velkoryse. „Nepřekvapí mě to.“ Jak milé.

Trošku jsem se vydýchala a mžitky ustoupily. Pořád jsem se ale přidržovala stolu, pro jistotu. S vážným výrazem jsem na něj pohlédla. „Jak jako lidi s andělskou krví? Co jsou zač?“

„Bývalí andělé, kteří se stali lidmi, nebo jejich potomci.“ Vzal můj oblíbený hrníček a z konvice si do něj nalil další kafe. Znovu jsem pocítila dunění v hlavě.

„Krucinál, teď neomdlívej!“ ječel hlásek uvnitř.

„Anděl se může stát člověkem?“ nevěřícně jsem se zeptala. Bezva, takže teď hraju jeho hru. Před týdnem, co před týdnem, ještě před třemi dny, bych odmítla uvěřit, že vůbec nějací andělé existují, byť jacíkoliv, a najednou se jich vyrojilo tolik druhů, že by se o nich možná měla zavést encyklopedie pro větší přehled.

„Očividně jo,“ pokrčil rameny. „Neptej se jak, do toho já nevidím. Zkrátka, někteří se stanou lidmi, a ty pak lovci hledají a živí se jimi.“

Podívala jsem se na něj. „A jak se staneš padlým andělem?“ zlomyslně jsem na něj uhodila.

Zachovával si kamenný výraz. „Narodíš se tak.“ Bezva. Tolik ke společenství andělů.

Dopotácela jsem se ke spodní skříňce vlevo, která ukrývala náš soukromý bar. Vytáhla jsem první flašku, která mi přišla pod ruku, až když jsem z ní upíjela, jsem zjistila, že se jedná o vodku, a pořádně si lokla. Zkoumavě mě pozoroval. Ještě několikrát jsem se napila a pak ji teprve postavila na linku. Nechám ji tu, pro jistotu.

Schovala jsem si hlavu do dlaní a čekala, až začne trošku působit. Když se mi zdálo, že jsem se malinko uklidnila, otočila jsem se znova k němu. „Co přesně jsi teda zač?“

„Už jsem ti to říkal. Patřím k bojové legii, která přebývá v podsvětí. Zkrátka představuju něco jako vojáka.“

„Z pekla,“ ušklíbla jsem se. Vodka už začínala trošku působit. Škoda, že jsem jí nevypila tolik, abych o sobě nevěděla. Možná to ještě udělám.

„Říkal jsi, že seš Luciferův voják,“ vzpomenula jsem si. „To jako sloužíš Luciferovi?“

„Taky,“ přikývl. Potlačila jsem touhu rozběhnout se znovu k vodce a na ex ji do sebe hodit.

„Vídáš se s ním?“ Teda, jak mě tahle otázka napadla... Vodka dělá divy.

„Ne. Nikdo z pekla se s Luciferem nevídá, krom jeho nejbližších démonů.“ Otřásla jsem se.

„A viděl jsi ho někdy?“

„Ne,“ řekl po chvilce odmlky.

„Takže ty sloužíš někomu, koho jsi nikdy neviděl?“ nevěřícně jsem se ptala.

Ušklíbl se. „A komu si myslíš, že slouží andělé tam nahoře? Bohu. A viděli ho někdy? Silně pochybuju. My ale nepotřebujeme, aby nám náš bůh stál za zadkem. My v něj věříme,“ zasyčel.

„Andělé nezabíjejí lidi,“ vyhrkla jsem. „Můžete tohle říct o sobě?“ upřeně jsem ho pozorovala.

Nezdál se být ani trochu v rozpacích, nezaváhal, jen se mi podíval do očí a razantně prohlásil: „Ne, to nemůžeme.“

„Vy vraždíte lidi?!“ zaječela jsem pobouřeně. Ironický hlásek se mi začal posmívat, že přestávám působit jako člověk, který hraje něčí hru, nýbrž jako člověk, který je na hlavu poražen. A víte co? Já v tu chvíli opravdu věřila všemu, co ten andělíček přede mnou říkal.

„Naše legie ne,“ pohrdavě se zašklebil, „vojáci se neotravují s něčím tak bezvýznamným. Ale ty z nás, co přebývají na zemi, nikdo nekontroluje, takže si mohou dělat, co chtějí.“

„Jste zvířata,“ prskla jsem nenávistně.

Pozvedl koutek. „A co jsou potom lidi? Ve vašem druhu se skrývají největší monstra. Vrazi, pedofilové, zloději, narkomani, spousta bestií horších, než my.“

Okamžitě jsem se nadechla pro argument, jenže... Jaksi žádný nebyl na skladě. Vzteky jsem zatínala pěsti, páč v tomhle souboji mi došly zbraně. Zřejmě pozbývá smysl dohadovat se s někým, kdo pochází se samotného pekla, o čistotě duše. K smíchu.

„Poslyš,“ procedila jsem mezi zuby. Horečně jsem vzpomínala, jak se jmenuje. „Samueli,“ konečně jsem si vybavila jeho jméno. Z mých úst znělo opravdu zvláštně. Pozvedl obočí. „Ty jsi žil v... pekle, dokud tě něco nepřivolalo na zem, chápu to správně?“ Pomalu přikývl. „Je to poprvé, co ses ocitl na zemi?“

„Ne,“ otráveně zahučel. „I my občas vyjdeme na povrch. Ale tohle je něco jiného. Přivolala jsi mě sem proti mé vůli a nechceš mě pustit zpátky.“

„Já ne! Držet tě tu je to poslední, co bych udělala!“ vyjela jsem.

Protočil oči v sloup. „Dobře, tak mystické TO mě tu drží.“

„Jsi si vážně jistej, že nemůžeš zpátky?“ zeptala jsem se s malinkou nadějí.

Dlouze na mě pohlédl s velice skeptickým výrazem. „Tak fajn,“ povzdychla jsem si. „Jenže já nevím, co tě tu drží. Já to určitě nejsem,“ promnula jsem si čelo.

„Upřímně, kdybych nevěděl, že je to blbost, řekl bych, že mě tu drží spojení mezi strážným andělem a člověkem.“ Zamračil se a podepřel si bradu.

Jen jsem těkala pohledem ze strany na stranu, na tváři zmatený výraz. „Jo? Je to blbost?“

Pohlédl na mě, jako kdybych se ho právě zeptala, proč slunce svítí. „Padlý anděl se v žádném případě nemůže stát andělem strážným. To je k smíchu,“ opovržlivě pronesl. „Archandělé by ho nikdy nepřidělili.“

„Pokud nedoháněj všechny apríly,“ zabrblala jsem. Zamračil se. „Nic, nic,“ mávla jsem rukou. Zakroutil očima.

„Ty musíš mít už přidělenýho strážnýho anděla. Což znamená, že ztrácí smysl, povolat dalšího. Navíc, nemůžeš si svýho strážnýho anděla jen tak přivolat.“

Hm, škoda. „No dobře a co se to teda děje?“ zeptala jsem se.

Pohodil hlavou. „To nevím. Ale zjistím to.“ Vytáhl z kapsy mobil a něco do něj naťukal. Dopil kafe a za chvilku zapípala, zřejmě, zpráva. Přečetl si ji, zandal mobil do kapsy a vykročil ke dveřím.

„Jdeme,“ oznámil.

„Cože? Kam?“ vyděšeně jsem couvla.

„Ven. Někomu tě chci ukázat.“

„Ani náhodou!“ prskla jsem a pro jistotu couvla až k lince. To tak, aby mě nějakejm čertům za poplatek předváděl jako cvičenou opičku v cirkuse?

Povzdechl si. „Tak dělej! Chceš přece vědět, co se děje, ne?“

„Kdo na tebe čeká?“ vypálila jsem na něj. „Je to člověk?“ Hloupá otázka.

„Ne,“ zazněla okamžitá odpověď. Bezva.

„Tak to nikam nejdu!“ Pro jistotu jsem se začala rozhlížet po zbrani. Nejblíž se nacházela sada kuchyňských nožů. Dost dobrý.

„Přestaň se chovat jako usmrkanec,“ vyštěkl. „Nic se ti nestane, jestli se konečně hneš!“ přimhouřil oči.

„Dáš mi slovo?“ zeptala jsem se nejistě. Kdyby pohled zabíjel, už ležím v tratolišti krve.

„Jo,“ zabručel po chvilce. „Tak už dělej.“

„Jak ti mám věřit, že ho dodržíš? Pekelníci přece nemůžou přísahat, ne?“

Štěrbiny se mu stáhly do uzoučkých škvírek a očividně se chystal k pohybu mým směrem.

„Dobře, dobře,“ vyjekla jsem. „Už jdu.“ Skutečně jsem se pohnula a vydala se za ním, leč dosti pomalu, neboť se patrně nacházel ve velmi labilním psychickém stavu. Vyšel ze dveří a já ho následovala.

Autor: TalenntativeKing (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Desamparados - Kapitola 15.: