OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Deník přeživšího - Prolog

14.07.2014 (13:00) • zombiecrap • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 701×

Jedná se o můj první pokus něco napsat, budu rád za jakoukoliv kritiku, také mi, prosím, pište, jestli chcete pokračování.

Prolog

Píše se rok 2018 a svět zdaleka není takový, jaký býval. Mrtví ožívají a živí trpí. Experiment, který se nepovedl, způsobil více škody, než si kdy samo lidstvo dovedlo představit. Počet mrtvých rostl geometrickou řadou. Problém byl, že úplně mrtví nezůstali. Tělo žilo, ale duše a mysl byla pryč. Necítili bolest ani strach. Pár jedinců tuto katastrofu přežilo, zatím.

Den 7. Rozhodl jsem si psát deník, protože potřebuji něco, pro co bych mohl žít a kam bych si mohl napsat své myšlenky. Již sedm dní se snažím přežít ve sklepě svého domova a není tu nikdo, kdo by mi dělal společnost. Schoval jsem se sem, aniž bych o tom dříve přemýšlel. Skupina nemrtvých se dostala ke mně do domu a mně nezbyl čas utéct pryč. Naštěstí jsem zde měl schovaných pár konzerv a balík vody, tudíž jsem se v prvních dnech nemusel bát o obživu.

Už je to sedm dní. Sedm dní hniji v zatuchlém sklepě plném plísně, krys a všelijaké jiné havěti. Nevím, jak dlouho zde ještě přežiji. V hlavě začínám bláznit, to ticho je naprosto otupující a mě celá ta místnost sžírá zaživa. Navíc mi jídlo i voda už dochází.

Den 11. Dopil jsem poslední kapku vody, která mi ještě zbyla. Měl jsem mnohem více šetřit. Budu se muset přemístit, a jediné, co u sebe mám, je můj deník, tužka a poslední konzerva vepřového masa. Rozmýšlel jsem, co budu dělat dál. Nejlepší by bylo, kdybych se přemístil v noci. Je tma a hluk se zmírní. Rozhodl jsem se počkat, až bude chvíli po setmění, a poté vyrazím do malé samoobsluhy, která se nachází nedaleko od mého domu. Musel jsem nabrat sílu, a tak jsem ulehl do potrhaného spacáku, který jsem zde měl, a snažil se úplně vypnout. Zanedlouho jsem usnul.

Den 12. Konečně jsem se dostal pryč z té zatuchlé díry. Mé plíce čistý vzduch přijaly s vděkem a já se pořádně nadechl. Cítil jsem zvláštní puch, ale bylo to daleko lepší než smrad plísně a krysích výkalů. Potichu jsem se proplížil do samoobsluhy. Cestou jsem jich pár viděl, ale tma mi dělala dokonalý plášť, díky kterému jsem nebyl skoro vidět. Jako by bezcílně chodili ulicemi, možná mi jich bylo i dokonce líto. Ne nemrtvých, ale těch lidí, kteří žili svůj život, když ještě byli normální. Každopádně, někdo měl ten samý plán jako já.

Moc jídla a pití zde už nezůstalo, dokonce vzali i všechny peníze z kasy. Myslím, že peníze už jsou jen papírky na podpal a nikomu už nebudou k ničemu. Hledal jsem i nějakou zbraň, něco, čím bych se ubránil. Našel jsem starý revolver majitele samoobsluhy, který byl pod jedním z regálů a zdá se, že se z něj už střílelo. Dva náboje byly vystřeleny a čtyři zbyly. Měl bych s nimi šetřit a taky bych měl mít vždy jeden schovaný, pro sebe. Byl jsem naprosto rozhodnutý, že pokud se stane, že mě jeden z nich poškrábe nebo pokouše, zastřelím se. Nechtěl jsem tu zůstat a bloudit ulicemi jako mrtvola. V ulici se ozval výbuch. Nevím přesně, co to mohlo být, každopádně mi to znemožnilo odejít pryč z obchodu. Řádně jsem zkontroloval, že bych zde mohl být v bezpečí a na zbytek noci jsem se schoval pod stůl.

Den 13. Málem jsem zastřelil holku, která do obchodu v noci přišla. Nechápu, jak se sem mohla dostat, bez toho aniž by na sebe upozornila, ale venku se to nejspíš uklidnilo a mrtvoláci odešli někam pryč. Dívku jsem poznal. Byla to moje kamarádka z dětství Andrea. Hrávali jsme si spolu, když jsme byli malí. Poté, co jsme nastoupili na základní školu, jsme se ale od sebe oddálili a už se moc nevídali. Občas jsme se potkali na ulici, když byl svět ještě „normální“. Pořád mluví o tom, že musí najít svou rodinu, protože ji potřebují a nedokážou se o sebe sami postarat. Jen těžko bych jí vysvětloval, že jsou nejspíš dávno mrtví a že by to měla vzdát a myslet především na sebe. Dal jsem jí na výběr. Buď může jít se mnou, nebo může sama hledat svou rodinu. Byl jsem rád, že jsem po dlouhé době potkal někoho, s kým jsem si mohl popovídat, ale z toho, že tak trochu ponesu za někoho odpovědnost, jsem moc nadšený nebyl. Zítra hodlám vyrazit, už mám vše připravené. Do batohu jsem naházel vše užitečné. Baterku, nějaké oblečení, z lékárničky desinfekci a obvazy, dokonce jsem našel i krabičku vitamínů, dále konzervy jídla a vodu. Svůj revolver mám stále u sebe. Pro jistotu...

Den 14. Andrea se rozhodla jít se mnou poté, co viděla svou vlastní matku na ulici jako chodící mrtvolu. Určitě to nebyl hezký pohled. Čekal bych, že z toho Andrea bude pryč a bude z toho smutná, ale ona se tvářila pořád stejně. Nejspíš se snažila být silná a nedávat najevo svoje pocity. Sbalila si věci a hned ráno jsme vyrazili. Plížení městem, ač malým, se neobešlo bez ztrát na munici. Když jsme už byli skoro pryč z městečka, vyběhl na nás agresivní pes a zakousl se Andree do nohy. Zastřelil jsem ho. Nemohl jsem pochopit, jak se mohlo stát, že jsem si ho vůbec nevšiml. Všechno se stalo tak moc rychle. Naštěstí pes nevypadal, že by byl nakažený, nicméně ten hluk přivolal nemrtvé z celého okolí, a tak jsme se museli rychle ukrýt. U lesa jsme našli malou chatku a v ní se schovali. Měli jsme štěstí, že byla prázdná a vcelku dobře i postavená, abychom se v ní schovali a dobře zabezpečili před nežádoucími návštěvníky. Ránu jsem Andree vydesinfikoval a obvázal. Rozhlédl jsem se kolem. Nebylo tu nic, co by nám bylo užitečné. Usadil jsem se do křesla, zatímco Andrea ležela na pohovce, kterou jsem jí přenechal. Snažil jsem se usnout, ale moc mi to nešlo.

Den 15. Moc jsem se nevyspal. Pořád jsem se díval na dveře, a jen co jsem přivřel oči, hned se mi zdálo, že někdo, nebo něco, jde dovnitř. K ránu jsem na chvíli usnul. Když jsem se po pár hodinách vzbudil, do očí mi zářil odraz paprsků slunce od Andreiných blonďatých vlasů. Na chvíli jsem se na ni zahleděl a v hlavě se mi objevily vzpomínky na dětství. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme si jako malí hráli na pískovišti u jejich domu, ty bezstarostné chvilky dítěte, kdy vás nic netrápí. To už se nikdy nevrátí. Vzbudil jsem ji, byl čas vstávat. Posnídali jsme sušenky a napili se vody. Museli jsme hodně šetřit, protože jsme nevěděli, kdy znovu najdeme místo na doplnění zásob. Rozhlédl jsem se z okna. Vypadalo to, že je venku čisto. Vyrazili jsme ven z chatky a šli směrem k blízké vesnici, kam jsme jako malí chodívali. Konečně po patnácti dnech smradu z hniloby, zvratků a krve jsme byli na louce. Vůně louky byla úžasná. Všude květiny a rozkvetlé stromy. Udivovalo mě, že na světě ještě zůstala krásná místa, když vše ostatní bylo zkažené a hnusné. Svítilo slunce a cvrlikali cvrčci. Byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem po dlouhé době zažil.

Po několika hodinách chůze jsme dorazili k vesničce. Andrea si ani jednou nestěžovala na bolest. Byla hodně statečná, a za to si u mě získala ještě větší respekt, než jaký měla předtím. Potřebovali jsme nějaké zásoby, tak jsme vyrazili do krámku. Na ulicích bylo, oproti našemu městečku, poměrně klidno. Neploužily se zde žádné mrtvoly. Proplížit se potichu do krámku byla hračka i s Andreinou bolavou nohou. Vešli jsme dovnitř a začali to tam prohledávat. Vcházel jsem do místnosti, která by se snad dala nazvat skladem, když jsem něco zaslechl za dveřmi metr ode mne. Namířil jsem svůj revolver na dveře a pomalu šel k nim. Byl jsem u nich a pomaličku jsem je otevíral, když je někdo rozrazil a povalil mě na zem. Při pádu mi vystřelil revolver do stropu. Nemrtvý spadl na mě a chtěl mě kousnout. Já bráníc se jsem mu hleděl přímo do očí. Z úst mu smrdělo shnilé maso. Chvíli jsme se přetahovali, když dostal něčím po hlavě a svalil se ze mě. Viděl jsem Andreu držíc obouruč železnou tyč. Než jsem stačil vstát, už po mně vystartoval znovu, rychle jsem namířil revolver a vystřelil mu přímo do čela. Upadl na zem a nehýbal se. Jeho tělo bylo cele shnilé a prolezlé červy, ten smrad byl nepopsatelný, jako by byl mrtvý už několik dní. Andree jsem rychle poděkoval. Byl čas jít. V krámě už byli nemrtví. Utekli jsme na záchody a zamkli se. Rozhlídl jsem se po místnosti a uviděl jsem okénko asi metr a půl nad zemí. Vyzvedl jsem Andreu nahoru a podal jí svůj a její batoh, poté jsem jí podal ruku a ona vyzvedla mě. Zaběhli jsme do lesa a tam si odpočali. Dohodli jsme se, že by bylo nejlepší si založit oheň, protože se už stmívalo. Stalo se a lehli jsme si naproti sobě a mezi námi byl oheň. Řekli jsme si, že se budeme po dvou hodinách střídat na hlídce. Prý by ráda hlídala první. Poděkoval jsem jí ještě jednou za záchranu života a pokusil se usnout.

Den 15. - noc. V noci mne něco vzbudilo, byl to pláč. Poznal jsem, že je to pláč Andrey. Nevěděl jsem moc, co mám dělat, naprosto jsem chápal, jak se cítí, šel jsem tedy za ní a pokusil se ji přesvědčit, aby si šla lehnout. Když ulehla, ještě bylo slyšet, jak lehce pláče, ale po chvíli usnula. To místo, kde jsme se schovávali, bylo na kraji lesem zarostlého kopečku asi míli od té vesnice, tak jsem měl tedy poměrně hezký výhled na louku a vesnici. V dálce bylo slyšet mnoho jakýchsi zvuků, jako když někdo mumlá. Asi po hodině sledování se mi začaly zavírat oči, když v tu chvíli jsem zaslechl křik. Křik o pomoc...

Vycházel z té vesničky. V tu chvíli jsem čelil jednomu z největších dilemat v mém životě. Mám jít pomoct? Mám riskovat život svůj a Andrey?

Než jsem se stihl rozhodnout, křik ustal. Moc pyšný jsem na sebe nebyl a sám sobě jsem se hnusil, že jsem nešel na pomoc. Co když to byl někdo koho znám, zachoval jsem se správně?

Usnul jsem...

Den 16. Ráno mne vzbudilo křupnutí větve. Byla to Andrea, jak sleduje východ slunce, těžko říct, co přesně v tu chvíli cítila. Optala se mne, proč jsem ji nevzbudil na hlídku. Já jsem potichu odpověděl: „Usnul jsem...“ O křiku v noci jsem jí radši ani neříkal, myslím, že by to nepřineslo žádné ovoce.

Vstal jsem. V tu ránu kolem nás prolítla kulka a narazila do stromu asi tři metry přede mnou, zakřičel jsem: „NESTŘILEJTE!“.

Chvíli bylo slyšet nějaké šeptání a pak se ozvalo „Jste nakažení?“ Odpověděli jsme, že ne.

Zpoza stromů asi třicet metrů od nás vylezl postarší pán a mladší kluk držící flintu. Přišli k nám a začali se omlouvat a ptát se, jestli se nikomu nic nestalo, až v tu chvíli jsem si všiml, že mi prostřelili pravou nohavici.

Všimli si zavázané nohy Andrey.

„Je pokousaná?“ zeptal se starší a ten mladší na ni namířil zbraň.

„Ne, není, teda vlastně je, ale od psa,“ odpověděl jsem. Po chvilce debatování se situace uklidnila a hoši se nám představili. Starší Jacob a jeho vnuk Bobby.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se Jacob.

„To nevíme, někam, kde přežijeme.“

Pověděli nám, že chtějí dorazit na místo, o kterém mluvili v televizi, než přestala vysílat. Město jménem Centerville, kde je prý vojsko a pomáhá civilistům. Je to asi padesát mil na sever. S Andreou jsme se rozhodli, že se k nim přidáme. Tak jsme tedy vyrazili...

Autor: zombiecrap, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník přeživšího - Prolog: