OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Démoni noci 1

16.03.2016 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1013×

Hodiny občanské nauky jsou vždy tak dlouhé a únavné, hlavně s naším učitelem panem Cutnerem je to stoprocentní vstupenka do země mrtvých. Možná, že i tam by to bylo živější než při hodinách občanky.

Pan Cutner je muž okolo padesáti let. Je malého vzrůstu, není nijak svalnatý, ale zase není otylý, tedy pokud nepočítám jeho pivní břich, ale ten má, s přibývajícím věkem, snad každý muž. Chodí oblékaný v džínech a většinou ve značkovém tričku, jako je například Nike či Horsefeathers. Pan Cutner má na krátko střižené vlasy, za mlada je musel mít zbarvený do tmavě hnědé, ale teď je má krásně prostříbřené stářím. Pokud jde o obličej. Není nijak výrazný, je spíše tuctový a jediné, co jeho tvář činí aspoň trošku zajímavou, jsou jeho vousy, který se týden, co týden mění. Jednou je má střižené na drsného motorkáře, po druhé téměř na Hitlera a po třetí to vypadá, jako by se napil mléka, které mu po té zaschlo nad horním rtem.

Zaposlouchala jsem se do výkladu pana Cutnera. Poslední hodiny neprobíráme nic jiného než křesťanství. Takže si dovedete představit nadšení všech ve třídě, když učitel přednáší: „Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují. Jest jen jeden Bůh…“ Má pozornost ztroskotala v okamžiku, kdy si Caroline položila hlavu na mé rameno a hlasitě vydechla. Nepatrně jsem natočila hlavu směrem ke Caroline.

„Jak dlouho ještě?“ zeptala se unaveným hlasem. Natáhla jsem ruku k telefonu, co ležel vedle penálu, a odemkla displej.

„Šestnáct třicet šest, už jen čtyři minuty, to se dá…“ zasmála jsem se.

„Jdeš dneska?“ Odlepila svou hlavu od mého ramene a zahleděla se mi do očí.

Caroline je osmnáctiletá dívka o hlavu menší, než jsem já. Má vcelku drobnou postavu, tedy až na větší zadek, který pořád tak haní. Mít její postavu, tak si pískám. Má tmavě hnědé vlasy a podobně tmavé malé oči. Má kulatý obličejík a drobounké rty.

„Nejspíš ano…“ Upravila jsem si brejle na nose a rozpačitě se podívala před sebe.

„Slyšela jsem jen a pouze ano?“ uchechtla se.

„Jo, přijdu… V devět?“

„V osm…“

„Okej…“ pousmála jsem se a v tom okamžiku zazvonilo.

„Víkend!“ zaslechla jsem za sebou a otočila se čelem k Eleně, „Večer… jasný!“ Zvedla se od lavice a hodila si tašku přes rameno.

Elena byla drobounká dívenka, o něco mladší i menší než Caroline. Měla dlouhé černé vlasy, které jí sahaly až do pasu a krásně tvarované hnědé oči.

„Ano, El…“ vydechla jsem, „Ale teď už musím jít…“ Otočila jsem se čelem k tabuli a sbalila si všechny věci z lavice do kabelky.

„Mel…“ položila mi ruku na rameno Caroline, „vážně tě rodiče pustí, nebo chceš nějak pomoci?“

„Ne, dobrý… já to zvládnu… večer se uvidíme…“ pousmála jsem se a kabelku si hodila na předloktí. Vyšla jsem ze třídy a vyhrabala v kapse klíčky od auta. Seběhla jsem z prvého patra do přízemí a poté vyběhla ven na chodník. Namířila jsem si to rovnou k autu, které jsem ráno zaparkovala vedle jídelny. Skoro celý den tam je stín, takže v autě nebude jako v pekle. Odemkla jsem si auto a nasedla si. Kabelku jsem si hodila na místo spolujezdce a připoutala se. Až v zácpě na hlavní třídě jsem si uvědomila, že mi nehraje rádio. Strčila jsem do rádia své oblíbené cédéčko a spustila přehrávání. Začala jsem si broukat do rytmu hudby a čekala, kdy se na tom zatraceném semaforu objeví zelená. V okamžiku, kdy v první písničce začal hrát refrén, a já mohla svým imaginárním posluchačům předvést to, co ještě neslyšeli, se na semaforu objevila zelená a já se konečně rozjela. Cestu jsem si zkrátila přes jedno sídliště s velkým dětským hřištěm, kde si malé děti hrály na schovávanou, soudě podle dvou holčiček přilepených za stromem, jak se potutelně šklebí a přikládají si prstíky na rty ve znaku, že mají být potichu. Dojela jsem až na parkoviště před svůj dům a zaparkovala. Vyšla jsem z auta a vběhla do domu, kde na mě již čekala matka s nataženou dlaní. Položila jsem jí do dlaně klíčky od auta a políbila ji na tvář.

„Měj se krásně v práci…“ pousmála jsem se.

„Jídlo je v ledničce, tak ho ohřej a dej ho tátovi do pracovny, ještě se tam odtamtud nevyhrabal…“ pousmála se.

„Dobře…“ prošla kolem mě a rozloučila se.

***

Položila jsem talíř s jídlem na stůl v pracovně a zvedla některé z papírů, co se tam jen tak povalovaly. Otec byl policista a právě vyšetřoval se svým týmem několik vražd, co se v našem městě staly. Pachatel stále nikde. Zatím byli zabiti čtyři muži, což je zatím dobrá zpráva pro ženy, pokud se to tak dá říct. Zatím veškeré vraždy byly chladnokrevné a přímo nechutné. Rozpárané břicho, utrhnutá ruka a další a další věci.

„Melodie!“ zaslechla jsem za sebou a veškeré papíry jsem leknutím vyhodila do vzduchu. Pomalu jsem se otáčela mezitím, co listy papírů dopadaly na hnědou plovoucí podlahu. Ve dveřích stál naštvaný otec a měřil si mě očima. Na čele mu vyskočily tři řádky vrásek a oči měl tak zúžené, že z nich zbyla jen malá černá čárka, sem tam okrášlená tmavými řasami. Naštěstí jeho cenící zuby zakryly zanedbané vousy, místy prošedivělé stářím.

„Není to tak, jak to vypadá!“ kousla jsem se do spodního rtu a nervózně těkala očima z otcových očí na jeho boty. Místnost se ocitla v naprostém tichu. Nastala má poslední hodinka? Náhle se otcovy oči zvětšily a já v nich zase zahlédla jeho milý pohled, který vždy říkal: „Snesu vám modré z nebe!“

„Tak co si o tom myslíš?“ Usmál se a sebral jeden z papírů, co doletěl až k jeho botám. Začala jsem také sbírat papíry.

„Co si o tom myslím? Je to strašné! Po městě běhá psychouš, co zapichuje lidi a nedá se vystopovat. Jaký je jeho motiv? Ví se to?“ začala jsem vyzvídat.

„Ví se jen to, co je v papírech…“ sebrala jsem poslední ze země a podala jej otci.

„Takže vlastně se nic neví,“ zkřivila jsem rty.

„Přesně… Víš, jak blbě bys dopadla, kdyby tě tu našla tvá matka, holčičko? Možná hůře než ty oběti vraha!“

„Hodlám to vše risknout jen pro to, abych se dozvěděla pravdu. V televizi říkají jen samé žvásty a navíc vyvolávají tak větší paniku… Nedocvaklo jim to? To vážně povolujete? Všichni novináři by se měli pozatýkat a vložit do chládku, možná by jim to konečně zchladilo mozek…“

„Jak bylo ve škole?“ Tátův obvyklý úskočný manévr od těchto témat.

„Ale znáš to,“ odfoukla jsem si uvolněný pramen ofiny z obličeje a pokračovala, „testy a učitelé, co nám vyhrožují, že nezvládneme maturitu, tomu se říká povzbuzení…“ Zamračila jsem se.

„A neměla by ses jít učit?“ zeptal se táta a srovnal papíry do složky, ze které jsem je před nedávnem vytáhla.

„Tati…“ Zvedla jsem oči v sloup.

„Jdi!“ Zvedl výhružně obočí a jeho vousy se znovu strašlivě naježily.

„Okay… už jdu!“ Otočila jsem se na patě a vyšla z otcovy pracovny. Rozběhla jsem se a poté se sklouzla po kluzké podlaze. Zastavila jsem se přímo před schody. Vyběhla jsem do horního patra po dvou schodech a došla až do svého pokoje, který byl ukryt za jednou zatáčkou doprava. Zabouchla jsem dveře a podívala se ven z okna. Byla už skoro tma. Matka jela do nemocnice na šichtu a otec se právě zavřel v pracovně. Takže do pěti minut bude celým bytem znít hlasité chrápání. Spíše do dvou minut… Tátovy vousy mluvily za vše. Stáhla jsem ze sebe pyžamo a natáhla si černé šaty, co jsem měla připravené na posteli. Chundelaté ponožky vystřídaly teplé silonky a modré conversky. Nudný domácí culík jsem rozpustila a rozcuchala vlasy, abych jim dodala trochu života po tak úmorném pátečním odpoledni ve škole. Brýle jsem vystřídala za kontaktní čočky. Ze stolku jsem sebrala drobnou modrou kabelku, do které jsem pak zastrčila peněženku a mobil. Natáhla jsem na sebe bundu a upravila sukni šatů. Otevřela jsem okno a po žebřinách pro matčiny popínavé rostliny jsem sešplhala dolů. Rozběhla jsem se po ulici směrem k nejbližšímu baru, kde má kámoška Ann slavila osmnácté narozeniny. Vrazila jsem do klubu právě ve chvíli, kdy Elena s Ann a Caroline tančily na parketu a dělily se o tyč, u které se vlnily do rytmu. Pousmála jsem se a vydala se davem přímo za nimi.

„Mel! Jdeš pozdě!“ pousmál se na mě Nick a objal mě kolem ramenou. Byl o hlavu vyšší než já. Měl blonďaté vlasy a pronikavě modré oči. Holky se po něm jen sápaly. Měla jsem prostě štěstí, že má učebnice zasáhla přesně jeho obličej, když si s ní starší kluci na základní škole pohazovali a dávali mi tím tak najevo, že jsem přistěhovalecký odpad. Tehdy se svět úplně změnil, Nick mě zatáhl mezi lidi, kteří se stali mými nejbližšími, přestala jsem být přistěhovalecký odpad a teď jsem nominována na královnu letošních maturantů. Sen každé dívky, ne?

„Dělala jsem večeři a vyplížila jsem se potají z domu, takže buď rád, že tu vůbec jsem!“ zasmála jsem se. Kvůli těm vraždám je táta radši, když jsem doma, takže mě večer moc ven nepouští.

„Jsem velice rád!“ oplatil mi úsměv a nejednou se čísi paže obmotaly kolem mého pasu a vymáčkly ze mě veškerý vzduch.

„Melodí!“ odzpíval mi do ucha Andyho hlas.

„Andy…“ zasípěla jsem a snažila se do plic nabrat vzduch. Pustil mě na zem a stoupl si přede mě.

Andy je jen zkratka ze jména Andrew. Je to devatenáctiletý kluk. Hlavní, čím ho mohu dobře charakterizovat, je hyperaktivita. Ten kluk prostě nevydrží sedět. Už i ty hodiny ve škole jsou pro něho muka. Je stejně vysoký jako já. Je štíhlý a svalnatý. Má delší vlasy, které mu sahají nad ramena, zbarvené do špinavé blond, a světlounce hnědé oči, které v různých odlescích přechází do zelena.

„Harry nepřijde?“ zeptal se Andy. Harry je můj bratr. O několik let starší než já. Jednou se mnou šel na akci a kluci si ho hodně oblíbili, kdo by taky ne, Harry je velký vtipálek.

„Ne, jel někam s kamarády… a navíc bydlí třicet kilometrů odtud!“ zasmála jsem se a zadívala se na parket, kde se holky kroutily jako tři profesionální tanečnice. „Jdu se kouknout za holkama!“ usmála jsem se a vyskočila nahoru na parket.

„Méééél!“ vyjekly holky naráz a objaly mě.

„Všechno nejlepší!“ pronesla jsem a zadívala se na Ann.

Ann byla stejně vysoká jako Caroline, a má obrovské zeleno, oranžovo, modré oči a k tomu krásné plné rty. Hnědé vlasy má zastřižené a sahají jí nad prsa.

„Děkuju! Už jsem se bála, že nepřijdeš! A teď mě pojď pozvat na jeden drink!“ zasmála se a chytila mě za ruku. Seskočila z parketu a mě stáhla s sebou. Holky běžely za námi. Opřely jsme se o bar a Ann objednala něco k pití a já zaplatila. Barman nám podal dvě štamprdle.

Zvedla jsem štamprdli do úrovně očí a pronesla: „Na tebe!“ Ann se ušklíbla a naklopila do sebe čirou tekutinu. Napodobila jsem ji a poté se zašklebila. Vodka…

Takto probíhal celý večer do té doby, dokud se můj žaludek nezačal ozývat. Naštěstí z toho nebylo nic akutního, a tak jsem zůstala sedět s opřenými zády o studenou stěnu vedle dveří, které vedly do skladu. Svezla jsem se na zem a svou ledovou ruku jsem položila na rozpálené čelo. Už nikdy více nenechám ostatní vybírat pití! Hlava se mi točila, a tak jsem na chvilku zavřela oči. Pomohlo to. Jen jsem seděla a poslouchala tlumenou hudbu, která sem pronikala přes zavřené dveře do této chodby. Prohrábla jsem si rukama vlasy a opřela se hlavou o stěnu. V tom okamžiku ve skladu něco zachrastilo. Leknutím jsem natočila hlavou na dveře. Nikdo nevycházel. Postavila jsem se na nohy a s nadbytkem kuráže jsem se vydala do skladu.

„Halo?“ pronesla jsem. Nikdo se neozval. Pomalu jsem procházela skladištěm, které bylo plné krabic, některé měly na sobě nadepsané velkým písmem balónky, či kelímky a podobně. Pokračovala jsem dál, až jsem došla ke dveřím, které se nepatrně pohybovaly. Zlehka jsem do nich strčila. Otevřely se a já vešla do zčásti temné uličky. Uličku osvětlovala pouze jedna lampa. Nic extra zde nebylo, jen jeden kontejner a spousta pytlů s odpadky. Má představivost jela na plné otáčky. Co když je v tom kontejneru pátá oběť? Co když je ten vrah na tomto večírku? Pomalu jsem se vydala svou předtuchu ověřit. Dorazila jsem ke kontejneru a mé srdce bilo jako o závod. Všechno v mém těle napětím pulzovalo. Natáhla jsem ruku a odsunula víko kontejneru, mírně jsem se naklonila a hrozila se, kdy spatřím ruku od krve. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Naklonila jsem hlavu a prudce vydechla. Kontejner byl prázdný. Nevím, zdali jsem byla naštvaná či šťastná, a jakási tíha ze mě odpadla.

Popravdě už odmala jsem se vyžívala v detektivkách a přála si být jako otec. Pátrat po vrazích a zatýkat je.

Poodstoupila jsem o krok dozadu a pod nohama mi to začvachtalo. Pomalu jsem sklápěla zrak k loužičce po dešti, když vtom cosi proletělo vzduchem přímo do mnou otevřeného kontejneru. Jako vždy jsem instinktivně zavřela oči. Vše doprovázela hlasitá rána a něco mokrého dopadlo na můj obličej. Otevřela jsem oči, do kterých mi civěly hnědé vykulené oči vzhůru nohama. Chvilku mi nedocházelo, co to je. Až když mozek znovu začal fungovat, jak má, uvědomila jsem si, co vidím. V ten okamžik se z mého hrdla vydral ten nejděsivější a nejhlasitější vřískot, který jsem ze sebe kdy dokázala dostat. Ztuhle jsem stála na místě a zírala dále na ty hnědé oči. Náhle jsem zaslechla rozražení dveří.

„Co se dě…“ promluvil kdosi za mnou, ale nedokončil svou větu, když si všiml bezvládného dívčího těla, co visí zvláštně zkroucené z kontejneru, s podřízlým hrdlem. „Pane bože!“ pronesl muž, až poté jsem se rozhodla otočit. Svět se se mnou točil a já nevěděla, co mám dělat. V tom okamžiku se mi podlomila kolena a já se svezla na zadek na zem. Muž ke mně ustaraně přiběhl a mezi tím stihl zavolat policii. Až po chvilce jsem si uvědomila, že má ruka leží v něčem teplém. Zvedla jsem ji do úrovně očí a zjistila, že je celá pokrytá krví. To už můj žaludek neunesl a jen tak tak jsem se stihla natočit stranou, abych své žaludeční tekutiny nevyhodila na své šaty. Muž mě poté postavil na nohy a odvedl pryč od mrtvého těla. Co se dělo poté, si už nijak zvlášť nepamatuji. Vím jen to, že mě otec naložil do svého policejního auta a zabalil mě do své bundy. Pátá oběť…

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démoni noci 1: