OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Darkness Comes Slowly - Prolog

03.11.2013 (13:00) • silvi14 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 865×

Byl to den jako každý jiný. Ráno do práce, odpoledne domů. Jenže já to dělám trochu jinak. Ještě před příchodem z práce domů se stavím v lese. Ano, v lese. Možná to bude znít trošku divně, ale já miluju les. Obvlášť ten temný, strašidelný a plný nadpřirozených bytostí. Moje sestra Paige o mně říká, že jsem blázen. Ale já si tak nepřipadám. Prostě mám svou fantazii. A ta se velice hodí do mého zaměstnání.

Jsem totiž spisovatelka. Ne nějak slavná a úspěšná, zatím jsem vydala dvě knihy, které měly docela úspěch. Ráda píšu fantasy. To je jediný žánr, kde mohu patřičně vypotřebovat svou denní dávku fantazie, nebo jak tomu říkám. Žiju v Londýně, na kraji Londýna, v nepříliš rušné části města. V blízkosti svého malého rodinného domku, zděděném po rodičích, mám krásný a temný les, zcela vyhovující pro mé potřeby. Právě tam vznikly obě mé knihy.

Takže jsem jako vždy na cestě na své oblíbené místo. Na zvláštní mýtince, kam sotva prosvítá sluneční světlo, to působí nádherně strašidelně. Pokaždé si tam lehnu, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách své bujné fantazie. Bujnou fantazii mám už od dětství. Od malinka jsem vymýšlela všelijaké příběh. Ať už to byly sladké příběhy o vílách nebo koních, prostě jsem psaní milovala už od pradávna.

Vykračovala jsem si po pěšince vedoucí na mou mýtinu. Užívala jsem si ten báječný pocit strachu a nejistoty. V hlavě se mi rojily všelijaké myšlenky na temné elfy, duchy a jiné temné bytosti. Také mi na mysli vytanul film Thor. Měla jsem hrozně ráda Lokiho, hlavně jeho představitele Toma Hiddlestona. Ano, chovala jsem se jak puberťačka. Ale no a co. Je mi teprve dvacet. Znám ženy které se ani ve čtyřiceti nechovají tak jak by měly. A navíc, já zatím nechci děti, zatím se nechci vdávat. Chci se věnovat své profesi. Tak proč bych nemohla o někom tajně snít?

Hehe. Moje mýtina ležela přímo přede mnou. Jako na dlani. Neváhala jsem a rozběhla jsem se. Doběhla jsem až doprostřed, rozpřáhla jsem ruce, zavřela oči a začala se točit na místě. Nakonec se mi hlava tak zamotala, že jsem upadla do měkké trávy. Zhluboka jsem vdechovala vůni temna. Vůni strašidel a skřítků. Poslouchala jsem zvuky. Broučci lezli v trávě u mých uší. Znělo to jako malé nožičky víl. Jako třepotání křídel vážky. Tak krásně to znělo. Najednou mě popadla básnická nálada. Vytáhla jsem papír a pero a pustila se do psaní.

„Buď můj anděl strážný,

buď také někdy vážný.

Nežij jen mými slastmi,

zabývej se také strastmi,

láskou a něhou oplývej,

život můj v dlaních měj.

Občas pofoukej ránu na mé duši,

občas zafoukej do mých uší.

Před myšlenkami zlými mě ochraň,

srdce mé drž a braň."

Se svým dílem jsem byla docela spokojená. I když jsem momentálně trpěla básnickou krizí, musela jsem uznat, že tentokrát se mi zadařilo. Jenom jsem si nevěděla rady s tím andělem strážným. Kdo jím měl být? To ví život sám. Snad mi někoho přihraje do cesty. Tajně jsem snila o Tomovi... hej, přestaň myslet na takové myšlenky, poručila jsem si. On je rád že je rád, letí na něj spousty ženských, tak proč by si měl vybrat zrovna mě? Ale zázraky se občas dějí.

Ach jo. Tohle nemá cenu. Já jsem sem nepřišla abych rozjímala o svém oblíbenci, ale abych vymyslela něco ke své obživě. Jedna básnička a snůška snů o Tomovi mi úspěch nepřinese. A tím pádem nebudu mít jídlo. A budu hubená. A nemocná. A umřu. A to nechci. Ať jsem se snažila sebevíc, nic kloudného jsem nevymyslela. Hlavou se mi honily pořád ty samé myšlenky. Ta báseň, její význam, to mi pořád vrtalo hlavou. Už prostě nic jiného nevymyslím. Začalo se stmívat a začala mi být zima. Proto jsem se rozhodla, že půjdu domů a dám si čaj.

Tak a je to! :) Musím se k něčemu přiznat. Hayley je moje dvojnice, je jako můj odraz v zrcadle. (až na ty dvě vydané knížky, hehe) Povahově a chováním jsme na tom skoro stejně. Chtěla jsem totiž do příběhu tak trochu zakomponovat sebe, protože kdybych to neudělala, tak by mě to později mrzelo :D Ehehehe. V příštím díle si trochu blíže představíme Hayleiinu sestru, Paige. Myslím, že budete poněkud nepříjemně překvapeni. Ale Paige je taková jaká je a je jen na vás jestli jí tak přijmete. Doufám, že se vám prolog líbil. ;)

P.S. A zanechte prosím nějaký ten pěkný komentík :)

silvi14

Autor: silvi14, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Darkness Comes Slowly - Prolog: