OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ďáblův syn - 5. kapitola

25.12.2012 (10:00) • mishqa1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 698×

5. kapitola – Zapletla ses mezi nás

„Stejnak to nedává smysl. Není přeci možný, abych právě já byla ta, která má zachránit svět. Zní to dost divně a navíc, zdály se mi jen dva sny. To ještě přeci nic nedokazuje, ne?“ promluvila jsem po dost dlouhém přemýšlení. Už to mohly být takové dvě hodiny, co jsme vyjeli od té restaurace.

Cameron a Lucinda si o něčem povídali a stále řešili, jak budeme postupovat. Já jsem je po chvilce přestala poslouchat a zaobírala jsem se jen tím, co mi před chvílí sdělili. Čím více jsem o tom přemýšlela, tím mi ta situace přidala více absurdní.

„Nevíme, jestli je to pravda, ale je to takovej záchytnej bod. Jdeme po něčem velkým, i když ti to připadá jako kravina, musíme to zkusit. Navíc se obáváme, že jestli něco nepodnikneme, tak si můžeme říct rovnou sbohem a zakopat se pod zem, protože to, co tu každou chvíli vypukne, nebude jen tak nějaká povodeň nebo vichřice. Bude to něco mnohokrát silnějšího, ničivějšího a celkově to pro mnoho z nás může být jasný konec,“ poznamenala vážně Lucinda. Jenže i ona vypadala, že tomu moc nevěří.

Konec? Zajímalo by mě, co tím přesně myslí. Jako že ten konec, při kterém tu na planetě nezbude nikdo živý? Nebo konec nadpřirozených sil? Měla jsem sto chutí zeptat se jí na to, ale bylo vidět, že ji moje komentáře jasně vytáčejí.

„A kam to teda jedeme? Nechci se vás nijak dotknout, ale proč si to nejedete zjistit sami? Mohli jste mě vyložit u internátu a jít si pátrat, jak se vám zachce. Nevím, jestli jste zvolili dobře, když jste se rozhodli, že sebou potáhnete člověka. Akorát vám to budu dělat těžší. Ve škole bych si mohla dělat, co by se mi zachtělo, a vy byste věděli, kde jsem. Takže proč?“ zeptala jsem se se zájmem, protože až teď mi došlo, že mě musí určitě někdo hledat. Nedorazila jsem zpátky z knihovny, takže musel určitě vzniknout rozruch.

„Jedeme za někým, kdo nám snad pomůže. Víc vědět nemusíš a co se týče toho, že bychom tě nechali ve škole, to by asi nešlo. Hned poté, co jsi z té knihovny utekla, tam stopaři zahladili stopy po nadpřirozených věcech,“ odsekl Cameron mírně podrážděným tónem. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli to bylo kvůli mé otázce nebo kvůli vzpomínce na stopaře.

„Co přesně myslíš tím, že zahladili stopy po nadpřirozených věcech?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Tím myslí to, že to tam podpálili, aby nikdo z lidí neměl podezření. Prostě vyvolali požár,“ prohodila znuděně Lucinda.

„Cože?! A co ta žena? Myslím knihovnici, co se s ní stalo?“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Nikdo ji nenašel, takže nejspíš uhořela. Pche, stopaři mají vždycky spoustu nápadů, jak tyhle situace zahrabat tak, aby na ně nikdo nepřišel. Takže pokud jsi to ještě nepochopila, dostala ses do pěkně nebezpečnýho světa. A všichni z tvojí starý školy tě považují za mrtvou. Pro okolní svět už neexistuješ. Není možný vrátit se k minulosti. Ne teď, když ses zapletla mezi nás,“ odvětila stručně Lucinda. Měla na to rychlou odpověď.

„Zapletla? Jo, možná jo, ale nedobrovolně. Copak nechápete, že nemám tušení o tom, co jsem zač? Nevím, co si mám myslet, ale silně pochybuju, že by tu byla šance, abych byla tou vaší zachránkyní. Nevím, co znamená být zapletená mezi vás. Jediný, co vím, je to, že se chci vrátit k normálu. Chovat se, jako by posledních pár hodin neexistovalo, a žít si normálně v klidu. Tak proč nemůžu? Jo, počkat, ještě je tu ta povídačka s tím, že jsem váš super zachránce. Teď už to určitě dává smysl,“ řekla jsem dost tvrdě a výsměšně, jak jsem jen dokázala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale jednoduše jsem řekla to, co jsem chtěla.

„Skvělej proslov. Mám ti zatleskat?!“ zeptal se ironicky Cameron.

„Ne, ale stačilo by, abys zastavil a já mohla vystoupit,“ vrátila jsem mu okamžitě slovní úder.

„Tak to máš smůlu. Zrovna tohle přání ti splnit nemůžu. Uklidni se a smiř se s tím, že prostě pojedeš s námi,“ zavrčel Cameron.

„Nebo co? Proměníš se v démona nebo co vy to děláte, a postaráš se o moje noční můry?“

Teď už jsem to nejspíš přehnala. Vlastně ani nevím, co by se stalo, kdybych ho nějak vytočila. Sedím v autě se dvěma nadpřirozenými bytostmi. Nemám ponětí, co by mi mohli udělat.

„Věř mi, že to by bylo jen to nejmenší, o co by se postaral. Umí toho víc, než by si kdokoli myslel,“ poznamenala Lucinda s úšklebkem. Zjevně byla zaujatá naší hádkou. Sledovala nás a culila se jak měsíček na hnoji. Aspoň, že mě varovala.

„Nemám zapotřebí strašit malý holky jako jsi ty. Nemám ani náladu hádat se s tebou. Prostě půjdeš s námi. Pokusíme se něco najít a když se přijde na to, že si jen obyčejná holka, tak tě necháme jít. Taky nejsem dvakrát nadšený z tvé přítomnosti,“ odsekl naštvaným tónem. Zřejmě tímto pokládal naší konverzaci za ukončenou a dál se zase věnoval řízení.

„Fajn,“ šeptla jsem si spíš pro sebe a zadívala se z okna.

Zajímalo by mě, kam jedeme. Nikdo mi na to ještě neodpověděl, ale to byl zřejmě účel. Nechtějí, abych toho věděla víc. Jenže jim zřejmě nedochází, že já toho právě chci vědět víc. Jak vím, proti čemu stojíme? Jak se mám bránit před dalšími chlápky se zbraněmi, když ani pořádně nevím, kdo ti chlápci vlastně jsou?

Spousta otázek a málo odpovědí. Začíná mě z toho bolet hlava.

Po chvilce zírání z okna jsem zavřela oči a víc se opřela. Byla jsem z toho vážně utahaná. Dozvědět se takový věci a hlavně jim uvěřit, to stojí vážně hodně energie. Proto ani není divu, že jsem po pár minutách usnula.

Zničehonic se zjevím ve tmavé místnosti. Jako bych vystoupila ze tmy. Kolem dokola je jen černá hmota. Tma. Zaostřím zrak a všimnu si pár plápolajících svíček na druhém konci místnosti. Neváhám a vydám se tím směrem.

Jakmile se k tomu světlu přiblížím, zaslechnu něčí hlasy. Slyším je z dálky, ale jsem si jistá, že je to jen kousek ode mě. Neslyším nic jiného než ty hlasy. Zní mi v hlavě a já jasně cítím, že musím jít ještě blíž.

Po chvilce rozeznám siluety dvou mužů. Stojí naproti sobě a v obličeji se jim zračí strach, nebezpečí a odhodlání. Oba dva jsou zahaleni do černých kápí. Jsem skoro vedle nich, ale do obličeje jim nevidím. Bojím se, aby si mě nevšimli, ale jako bych pro ně neexistovala. Jako bych tam ani nebyla.

„Musíme něco podniknout, blíží se. Nesmí to najít. Jestli se to dostane do rukou právě jim, je s námi konec,“ ozve se zoufalý hlas jednoho z nich.

„Vím, ale nesmíme na sebe upoutat pozornost. Jeden na mě čeká u starých kolejí. Čeká na to, až mu ten klíč předám. Neměl jsem to v úmyslu, ale…“ odpoví pohotově ten druhý, ale zarazí se.

„Věříš mu? Myslím tomu tvému kontaktu. Nemůžeme to svěřit někomu, kdo to nebere vážně,“ namítne ten první.

„Krátí se nám čas, nemáme jinou možnost,“ promluví vyděšeně ten druhý.

„Fajn, tak jdi, ale podzemím. Já odlákám jejich pozornost,“ souhlasí nakonec ten první a přejede rukou po kamenné zdi. Po chvilce se objeví průchod, kterým ten druhý muž proleze do tunelu.

„Dávej na sebe pozor, Patriku,“ řekne ještě rychle ten druhý a zmizí ve tmě. Patrik zavře průchod a po pár sekundách se ozve hrozivý rámus. Se strachem zavřu oči. Chci pryč.

***

Otevřu oči. Už se nenacházím v té temné místnosti. Jako by se všechno rozplynulo a přeneslo mě to někam úplně jinam. Tentokrát jsem někde venku. Je noc, světlo kolem zajišťuje pouze velký měsíc.

Cítím studený vánek. Když se pečlivě rozhlédnu, padne mi zrak na koleje. Staré koleje. Nejspíš jsou to ty, o kterých mluvili ti dva muži.

Najednou mě něco popostrčí a já se ocitnu vedle toho druhého muže. Není sám. Kousek od něj stojí další muž. Nevidím dobře ani na jednoho z nich. Stojí ke mně zády. Jediné, čeho si všimnu, je tetování toho nového muže.

Je velké a táhne se mu po celé paži. Je to velká černá hvězda, kolem které se táhne spousta dalších černých čar. Jsem ohromená. Takové tetování jsem v životě neviděla.

Najednou mou pozornost odláká něco jiného. Ti dva se začnou hádat a zničehonic ten nový muž vytáhne nůž a zabodne ho tomu druhému do srdce. Ten se skácí na zem.

„T-ty jsi zrádce!“ vykřikne tato slova do tmy. Jeho poslední slova. Chci se k němu rozeběhnout a pomoc mu, ale něco mě vtáhne znovu do husté mlhy, ze které jsem před pár okamžiky vystoupila.

„Tak vstávej!“ ozve se mi u ucha naléhavý hlas.

„Co je?!“ okamžitě se probudím a vytřeštěně se rozhlédnu kolem sebe.

„Už jsme dorazili na to místo. Jdeme si pro informace, takže vstávej. Jdeš totiž taky,“ promluví Lucinda a vytáhne mě z auta. Naskytne se mi pohled na starou velkou budovu. Nejspíš škola.

Autor: mishqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblův syn - 5. kapitola: