OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čtyři Tělesa 5

29.05.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 621×

„Cože?!" Napřímím se. Uslyším ve své hlavě potutelný smích.

„Slečno Brownová! Zaprvé se říká prosím a zadruhé, co nechápete na našem řadu, který jsem vám teď celý řekl?!" začne na mě řvát ředitel.

Tak to abychom na to skočili... řeknu v hlavě. Úplně ho vidím, jak se zakucká. Musím se pousmát.

„Elizabeth! Co vám na tom přijde vtipné?!" Juj, asi jsem ředitele hodně nasrala. Rychle si stoupám.

„Pane řediteli. Vážím si vašeho názoru, ale myslím si, že by měl každý nosit, co se líbí jemu. Ráda vždy doplním svůj outfit nějakým vaším nevkusným oblečením. Nashledanou," odeberu se ke dveřím. Zaslechnu, jak se snaží zvednout.

„Elizabeth Brownová! Okamžitě se posaď zpátky." Otočím se a jdu chvili pozadu.

„Pardon, ale spěchám! Mám nemocného dědu! Děkuji Gumpe!" Už vycházím, když na mě něco zařve. Jen mu zamávám bez jakéhokoliv pohledu a jdu dál. Vyjdu před školu, kde je to už skoro vylidněné. Od malé zídky, která dělí obě školy, se odlepí Erik. Brýle už má sundané a vlasy snad ještě víc sexy než předtím. Jako by měl na hlavě plameny. Pousměju se na něj. Zamířím k němu. Přehodí přese mě ruku a tu já chytnu na druhé straně. Zachytím nenávistný pohled té ze záchodů. Usměju se na ni. Samozřejmě ironicky. Jdeme chvilku mlčky. Najednou se mi zamotají nohy a já padám po hlavě do kašny. Když se vynořím, uvidím za jedním stromem stát tu blondýnu. Ostře jí žhnou oči. Zelenou barvou. Chvíli si se mnou mění pohled a pak se otočí a odejde. Podívám se nahoru. Směje se tam Erik s mojí, naštěstí suchou, taškou. Vztáhne ke mně ruku. Zakřením se a chytnu se ho. Jedním rychlým pohybem mě vytáhne nahoru. Stříkne ze mě voda a on si mě na sebe namáčkne.

„Asi jdeme pěšky," dýchne mi do obličeje. Zavřu oči a nadechnu se. Pak je otevřu a zatvářim se znechuceně. Zasměje se. Já s ním. Pak mě chytne za zadek a vyzdvihne mě nahoru. Dostanu se na suchou zem, ale jsem na něj pořád nalepená. Nahne se a zamíří zcela zřetelně na mé rty. Tam se zasekne a povzdychne si. Pak ucítím jeho dech na zátylku. „Stojí mě to hodně sil..." šeptne mi do ucha.

„Co..." Zadržuji dech. Proboha, co to se mnou dělá!?

„Držet se od tebe dál..."

„A ty se ode mě teď jako držíš dál?"

„Jo... jako oheň mě to k tobě neuvěřitelně táhne. A nechtěj vědět, co to se mnou dělá," naznačí rukou směr nahoru a dolů. Odstrčím se od něj.

„Ach bože," odsunu ho. Chytnu si vlasy a vyždímám je. Přejde ke mně.

„Takže jdeme?" Nechám ruce volně plát a on si je prostě strčí do kapsy. Chytám se za pás tašky.

...

Bouchám za sebou dveřmi. Rychle ze sebe strhávám mokré oblečení a oblékám se do tepláků a šedého tílka. Pak sbíhám dolů po schodech a narážím do dědy. Hned mi v hlavě vyběhne náš předešlý rozhovor.

„Čtyři živly?" Kývne k židlím u stolu.

„Už po staletí je zde pět živlů, které ovládají svět. Když je ještě všechny ovládal duch, vše žilo v klidu a míru. Pak přišli lidé a duch v nich našel útěchu. Zbavil se sám hodnosti ovládat zbylé živly a rozhodil je vždy do čtyř rodin. Existovaly zde tedy čtyři rodiny ohně, čtyři rodiny vody, vzduchu a země. V nedaleké době zpátky se dvě rodiny ohně domluvily a jako velmi mocný živel zaútočily na jednom setkání na ostatní živly. Vyvaždily potomky z rodu vzduchu, vody i země. Jediná rodina ducha zůstala nedotčená, protože včas utekla. V této době jsou tu tři žijící rodiny vody, čtyři ohně, tři země a dvě vzduchu. Duch se ztratil. Tví rodiče zjistili něco o našich rodech a je dost možné, že si tvoje babička jako zástupce vody vzala a zplodila potomky se zástupcem ducha. Tvůj otec... John... byl zřejmě potomek dvou živlů." Stoupla jsem si.

„Už... už je pozdě..." Ježíši, co to melu, je tak pět. Rychle kontroluju hodiny. Osm? Cože?! Ježíši. Co jsem dělala?!

„Jo... jdi..." Děda zůstává sedět. Radši se rychle otáčím a odcházím

Radši se rychle otáčím a odcházím k sobě. Zabouchávám za sebou dveře. „Ještě jedna věc," ozve se za dveřmi. „Erik je potomek ohně. A-a vzpomeň si, co dělá oheň s vodou nebo naopak..." Pak slyším kroky. Spouští se mi slzy. Ne! Já brečet nebudu! Já nebrečím! Kroky mizí. Přetáčím se na bok. A čas běží... Uběhne asi hodina. Může být už devět. Otočím se na druhou stranu a hledím na tikající ručičku. Za chvíli bude půl jedenácté. Čas ubíhá rychleji, než si myslím. Něco malého dopadne na okno. Zvednu hlavu, abych viděla. Další tiché ťuknutí.

„Beth!" uslyším zespoda. Vyskočím na nohy. Rychle vysunu okno nahoru. Prostrčím ven hlavu a uvidím venku zašedlou postavu. „Beth! To jsem já!" Jsem ve druhém patře! Jak se sem chce, sakra, dostat?

„A co já s tím?!" řeknu až moc nahlas.

„Pusť mě!" On šeptá?! Dost hlasitě si povzdechnu, aby to slyšel. Zavírám okno a pomalu otevírám dveře. Sbíhám tajně po schodech. Děda sedí v obyváku a dívá se na televizi. Rychle a tiše otevírám. Vtahuju ho za koženou bundu dovnitř. Rychle ho strkám do schodů. Pak uslyším z obýváku pohyb. Rychle ho shazuju na zem. Přesně v momentě, kdy děda přichází ke schodům. Kvůli tmě a zábradlí. Rychle ho chytám za ramena.

„Co se děje?" Táhnu ho do kuchyně. Rychle se otáčím a všímám si, že si Erik stoupl. Mává mi a odchází do pokoje.

„Jen... jen si jdu pro vodu," beru sklenku a napouštím si do ní vodu. Rychle se otáčím a odcházím zase k sobě. Když vcházím, Erik se zvedá z postele. Zamykám a odkládám vodu. „Vidím, že už sis udělal pohodlí," stoupám si vedle stolu. „Už dvě hodiny se ti snažím dostat do hlavy," zakřením se na něj.

Chvíli se jen tak koukáme do očí, když se přiblíží. Rychle je zavírám a polibek mu opětuju. Tělem se mi prolévá žár... hořím. Zase slyším ten křik, ale odtrhnout se od něj nemůžu. Jako by ho líbala jiná Elizabeth... otevírám oči... Erik krčí čelo... Zřejmě mu to taky působí bolest... tak proč to dělá?! Domem se rozezní hodiny... Erik prudce otevírá oči... rudé oči... jako bych se dívala do ohně... chci se odtrhnout... ale nemůžu... drží mě pevně. Ucítím slzu... svoji... jeho... brečíme... Po minutě hodiny utichají a mým tělem se rozlévá rozkoš... pouští mě... začnu oddychovat a stoupám si na nohy... kroutí hlavou.

„To... ne... ona měla pravdu!" Je vidět jeho štěstí. Zpražím ho pohledem.

„Kdo?! Co?! Měla jsem pocit, že mě zabiješ!" zvyšuju hlas. Děda. Rychle se klidním.

„Moje... mentorka. Jennifer. Ta, co nás od sebe odtrhla," naznačím gestem, aby pokračoval. „Říkala, že když se naše těla propojí než nastane půlnoc, tak že nás pět snů nechá být." Hlava mi vyskočí dopředu.

„Nechápu," zkřížím si ruce na prsou.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři Tělesa 5: