Čtyři Tělesa 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Setkání na louce. Dozví se Beth něco nového? Přeji příjemné čtení :))

20.05.2013 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 648×

Kapitola 2

Konečně urazím tu dlouhou cestu, kterou představuje příjezdovka. Člověk by se divil, jak taková cesta může být dlouhá.

Jsi tam? zkouším štestí. Nevím proč, ale tenhle kluk je v mé hlavě. Třeba přijdu na to proč.

Jsem, ozve se po chvíli. Můžu se na tebe podívat? Rozšířím oči.

„Budu nahoře, dědo!" zařvu do kuchyně a běžím do svého pokoje.

Ne! Stejně nevím jak... sundávám si tašku.

Ale já už tě viděl... Protočím oči.

Kdy!? zaječím v duchu.

Před tím, než jsme se potkali. Oblékala ses. Vrhnu se na postel a pořádně si zařvu. Pojď ven. Rychle si stoupám. Pak si sundám kšiltku a sako a přehodím přes hlavu šedou mikinu. Pak si znovu nasadím čepici a vyběhnu ven.

„Budu chvíli venku!" zařvu znovu do kuchyně a nazuju si botasky. Otevřu vchodové dveře. Nikde nikdo.

Haha... vtipný. Proč já vždycky na všechno skočím?

„Co myslíš?" Uvidím, jak se o jeden strom opírá ten kluk z autobusu. Ten pěknej. Jde vidět, že mu nebylo dobře.

Ten pěknej, jo?! ozve se mi jeho hlas v hlavě. Kouknu na něj, kření se jako tele. Co to se mnou je? Nikdy mě žádnej kluk nevykolejil. Nikdy!

„Vypadni z mé hlavy," snažím se být tvrdá jako vždy. Mávne rukou, ať jdu za ním, a zmizí za stromy. Zkřížím si ruce na prsou. Chvíli tam ještě stojím. Pak protočím oči a jdu otráveně za ním. Po chvíli chůze se stromy rozestupují a uvolňují místo pro malý palouček, teď zarostlý květinami. Sedá si doprostřed. Zase čekám na kraji. Podívá se na mě skrz černé brýle. Vypadá jak Edward. Teda, ne že bych to nějak žrala, ale jednu dobu nedávali nic v kině, a tak jsme se Sofii... kecy!... zase on.

Říkám ti, vypadni z mé hlavy! Tohle se mi nelíbí! začnu řvát a u toho semknu rty do úzké čárky, teda doufám. Zase se usměje a lehne si. Dojdu k němu a sednu si vedle něj. Napjatá. Ucítím jeho ruku na rameni. Začínám povolovat. Začne mě na rameni hníst. Zavírám oči. Rozplývám se. Jestli nepřestane, tak asi omdlím.

„Uvolni se." Vrhám po něm vylekaný pohled. Takhle blízko jsem ho nečekala. Sedí za mnou a šeptá mi do ucha. Rychle se k němu otáčím čelem. Dávám si nohy křížem a ruce do klína. Posune se naproti mně. Jednu nohu zkříženou a druhou pokrčenou v koleni. Jednou rukou se opírá o to koleno a druhou žmoulá kytičku v ruce. Vztáhne ruku k mé pravé. Podívám se na ni. Mám trochu vyhrnutý rukáv a jde vidět obvaz. Rychle si ho stáhnu. On mi však po ruce chňapá. Přitahuje si ji k sobě, a i když se ji snažím dostat zpátky, jeho sevření je pevné a bolestné. Otočí ruku tak, aby mi mohl vytáhnout rukáv. Když se dostane na konec obvazu, ucítím jeho dotek na kůži. Je tak... teplý. Vyzařuje z něho takové podivné teplo. Cuknu sebou a on na mě vrhne pohled. Dotkne se tam znova a já sebou zase ošiju. Dívám se, jak mu cukají koutky. Promiň... ozve se v mojí hlavě. Sakra, to je nezvyk.

„Za co?" Snažím se tvářit normálně.

„Za tohle," odmotá obvaz a odhalí škaredé drápance. Celé podlité krví. Bříšky prstů se dotknul jedné čáry a jel po ní až nahoru. Celým tělem mi pojela elektrická vlna. Vysetřelila jsem na nohy. Popadla obvaz a vydala se k domu.

„Počkej!" Otočím se na něj. Rychle si dávám ruce v bok, abych vypadala autoritativně. Zvedá se a jen tam stojí. Zamávám a vydávám se k domovu. Jakmile vcházím dovnitř, uvidím dědu. Ty vole, jak toho jsem dlouho neviděla.

„Kdo to byl?" Zvednu obočí.

„Co je? Nechtěl mě zabít, jasný?" Jdu ke schodům a kroutím hlavou. Drsně mě chytne za paži.

„Alespoň mi slib, že ho nepustíš." Vykulím oči. Sakra, co mají všichni s tím pouštěním? Vyběhnu schody a zabouchnu za sebou dveře. Strhnu ze sebe kšiltovku a mikinu a jdu se umýt.

Vycházím ven jen v ručníku. Natahuju si na sebe spodky a triko přes hlavu. Pak ze mě padá ručník na zem. Vrhám se na postel. Jak se vůbec jmenuje? Zavírám oči a vzpomínám na ten pocit při doteku.

Já tě vidím! ozve se jásot v mé hlavě.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování