OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čtyři Tělesa 1

Sedmnáctiletá Elizabeth Stuart začíná nanovo. Před rokem jí umřeli oba rodiče a teď bydlí u svého jediného zbylého příbuzného v okolí její školy. Po prvním snu se její svět začne výrazně měnit. Ať už začal, kdy chtěla...

26.04.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 591×

Kapitola 1

S nohama křížem sedím na své židli. Koukám na postel před sebou, jak na ní leží tmavě modrá uniforma do mé nové školy. Okraje sáčka lemují bílé pruhy. Sukně je celá modrá. Jen lem dole a nahoře. Vítej, povinný úbore. Dneska je první den na mé nové škole. Těš se, vysoká. Kouknu na hodiny. Za deset minut mi jede autobus. Rychle ze sebe strhávám triko a oblékám se. Koukám na sebe do zrcadla. To je ale debilita. Stejnokroj. Takový kecy. Beru tašku a hážu si ji přes rameno. Vybíhám z domu a mířím k zastávce. Musím projít po naší dlouhé příjezdové cestě. A přesně ve chvíli, kdy zavírám velkou bránu, přijíždí autobus. Čekám, až se otevřou dveře. Naskočím dovnitř. Autobus je přeplněný... tři lidi. Řidič, nějaký kluk vzadu a nějaký trochu blíž. Moc si je neprohlížím a rychle zajíždím na první sedadlo a dávám si do uší sluchátka a v hlavě se mi rozjedou tóny jakési písničky.

Vystupuju spolu s těmi dvěma před školou. Lincolnova vysoká je rozdělená na dívčí školu a chlapeckou. Oba kluci míří k té nalevo, takže se vydávám rovně. A nepletu se. Tohle je škola pro snoby, letí mi hlavou když vcházím do rozlehlé haly. Takže jsi snob, ozve se moje podvědomí. V duchu si odfrknu. Jasný, takže jsem taky snob. To jsme to skvěle začaly. Vcházím do třídy. Rovnou se sunu k poslední lavici. Sundávám si tašku z ramen a zapínám mobil. iPhone. Jo, jsi snob. Blbý podvědomí! Zapínám Facebook. Jedna příchozí zpráva. Sofie.

___________________________________________________________________________________

- Hej tak jak to tam vypadá? Je škoda, že jsem se tam nedostala. Co kluci?
- Jako škola pro snoby. Co ty? Kluci? Děláš si srandu? Ti jsou ve vedlejší místnosti:) -
- Musíš řict, že máš kluka. Vymysli si jméno. Bude sranda...:D
- To víš, že jo... zvoní... užij si to :D -

___________________________________________________________________________________

Vypínám mobil. V té chvíli přichází učitel. „Dobrý den," stoupá si před celou třídu. „Vítejte... doufám, že toto nebudou vaše nejhorší léta, ale naopak nejlepší. Taky bych chtěl podotknout, že za měsíc jedeme na výlet. Čtyřdenní. Pojedeme tam se školou od vedle. Takže s pány," pár holek se uchechtne.

Stojím zase jako jediná na zastávce a čekám, až přijede autobus. Když konečně dorazí, vběhne tam jako první ten jeden kluk. Až teď si všimnu, že divně smrdí. Otřepu se a vejdu. Proč zrovna já nemám auto? Když stojím na prvním schodu, ozve se za mnou zašustění. Otáčím se a vpadám do jakési náruče. Ihned se odlepuju a koukám do očí nějakýho fakt pěknýho kluka. Hnědé rozcuchané vlasy. Modré oči. Zadívám se do nich. Zableske v nich, uvidím červené. Leknu se a pustím ho. Rychle se soukám na první sedadlo. Kdyz ten kluk prochází, ani se na něj nepodívám. Rychle si pouštím hudbu do uší a už ho dál nevnímám. Co to sakra bylo? pokládám si otázku.

Nechtěl jsem tě vylekat... Vytrhávám si sluchátka z uší a ohlížím se dozadu. Ten smraďoch sedí až vzadu a něco rychle píše. Pak zahlédnu pohled toho pěknýho. Promiň... Autobus zastavuje a já letím ven a bežím domů. Až za sebou zabouchnu dveře, tak se uklidním. Nejradši bych si dala facku. A pořádnou. Jednu si pomyslně vlepím. Tohle je naprosto absurdní! Sakra!

Večer už na to nemyslím a lehám si do postele s naprosto vyčištěnou hlavou. Po chvíli usínám.

Ucítím prudkou bolest na pravém zápěstí. Křičím. Strašně. Něco se mi hluboko zařezává do ruky. Snažím se to setřást, ale drží se mě to, jako by to mělo ztratit život. Konečně to setřesu... Nee!... křičí někdo z té strany... Beth!...

Prudce si sedám a snažím se zklidnit dech. Chytám se za zápěstí. Pořád doznívá bolest. Pouštím ho a prohrabuju si vlasy. Ucítím nasládlý zápach. Ruka se mi ve vlasech zasekne na něčem lepkavém. Rychle se podívám na prsty. Když uvidím narudlou krev, zvedne se mi žaludek. Pohled mi spadne na zápěstí. Vykviknu. Rychle si zacpu pusu zdravou rukou. Zápěstí mám dorvané. Vytéká z něj ještě trocha krve. Běžím do koupelny. Strkám ruku pod vodu a nechávám z ní stéct všechnu krev. Když si zranění umyju, uvidím tam pravidelné čáry. Jako... jako od něčích prstů. Přesně jako v tom snu. Celá se vysvlékám a lezu si do sprchy. Vymívám si krev z hlavy a všeho. Pak si zápěstí zavazuju a jdu do postele. Kouknu se na mobil. Za hodinu vstávám. Nemá cenu jít spát. A stejně bych neusnula. Radši si pouštím písničky a jen tak koukám do stropu.

Měním si obvaz na zápěstí. Rychle si na sebe natahuju obtažené rifle a sáčko školy. Nesnáším sukně. Jste v nich tak strašně omezené... beru tašku a kšiltovku. Nasazuju si tašku přes rameno a kšiltovkou si prostrkuju hnědý culík. Vycházím ven do podzimního dnu. Teda na to, že je jaro... Když přijíždí autobus, stahuju si neposlušné rukávy, aby nešel vidět obvaz. Rychle se soukám na druhé sedadlo. K oknu. Ani jsem se pro jistotu nedívala na to, kdo je v autobuse. Začínám si hrát s náramkem na zraněné ruce. Je to divné. Jakto, že se mi stalo to stejné, co v tom snu? Zastavujeme u školy a já pomalu vystupuju. Pak mě někdo drsně uchopí a otočí zpátky. Nasaju zatuchlý pach. Zkouším zahlédnout oči. Když je objevím za ofinou hustě černých mastných vlasů, leknu se. Jsou šedé. Svítí. Přitahuje si můj obličej ještě blíž.

„Nepouštěj ho," zasyčí skrz zuby a pouští mě. Pak odchází rychlým krokem do jejich školy. Doprdele! Co bylo tohle? Koukám se na autobus. Už nikdo jiný nevystupuje. Zakroutím hlavou a jdu ke škole.
Sedíme na předposlední hodině, když někdo strašně zachrchle. Vytrhne mě to ze soustředěnosti. Teda ne že bych se soustředila... Rozhlédnu se po třídě. Nikdo nekašle. Promiň... znovu zachrmle... nemluv sprostě. Vyletí mi ruka nahoru.

„Ano?" vyzve mě učitelka.

„Mo-mohla bych, prosím, na záchod?!" vypísknu. Všichni se na mě podívají. Co čumíte, kreténi?

Zakřením se na ně. Většina protočí panenky a otočí se. Učitelka kývne a já se zvedám a vybíhám pryč. Mířím na záchody, kde se zavírám do jedné kabinky. Tohle není skutečný, to je blbost, létá mi hlavou.

Ale není... zachrmle. Už se chci na něco zeptat, když na záchody vrazí někdo další. Uslyším smích a pak několik kroků. Šustění. A... mlaskání?! Fuuuj...! Otevřu dveře. U umyvadel se líbá nějakej páreček. Blondýna a bloňdák. Hned mě něco napadne. Jdu k nim a pustím umyvadlo.

„Hele, Barbie, jestli chceš být mokrá, tak se nehejbej," zaregistruje mě a odtrhne se od kluka. Podívám se na ně.

„A hele!" usměju se ironickým úsměvem. „Vy fakt vypadáte jako Barbie a Ken!" Zvednu obočí a odejdu. Vracím se do třídy.

Jako obvykle je tu autobus na čas. Nastupuju. Málem mě smete ten hnusák. Překonám odpor a chytnu ho za ruku. Je až moc svalnatá, a to mě překvapí. Podívá se na mě a vytrhne se mi.

„Máš pěkné oči. Jsou pravé?" Zúží oči.

„To už bys měla vědet," otočí se a jde na své obvyklé místo dozadu. ,,Mimochodem, ty taky," otočí se zpátky na mě. Řidič zaklapne dveře a prudce se rozjede. Sjedu na sedadlo. Ještě jsem si řidiče ani neprohlédla. Ale jakmile ho zahlédnu, hned lituju. Je to starej... tak padesát... chlápek s divným oblečením a rozcuchanými vlasy. Rychle se koukám z okna.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři Tělesa 1:

Moc se mi to líbilo a jsem moc zvědavá na pokráčo. A jéje, nepřihlásila jsem se. No to nic. Takže se prostě těším an další kapču a moc mě udivuje, že jako první píšu komentář, protože se ti to vážně moc povedlo.

Přidat komentář:

Nick:

Text: