OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 8. kapitola

18.08.2015 (14:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 588×

Moc se omlouvám, myslela jsem, že už v 7. kapitole vše objasním, ale nakonec jsem se rozhodla to trochu oddálit. Takže teď nastala ta pravá chvíle na odhalení pár tajemství :)

Snad se vám bude kapitola líbit :) Předem děkuji za jakékoliv komentáře!

Čekala jsem, že celý dům bude hrát přepychem, ale když jsem následovala toho „stína" do dřevěných ztrouchnivělých schodů, měla jsem strach, aby se náhodou jeden ze schodů nerozhodl propadnout se zrovna pode mnou.

Rozhlížela jsem se po domě a snažila se najít jakoukoliv známku života, ale všechny pokoje byly prázdné.

Došli jsme k zavřeným mohutným dveřím, na které ten s havraními vlasy zlehka zaklepal.

Po chvilce se ozvalo: „Dále."

HLAVNĚ NEZTRÁCEJ HLAVU! sykne na mě podvědomí, než překročím práh zas do prázdné místnosti.

Vykouknu zpoza toho obra, před kterým se tyčí ohromné kožené křeslo, před kterým je krb s plápolajícím oheň.

Zamračím se, když zaznamenám pohyb v křesle. Osoba zvedne ruku a mávnutím naznačí, abych k němu šla.

„Pojď blíž, já nekoušu," ozve se.

Chvilku váhám, ale když do mě jeden z těch přízraků strčí, nemám na výběr. Pomalým krokem se vydám ke křeslu, ale raději si nechám trochu odstup. Mám strach se podívat na tu osobu, která tam sedí. Bůh ví, jak může vypadat po sto letech!

„Ven!" zavrčí a ti tři se okamžitě pakují pryč z místnosti.

Úzkostně se podívám na dveře, za kterými zmizeli.

Najednou ti jejich přítomnost schází, co? zašvitoří ta potvora v mé hlavě. Přála bych jí, aby si to taky mohla vyzkoušet!

Uskočím o kus dál, když mi přistane něčí ruka na rameni. S otevřenou pusou koukám na mladíka, kterému může být tak přes dvacet.

Napřáhne ke mně ruku. „Těší mě, Noemi…" nechá vyznít mé jméno a při tom na mne upře své ledově modré oči.

Trochu potřepu hlavou, abych si ji pročistila. „Taky vás ráda poznávám…" Tohle přece nemůže být ten Nicholas, o kterém děda mluvil! Ten Nicholas, o kterém mluvil Georg, má být nějaký seschlý stařík.

Nezapomínej, že i Georg vypadá jinak na svůj věk! upozorní mě podvědomí. K čertu s ním! Kolik je vlastně Georgovi? otáži se sama sebe, protože mě to začíná docela zajímat.

Vezmu ho za napřahovanou ruku, abych si s ním potřásla. Ten dotek zas způsobí tu divnou temnotu, která mě obklopuje. Tentokrát je to ale jiné. Stojím v rohu téhle místnosti a dívám se na… sebe, ale může mi být maximálně pět. Vedle mě stojí děda, který si povídá s tímhle mužem, který se ani trochu nezměnil, vypadá úplně stejně jako před těmi jedenácti lety. S úsměvem mi dá přívěšek, který pečlivě zapne. Vezmu ho do ruky a zkoumavě si ho prohlédnu, jen obyčejný křížek. Něco mu říkám a pak odcházíme.

Několikrát zamrkám. „Co to, sakra, bylo!?" štěknu na něj.

„Tohle bylo naše první setkání, Noemi," řekne klidně, ale nespouští ze mě pohled.

Zakroutím hlavou. „Ne, nic takového se nikdy nestalo!" protestuji.

Usměje se, čímž odhalí své perfektně bílé zuby. „Ale ano, stalo." Mluví stále s takovou klidností.

„Ale já v životě nenosila ten přívěšek," podotknu podrážděně. 

Nadzvedne jedno obočí. „Vážně?" optá se a v tu samou chvíli mě začne pálit kůže. Se zděšením sleduji, jak se ten křížek objevuje na mém krku.

„Jak?" vydechnu.

Mávne rukou a ta kovová věcička na mém krku zmizí. Zničehonic se objeví v jeho ruce, se kterou před chvílí mávl.

„Čaroděj…" zamumlám potichu a začíná mi všechno docházet. To by vysvětlovalo ty štíty přes přízraky, jeho věk a tu divnou energii, která kolem něj poletuje.

„Preferuji označení mág, ale jinak jsi to trefila," mrkne na mě.

Zhluboka se nadechnu. „Takže ty víš, co jsem?"

Pohladí mě po tváři, ale tentokrát se nic naštěstí nestane. „Jsi o dost výjimečnější než ostatní lovci." Odmlčí se. „Nechceš se raději posadit, myslím, že to bude na delší vyprávění." On sám se usadí do svého křesla před krbem.

To si mám sednout jako na tebe! štěkne na něj hlásek.

Jako by ho slyšel, stačí jen lusknutí prstů a hned je další křeslo na světě. Zkoumavě se na něj zadívám, ale také se usadím do křesla naproti němu.

„Můžu?" Přikývnu na jeho dotaz. Rukou si projede hořce čokoládové vlasy. „Takže, těch, jako jsou tví přátelé, jsou stovky po celém světě, ale ty…" zakroutí hlavou. „Jsi jedna z pěti na celém světě. Osobně jsem znal jen jednu osobu, jako jsi ty, ale zemřel asi před dvě stě lety." 

Přeruším ho. „Jen pro ujasnění, kolik že ti je?"

Rudnu pod jeho upřeným pohledem. „Hodně," řekne potichu.

„To znamená co?" otáži se.

„Že když mi bylo dvě stě, tak jsem to přestal počítat, ale přibližně je mi něco málo přes čtyři sta," řekne suše.

S vykulenýma očima se na něj podívám. „Tobě že je přes čtyři sta?" odfrknu si, vždyť vypadá jako z nějaké reklamy na spodní prádlo!

Zakroutí nad tím hlavou. „Pokavaď si dobře pamatuji, a mohu tě ujistit, že Alzheimerem ani jinou podobnou nemocí netrpím, tak ti mám pár věcí tvého života osvětlit a ne se nechat zpovídat!" zavrčí trochu podrážděně.

Naznačím, že si zamykám ústa a zahazuji klíč. „Tak kde jsme to skončili?"

Vážně mi chceš nalhávat, že netrpíš nějakou nemocí, která ti způsobuje zapomínání? řekne sarkasticky podvědomí.

Uvelebí se v křesle. „Jak jsem říkal, znal jsem jediného člověka, který byl stejný jako ty. Jmenoval se William Moss. Ani on, ani ty nejste lovci, jste média…" To slovo vyzní do hrobového ticha.

Opět se mě dotkne. Zas se objeví tma, a za okamžik stojím v jakémsi salónku. U okna stojí mladík v mém věku, tvář má pokřivenou… strachem? Prudce se otočí na Nicholase, který sedí na pohovce a pokuřuje doutník. William na něj něco zamumlá, vrazí mu nějaký sešit do ruky a opustí místnost.

Zamračím se na Nicholase. „Co se tenkrát stalo?" optám se zaraženě.

Pokrčí rameny. „Neustále říkal něco o tom, že už nemůže dál. Nechápal jsem to a dodnes mi to vrtá hlavou. V ten den jsem ho viděl naposledy. Sám o médiích nevím víc než kdokoli jiný. Vy si svá tajemství odnášíte do hrobu, stejně jako to udělal William." Zvedne se a zamíří ke krbu, odkud vytáhne ten sešit, teprve teď poznávám, že je to deník. Podá mi ho. „Zkoušel jsem si ho přečíst, ale kdykoliv jsem ho otevřel, byl prázdný, a ani ta nejmocnější kouzla nepomohla na odhalení tajemství, která jsou ukryta na těchto stránkách. William byl možná trochu ztřeštěný, ale své soukromí si uměl zabezpečit, jestli někdy někdo přijde na to, jak se k nim dostat, musíš to být ty nebo někdo, kdo má stejné schopnosti."

Přijmu ho od něj, ale mám takový divný pocit, jde od něj jakási špatnost, utrpení. Prohlédnu si starý obal, ale neotevřu ho, něco uvnitř mě mi říká, abych to udělala, až budu sama. „Jaké schopnosti máš na mysli?" zavedu téma jinam.

„Vnímáte jakési vlny, které k vám přicházejí. Na rozdíl od lovců poznáte temnotu mnohem rychleji, ale jste slabší. A taky poznáváte věci, které jste dříve neviděli, nebo osoby, kterým nevidíte do tváře." Zašklebím se při jeho poslední větě. Přesně ty dvě věci už jsem zažila.

Čekám, jestli bude pokračovat, ale když se minutu nic neděje, mám potřebu se ozvat. „To je vše?"

Přikývne. „Jak jsem říkal, o médiích se toho moc neví, takže ano, to je ode mne vše." S těmito slovy se zvedne. Vyskočím na nohy. „Rád jsem tě poznal, Noemi."

Usměji se na něj. „Nicholasi," kývnu na něj hlavou a s deníkem opouštím místnost.

Ale ještě než sáhnu na kliku, zastaví mě. „Být tebou, nechám si své malé tajemství pro sebe, a ten deník bych taky raději zasunul někam pod polštář,“ mrkne na mě a sešit mi zmizí v ruce. Zamračím se nad jeho kouskem. „Neboj, až přijdeš domů, najdeš si ho," zaculí se na mě a dodá: „A nezapomeň, že není dobré se svěřovat lidem, které znáš jen pár dní."

A to má znamenat jako co?! zavrčím v duchu a mizím z tohohle domu.

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 8. kapitola: