OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Chtít a věřit - Prolog + 1. kapitola

Tohle je má první povídka tady, asi padesátá v mém životě. Za tuhle povídku jsem dostala čestné uznání v krajském kole, povídku mi vydával Chebský deník a mě by zajímal váš názor, zda si to ten titul zasloužilo. GV :))
Příběh o dvojčatech, které spojí dohromady nenávist k budoucí maceše a nevlastní sestře.

30.06.2014 (14:00) • GabrielaVespucci • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1379×

Prolog:

 

Vždycky jsem si myslela, že když udělám tak dobrý skutek, nikdo na mě nezapomene.

Jenže, ať jsem si lámala hlavu sebevíc, na nic jsem nepřišla. Mohla za to Kateřina, mé dvojče. Proč zrovna já musela mít dvojče? Nikdo tak otravnou sestru jako já nemá. Takže ona mi vždycky veškeré plány, sny, a dokonce i činy zhatila.

Kateřina je o pár minut mladší než já. Má krásné, dlouhé blond vlasy a blankytně modré oči. Prostě typická blondýna. A to i v myšlení. Ona se nenamáhá ani použít mozek. Vždycky jen prohodí svými krásnými vlasy, které si mimochodem barví, ale tak šikovně, jako by opravdu blondýna byla a všichni jí na to skočí. I učitelé.

Já, jako ta rozumnější, se od své sestry chci co nejvíce odlišit. Nosím hnědé vlasy a hnědé kontaktní čočky. Pod nimi schovávám blankytně modré oči, které má i má sestra.

Vlasy mám o dobrých pět centimetrů kratší než Kateřina a věčně je mám v drdolu nebo copu.

Na mně je to zvláštní, když táta řekne, že jsme dvojčata. On sám je totiž blonďák, jen já snědá. Tak jako byla mamka, než zemřela před třemi lety.

Táta si tu našel práci, tak jsme se s celou rodinou přestěhovali do Stockholmu.

Švédsky neumím ani slovo, mluvím tu výhradně anglicky a doma jsme mluvili česky.

O rok později mamka zemřela. Dodnes táta s láskou pečuje o její hrob.

Jenže asi na ni tak trochu zapomněl, protože si tu našel novou ženu. Zatím s ní chodí, ale u nás nastěhovaná není. Jmenuje se Astrid Leingardová a má taky jednu dceru - Lindu. Je jí taky šestnáct a je horší než Kateřina. Táta ví, že ji nenávidíme, takže se nemusíme obávat svatby a stěhování. Nebo jsem si to alespoň myslela.

 

1. kapitola

S dusáním jsem přilítla domů. Vyběhla jsem schody do patra a rozrazila dveře od svého pokoje a hodila svůj ultramaxi těžký batoh na postel.

„Ale ale. Že bys byla naštvaná?“ ozvalo se za mnou. Ani jsem se nenamáhala otočit se, abych zjistila, že na futrech dveří od mého pokoje se ležérně opírá Kateřina.

„Zavři hubu, Kačeno,“ vyprskla jsem. A otočila se k ní. Ruce jsem si dala do boků a stále se mračila.

Někdy jsem svou dementní sestru oslovovala po česku – Kačena, Káča – jen, abych ji naštvala. Jenže posléze si na to zvykla. Taky mi říkala po česku – Magdaleno – Madleno nebo Madlo.

„Zase máš tu svou super geniální náladičku, Madlo? Ani se ti nedivím s těmi hadry, co máš na sobě,“ řekla mi na to suše s ledově klidným hlasem a pohledem sjížděla mé tričko, které rýsovalo mé tělo, a tmavě modré džíny.

„Závidíš, protože tvůj koňskej zadek by se do něčeho takového nevešel,“ líně jsem si olízla rty a odpověděla navlas stejným tónem jako ona a v duchu se smála.

Byla to nejspíš rána pod pás, protože v další vteřině Kateřina zčervenala až na krku a následně odběhla pryč. A jako obvykle s řevem, že jsem úplně pitomá, kráva, husa, slepice a tak dále. Však ji známe.

Po pokoji jsem si poskakovala a v duchu si libovala, že večer bude klid. Kačena stráví zbytek dne před zrcadlem a kontrolovat každičký gram nebo špíček.

No… to jsem se ale parádně spletla.

 

Na večer přijel táta domů a měl viditelně bezvadnou náladu. K večeři přivezl pizzu a já se na ni vrhla, jako by mi týden nikdo nevařil. Naopak Kateřina se v ní jen porýpala, snědla jen půlku dílku z osmi a prohlásila, že bude cvičit, bude držet dietu a nikdo ji nezastaví.

V duchu jsem se už za břicho popadala. Jak někdo může být tak naivní.

Seděla jsem na z delších stran našeho jídelního stolu. Naproti mně seděla Kačena a v čele seděl táta.

Když jsem ale střelila pohledem po tátovi, co říká na to, že se jeho dcerunka pomalu stává anorektičkou, ale ten kupodivu neříkal nic. Bylo to divné. Jako ne, že by měl Kačenu seřvat, ačkoliv ona by si to zasloužila, ale on dokonce snědl tolik, co Kačena.

„Tati, děje se něco?“ zeptala jsem se ustaraně. Táta vzhlédl od svého kousku pizzy a mírně se usmál.

„Ne, jen vám po večeři chci něco říct.“

Umírala jsem touhou vědět, co nám chce říct, ale věděla jsem, že to z něj nedostanu.

Krátce jsem přikývla a pohled zase stočila na Kačenu, která se ve stejnou chvíli podívala na mě.

Najednou mi jí bylo líto. Ale zase na druhou stranu…

Ne! Dnes jsem ji naštvala už dost.

Mírně jsem se usmála. To, co udělala ona, mě opravdu překvapilo. Zvedla pravou ruku a ukázala na místo vedle sebe.

Lehce jsem vytřeštila oči. Ona chce, abych si sedla vedle ní? Vždycky ječela, když jsem si tam sedla. Ale poslechla jsem své srdce, které mi radilo, že je to má sestra, tak se na ni nevykašlu a úplně ignorovala hlavu, která mi jako po stisknutí tlačítka vyjížděla vzpomínky, jak se ke mně Kačena chovala.

„Děti, víte, že… no… že Astridin byt je pro pět lidí malý…“

Pod stolem jsem kopla sestru a ta mi to oplatila. Začala jsem mít svíravý pocit. Blíží se katastrofa.

„... takže jsem… é… nabídl Astrid a Lindě… aby… ehm… bydlely tady,“ dokončil táta svůj monolog a sklopil oči. Dobře udělal.

Kateřina na něj vysloveně zírala s otevřenou pusou a já do ní neměla daleko. Ale vzpamatovala jsem se dřív.

„Fajn… ale budou spát ve sklepě,“ řekla jsem rezignovaně a má sestra ke mně prudce otočila hlavu a zároveň mě opět kopla pod stolem.

„Jau! Co blbneš?“ zeptala jsem se jí šeptem.

Táta nakrabatil čelo nad naším chováním. Ani se mu nedivím. Bylo na denním pořádku, že jsme se s Kateřinou hašteřily a ječely na sebe, div nevylítlo sklo z okenních rámů. A teď dokonce vedle sebe sedíme.

„Éé… proč by měly?“ zeptal se pak a čelo povolil.

„Protože nejsou naše rodina!“ vybafla na něj Kateřina. To samé jsem měla na jazyku. Síla dvojčat, problesklo mi hlavou a dál obrátila pozornost k tátovi. Zdálo se mi to nebo zrudl?

Vstal beze slova a přešel k nám. Rukou nám naznačil, abychom se k němu otočily, což jsme se sestrou udělaly unisono. Táta nás vzal každou za ruku a klekl si před nás, aby nám viděl do očí.

„Kačenko, Magdičko, požádal jsem Astrid o ruku, souhlasila. Budeme jedna rodina,“ zašeptal. A ve mně se v tu chvíli krve nedořezal.

Autor: GabrielaVespucci (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Chtít a věřit - Prolog + 1. kapitola:

Povídka se mi líbila a ani moc krkolomná mi nepřišla. Myslím, že si s Katkou a Majdou ještě užijeme. Čočky se mi zdály trošku moc. Já bych se na ní vykašlala a nesnažila bych se od ní mermomocí odlišit. Prostě bych byla svá a každý by hned uviděl rozdíl. A protože tě znám a vím, že si všechny rady vezmeš k srdci a budeš pokračovat, tak se nemůžu dočkat další kapči. Určitě se dopracuješ k dokonalosti. Máš tu pravidelnou čtenářku.

Stejně jako Ver, tak i mě perex nezaujal, ke čtení mě "přinutila" až ta diskuze tady. Nejdřív bych se chtěla vyjádřit k onomu "nucení" (ber to, prosím, s rezervou, nevím, jak jinak to napsat) k psaní komentářů - já je zásadně nepíšu, pokud tam to omezení je. Prostě to nedělám a zároveň to nepíšu ke svým povídkám. Ano, člověk se sice cítí trochu smutně, že má u povídky jen jeden komentář, ale přesto - já píšu pro sebe a i když nemůžu mít radost z toho, že mi to někdo okomentoval, mám radost z dobře napsané scény, dopsané povídky, raduju se pro své postavy. To jen tak na okraj. (Je to jenom můj pocit nebo tenhle smajlík doopravdy vypadá divně?)
Ten popis mi přijde trochu zbytečný; ráda vím, jak postavy vypadají, ale když to člověk takhle hned nahází na hromadu... Co se mi nelíbí, je "Prostě typická blondýna.", chápu, že to asi nebylo myšleno jako urážka, ale někdo to tak může chápat. Navíc tento stereotyp většinou vůbec není pravdivý - kdo říká, že hnědovlásky, černovlásky nebo zrzky nemůžou být hloupé, a blondýnky naopak zářit?
Dále jsem pochopila, že Magdalena si barví vlasy (?) s argumentem, že je ta rozumnější. Čekat, že ji lidi budou brát vážněji než její sestru, protože má hnědé vlasy a oči, když navíc nosí čočky, mi ale moc rozumné a vyspělé nepřijde.
Celkově, co se týče prologu, mi přijde trochu urychlený, spousta informací je na čtenáře hozena najednou. Někdy je lepší, když jsou informace odhalovány až za pochodu.
"Takže ona mi vždycky" - vyvarovala bych se vět, které začínají "takže", "tak" apod.
"ultramaxi těžký batoh" - není to trochu zbytečná informace?
"na futrech mého pokoje se ležérně opírá Kateřina" - asi jsi myslela "o futra"
"Síla dvojčat, problesklo mi hlavou" - nepřijde mi moc pravděpodobné, že by si něco takového pomyslela, když se celá tahle kapitola vlastně věnuje tomu, že se navzájem nesnáší
Není to špatné. Líbí se mi, že jsou to Češi (ačkoli se tedy přestěhovali do Švédska), dneska už se to moc nevidí, většina lidí (eh, já nejsem výjimkou) své povídky zasazuje do zahraničí. Každopádně gratuluju k tvému umístění a publikování, myslím, že se na další kapitolu ještě mrknu.

Jak jsem slíbila, tak jsem učinila...

Trochu souhlasim s Miou, ale zas tak špatný to nebylo.
Nevím, co bych ti mohla vytknout, když se slovíčky mám, také někdy problém.
První kapitola mě v táhla do děje mnohem víc než prolog. Bylo to místy i docela zábavný z mého pohledu.

Nebylo to nakonec, tak špatně a já doufám, ze tě můj komentář alespoň trosičku potěšil Určitě si přečtu i další část... Pprosim napíšeš mi n shrnutí až bude publikovaná? Mám toho rozečteného docela dost...

Jsem rada, že jsem tě neurazila... Myslím, že si to nakonec prečtu, jsem dočkala zvědava, tak to je vždy, když otevřu nějaký článek a tvůj nebude výjimkou.
Tak jsem to nemyslela... Já píšu skoro celou povídku dopředu, takže to ani moc nerešim, ale chápu, že to pak někoho od psaní odradí, když mu nikdo nenapíše žádný komentář.
Jsem ráda, ze se některé mé dílka líbily.
Tak zítra se těš na komentář!

Miu: Jen sem dávám to, co se umístilo. Schválně na tom nic neměním už z principu. :) všechny vaše rady si určitě vezmu k srdci. :)

Noviny? Stačí chodit na novinařinu a je to zajištěné. Nebo pokud mají tvé noviny nějaký koutek: "napsaly jste nám" nebo podobně ;-)

Maria: To je jisté. Ano, chápu tě a jsem ráda že jsi se vyjádřila ačkoliv nepřímo k povídce.
Jistě. Mě baví psát, tebe určitě taky. Ale co když se prostě někde umístíš s tím, co jsi napsala a máš chuť to zveřejnit a podívat se, co na to říkají ostatní, ale když to nikdo nekomentuje, máš chuť psát? Jakoby sis to psala pro sebe. Když nejsou komenty, není ani chuť. To musíš uznat. Proč bych to jinak dávala sem? Kdybych nestála o názory, tak ti nechám ležet v 'šuplíku'
Ale dík za tvůj názor :-)

Ps: já tebe taky ne, pár tvých 'výplodů jsem četla a něco se mi líbilo ;-)

Gabriela: Že to nefungovalo, to bohužel chápu. Lidi tady, ale i jinde, začínají být/jsou docela líní, co se psaní komentářů týče. Bohužel... Ale napsat to vyloženě takhle, tím můžeš omylem odradit někoho, kdo by i rád okomentoval. Ale protože nechci být hnusná a jen ti takhle "vynadat" a odejít, tak jsem si přečetla prolog. :) Předem bych tě chtěla upozornit, že jsem nezamýšlela napsat žádnou hnusnou kritiku, tak snad si to nevezmeš osobně. :) Jsem opravdu ráda, když najdu někoho, kdo si přeje slyšet upřímný názor.
Můj názor: První odstavec je tak trochu o ničem. Jasně, upoutá, ale nemá žádnou spojitost s dalším textem. Mimochodem, zní to, jako by nějaký dobrý skutek udělala - ale najednou neudělala, protože jí ho překazilo její dvojče?
Celý jejich popis je strašně krkolomný. Ruší to plynulost textu. A přijde mi to zbytečné, všechno tohle se dá v klidu vyjádřit v průběhu děje, tudíž mám pocit, že bych celý prolog klidně smazala... Zní to možná krutě, ale někdy to textu prostě pomůže. :)
Opakují se ti slova - vždycky, já, má, blankytně modré oči, vlasy, mám,...
Jak může nosit hnědé vlasy? Má paruku?
Prohodí svými vlasy? Myslím, že jsi myslela "pohodí".
"Na mě je to zvláštní, když táta řekne, že jsme dvojčata." To souvětí mi nedává smysl.
Táta je bloňák a ona je... snědá? Jak to souvisí s barvou jeho vlasů? Opálit se může každý.
Táta dodnes S LÁSKOU pečuje o matčin hrob, ale najednou na ni zapomněl a má jinou?
Tak, to je můj názor. :) Víc než prolog jsem si nečetla, omlouvám se.
Jenom bych se chtěla zeptat... jak je možné dostat povídku do novin? (Jestli máš nějaký typ, jsem jednou velké ucho! :))
Ještě jednou promiň, jestli některé "výtky" zněly moc krutě.

Zaujala mě vaše debata a já rozhodně musím souhlasit s Ver. Povidku jsem nečetla, ale stačil mi perex a Mii komentář.
Podle mě by člověk měl psát, proto že ho to baví a ne proto, aby... Nevím , jak přesně to napsat, ale asi takto: Dostával komentáře se smajlíky, kteří tleskají a text krásné... Ale tvá podmínka by mě odradila hned od čtení, i kdyby byl text sebe lepší.
Zkus psát pro potěšení a ne o úspěch. Myslím, že takové povídky se čtou nejlépe. A myslím, že i sem autor je bude psát mnohem raději. Teda podle toho se řídí já, neříká, že mě netěší, když se má povídka líbí... Já bych psala, i kdyby se nelíbila, kdybych z toho měla radost.

Doufám, že jsi mě trosicku pochopila.

PS.: Rozhodně tě nechci nijak odsuzovat.

Ver: dávám sem jen to, co jsem napsala. Nijak to neměním. Zajímá mě váš názor. Ano, vím že s gramatikou to není zrovna slavné a na to zrovna pyšná taky nejsem. ale co dodat? To že se vychloubám mě zaskočilo. Ale jistě, máš pravdu. Přesto prostě mám touhu se podělit o toto, co jsem napsala loni v září. Díky za upřímný názor! :-)

Narozdíl od Miu, mě perex rozhodně nezaujal. Zaujal mě spíše její komentář, ve kterém mi pouze potvrdila mé myšlenky. Trochu moc se vychloubáš, na to, že očividně nemáš ani v pořádku gramatiku a příběh taktéž celkem pokulhává... nevím, nezaujalo mě to, je to takové obyčejné, začíná to příliš "deníčkově". A rozhodně, v některých pasážích ty její monology nedávají moc smyslu. Vážně, chvíli chce své dvojče politovat a následně bez toho, aby se něco stalo přemáhá touhu jí naštvat.

Přidat komentář:

Nick:

Text: