Chtít a věřit 5. kapitola + Epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

Poslední kapitola a epilog. Snad se vám to líbilo alespoň trošku. GV Vysvětlení, odpuštění a usmíření. Co dodat? :-)

07.07.2014 (10:00) • GabrielaVespucci • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 715×

V pondělí ráno jsem se vzbudila brzy. Ostatní v domě ještě spali, takže jsem se nerušeně vysprchovala, umyla hlavu a nalíčila. S ručníkem omotaným kolem těla jsem se lehkým krokem vplížila k nám do pokoje. Otevřela jsem skříň a oblékla se do spodního prádla. Následujících deset minut jsem stepovala před ní a v duchu si stěžovala, že nemám co na sebe. Když už jsem si konečně vybrala, zazvonil budík a zároveň se z obou postelí začaly sunout postavy, nadávající na budíky.

Shon nastal až o dvacet minut později. Jak se ukázalo, já se vzbudila včas, jako normálně, jak jsem zvyklá a zbytek zaspal. Výsledek? Já si v klidu a s velkým úsměvem na tváři vychutnávala snídani mezitím, co táta vylil kafe, jak se snažil ve spěchu napůl oblečený napít. Linda shodila svou kabelkou vázu v předsíni, Katka málem vrazila do zdi a Astrid nešlo nastartovat auto.

V půl osmé jsem popadla svůj batoh, strčila do něj láhev minerálky, křikla ‘ahoj!‘ a vydala se do školy. Vytáhla jsem ze sklepa své červené kolo, do uší nacpala sluchátka a vyrazila. U školy jsem byla za chvilku, zamkla jsem kolo a vydala se do šatny, kde jsem se přezula z kecek do pantoflí, popadla pár učebnic a pomalu se vydala na naprosto nudnou hodinu francouzštiny, jelikož jsem měla ještě čtvrt hodiny času.

Došla jsem na své místo v zadní lavici. Máme lavice spojené, takže jako bychom seděli všichni vedle všech. Z batohu jsem vytáhla sešit, penál a učebnici. Pak se otočila vedle, abych prohodila pár slov s kamarádkami a nenápadně přitom koukala na Tobiase.

Zazvonilo na vyučování a dovnitř vběhla francouzštinářka. „Ztište se!“ křikla na bavící se hlouček. Hodila třídnici a pár knih na svou katedru a hned se chopila křídy, aby napsala dnešní téma na tabuli.

„Nalistujte si stranu devadesát šest a… Dobré ránko, slečno Eisleyová, vyspinkáno?“

„Se omlouvám, že jdu pozdě,“ zahuhlala Kateřina a lehce se zamračila na Janneke, která seděla vedle mě. Pochopila a už se sunula k Leoně na konec řady.

„Co je?“ zeptala jsem se šeptem sestry, když jí asi po šesté vypadla tužka.

„Astrid mi ráno řekla, že zařídila, aby s námi Linda chodila do třídy,“ odpověděla mi stejně.

„Cože?“ vyjekla jsem, až se na mě pár spolužáků a především francouzštinářka otočili.

Na důkaz svých slov se ozvalo zaklepání a vzápětí dovnitř vrazila ředitelka s Lindou v závěsu. Složila jsem hlavu do dlaní mezitím, co Kateřina s naprostým nezájmem hleděla z okna.

Ředitelka Lindu krátce představila a pak zase odešla. Jen si ji vezměte s sebou!

„Ty jsi teď nevlastní sestra Kateřiny a Magdaleny Eisleyových?“ zeptala se francouzštinářka. Linda jí poslala zářivý úsměv a pak si šla sednout k…. Tobiasovi a Eliotovi.

Grrrr…

Celou hodinu se můj pohled ani jednou neutkvěl na tabuli, ale jen jsem zírala na Lindina záda. Jakmile zazvonilo, vyletěla jsem ze třídy a hned na toalety. Pobíhala jsem kolem kabinek, hlasitě klela, až se na mě pár prvňáčků zadívalo. Pár z nich vypadalo, jako že se rozbečí. Já si toho vůbec nevšímala. Jen jsem zuřila. Ona si jde sednout k NĚMU. Ona se s NÍM vybavuje. Ona a ON.

NE!! NÉEEEE!!

Zbytek dne jsem strávila v lavici s blokem, do kterého jsem si malovala podobizny Lindy se vším možným. Třeba bez oka. Plešatou. Ani Piccaso by to nenamaloval líp!

Ze školy jsem vystřelila jako raketa. Odemkla kolo a málem opět zaklela, jak jsem na něj skočila. Šlápla jsem do pedálů a byla pryč. Nechtěla jsem domů. Vjela jsem na příjezdovou cestu a kolo potichu uklidila. Pak se rozeběhla směrem k polím, za kterými je hřbitov. Tolik jsem se chtěla vyzpovídat…

Domů jsem dorazila za tmy. Astrid v kuchyni mě jen potichu pozdravila a tátu jsem ani nepotkala. Za to v pokoji bylo nějak veselo. Kateřina se živě vybavovala s Lindou. Myslela jsem, že mě trefí. O poslední přestávce se začala Katka s Lindou nějak moc kamarádit. Vždyť taky pukala závistí kvůli Eliotovi. Chtěla jsem si zjistit proč. Tak teď asi ne. Na patě jsem se otočila a zamířila do koupelny si dát sprchu. Hodně studenou sprchu. Nebo spíš koupel. Ano, to teď potřebuji.

„Magdo?“ zaťukání a pak nejistý hlas.

„Co je?“ zamrmlala jsem. Katka vstoupila. Beze slova jsem si začala napouštět vanu.

„Zlobíš se?“

„Měla bych?“ prskla jsem.

„No, ze školy jsi vystřelila. O přestávkách ses nebavila a nemohla jsem se zbavit dojmu, že se něco děje.“

„Nic se neděje,“ zavrčela jsem a celá se napjala.

„Ale děje!“ vykřikla „Já vím, co tě žere. Vadí ti, že se Linda moc baví s Tobiasem. Nech si to vysvětlit. Linda a Tobias jsou…“

„A jsou co? To jako, že z ní a Tobiase je pár?“ vyjekla jsem s hlasem o pár oktáv výš a tím pádem ji přerušila.

Katka se zrovna nadechovala, že mi odpoví.

„Nechci to vědět,“ dodala jsem a nechala ji tam s napouštějící se vanou.

Cože?

Les?

Jak jsem se sem dostala?

Po nohou, zazněla mi v hlavě logická odpověď.

Všude jsou stromy. A stromy aspoň drží pusu.

„Hej!“

Stromy by měly držet pusu.

„Nahoře!“

Zakloním hlavu… Tobias.

Začnu poplašeně couvat.

„Kam jdeš?“ zeptá se a seskočí na zem. Já se zastavím o kmen stromu. Nemůžu se obrátit a utíkat. To prostě nejde.

„Co se děje?“ Sakra, kde ty otázky bere?

„To se spíš mám ptát já! Ty nejsi s Lindou?“ zeptala jsem se na oplátku já.

Uchechtl se. „Ty žárlíš!“ vypálil.

„Já? Ani ve snu!“ vyštěkla jsem. Jo žárlím, ani nevíš jak. To byla ONA, kdo mi všechno zkazila.

„Mezi mnou a jí nic není. Ona je má sestřenice,“ objasnil mi zcela klidně celou teorii mé soukromé katastrofy.

„Cože?“ vypískla jsem.

Tobias přikývl a zase se mu na tváři objevil velice široký úšklebek.

„Jí se líbí můj kámoš.“

„Eliot?“ vyjekla jsem.

„Ne, Gregory.“ Jups, už mi svitlo. Vcelku hezký kluk s černými vlasy. Hlavní je, že to není Tobias. Zrudla jsem jako rajče. Já tu lítám jako pitomec a on je to její bratranec.

Tak tohle mi chtěla Katka říct.

Debile! zanadávala jsem sama sobě.

Tobias ke mně přistoupil a podíval se mi do očí. „Nejsem idiot, abych nepoznal, že patřím k tobě.“ řekl a naklonil se ke mně.

Zásah.

Nyní jsem byla červenější než krev.

… Dva úplně jiní lidi, přesto spolu, v lese, spojeni v jednu jedinou výjimečnou osobu…

Epilog:

„Lindo? Kde je korektor?" hulákala Katka z koupelny.

„Nebude v ledničce?" zazněla odpověď.

„Co by tam dělal?"

„Bylo mu vedro?" zkusila Linda a já se na své posteli dusila smíchy.

„Chci ten zatracenej korektor!" zaječela Katka.

Obrátila jsem svou pozornost na Lindu. Stála u zrcadla a něčím překrývala červený pupínek na bradě.

„Lindo, není to Katčin korektor?" zašeptala jsem.

Linda se zazubila.

Nic ani říkat nemusela. Obě jsme se prohnuly v zádech.

I v devatenácti letech jsme měly náladu na vtípky. A s Lindou jsem si po té nesabotované svatbě taky začala rozumět. Jen ty hádky o žehličku na vlasy, kulmu nebo jiné věci přetrvávaly dodnes. Schopnost mezi mnou a Katkou komunikovat se zase ztratila. Jako by ten někdo nás chtěl něčím spojit, což se mu podařilo. Máma…

„Majdí, čemu se smějete?“ zeptala se má tříletá sestřička Gabriela. Jméno měla po mé a Katčině mamince.

„Běž za Kačkou a řekni, že její korektor ukradli ufoni a chtějí za něj výkupný," řekla jsem jí a malá ihned odběhla.

Linda se na mě šklebila a já na ni taky.

Sestry... bez nich by byla na světě nuda.

Autor: GabrielaVespucci (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování