OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Chtít a věřit 4. kapitola

06.07.2014 (10:00) • GabrielaVespucci • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 682×

Achich. Proč já říkám, že je všechno v nejlepším pořádku? Najednou mě Katka zatáhla za rukáv a říkala něco o tom, že je čas. Viditelně jsem zesmutnila. Proč se čas nemůže zastavit? Proč? Proč?

…

Tak fajn. Beru to zpět. Ať si čas jede, jak chce. Hlavně v tomto případě a v této chvíli. Ukázalo se, že když přijdeme byť jen o dvě minuty později, seřve nás táta jako dvouletý děti.

„A co je na tom? Jsou to jen dvě minuty. Dvě minuty. Pitomé dvě minuty. Zasra… chmf,“ hulákala Katka, až jsem jí zacpala pusu dřív, než budeme ještě ve větším průšvihu. Stačí, že jsme v něm už teď.

Táta vysloveně měnil barvy jako chameleon v obchodu s výtvarnými potřebami.

„Holky si z toho vezmou ponaučení. A teď ať jdou spát. Je už pozdě,“ promluvila Astrid, čímž mi vyrazila dech. Ona se nás zastává. Tak teď je ten život fakt nevypočitatelný. Ale vděčně jsem přikývla a popadla Katku za ruku. Cestou do pokoje jsem přemýšlela, proč ji vlastně nemám ráda…Vždyť je docela milá. Bere nás jako skoro-členy rodiny.

Jediné, co se mi na ní vadí, je, že má tak pitomou dceru.

Vrazila jsem i se soptící a nadávající Katkou a hodila ji na svou postel. Tedy. Myslela jsem, že je to má postel. Nebyla. Rozsvítila jsem světlo a párkrát zamrkala. Můj pokoj nevypadal jako můj pokoj. Byl přesně rozdělen na tři díly. První část, ta úplně nalevo, byla se dvěma okny. Moje postel, která předtím stála vprostřed pokoje,  byla napasovaná u stěny a můj stůl se židlí, poličkami, regálem a vším možným, co bylo mé, se nacházel v druhé části od nohou postele, směrem  ke druhé stěně. Vprostřed byla Lindina veliká postel se stonkovým lemováním a kýčovitou růžovou pokrývkou, do které zahučela Katka. Postel byla tak široká, že se k jejím nohám vešel stejně kýčovitý stůl s černou židlí a… brr… chlupatým růžovým polštářkem. No, a nalevo byla Katky postel a zbytek stejný, jako jsem měla já.

„Líbí?“ zeptala se Linda sladkým hlasem. Já se otrkala rychle, ale Katka ne. V okamžiku byla na schodech a v dalším dole v obýváku. Pak následovalo několik vteřin ticha. Hrobového ticha. A potom vodopád nadávek. Vzápětí řvoucí táta. Kterýkoli pavián by se mohl jít se svým řevem klouzat. Obrátila jsem oči v sloup a pohlédla na prohnaně se zubící Lindu.

„Ano, líbí. Myslím, že budeme v novinách. Táta asi zabije Katku a tvá matka se z toho zcvokne. Když to zkrátím, Katka pod zem, táta do vězení a Astrid do bílé kazajky a šup do místnosti s měkkým polstrováním.“ S těmito slovy jsem se obrátila na patě a zamířila do koupelny, kde jsem si dala studenou sprchu. Nebo alespoň chtěla.

S hlasitým klením jsem skončila na zemi. „Kterej idiot tu rozlil vodu?“ zařvala jsem na celý barák. Dole v obýváku to ztichlo a naopak v mém (našem) pokoji se někdo hlasitě rozesmál. Řádila jsem jako dračice. Vletěla jsem na Lindu a vysloveně jí začala nadávat, že by se nejeden přiučil.

Vypukla válka. Katka mě podpoří. Určitě. A první akce začíná dnes v noci.

Táta nás pak, bez připomínek k mému novému bohatému slovníčku, poslal spát. Jenže její Veličenstvo Linda ještě nebyla umytá a mě na mytí přešla nálada. Vysprchuji se zítra ráno.

Katka si večer vzala mou nabíječku, aby nabila mobil, protože díky té náně jsme si v noci nemohly šeptat. Já se vetřela k tátovi na notebook, když si odskočil na toaletu a vypadalo to, že tam bude na dlouho. Zkrátka jsem oloupila tátu o dvě stovky nám oběma na kredit. Pro každou z nás stovku. Tohle si budu do smrti vyčítat…

Když jsem skončila, táta zrovna přicházel, takže jsem okamžitě najela na stránky s e-mailem a dělala, že odepisuji. Táta mě naštvaně vyhnal a já mu tu radost udělala.

Když jsem dorazila nahoru, zatáhla mě Katka do obýváku a ukázala mi, co má v ruce. Byla to tetovací hena ještě z letních prázdnin, avšak lahvička již byla prázdná. Zakabonila jsem čelo, jelikož jsem nechápala.

„Jsi natvrdlá? Copak ti nedošlo, že jsem obsah Lindina šampónu vylila a dala tam henu?“

Málem to se mnou seklo. Jenže to nebylo všechno. To pravé ‘ořechové‘ přišlo o dvacet minut později. A přesněji řečeno, uslyšela jsem ten nejstrašnější řev mé čerstvé sestry. Astrid byla hned nahoře, ale táta se nevyjádřil ani pouhopouhým zájmem se alespoň zvednout. Astrid se na nás viditelně naštvala, a zelenovlasá Linda ještě víc. Jediným světlým bodem tohoto řvoucího dne je, že až do rána byl klid. Takže jsme s Katkou ten kredit nakonec ani nepotřebovaly.

Ráno jsem si pěkně pospala až do oběda. Možná bych si pospala ještě dýl, kdyby mě nevzbudila už tak dost nabručená sestra.

„Co je?“ zeptala jsem se a ospale zívla.

„Co by. Ty spíš a já s Lindou dostaly práce až nad hlavu.“

„Lehni si. My makaly včera a Linda se flákala,“ zahuhlala jsem a otočila se na druhý bok.

„Od táty jsem ráno schytala přednášku. A ty se jí taky dočkáš.“

„Hmmmmm.“ Pomalu jsem již usínala.

„Magdo, vstávej!“ zaburácela Katka a jako obvykle mi sebrala deku. Usoudila jsem, že ta její je moc daleko a já se rozhodla vstát. Rychle jsem na sebe hodila tričko, tepláky, ponožky a šla dolů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem osazenstvo v kuchyni. Nikdo mi neodpověděl. Hmm. Že bych opět zalezla do peřin?

„Běž pomoct Kateřině,“ zaúkolovala mě Astrid ledovým hlasem a Linda se škodolibě usmívala.

„Ty běž taky,“ obořil se na ni táta a tentokrát jsem se mohla smát já. Rychle jsem si došla nahoru pro sluchátka a mobil. Ať už budu muset dělat cokoliv, půjde mi to líp s hudbou.

Pak jsem pokračovala do zahrady, odkud jsem slyšela hlas svého dvojčete a souseda, který si nenechá nic ujít. Byl začátek podzimu. Ani nevyprchal první školní týden a stále bylo takové babí léto.

Katka okopávala záhonky a Linda stála nad ní s výrazem naprosté znechucenosti. Tak tohle by chtělo fotku.

Ale neudělala jsem to. Nasadila jsem si jen sluchátka do uší, zapnula Aviciiho, Ellie Goulding a Avril Lavigne a už jsem jela. Bez snídaně. Ale mně to v té chvíli bylo fuk. Měla jsem hudbu, takže jsem ani nepřemýšlela, co dělám. Postupně jsem takhle vyplela celý záhon a Katka ten druhý hned naproti. Linda jen ťukala do svého telefonu nějaké SMSky a ani nezkusila vzít nějaké to nářadí do ruky.

Po obědě, který mi moc nechutnal (opět), jsme to měly  dodělat. Já už ale měla dost Lindy, jak se jen poflakovala. A přitom u oběda vyprávěla, jak tam tvrdě pracuje a jak je unavená.

„Tati? Můžeme si odpočinout? S Katkou jsme všechno vyplely, sázet může Linda.“

„To ji tam necháte samotnou? Já myslel, že jste si práci rozdělily,“ odvětil táta s očima upřenýma do talíře. To mě nadzvedlo.

„Linda tam nic nedělala!“ zasyčela jsem.

„Máš důkaz?“ zeptala se mě posměšně jmenovaná. Kývla jsem na Katku a obě jsme tátovi ukázaly dlaně, které byly otlačené od hrábí, motyky, sem tam zrnko hlíny za nehtem, ačkoliv jsme to drhly. Naproti tomu Linda měla ruce čisťounké a táta, který si myl ruce hned po nás, na Lindu nenatrefil, a taky rozhodně nehrozilo, že je Linda tak pečlivá.

To byl nezvratný důkaz, neboli – Linda vs. dvojčata 1:2. A vyhráváme my. Háhá!

Takže jsem celou neděli strávila na půdě na staré matraci s mobilem a tátovým notebookem na klíně. Katka zase celou dobu byla nalepená u okna u nás v pokoji a celou Lindinu práci natáčela. Jak mě informovala po vysílačce, kterou jsem měla u sebe a kterou jsme dostaly od babičky jako malé, Linda zlomila motyčku, pár ‘prstů‘ hrábí a vzteky rozcupovala sazeničku. Nemohla jsem se dočkat, až mi to ukáže.

Autor: GabrielaVespucci (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtít a věřit 4. kapitola: